ECLI:CZ:US:2020:2.US.2612.20.1
sp. zn. II. ÚS 2612/20
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně Kateřiny Šimáčkové (soudkyně zpravodajky) a soudců Ludvíka Davida a Davida Uhlíře o ústavní stížnosti stěžovatele Štefana Rušína, zastoupeného JUDr. Jaroslavou Moravcovou, advokátkou se sídlem Pardubice-Semtín, P 9, Rybitví, proti usnesení Nejvyššího soudu č. j. 24 Cdo 861/2020-174 ze dne 24. června 2020, proti rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové - pobočky v Pardubicích ze dne 20. listopadu 2019 č. j. 27 Co 296/2019-145 a proti rozsudku Okresního soudu v Pardubicích ze dne 3. června 2019 č. j. 27 C 130/2018-111, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I. Vymezení věci a předchozí průběh řízení
1. Stěžovatel se ústavní stížností domáhá zrušení v záhlaví označených soudních rozhodnutí. Tvrdí, že napadenými rozhodnutími bylo porušeno jeho právo na soudní ochranu a spravedlivý proces zaručené čl. 36 a čl. 37 Listiny základních práv a svobod.
2. Ústavní soud z ústavní stížnosti a napadeného rozhodnutí Nejvyššího soudu zjistil, že Okresní soud v Pardubicích (dále též "soud prvního stupně") napadeným rozsudkem ze dne 3. června 2019 č. j. 27 C 130/2018-111 výrokem I. zamítl žalobu, jíž se stěžovatel jako žalobce domáhal určení, že je vlastníkem označeného nemovitého majetku, a výrokem II. rozhodl o náhradě nákladů řízení. K odvolání stěžovatele Krajský soud v Hradci Králové - pobočka v Pardubicích (dále též "odvolací soud") rozsudkem ze dne 20. listopadu 2019 č. j. 27 Co 296/2019-145 výrokem I. rozsudek soudu prvního stupně potvrdil a výrokem II. rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení.
3. Proti tomuto rozsudku odvolacího soudu podal stěžovatel včasné dovolání, v němž však podle napadeného usnesení Nejvyššího soudu nevymezil předpoklady přípustnosti dovolání a v dovolání pouze skutkově a právně polemizuje s právním názorem odvolacího soudu. I žalovaný ve svém vyjádření k Nejvyššímu soudu poukázal na to, že dovolání nesplňuje obligatorní náležitosti; proto navrhl, aby Nejvyšší soud podané dovolání jako nepřípustné odmítl. Nejvyšší soud uvedl, že dovolatel musí v dovolání vymezit předpoklady přípustnosti dovolání ve smyslu §237 občanského soudního řádu (dále jen "o. s. ř."), tj. uvést v něm okolnosti, z nichž by bylo možné usuzovat, že by v souzené věci šlo (mělo jít) o případ (některý ze čtyř v úvahu přicházejících), v němž napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva: 1) při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu (v takovém případě je zapotřebí alespoň stručně uvést, od kterého rozhodnutí, respektive od kterých rozhodnutí se konkrétně měl odvolací soud odchýlit) nebo 2) která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena (zde je třeba vymezit, která právní otázka, na níž závisí rozhodnutí odvolacího soudu, v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena) nebo 3) která je dovolacím soudem rozhodována rozdílně (zde je třeba vymezit rozhodnutí dovolacího soudu, která takový rozpor v judikatuře dovolacího soudu mají podle názoru dovolatele zakládat a je tak třeba tyto rozpory odstranit) anebo 4) má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak (zde je zapotřebí vymezit příslušnou právní otázku, její dosavadní řešení v rozhodovací praxi dovolacího soudu a alespoň stručně uvést, pro jaké důvody by měla taková právní otázka být dovolacím soudem posouzena jinak).
4. Nejvyšší soud ve svém napadeném rozhodnutí poukázal na to, že ve své rozhodovací praxi opakovaně zdůrazňuje, že požadavek, aby dovolatel v dovolání konkrétně popsal, v čem spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání, je podle §241a odst. 2 o. s. ř. obligatorní náležitostí dovolání. Může-li být dovolání přípustné jen podle §237 o. s. ř., je dovolatel povinen v dovolání vymezit, které z tam uvedených hledisek považuje za splněné. Plénum Ústavního soudu ve svém stanovisku ze dne 28. listopadu 2017 sp. zn. Pl. ÚS-st. 45/16, mj. vyložilo, že neobsahuje-li dovolání vymezení předpokladů přípustnosti (§241a odst. 2 o. s. ř.), není odmítnutí takového dovolání pro vady porušením čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod. Z obsahu dovolání podle Nejvyššího soudu nevyplývá, že by stěžovatel ve shora připomenutém rámci právně relevantním způsobem (tj. ve smyslu §241a odst. 2 ve vazbě na §237 o. s. ř.) vymezil některou ze čtyř v úvahu přicházejících variant předpokladů přípustnosti dovolání. Přitom stěžovatelem v podaném dovolání uplatněná skutková či právní polemika přípustnost jejího dovolání nezakládá. Vzhledem k absenci vymezení předpokladů přípustnosti dovolání Nejvyšší soud proto uzavírá, že podané dovolání trpí vadami, pro které nelze v dovolacím řízení pokračovat a jež nebyly dovolatelem odstraněny v zákonné lhůtě.
II. Argumentace stěžovatele
5. Stěžovatel ve své ústavní stížnosti uvádí, že obecné soudy chybně hodnotily po právní stránce kupní smlouvu ze dne 20. 12. 1988 a převod vlastnických práv jako takových, kterou byla na žalované nové vlastníky převedena jedna polovina nemovitých věcí, které byly předmětem žaloby. Při převodu předmětných nemovitých věcí mělo podle stěžovatele dojít k několika porušení zákona. K druhému závažnému porušení práva na spravedlivé řízení došlo dle stěžovatele v roce 1991, kdy se žalobce obrátil se svojí žalobou o určení vlastnictví k předmětným nemovitým věcem k Okresnímu soudu v Pardubicích s tím, že namítl neplatnost kupní smlouvy. Ze spisu stěžovatel měl zjistit, že bylo protiprávně vydáno usnesení Okresního soudu v Pardubicích sp. zn. 11 C 293/91, kterým bylo řízení zastaveno proto, že již ve věci byl podán spoluvlastníky stejný návrh. Stěžovatel dále namítá podvodné jednání spočívající v tom, že právnička, která v roce 1988 sepsala kupní smlouvu nezohlednila, že kupující v nemovitosti č.p. X1 nikdy nebydleli, a tudíž neměli žádné předkupní právo, ani nebyl stěžovatelem a jeho manželkou dán souhlas k uzavření kupní smlouvy. Jen díky uvedeným nesrovnalostem se nabyvatelé stali podílovými spoluvlastníky se stěžovatelem a jeho manželkou. Napadeným rozhodnutím soudu prvního stupně pak byly předmětné nemovitosti přikázány do bezpodílového spoluvlastnictví právě těchto spoluvlastníků. Stěžovatel rozporuje odůvodnění napadeného rozsudku, neboť není pravda, že tito spoluvlastníci neměli v době soudního řízení zajištěno žádné bydlení, protože vlastnili a stále vlastní dům č. p. X2 v ul. K.
6. Stěžovatel dále namítá, že proti usnesení Krajského soudu v Hradci Králové bylo podáno dovolání v roce 2002, které bylo Nejvyššímu soudu předloženo až v červenci 2007, tedy po více jak pěti letech. Jelikož stěžovatel čekal na rozhodnutí dovolacího soudu více jak pět let, nebyl podán návrh na výkon rozhodnutí pro částku 730.107,50 Kč, která nebyla nikdy proplacena, byť dle rozsudku Okresního soudu v Pardubicích sp. zn. 11 C 38/93 měla částka 730.107,50 Kč být uhrazena již v roce 1994. Tím, že nebyl spis s dovoláním včas předložen k Nejvyššímu soudu k rozhodnutí, tak došlo k mnohaletým průtahům.
7. Ve vztahu k napadeném rozhodnutí Nejvyššího soudu a jeho závěru, že má jeho dovolání vady, a proto je třeba jej z tohoto důvodu odmítnout, se stěžovatel ve své ústavní stížnosti nijak nevyjadřuje.
III. Hodnocení Ústavního soudu
8. Ústavní soud nejprve posoudil splnění podmínek řízení a shledal, že ústavní stížnost byla ve vztahu k rozhodnutí Nejvyššího soudu podána včas oprávněným stěžovatelem, který byl účastníkem řízení, ve kterém bylo vydáno napadené ústavní stížností, a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatel je právně zastoupen v souladu s požadavky zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), a ústavní stížnost je přípustná (§75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu a contrario), neboť stěžovatel vyčerpal všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva. Ve vztahu k tomuto rozhodnutí pak Ústavní soud dále posoudil obsah ústavní stížnosti a dospěl k závěru, že tato představuje zjevně neopodstatněný návrh ve smyslu §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu. Uvedené ustanovení v zájmu racionality a efektivity řízení před Ústavním soudem dává tomuto soudu pravomoc posoudit "přijatelnost" návrhu předtím, než dospěje k závěru, že o návrhu rozhodne meritorně nálezem, přičemž jde o specifickou a relativně samostatnou část řízení, která nemá charakter řízení kontradiktorního, kdy Ústavní soud může obvykle rozhodnout bez dalšího, jen na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a údajů obsažených v samotné ústavní stížnosti. Směřuje-li pak ústavní stížnost proti rozhodnutí orgánu veřejné moci, považuje ji Ústavní soud zpravidla za zjevně neopodstatněnou, jestliže napadené rozhodnutí není vzhledem ke své povaze, namítaným vadám svým či vadám řízení, které jeho vydání předcházelo, způsobilé porušit základní práva a svobody stěžovatele, tj. kdy ústavní stížnost postrádá ústavněprávní dimenzi. Zjevná neopodstatněnost ústavní stížnosti, přes její ústavněprávní dimenzi, může rovněž vyplynout z předchozích rozhodnutí Ústavního soudu, řešících shodnou či obdobnou právní problematiku.
9. Ústavní soud nejdříve konstatuje, že přestože stížnostní námitky stěžovatele směřují v zásadě jen proti meritorním závěrům a postupům soudů prvního a druhého stupně, v řízení o ústavní stížnosti bylo nutno věnovat pozornost především rozhodnutí dovolacího soudu, kterým bylo stěžovatelovo dovolání odmítnuto pro vady v souladu s §243c odst. 1 občanského soudního řádu. V takovém případě, tj. při odmítnutí dovolání pro vady, totiž může být předmětem přezkumu Ústavního soudu v řízení o ústavní stížnosti zásadně jen otázka splnění náležitostí dovolání podle §241a odst. 2 občanského soudního řádu. Naopak samotná správnost, respektive ústavnost rozhodnutí ve věci nemůže být předmětem přezkumu Ústavního soudu, neboť nebyla předmětem přezkumu ani před Nejvyšším soudem (viz např. usnesení Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 2953/17 ze dne 31. 10. 2017; všechna rozhodnutí Ústavního soudu citovaná v tomto usnesení jsou dostupná též na http://nalus.usoud.cz).
10. V posuzovaném případě Nejvyšší soud shledal, že stěžovatelem podané dovolání jednak vůbec nevymezuje žádný z předpokladů přípustnosti dovolání dle §237 občanského soudního řádu, jednak ani neuvádí žádný konkrétní způsobilý důvod dovolání. Mezi povinné náležitosti dovolání přitom dle §241a odst. 2 občanského soudu patří též vymezení důvodu dovolání a uvedení, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání. Dovolatel je tedy ze zákona povinen uvést jak právní posouzení věci, které pokládá za nesprávné (a vyložit, v čem spočívá nesprávnost tohoto právního posouzení), tak tuto nesprávnost - při vymezení splnění předpokladů přípustnosti dovolání - konfrontovat s dosavadní rozhodovací činností Nejvyššího soudu, kterému náleží úkol sjednocovat rozhodovací činnost soudů v civilním řízení. Neboli, dovolatel je povinen jasně vymezit relevantní rozhodovací praxi Nejvyššího soudu a uvést, v čem se odvolací soud odchýlil od této relevantní rozhodovací praxe Nejvyššího soudu či v čem je tato praxe rozporná nebo v čem je třeba ji změnit, případně se se jedná o právní otázku Nejvyšším soudem dosud nevyřešenou. Případně lze přípustnost dovolání podle okolností vymezit i odkazem na relevantní rozhodovací činnost Ústavního soudu (srov. např. nález sp. zn. III. ÚS 1594/16 ze dne 1. 11. 2016).
11. Napadené rozhodnutí Nejvyššího soudu odůvodňuje odmítnutí stěžovatelova dovolání tím, že je nepřípustné, neboť nesplňuje zákonné požadavky, neboť má jeho dovolání vady.
12. Odmítnutí dovolání Nejvyšším soudem pro nepřípustnost ze zákona má pak nevyhnutelné procesní důsledky pro posouzení podmínek ústavní stížnosti v části směřující proti těm napadeným rozhodnutím, která usnesení dovolacího soudu předcházejí. Bylo-li dovolání řádně odmítnuto pro jeho objektivní nepřípustnost, nedošlo k jeho odmítnutí z důvodů závisejících na uvážení Nejvyššího soudu, neboť mu ani nebyl dán prostor pro to, aby otázku přípustnosti tohoto mimořádného opravného prostředku "uvážil", jak to předpokládá §72 odst. 4 zákona o Ústavním soudu.
13. Jak již bylo výše uvedeno, stěžovatel se tématem vad svého dovolání vůbec nezabýval a ve své ústavní stížnosti opakuje skutkové a procesní výhrady vznášené stěžovatelem před obecnými soudy.
14. Ústavní soud tak považuje závěry Nejvyššího soudu uvedené v jeho napadeném rozhodnutí za přiléhavé a neshledává, že by toto rozhodnutí bylo v rozporu s ústavně zaručenými právy stěžovatele, zejména jeho právem na přístup k soudu. Z toho důvodu Ústavní soud posoudil ústavní stížnost směřující proti rozhodnutí Nejvyššího soudu jako zjevně neopodstatněnou.
15. Pokud pak jde o napadená rozhodnutí Krajského soudu v Hradci Králové - pobočky v Pardubicích a Okresního soudu v Pardubicích, Ústavní soud shledal ústavní stížnost směřující proti nim jako nepřípustnou. Podle §75 odst. 1 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu") je ústavní stížnost nepřípustná, jestliže stěžovatel nevyčerpal všechny procesní prostředky, které mu zákon k ochraně jeho práva poskytuje; to platí i pro mimořádný opravný prostředek, který orgán, jenž o něm rozhoduje, může odmítnout jako nepřípustný z důvodů závisejících na jeho uvážení. Ústavní stížnost je tedy založena na principu subsidiarity, vyžadujícím předchozí vyčerpání dostupných právních prostředků před podáním ústavní stížnosti. Pokud je však podáno dovolání trpící vadami, nejedná se o řádně uplatněný opravný prostředek, který by byl meritorně přezkoumatelný Nejvyšším soudem a jehož vyčerpání podmiňuje přípustnost ústavní stížnosti (srov. také nález sp. zn. I. ÚS 354/15 ze dne 19. 11. 2015, bod 16). Ústavní soud zejména stěžovatele odkazuje na své stanovisko, vydané před podáním jeho ústavní stížnosti, podle nějž neobsahuje-li dovolání vymezení předpokladů přípustnosti (§241a odst. 2 občanského soudního řádu), není odmítnutí takového dovolání pro vady porušením čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (sp. zn. Pl. ÚS-st. 45/16 ze dne 28. 11. 2017, publikované pod č. 460/2017 Sb.).
16. Ústavní soud ve své judikatuře připouští, že i v případě, kdy není naplněn zákonný dovolací důvod, a proto Nejvyšší soud nenapraví vady řízení, které dosahují takové závažnosti, že způsobují zásah do základního práva na soudní ochranu, k nimž došlo v řízení před nalézacím či odvolacím soudem, tak i v takovém případě může zasáhnout Ústavní soud (srov. např. nález sp. zn. III. ÚS 3432/15 ze dne 8. 8. 2017 a nález sp. zn. III. ÚS 3717/16 ze dne 26. 9. 2017 a tam vyjádřený názor, že "povaha dovolání totiž spočívá v řešení otázek právní povahy a proto způsobilých k zobecnění, normování a opakované aplikaci. Naopak řešení individualizovaných skutkových otázek je z povahy věci k zobecnění nezpůsobilé a účel dovolání, jak je nyní zakotven, naplnit nemůže.") Ani naplnění takovýchto podmínek však Ústavní soud ve stěžovatelově případě neshledal. Jím tvrzené argumenty proti postupu Krajského soudu v Hradci Králové - pobočka v Pardubicích, potažmo proti postupu soudů v předchozím řízení o jeho restitučním nároku jen vyjadřují polemiku s přijatelnými skutkovými a právními závěry, které obecné soudy odůvodnily a neobsahují žádnou námitku, která by z pohledu vad řízení před obecnými soudy měla ústavně právní relevanci.
17. Podaná ústavní stížnost byla proto v části směřující proti rozhodnutí Nejvyššího soudu odmítnuta jako zjevně neopodstatněná podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu a ve zbylé části směřující proti rozhodnutím Krajského soudu v Hradci Králové - pobočka v Pardubicích a Okresního soudu v Pardubicích byla s ohledem na princip subsidiarity (§75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu) odmítnuta jako nepřípustná dle §43 odst. 1 písm. e) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 24. září 2020
Kateřina Šimáčková, v. r.
předsedkyně senátu