ECLI:CZ:US:2020:2.US.2666.20.1
sp. zn. II. ÚS 2666/20
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně Kateřiny Šimáčkové (soudkyně zpravodajky) a soudců Ludvíka Davida a Davida Uhlíře o ústavní stížnosti stěžovatele M. F., zastoupeného JUDr. Martinou Řezníčkovou, advokátkou se sídlem v Brně, Zelný trh 332/12, proti usnesení Krajského soudu v Brně č. j. 16 Co 122/2020-514 ze dne 29. 6. 2020, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I. Vymezení věci a předchozí průběh řízení
1. Stěžovatel se ústavní stížností domáhá zrušení v záhlaví označeného soudního rozhodnutí. Tvrdí, že jím bylo porušeno jeho právo na soudní ochranu zaručené čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), práva na ochranu rodinného života a práva na výchovu dítěte dle čl. 10 odst. 2 a čl. 32 odst. 4 Listiny. Dále namítá porušení čl. 8 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod.
2. Ústavní soud z ústavní stížnosti a napadeného rozhodnutí zjistil, že usnesením Okresního soudu ve Vyškově ze dne 17. 3. 2020 č. j. 0 P 58/2018-493 bylo nařízeno předběžné opatření, jímž bylo matce uloženo, aby umožnila stěžovateli jako otci stýkat se s nezletilými (pětiletými) dcerami každé úterý od 15.00 do 18.00 hodin a v každém sudém týdnu v roce v době od pátku 17.00 hodin do neděle 18.00 hodin s tím, že oběma rodičům byly vymezeny vzájemné povinnosti při stanovené zatímní úpravě otcova styku s nezletilými. Napadeným rozhodnutím k odvolání matky krajský soud usnesení soudu prvního stupně změnil tak, že se návrh otce na vydání předběžného opatření zamítá.
3. Krajský soud v Brně ve svém napadeném rozhodnutí vyšel z toho, že v dané věci svým usnesením ze dne 29. 1. 2020 č. j. 16 Co 149/2019-405 zrušil rozsudek Okresního soudu ve Vyškově z 5. 2. 2019 č. j. 0 P 58/2018-358, kterým bylo změněno dřívější meritorní rozhodnutí o úpravě stěžovatelova styku s nezletilými, a věc byla okresnímu soudu vrácena k dalšímu řízení. Okresnímu soudu bylo v citovaném usnesení uloženo, aby doplnil dokazování zejména zjištěním aktuálního stanoviska a přání obou nezletilých, a to buď prostřednictvím orgánu sociálně právní ochrany dětí, případně provedením nového znaleckého posudku za účelem zjištění co nejlepšího zájmu dětí při dosud realizované a případně i nově uvažované změně úpravy styku stěžovatele s nezletilými. Zároveň odvolací soud v uvedeném rozhodnutí vyslovil, že zrušené rozhodnutí okresního soudu nevhodně a v rozporu se zájmy takto malých dětí skokově rozšířilo úpravu styku oproti původní úpravě, a to za situace, kdy nebylo řádně a dostatečně zjištěno právě stanovisko a přání samotných nezletilých. Podle odvolacího soudu soud prvního stupně vydal předběžné opatření, kterým rozšiřuje otcův styk s nezletilými dcerami oproti dřívější pravomocné soudní úpravě, aniž by náležitě a přesvědčivě uvedl, v čem spatřuje prokázání naléhavé potřeby takto učiněné zatímní úpravy rozšířeného styku s nezletilými, pokud o styku stěžovatele s dcerami již bylo pravomocně rozhodnuto rozsudkem Okresního soudu ve Vyškově z 27. 11. 2017 č. j. 0 Nc 2042/2016-295. Tímto citovaným pravomocným rozsudkem má otec zajištěn pravidelný styk a kontakt s nezletilými dcerami a podle odvolacího soudu není žádného důvodu k tomu, aby tento pravomocný rozsudek byl pouhým předběžným opatřením jakkoli upravován.
II. Argumentace stěžovatele
4. Stěžovatel namítá, že odvolací soud po třech měsících, kdy probíhal rozšířený styk s dětmi, vrátil situaci, tedy rozsah styku stěžovatele s dětmi do stavu roku 2017. Napadené usnesení Krajského soudu v Brně zasáhlo do práva stěžovatele na výchovu svých dětí, kterou stěžovatel může realizovat zatím jen prostřednictvím styku se svými dětmi. Porušeno je podle něj i právo samotného dítěte na péči obou rodičů, a tudíž je-li rozhodnutím soudu svěřeno do péče jednoho z rodičů, pak by tomuto dítěti mělo být umožněno stýkat se s druhým rodičem v takové míře, aby byl postulát rovné rodičovské péče co nejvíce naplněn.
5. Stěžovatel odkazuje na judikaturu Ústavního soudu, podle níž ve věcech péče o nezletilé je nutno použít takové interpretace účelu předběžného opatření, který je v souladu s čl. 32 odst. 4 Listiny základních práv a svobod. Předběžné opatření upravující styk rodičů s dětmi musí být použito s ohledem na charakter a význam jím chráněného zájmu, kterým je umožnit i rodiči, který s dítětem trvale nežije, pravidelný a co nejširší kontakt, protože je to právě množství času, ve kterém je možno realizovat i neverbální výchovné působení rodiče, tzv. výchova přítomností či příkladem, která je, jak je obecně známo, tou nejúčinnější výchovnou metodou. Je nutno mít na zřeteli, že jakákoliv deformace vztahu rodič-dítě v důsledku odcizení, je v pozdější době jen těžko napravitelná [nález sp. zn. I. ÚS 618/05 ze dne 7. 11. 2006 (N 204/43 SbNU 279), bod 19].
III. Hodnocení Ústavního soudu
6. Ústavní soud nejprve posoudil splnění podmínek řízení a shledal, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem, který byl účastníkem řízení, ve kterém bylo vydáno rozhodnutí napadené ústavní stížností, a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatel je právně zastoupen v souladu s požadavky zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), a ústavní stížnost je přípustná (§75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu a contrario), neboť stěžovatel vyčerpal všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva.
7. Ústavní soud dále posoudil obsah ústavní stížnosti a dospěl k závěru, že tato představuje zjevně neopodstatněný návrh ve smyslu §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu. Uvedené ustanovení v zájmu racionality a efektivity řízení před Ústavním soudem dává tomuto soudu pravomoc posoudit "přijatelnost" návrhu předtím, než dospěje k závěru, že o návrhu rozhodne meritorně nálezem, přičemž jde o specifickou a relativně samostatnou část řízení, která nemá charakter řízení kontradiktorního, kdy Ústavní soud může obvykle rozhodnout bez dalšího, jen na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a údajů obsažených v samotné ústavní stížnosti. Směřuje-li pak ústavní stížnost proti rozhodnutí orgánu veřejné moci, považuje ji Ústavní soud zpravidla za zjevně neopodstatněnou, jestliže napadené rozhodnutí není vzhledem ke své povaze, namítaným vadám svým či vadám řízení, které jeho vydání předcházelo, způsobilé porušit základní práva a svobody stěžovatele, tj. kdy ústavní stížnost postrádá ústavněprávní dimenzi. Zjevná neopodstatněnost ústavní stížnosti, přes její ústavněprávní dimenzi, může rovněž vyplynout z předchozích rozhodnutí Ústavního soudu, řešících shodnou či obdobnou právní problematiku.
8. Ústavní soud ve své ustálené judikatuře zcela zřetelně akcentuje doktrínu minimalizace zásahů do činnosti orgánů veřejné moci, která je odrazem skutečnosti, že Ústavní soud není součástí soustavy obecných soudů (čl. 83 Ústavy). Proto mu nepřísluší zasahovat do ústavně vymezené pravomoci jiných subjektů veřejné moci, pokud jejich činností nedošlo k zásahu do ústavně zaručených základních práv a svobod, a to i v případě, že by na konkrétní podobu ochrany práv zakotvených v podústavních předpisech měl jiný názor. Ústavní soud dále ve své rozhodovací praxi vyložil, za jakých podmínek má nesprávná aplikace či interpretace podústavního práva za následek porušení základních práv a svobod. Jedním z těchto případů jsou případy interpretace právních norem, která se jeví v daných souvislostech svévolnou [srov. nález Ústavního soudu sp. zn. IV. ÚS 2519/07 ze dne 23. 1. 2008 (N 19/48 SbNU 205); či nález sp. zn. I. ÚS 2486/13 ze dne 1. 10. 2014, zejména body 34-37 a body 42-45].
9. Ústavní soud se ve své judikatuře zabývá opakovaně i přezkumem předběžných opatření o styku rodičů s dětmi a vyslovil již v minulosti závěr, že ústavní principy týkající se rozhodování o styku rodičů s dětmi dopadají i na rozhodnutí o předběžných opatřeních. Ve věcech péče o nezletilé je nutno použít takové interpretace účelu předběžného opatření, který je v souladu s čl. 32 odst. 4 Listiny základních práv a svobod. Jinými slovy, předběžné opatření upravující styk rodičů s dětmi musí být použito s ohledem na charakter a význam jím chráněného zájmu, kterým je umožnit i rodiči, který s dítětem trvale nežije, pravidelný a co nejširší kontakt, protože je to právě množství času, ve kterém je možno realizovat i neverbální výchovné působení rodiče, tzv. výchova přítomností či příkladem, která je, jak je obecně známo, tou nejúčinnější výchovnou metodou. Ústavní soud ostatně v minulosti již rozhodnutí o předběžných opatřeních, rozporná s tímto závěrem, zrušil (srov. stěžovatelem citovaný nález sp. zn. I. ÚS 618/05 ze dne 7. 11. 2006). Ústavní soud si je vědom toho, že hrozí nebezpečí, že dítě si zvykne na uspořádání vztahů, které nastanou v době opatrovnického sporu, a proto preferuje takové nastavení vztahů, umožňující dítěti mít v zásadě rovnocennou zkušenost ze soužití s oběma rodiči. Ústavní soud však po posouzení argumentů stěžovatele konstatuje, že napadené rozhodnutí obecného soudu mělo zákonný podklad, bylo vydáno příslušným orgánem a nebylo ani svévolné. Stěžovatelem citované rozhodnutí Ústavního soudu, jímž došlo ke zrušení rozhodnutí o zamítnutí vydání předběžného opatření, bylo vydáno za jiných skutkových okolností. A to za situace, kdy bylo zřejmé, že matka dítěte otci opakovaně odmítala dítě předat ke styku z důvodů jeho onemocnění. V nyní posuzovaném případě stěžovatel nerozporuje, že se s dětmi stýká, byť i kratší čas, než by podle něj bylo správné. Styk otce s dětmi tedy probíhá a nyní posuzované předběžné opatření jen zamítá rozšíření tohoto styku.
10. S ohledem na výše uvedené, i kdyby tedy bylo skutečně vhodnější rozhodnutí o péči o děti, vydané Okresním soudem ve Vyškově, a požadavek na zjišťování názoru pětiletých dětí nebyl v dané věci relevantní (u tak malých dětí totiž lze stěží zjišťovat názor na uspořádání péče, s nímž nemají žádnou osobní zkušenost), Ústavnímu soudu nenáleží v souladu s citovanou doktrínou a prejudikaturou oprávnění zasahovat do rozhodnutí obecných soudů o skutkových otázkách a otázkách podústavního práva, tím spíše, že je o nich rozhodováno ve formě předběžného opatření.
11. Z uvedeného důvodu proto Ústavní soud ústavní stížnost mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků řízení odmítl jako návrh zjevně neopodstatněný podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 7. října 2020
Kateřina Šimáčková, v. r.
předsedkyně senátu