ECLI:CZ:US:2020:2.US.2778.20.1
sp. zn. II. ÚS 2778/20
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedkyně senátu Kateřiny Šimáčkové a soudců Ludvíka Davida (soudce zpravodaj) a Davida Uhlíře o ústavní stížnosti stěžovatele V. P., právně zastoupeného Mgr. Zdeňkem Burdou, advokátem se sídlem Leknínová 3033/7, Praha 10 - Záběhlice, proti usnesení Krajského soudu v Praze č. j. 10 To 159/2020-412 ze dne 29. 6. 2020, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. Ústavnímu soudu byl dne 27. 9. 2020 doručen návrh na zahájení řízení o ústavní stížnosti ve smyslu §72 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), prostřednictvím něhož se stěžovatel domáhá zrušení shora uvedeného rozhodnutí s tvrzením, že jím mělo dojít k porušení jeho základních práv zaručených čl. 36 odst. 1, čl. 8 odst. 2 a čl. 40 odst. 5 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").
2. Rozsudkem Okresního soudu Praha-západ ze dne 23. 8. 2016 č. j. 17 T 119/2016-221, ve spojení s rozsudkem Krajského soudu v Praze ze dne 8. 11. 2016 č. j. 10 To 492/2016-255, byl stěžovatel uznán vinným přečinem ublížení na zdraví podle §146 odst. 1 tr. zákoníku, spáchaným ve stádiu pokusu dle §21 odst. 1 tr. zákoníku, a přečinem poškození cizí věci podle §228 odst. 1 tr. zákoníku, pro které mu byl uložen úhrnný trest odnětí svobody v trvání jednoho roku, jehož výkon byl podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání dvou let, a dále trest zákazu činnosti spočívající v zákazu řízení všech motorových vozidel na dobu 30 měsíců. Rozsudek nabyl právní moci dne 8. 11. 2016. Usnesením Okresního soudu Praha-západ ze dne 27. 3. 2018 č. j. 17 T 119/2016-347 bylo rozhodnuto o podmíněném upuštění od výkonu zbytku trestu zákazu činnosti spočívajícího v zákazu řízení motorových vozidel za současného stanovení zkušební doby v trvání 18 měsíců. Toto usnesení nabylo právní moci dne 27. 3. 2018, zkušební doba podmíněného upuštění od výkonu zbytku trestu zákazu činnosti tak plynula až do 27. 9. 2019. Po skončení zkušební doby podmíněného upuštění od výkonu zbytku trestu zákazu činnosti soud zjistil, že se stěžovatel dopustil přestupku na úseku dopravy, a nařídil proto ve věci přeměny trestu veřejné zasedání. Usnesením Okresního soudu Praha-západ č. j. 17 T 119/2016-398 bylo rozhodnuto, že se stěžovateli "podle §91 odst. 1 písm. b) tr. zákoníku prodlužuje zkušební doba podmíněného upuštění od výkonu zbytku trestu zákazu činnosti spočívajícího v zákazu řízení motorových vozidel všeho druhu uloženého rozsudkem Okresního soudu Praha-západ ze dne 23. 8. 2016 č. j. 17 T 119/2016-221, ve spojení s rozsudkem Krajského soudu v Praze ze dne 8. 11. 2016 č. j. 10 To 492/2016-255, který nabyl právní moci dne 8. 11. 2016, od jehož výkonu bylo podmíněně upuštěno usnesením Okresního soudu Praha-západ ze dne 27. 3. 2018 č. j. 17 T 119/2016-347, a to o 18 měsíců". Proti tomuto usnesení podal stížnost státní zástupce. Napadeným usnesením rozhodl Krajský soud Praze tak, že podle §149 odstavec 1 písmeno a) tr. řádu napadené usnesení zrušil a podle §91 odstavec 1 tr. zákoníku vyslovil, že se stěžovatel ve zkušební době podmíněného upuštění od výkonu zbytku trestu zákazu řízení motorových vozidel neosvědčil a zbytek trestu vykoná.
3. Základní důvod porušení ústavně garantovaných práv stěžovatel spatřuje v tom, že bylo rozhodnuto v neveřejném zasedání, byla mu upřena možnost přezkumu, když rozhodnutí bylo nesprávně změněno, státní zástupce podal stížnost po lhůtě a tuto skutečnost stížnostní soud nereflektoval. Dále stěžovatel namítá, že řízení o tom, že by měl být nařízen opětovně trest, již vést nelze, neboť je zde pravomocné usnesení Okresního soudu Praha-západ č. j. 17 T 119/2016-360 ze dne 6. 3. 2019, v němž soudkyně tohoto soudu vyslovila, že se stěžovatel ve zkušební době podmíněného odsouzení osvědčil.
4. Bližší obsah napadených rozhodnutí, jakož ani průběh řízení, které jejich vydání předcházelo, není třeba podrobněji rekapitulovat, neboť jak napadené rozhodnutí, tak průběh procesu jsou účastníkům řízení známy.
5. Pokud jde o řízení před Ústavním soudem, pak je nutno připomenout, že zákon o Ústavním soudu rozeznává v §43 odst. 2 písm. a) jako zvláštní kategorii návrhy zjevně neopodstatněné. Zákon tímto ustanovením dává Ústavnímu soudu pravomoc posoudit "přijatelnost" návrhu před tím, než dospěje k závěru, že o návrhu rozhodne meritorně nálezem. V této fázi řízení je zpravidla možno rozhodnout bez dalšího, jen na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a údajů obsažených v samotné ústavní stížnosti, příp. ve vyžádaném soudním spise. Vedou-li informace zjištěné uvedeným způsobem Ústavní soud k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná, může být bez dalšího odmítnuta. Tato relativně samostatná část řízení nemá kontradiktorní charakter. Tak tomu je i v daném případě.
6. Ústavní soud je dle článku 83 Ústavy soudním orgánem ochrany ústavnosti. Není součástí soustavy obecných soudů a nepřísluší mu právo zasahovat do jejich rozhodovací činnosti, nejde-li o otázky ústavněprávního významu. Pravomoc Ústavního soudu je založena výlučně k přezkumu rozhodnutí z hlediska dodržení ústavněprávních principů, tj. zda v řízení a rozhodnutím v něm vydaným nebyla dotčena předpisy ústavního pořádku chráněná práva nebo svobody jeho účastníka, zda řízení bylo vedeno v souladu s ústavními principy a zda je lze jako celek pokládat za spravedlivé (viz např. usnesení sp. zn. III. ÚS 3624/15 ze dne 26. 1. 2016; všechna rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná na http://nalus.usoud.cz).
7. Ústavní soud zruší napadené rozhodnutí také tehdy, jedná-li se o projev libovůle, svévole nebo jsou-li právní závěry v extrémním rozporu se skutkovými zjištěními [srov. např. nález sp. zn. II. ÚS 312/15 ze dne 9. 2. 2016 (N 28/80 SbNU 375), nález sp. zn. III. ÚS 922/09 ze dne 11. 6. 2009 (N 143/53 SbNU 759) či usnesení sp. zn. I. ÚS 1010/15 ze dne 11. 2. 2016].
8. Ústavní soud poznamenává, že mu zásadně nepřísluší se vyjadřovat k výši a druhu uloženého trestu [srov. např. nález Ústavního soudu ze dne 24. 4. 2008 sp. zn. II. ÚS 455/05 (N 74/49 SbNU 119)], protože rozhodování trestních soudů je v této oblasti zcela nezastupitelné (viz čl. 90 Ústavy a čl. 40 odst. 1 Listiny). Tento přístup je třeba vztahovat i k rozhodování o dalším výkonu trestu, jako v nyní posuzované věci. Ústavní soud by byl oprávněn zasáhnout pouze v případě extrémního vybočení ze zákonných kritérií stanovených pro takové rozhodnutí. Taková situace však v daném případě nenastala (srov. např. usnesení Ústavního soudu ze dne 28. 1. 2020 sp. zn. I. ÚS 4013/19).
9. Po přezkoumání napadeného usnesení je podle Ústavního soudu řádně odůvodněn závěr, podle kterého stěžovatel nevyhověl podmínkám podmíněného upuštění od výkonu zbytku trestu, zejména nevedl řádný život a ve zkušební době se dopustil dalšího závažného přestupku, jež souvisel s podmíněně odloženým zbytkem trestu zákazu řízení všech motorových vozidel. Podle názoru soudu je zřejmé, že ani hrozba výkonu zbytku tohoto trestu stěžovatele neodradila od páchání další obdobné činnosti a že podmíněné upuštění nesplnilo svůj výchovný účel. Stěžovatel nevyužil šance soudem mu dané a za situace, kdy sice soud prvního stupně zkušební dobu prodloužil, avšak stížnostní soud neshledal žádné okolnosti pro přistoupení k výjimečnému rozhodnutí podle §91 odst. 1 písm. a) až c) trestního zákoníku, bylo rozhodnuto, že stěžovatel zbytek trestu vykoná. Ústavní soud tedy neshledal žádný ústavně relevantní důvod pro překonání závěrů stížnostního soudu. Odůvodnění jeho usnesení je logické, jeho závěry mají oporu v provedených důkazech a neodporují žádné z ústavních kautel řádně vedeného soudní řízení podle hlavy páté Listiny. Podle soudu by bylo prodloužení zkušební doby v daném případě příliš benevolentní, a to jak vzhledem k původnímu odsouzení, tak i vzhledem k okolnostem spáchání dalšího přestupku ve zkušební době, který byl spáchán úmyslně (řízení motorového vozidla po požití návykové látky). Skutečnost, že stížnostní soud zrušil usnesení soudu prvního stupně a rozhodl ve věci sám je v souladu s §149 odst. 1 písm. a) tr. řádu.
10. Na uvedeném konstatování nemůže nic změnit ani tvrzení stěžovatele, že zde již existovalo pravomocné usnesení Okresního soudu Praha-západ č. j. 17 T 119/2016-360 ze dne 6. 3. 2019, o tom, že se stěžovatel ve zkušební době podmíněného odsouzení osvědčil. Z vyžádaného trestního spisu totiž Ústavní soud zjistil, že předmětné usnesení se týkalo pouze vyslovení osvědčení stěžovatele ve zkušební době podmíněně odloženého trestu odnětí svobody (§83 odst. 1 tr. řádu), nikoli trestu zákazu řízení motorových vozidel.
11. Ústavní soud neshledal jako odůvodněnou ani námitku stěžovatele ohledně opožděnosti stížnosti, podané proti usnesení soudu prvního stupně státním zástupcem. Tuto námitku stěžovatel v ústavní stížnosti nijak nerozvádí. Ústavní soud však nahlédnutím do trestního spisu zjistil, že usnesení soudu prvního stupně bylo vyhlášeno při veřejném zasedání dne 20. 4. 2020. Písemné vyhotovení bylo příslušnému státnímu zastupitelství doručeno dne 7. 5. 2020 a ještě téhož dne byla podána blanketní stížnost, odůvodněná podáním ze dne 14. 5. 2020. Vzhledem k nepřítomnosti státního zástupce u veřejného zasedání je rozhodujícím dnem oznámení předmětného usnesení podle §137 odst. 1 tr. řádu jeho doručení, tedy den 7. 5. 2020, od něhož se odvíjí třídenní lhůta pro podání stížnosti. Ta byla dodržena.
10. Protože Ústavní soud o ústavní stížnosti rozhodl v několika týdnech od doručení, přičemž neshledal, že by došlo k porušení stěžovatelových práv, nevyhověl ani stěžovatelově žádosti o odložení vykonatelnosti napadených usnesení.
11. Ze shora uvedených důvodů Ústavní soud ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl jako návrh zjevně neopodstatněný podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 30. listopadu 2020
Kateřina Šimáčková, v. r.
předsedkyně senátu