ECLI:CZ:US:2020:2.US.2670.20.1
sp. zn. II. ÚS 2670/20
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedkyně senátu Kateřiny Šimáčkové a soudců Ludvíka Davida (soudce zpravodaj) a Davida Uhlíře ve věci ústavní stížnosti stěžovatelky INSOLV v. o. s. se sídlem Rumunská 1798/1, Praha 2 - Nové Město, správce konkurzní podstaty úpadce - Služby pro zemědělství Střížovice, státní podnik v likvidaci, zastoupené Mgr. Vojtěchem Suchardou, advokátem se sídlem V Jámě 699/1, Praha 1 - Nové Město, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 6. 2020 č. j. 24 Cdo 356/2020-359, rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 21. 10. 2019 č. j. 8 Co 212/2019-320, rozsudku Okresního soudu v Litoměřicích ze dne 28. 6. 2019 č. j. 12 C 191/2013-289, dále proti rozhodnutí Ministerstva zemědělství - Ústředního pozemkového úřadu ze dne 31. 10. 2012 č. j. 191792/2012-MZE-13312 a rozhodnutí ministra zemědělství ze dne 21. 2. 2013 č. j. 3346/2013-MZE-12151, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. Výše označená stěžovatelka podala v zákonné lhůtě prostřednictvím advokáta a po vyčerpání všech procesních prostředků, které jí zákon k ochraně jejího práva poskytuje (§75 odst. 1 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů; dále jen "zákon o Ústavním soudu"), ústavní stížnost, v níž tvrdila, že bylo porušeno její základní právo na ochranu vlastnictví podle čl. 11 odst. 1 a 4 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), právo na soudní ochranu podle čl. 36 odst. 1 Listiny a právo na rovnost účastníků podle čl. 37 odst. 3 Listiny. V ústavní stížnosti navrhovala, aby Ústavní soud svým nálezem zrušil shora označené usnesení Nejvyššího soudu, rozsudek Krajského soudu v Ústí nad Labem (dále jen "krajský soud"), rozsudek Okresního soudu v Litoměřicích (dále jen "okresní soud"), rozhodnutí Ministerstva zemědělství - Ústředního pozemkového úřadu (dále jen "pozemkový úřad") a rozhodnutí ministra zemědělství, a to v části týkající se pozemku parc. č. 4245, 4246, 4248, 4249, 4250, 4251 a 4299 v kat. území Roudnice nad Labem, zapsané v katastru nemovitostí.
2. Z ústavní stížnosti a napadených rozhodnutí se podává, že stěžovatelka se v posuzovaném řízení domáhala nahrazení rozhodnutí Ministerstva zemědělství - Ústředního pozemkového úřadu ze dne 31 10 2012 č. j. 191792/2012-MZE-13312 a rozhodnutí ministra zemědělství ze dne 21. 2. 2013 č. j. 3346/2013-MZE-12151, a to tak, že se na pozemky, specifikované ve výroku rozsudku okresního soudu, nevztahuje režim zákona č. 229/1991 Sb., o úpravě vlastnických vztahů k půdě a jinému zemědělskému majetku, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o půdě"). Důvodem k podání žaloby byla snaha stěžovatelky bránit své právo hospodaření k předmětným pozemkům, které jí bylo rozhodnutím pozemkového úřadu a ministra zemědělství odňato.
3. Okresní soud žalobu stěžovatelky zamítl ve vztahu k pozemkům parc. č. 4074/16, 4074/11, 4074/10 a 4089, a dále k pozemkům parc. č. 4245, 4246, 4248, 4249, 4250, 4251 a 4299, vše v k. ú. Roudnice nad Labem (výrok I., a II.). Dále rozhodl, že na pozemek parc. č. 4015 se režim zákona o půdě nevztahuje (výrok III.). Po provedeném dokazování dospěl okresní soud k závěru, že ohledně pozemků parc. č. 4074/16, 4074/11, 4074/10, a 4089 se stěžovatelce nepodařilo unést důkazní břemeno ke svému tvrzení (či spíše právnímu závěru) o stavu pozemků k rozhodnému dni, tedy, že předmětné pozemky nesloužily zemědělské prvovýrobě a ani nenáležely do zemědělského půdního fondu. Ohledně pozemků parc. č. 4245, 4246, 4248, 4249, 4250, 4251 a 4299 konstatoval, že u nich bylo jednoznačně prokázáno, že patřily do zemědělského půdního fondu; naopak vyhověl žalobě stěžovatelky ohledně pozemku parc. č. 4015, u něhož bylo prokázáno, že předmětný pozemek byl stromy a nálety zarostlou pěšinou, nebyl zemědělskou půdou ani nebyl nepostradatelný pro zemědělskou výrobu, a nesplňoval podmínky podle §1 odst. 2 a 3 zákona č. 334/1992 Sb., o ochraně zemědělského půdního fondu, ve znění pozdějších předpisů.
4. Krajský soud potvrdil rozsudek okresního soudu v rozsahu výroků II., III. a IV., naopak ve výrocích I., V., VI. a VII. rozsudek okresního soudu zrušil a věc mu v tomto rozsahu vrátil k dalšímu řízení. Odkázal přitom na rozhodnutí Nejvyššího soudu v jiných sporech týchž účastníků (srov. rozsudek ze dne 1. 10. 2018, sp. zn. 28 Cdo 5610/2017, usnesení ze dne 5. 12. 2018, sp. zn. 28 Cdo 3325/2018 či usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. 1. 2019, sp. zn. 28 Cdo 4077/2018). Současně dodal, že dovolací instance zaujala ve skutkově totožných případech závěr, že striktní trvání na důležitosti evidenčního statusu pozemků (na rozdíl od faktického stavu, tj. dlouhodobého faktického způsobu jeho obhospodařování) v případě zemědělsky využívaných pozemků nikterak nenapomáhá naplňování účelu zákona o půdě, vyjádřenému v jeho preambuli, ani cíli právní úpravy zemědělského půdního fondu. Naopak, způsob obhospodařování pozemku má přitom za rozhodující kritérium též judikatura Nejvyššího správního soudu (srov. zejména rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 22. 6. 2017, sp. zn. 9 As 246/2016). V dalším textu se neztotožnil s námitkami stran nepřezkoumatelnosti rozhodnutí soudu prvního stupně a správnými shledal i jeho závěry, že pozemek parc. č. 4015 nebyl a nemá být zemědělsky obhospodařován a ani nesloužil k zemědělské výrobě jako přístup pro zemědělskou techniku. Ve vztahu k pozemkům parc. č. 4074/16, 4074/11, 4074/10 a 4089 se krajský soud neztotožnil se závěry soudu nižší instance a věc jí vrátil k dalšímu projednání.
5. Nejvyšší soud dovolání stěžovatelky odmítl. Opodstatněnými neshledal námitky stěžovatelky stran vad dokazování, resp. neprovedení některých navržených důkazů, přičemž zdůraznil, že v dovolacím řízení nelze zpochybňovat a zkoumat správnost skutkových závěrů učiněných nalézacími soudy. K tomu dodal, že z odůvodnění napadených rozhodnutí jsou jasně a srozumitelně seznatelné skutkové i právní momenty, zásadní pro posouzení dané věci. V závěru odůvodnění napadeného usnesení se Nejvyšší soud vypořádal též s odkazem stěžovatelky na judikaturu Ústavního soudu a upozornil na úskalí mechanické aplikace právních závěrů na rámcově skutkově obdobně vyzařující případy. Nejvyšší soud naopak poukázal na nutnost přihlížet vždy k jedinečným skutkovým okolnostem daného případu a uzavřel, že v daném případě neshledal přímou aplikovatelnost stěžovatelkou označovaných nálezů Ústavního soudu na danou věc.
6. Stěžovatelka v obsáhlé ústavní stížnosti poukazuje na tvrzenou absenci odůvodnění správních rozhodnutí, v jehož důsledku došlo v řízení před soudy k přenesení důkazního břemene na ni samotnou, a to navíc v podmínkách markantního časového odstupu a pominutí (nevymezení) kritéria nepostradatelnosti předmětného pozemku. Stěžovatelka dále namítá, že obecné soudy neprovedly dostatek důkazů k objasnění skutkového stavu věci a napadená rozhodnutí označuje za projev soudcovské libovůle a svévole. Současně dodává, že v důsledku napadených rozhodnutí obecných soudů jí bylo znemožněno zpeněžit předmětné pozemky, což bude mít vliv primárně na rozsah majetkové podstaty úpadce a předpokládané uspokojení věřitelů úpadce.
7. Po zvážení obsahu ústavní stížnosti a napadeného rozhodnutí dospěl Ústavní soud k závěru, že se jedná o zjevně neopodstatněný návrh ve smyslu §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu. Citované ustanovení dává Ústavnímu soudu pravomoc posoudit "přijatelnost" návrhu předtím, než dospěje k závěru, že o návrhu rozhodne meritorně nálezem. V této fázi řízení je zpravidla možno rozhodnout bez dalšího, jen na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a údajů obsažených v samotné ústavní stížnosti, příp. ve vyžádaném soudním spise. Vedou-li informace zjištěné uvedeným způsobem Ústavní soud k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná, může být bez dalšího odmítnuta. Tato relativně samostatná část řízení nemá kontradiktorní charakter.
8. Ústavní soud opakovaně připomíná, že je orgánem ochrany ústavnosti (nikoli zákonnosti). Není součástí soustavy obecných soudů a nepřísluší mu právo zasahovat do jejich rozhodovací činnosti, nejde-li o otázky ústavněprávního významu. Řízení o ústavní stížnosti není pokračováním občanského soudního (popř. ani správního) řízení, nýbrž zvláštním specializovaným řízením. Jeho předmětem je přezkum napadených soudních rozhodnutí pouze v rovině porušení základních práv či svobod zaručených ústavním pořádkem [čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy]. To především znamená, že zpochybnění skutkových závěrů obecných soudů se v řízení o ústavní stížnosti s ohledem na postavení Ústavního soudu (čl. 83 a čl. 91 odst. 1 Ústavy) nelze domáhat, což platí i pro vlastní interpretaci okolností, za kterých se měl skutkový děj odehrát, resp. jim odpovídajících skutkových závěrů obecných soudů.
9. Na tomto místě je rovněž třeba podotknout, že je to pouze obecný soud, kdo hodnotí důkazy podle svého volného uvážení v rámci mu stanoveném příslušným právním předpisem, přičemž zásada volného hodnocení důkazů vyplývá z principu nezávislosti soudů (čl. 81 a čl. 82 odst. 1 Ústavy). Respektuje-li obecný soud při svém rozhodnutí podmínky předvídané ústavním pořádkem, a uvede, o které důkazy svá skutková zjištění opřel, jakými úvahami se při hodnocení důkazů řídil, není v pravomoci Ústavního soudu toto hodnocení posuzovat.
10. Ústavní soud ověřil, že obecné soudy v posuzovaném případě svá rozhodnutí dostatečně odůvodnily, přičemž z jejich rozhodnutí je zřejmé, na základě jakých skutkových zjištění dospěly k příslušným (mj. i právním) závěrům. Obdobně se obecné soudy vypořádaly i s návrhy stěžovatelky k doplnění dokazování a nelze proto jejich postup shledat jako projev svévole či libovůle, mající za důsledek namítanou nepřezkoumatelnost napadených rozhodnutí. Uvedené platí i o postupu a rozhodnutí Nejvyššího soudu, kterému výlučně přísluší posouzení perfektnosti dovolání, tedy mj. zda dovolatel uplatnil relevantní dovolací důvod. Ústavní soud zásadně nepřezkoumává vlastní obsah procesního rozhodnutí dovolacího soudu o nepřípustnosti dovolání. Ústavním soudem prováděný přezkum se zaměřuje toliko na to, zda Nejvyšší soud nepřekročil své pravomoci vymezené mu ústavním pořádkem. Takové pochybení však Ústavní soud v posuzovaném věci neshledal.
11. Ústavní soud rovněž poukazuje na skutečnost, že se nejedná o první ústavní stížnost stěžovatelky týkající se dané problematiky. Ústavní soud se v minulosti zabýval obdobnými ústavními stížnostmi stěžovatelky vedenými pod sp. zn. IV. ÚS 1178/19, I. ÚS 1749/19, II. ÚS 1300/20 či I. ÚS 2163/20. V žádném z těchto případů však neshledal porušení práv stěžovatelky a ústavní stížnosti jako zjevně neopodstatněné odmítl. Ani v nyní projednávaném případě není podle Ústavního soudu dán důvod pro odchýlení se od již dříve vyslovených závěrů, na které si dovoluje pro stručnost rovněž odkázat.
12. Ústavní soud uzavírá, že mu nepřísluší do závěrů obecných soudů v posuzované případě jakkoliv zasahovat. Ústavní stížnost stěžovatelky tak, jak je formulována, nezůstává ničím jiným, než pokračující (a opakující se) polemikou s rozhodováním obecných soudů. Z těchto důvodů Ústavní soud ústavní stížnost mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků řízení odmítl jako návrh zjevně neopodstatněný ve smyslu §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 24. listopadu 2020
Kateřina Šimáčková, v. r.
předsedkyně senátu