ECLI:CZ:US:2020:2.US.2695.20.1
sp. zn. II. ÚS 2695/20
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedkyně Kateřiny Šimáčkové a soudců Davida Uhlíře (soudce zpravodaj) a Ludvíka Davida o ústavní stížnosti stěžovatelky HC FIN SERVIS GROUP s.r.o., se sídlem v Konici, Masarykovo nám. 49, zastoupené Mgr. Jiřím Kokešem, advokátem, se sídlem v Příbrami, Na Flusárně 168, proti usnesením Nejvyššího soudu ze dne 25. června 2020 č. j. 23 Cdo 1360/2020-192, Krajského soudu v Brně ze dne 25. července 2019, č. j. 74 Co 57/2019-156 a Okresního soudu v Prostějově ze dne 15. února 2019 č. j. 8 C 219/2017-141, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Vymezení věci a argumentace stěžovatelky
1. Stěžovatelka se ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") ve spojení se 72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí s tvrzením, že došlo k porušení 36 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), jelikož Nejvyšší soud České republiky odmítl jí podané dovolání, ačkoliv pro takový postup nebyly splněny základní podmínky, dále nebyly splněny podmínky pro zastavení odvolacího řízení z důvodu neuhrazení soudního poplatku usnesením soudu prvního stupně ani pro potvrzení usnesení soudu prvního stupně usnesením odvolacího soudu.
2. Okresní soud v nyní projednávané věci zastavil odvolací řízení pro nezaplacení soudního poplatku a v tomto nyní napadeném usnesení uvedl, že stěžovatelka podala dne 4. 9. 2018 žádost o osvobození od soudních poplatků. O žádosti bylo rozhodnuto usnesením Okresního soudu v Prostějově ze dne 3. 10. 2018 tak, že osvobození od soudních poplatků žalované přiznáno nebylo. Usnesení nabylo právní moci dne 31. 10. 2018. Posléze stěžovatelka svým podáním, doručeným soudu dne 2. 11. 2018, podala novou žádost o osvobození od soudních poplatků, ve které přes výzvu soudu ze dne 3. 1. 2019 neuvedla žádné nové skutečnosti oproti své předchozí žádosti o osvobození od soudních poplatků. Soud proto v souladu s ustanovením §43 odst. 2 občanského soudního řádu (dále jen "o. s. ř.") k nové žádosti žalované o osvobození od soudních poplatků doručené soudu dne 2. 11. 2018 nepřihlížel, přičemž o tomto následku byla žalovaná poučena. Krajský soud toto rozhodnutí potvrdil jako věcně správné a Nejvyšší soud přípustnost dovolání neshledal.
3. Stěžovatelka v ústavní stížnosti namítá, že na výzvu okresního soudu k doplnění opakované žádosti o osvobození od soudního poplatku za odvolací řízení, datovanou dne 3. 1. 2019, řádně reagovala přípisem. V tomto přípisu v rozporu s právním názorem okresního soudu uvedla nové skutečnosti, podle kterých u ní došlo ke změně jejích majetkových a osobních poměrů. Soud prvního stupně se však i přes to touto žádostí a jejím doplněním důsledně nezabýval, nevydal o ní žádné rozhodnutí a bez dalšího rozhodl o zastavení odvolacího řízení, čímž se dle stěžovatelky dopustil zcela zásadního pochybení. Stěžovatelka se domnívá, že soud prvního stupně rozhodl o zastavení odvolacího řízení předčasně, jelikož před vydáním tohoto rozhodnutí měl rozhodnout o žádosti o osvobození od soudních poplatků.
4. Rozhodnutí krajského soudu, které shledalo prvostupňové rozhodnutí věcně správným, stěžovatelka považuje za nepřezkoumatelné pro nedostatek důvodů. Podle stěžovatelky odvolací soud porušil svou povinnost řádného odůvodnění rozhodnutí, kdy jeho rozhodnutí je v důsledku absence posouzení skutečných majetkových poměrů stěžovatelky nepřezkoumatelné. Podle ustálené judikatury Ústavního soudu i Nejvyššího soudu je přitom povinností obecných soudů svá rozhodnutí řádně a vyčerpávajícím způsobem odůvodnit. Krajský soud se měl skutečnostmi uvedenými v reakci na výzvu věcně zabývat.
5. Podle stěžovatelky byla přípustnost dovolání před Nejvyšším soudem naplněna v souladu s nálezem Ústavního soudu ze dne 16. 5. 2017, sp. zn. II. ÚS 2622/16 dle kterého jsou předpoklady přípustnosti dovolání podle §237 občanského soudního řádu naplněny i tehdy, pokud dovolatel uvede, že se odvolací soud při řešení určité otázky hmotného nebo procesního práva odchýlil od ustálené rozhodovací praxe Ústavního soudu. Stěžovatelka ve svém dovolání uvedla, že rozhodnutí odvolacího soudu bylo v rozporu například s nálezem Ústavního soudu České republiky, sp. zn. I. ÚS 218/09 ze dne 15. 10. 2009.
6. Podle stěžovatelky soudy na daný případ aplikovaly zákon o soudních poplatcích ve znění účinném od 30. 9. 2017. V dané věci se ale žalobkyně domáhala vůči stěžovatelce plnění ze smlouvy o spolupráci žalobou, která byla doručena soudu dne 16. 6. 2017, přičemž tímto dnem bylo zahájeno řízení ve věci samé a tímto dnem má být určeno znění zákona o soudních poplatcích, kterým se řídí zaplacení soudního poplatku za odvolací řízení.
II.
Posouzení ústavní stížnosti
7. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a shledal, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněnou stěžovatelkou, která byla účastníkem řízení, v němž bylo vydáno rozhodnutí napadené ústavní stížností. Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatelka je zastoupena v souladu s požadavky §29 až 31 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"). Ústavní stížnost je přípustná, avšak zjevně neopodstatněná.
8. Podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu senát návrh usnesením odmítne mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků, jde-li o návrh zjevně neopodstatněný. Podle §43 odst. 3 zákona o Ústavním soudu musí být usnesení o odmítnutí návrhu písemně vyhotoveno, stručně odůvodněno uvedením zákonného důvodu, pro který se návrh odmítá, a musí obsahovat poučení, že odvolání není přípustné.
9. Ústavní soud není součástí soustavy soudů, ale je soudním orgánem ochrany ústavnosti (čl. 83 a 91 odst. 1 Ústavy). Není povolán k instančnímu přezkumu rozhodnutí obecných soudů. Jeho pravomoc podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy je založena výlučně k přezkumu toho, zda v řízení nebo rozhodnutím v něm vydaným nebyla dotčena ústavně chráněná práva nebo svobody stěžovatele a zda řízení lze jako celek pokládat za spravedlivé.
10. Stěžovatelka vytýká usnesení Nejvyššího soudu, že její dovolání nepřípadně odmítl pro nevymezení dovolacího důvodu. V rámci vymezení předpokladu přípustnosti dovolání stěžovatelka namítala rozpor s judikaturou Ústavního soudu, jako příklad uváděla již citovaný nález Ústavního soudu, sp. zn. I. ÚS 218/09, dle kterého nevypořádá-li se odvolací soud s námitkami stěžovatele obsaženými v jeho odvolání, je jeho rozhodnutí nepřezkoumatelné a v konečném důsledku v rozporu s právem na spravedlivý proces. Rovněž odkazovala na rozhodnutí Ústavního soudu ze dne 20. 1. 2010, sp. zn. I. ÚS 1439/09. Nejvyšší soud se nicméně s obsahem obou namítaných rozhodnutí vypořádal tím, že obě rozhodnutí shledal nerelevantní pro skutkový stav v nyní projednávané věci, a Ústavní soud se s tímto závěrem ztotožňuje.
11. Předně Ústavní soud již opakovaně judikoval, že jedním z principů řádného a spravedlivého procesu, jakož i pojmu právního státu (čl. 36 odst. 1 Listiny, čl. 1 Ústavy), vylučujícím libovůli při rozhodování, je i povinnost soudů své rozsudky odůvodnit [srov. usnesení ze dne 20. června 1995 sp. zn. III. ÚS 84/94 či stěžovatelem zmiňovaný nález ze dne 10. ledna 2018 sp. zn. I. ÚS 2073/17, usnesení ze dne 23. září 2005 sp. zn. III. ÚS 359/05 (U 22/38 SbNU 579), usnesení ze dne 30. listopadu 1995 sp. zn. III. ÚS 166/95 (N 79/4 SbNU 255) nebo usnesení ze dne 19. července 2016 sp. zn. IV. ÚS 2077/15 (N 131/82 SbNU 157)]. Ústavní soud však neshledal vadu řízení spočívající v nedostatku odůvodnění závěrů krajského soudu. Ten naopak spolehlivě a v dostatečném rozsahu zdůvodnil své závěry a námitkami stěžovatelky se zabýval.
12. Podle namítaného nálezu Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 1439/09 ze dne 20. 1. 2010 (N 10/56 SbNU 99) představuje odepření práva na přístup k soudu [a tedy i práva na meritorní projednání věci (čl. 36 odst. 1 Listiny)] situace, v níž obecný soud nerozhodne o podané žádosti o osvobození od soudních poplatků samostatným usnesením, ani se s ní žádným způsobem nevypořádá v odůvodnění usnesení o zastavení řízení. V nyní projednávané věci se však soud doplněním žádosti k výzvě se však zabýval. Věcnou správností jeho posouzení se zabývaly i další instance a Ústavní soud na jejich závěrech neshledal pochybení.
13. Podle stěžovatelky je v dané věci třeba postupovat podle zákona o soudních poplatcích ve znění účinném do 29. 9. 2017. Podle zákona č. 296/2017 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, zákon č. 292/2013 Sb., o zvláštních řízeních soudních, ve znění pozdějších předpisů a některé další zákony, který nabyl účinnosti 30. 9. 2017, platí, že na řízení zahájená přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona se použije zákon o soudních poplatcích, ve znění účinném přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona (čl. VI, část třetí). Stěžovatelka se domnívá, že pokud bylo řízení o žalobě zahájeno dne 16. 6. 2017, je v řízení o zaplacení soudního poplatku za odvolací řízení třeba postupovat podle zákona o soudních poplatcích ve znění účinném do 29. 9. 2017. Touto situací se ovšem již zabývala vrcholná instance civilních soudů. Podle rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 28. 8. 2018, sp. zn. 22 Cdo 2827/2018, se poplatková povinnost v řízení zahájeném žalobou podanou před nabytím účinnosti zákona č. 296/2017 Sb., týkající se odvolání podaného poté, co tento zákon nabyl účinnosti, řídí zákonem o soudních poplatcích ve znění zákona č. 296/2017 Sb. Ani v této věci tak obecné soudy nepochybily.
14. Z výše uvedených důvodů Ústavní soud odmítl ústavní stížnost jako návrh zjevně neopodstatněný podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 24. listopadu 2020
Kateřina Šimáčková v. r.
předsedkyně senátu