ECLI:CZ:US:2020:2.US.2787.20.1
sp. zn. II. ÚS 2787/20
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně Kateřiny Šimáčkové (soudkyně zpravodajky) a soudců Ludvíka Davida a Davida Uhlíře o ústavní stížnosti stěžovatele P. K., zastoupeného JUDr. Janem Malým, advokátem se sídlem Sokolovská 5/49, Praha 8, v substituci JUDr. Jiřím Janebou, proti usnesení Nejvyššího soudu č. j. 4 Tdo 747/2020-199 ze dne 15. 7. 2020, usnesení Krajského soudu v Hradci Králové - pobočky v Pardubicích č. j. 13 To 80/2020-170 ze dne 25. 2. 2020 a usnesení Okresního soudu v Pardubicích č. j 1 Nt 1172/2020-149 ze dne 9. 1. 2020, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I. Vymezení věci a předchozí průběh řízení
1. Stěžovatel se ústavní stížností domáhá zrušení v záhlaví označených soudních rozhodnutí. Tvrdí, že napadenými rozhodnutími bylo porušeno jeho právo na nedotknutelnost osobnosti dle čl. 7 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), právo na respektování soukromého života dle čl. 8 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva"), právo na osobní svobodu dle čl. 8 odst. 1 Listiny a právo na spravedlivý proces dle čl. 36 odst. 1 Listiny a čl. 6 odst. 1 Úmluvy.
2. Ústavní soud z ústavní stížnosti a napadených rozhodnutí zjistil, že stěžovatel byl na základě usnesení orgánu Policie České republiky, Krajského ředitelství policie Pardubického kraje, Územního odboru Pardubice, Oddělení obecné kriminality SKPV, ze dne 18. 3. 2019 č. j. KRPE-94610-43/TČ-2018-170671 trestně stíhán pro jednání spočívající v tom, že při hokejovém utkání v Pardubicích se na schodech tribuny dopustil veřejně a na místě veřejnosti přístupném hrubé neslušnosti tím, že si rozepnul zip poklopce, vytáhl svůj penis a pravou rukou začal onanovat, v čemž byl spatřován přečin výtržnictví. Trestní stíhání bylo posléze usnesením státní zástupkyně Okresního státního zastupitelství v Pardubicích zastaveno, neboť bylo zjištěno, že stěžovatel nebyl v době činu pro nepříčetnost trestně odpovědný. Současně státní zástupkyně podala k soudu návrh na uložení ochranného léčení.
3. Okresní soud v Pardubicích usnesením ze dne 9. 1. 2020 č. j. 1 Nt 1172/2019-149 rozhodl o uložení ochranné psychiatrické léčení v ambulantní formě stěžovateli. Na rozhodnutí soudu prvního stupně reagoval stěžovatel stížností, kterou Krajský soud v Hradci Králové - pobočka v Pardubicích napadeným usnesením ze dne 25. 2. 2020 č. j. 13 To 80/2020-170 zamítl.
4. Stěžovatel si proti tomuto rozhodnutí podal dovolání, které Nejvyšší soud napadeným usnesením č. j. 4 Tdo 747/2020-199 ze dne 15. 7. 2020 odmítl. K námitce stěžovatele, že je opatření spočívající v povinnosti podrobit se ambulantní léčbě nezákonné, neboť nebyla naplněna podmínka, spočívající v tom, že by měl být v budoucnosti nebezpečný pro zájmy chráněné trestním zákoníkem, Nejvyšší soud shledal tuto podmínku jako splněnou tehdy, je-li vysoce pravděpodobné, že nepříčetná osoba, která spáchala čin jinak trestný, spáchá znovu stejný nebo závažnější útok na zájmy chráněné trestním zákoníkem, a to pod vlivem duševní choroby, kterou trpí. Uvedené potenciální riziko je třeba posuzovat s přihlédnutím k povaze a chování nepříčetné osoby a na základě posudku znalce z oboru zdravotnictví, odvětví psychiatrie o tom, zda duševní porucha nepříčetného jedince je takového rázu, že jeho pobyt na svobodě je i pro budoucnost v uvedeném smyslu nebezpečný. Významné je z tohoto pohledu i zjišťování stupně duševní poruchy pachatele nebo jeho dosavadních recidivních projevů. Podle Nejvyššího soudu závěr o nebezpečnosti pobytu stěžovatele na svobodě bez léčby zahrnující reálné nebezpečí opakování trestné činnosti posoudily soudy nižších stupňů dostatečně a správně. Stupeň duševní poruchy stěžovatele byl zjištěn ze znaleckého posudku znaleckého ústavu Psychiatrická nemocnice Bohnice, z oboru zdravotnictví, odvětví psychiatrie, vypracovaného MUDr. Martinem Hollým, MBA, z něhož se podává, že duševní porucha stěžovatele v podobě středně těžké mentální retardace je vývojové trvalé onemocnění, které nelze léčebně ovlivnit. Příčetnost stěžovatele je vymizelá, z čehož plyne vyšší pravděpodobnost opakování obdobného jednání. To potvrdila znalkyně z téhož oboru MUDr. Monika Cendelínová zastupující v trestní věci přibraný znalecký ústav během veřejného zasedání konaného dne 9. 1. 2020.
5. Středně těžkou mentální retardaci nelze podle soudních znalců vyléčit, avšak lze regulovat její doprovodné projevy v podobě eventuálních poruch chování a sexuální "odbržděnosti" spočívající v masturbaci na veřejnosti. Nalézací soud ve svém napadeném rozhodnutí přiléhavě poukázal na okolnost, že ačkoli stěžovatel necílil jednání na konkrétní osoby, obnažení a onanování na hokejovém zápase je společensky škodlivější, protože tam jsou často přítomny děti, což se potvrdilo i v posuzovaném případě, neboť na jednání stěžovatele upozornily dívky ve věku 15 a 16 let. S ohledem na absenci náhledu stěžovatele a neschopnost sám projevy onanie na veřejnosti ovládat, bylo zapotřebí reagovat na zjištěné výtržnické jednání uložením ochranného léčení v ambulantní formě, jenž nadto nijak zásadně do života obviněného nezasahuje. Podle Nejvyššího soudu je i v zájmu samotného stěžovatele, aby mu byla poskytnuta adekvátní dostupná lékařská péče, čímž zároveň dojde k naplnění terapeutického účelu soudem uloženého ambulantního ochranného léčení, současně monitorující jeho sklon k opakování závadového jednání a minimalizující nutkavé jednání spojené s onanií na veřejnosti, které ho však nebude podstatnou měrou omezovat v jeho dosavadní osobní svobodě.
II. Argumentace stěžovatele
6. Stěžovatel namítá obdobně jako před obecnými soudy, že v jeho případě nebyla naplněna podmínka spočívající v nebezpečnosti pachatele pro společnost. Podle stěžovatele se ani Nejvyšší soud se dostatečně nevypořádal s naplněním zákonných podmínek pro uložení ochranného léčení, tedy s (ne)existencí dostatečně konkrétního, reálného a aktuálně hrozícího rizika opakování závadného jednání. Stěžovatel poukazuje na to, že v jeho případě nebyla prokázána vysoká pravděpodobnost recidivy, která je pro naplnění podmínky nebezpečnosti vyžadována dle konstantní judikatury Nejvyššího soudu, nebylo tedy prokázáno, že by pobyt pachatele na svobodě měl být pro společnost nebezpečný. V pochybnostech, které podle stěžovatele plynou z dikce "vysoká pravděpodobnost", pak měl Nejvyšší soud postupovat v souladu s čl. 4 odst. 4 Listiny, tedy ve prospěch stěžovatele.
7. Stěžovatel namítá, že uložením ochranného psychiatrického léčení bylo v posuzovaném případě porušeno zejména jeho ústavně zaručené základní právo na nedotknutelnost osobnosti (čl. 7 odst. 1 Listiny) a právo na respektování soukromého života (ve smyslu čl. 8 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod). K zásahu do práva na respekt k soukromému životu dle Úmluvy došlo odejmutím garance sebeurčení v tom smyslu, že stěžovateli bylo zamezeno rozhodovat o sobě samém, tedy rozhodovat o uspořádání vlastního života, aniž by pro takový zásah byly naplněny zákonem předpokládané požadavky. Stěžovatel se při tom odkazuje na nález Ústavního soudu ze dne 30. 4. 2019 sp. zn. II. ÚS 2843/18.
8. Namítaný zásah do ústavně zaručených základních práv stěžovatele, jehož prvotním původcem je soud prvního stupně, je přičitatelný i soudu odvolacímu a soudu dovolacímu, neboť tyto soudy v rámci své přezkumné činnosti neposkytly ochranu základním právům stěžovatele, ačkoli jim to ukládá čl. 4 Ústavy. Současně zamítnutím stížnosti proti usnesení soudu prvního stupně a odmítnutím dovolání bylo podle stěžovatele porušeno jeho základní právo na ochranu před neoprávněným zásahem do soukromého života dle čl. 10 odst. 2 Listiny, neboť krajský soud a Nejvyšší soud měly usnesení soudu prvního stupně, jímž bylo zasaženo do základních práv a svobod stěžovatele, když mu bylo uloženo ochranné léčení bez naplnění zákonných důvodů, bez náhrady zrušit. Popsaným postupem soudů tak bylo podle stěžovatele zasaženo do jeho práva na spravedlivý proces.
III. Hodnocení Ústavního soudu
9. Ústavní soud nejprve posoudil splnění podmínek řízení a shledal, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem, který byl účastníkem řízení, ve kterém bylo vydáno rozhodnutí napadené ústavní stížností, a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatel je právně zastoupen v souladu s požadavky zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), a ústavní stížnost je přípustná (§75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu a contrario), neboť stěžovatel vyčerpal všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva.
10. Ústavní soud dále posoudil obsah ústavní stížnosti a dospěl k závěru, že tato představuje zjevně neopodstatněný návrh ve smyslu §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu. Uvedené ustanovení v zájmu racionality a efektivity řízení před Ústavním soudem dává tomuto soudu pravomoc posoudit "přijatelnost" návrhu předtím, než dospěje k závěru, že o návrhu rozhodne meritorně nálezem, přičemž jde o specifickou a relativně samostatnou část řízení, která nemá charakter řízení kontradiktorního, kdy Ústavní soud může obvykle rozhodnout bez dalšího, jen na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a údajů obsažených v samotné ústavní stížnosti. Směřuje-li pak ústavní stížnost proti rozhodnutí orgánu veřejné moci, považuje ji Ústavní soud zpravidla za zjevně neopodstatněnou, jestliže napadené rozhodnutí není vzhledem ke své povaze, namítaným vadám svým či vadám řízení, které jeho vydání předcházelo, způsobilé porušit základní práva a svobody stěžovatele, tj. kdy ústavní stížnost postrádá ústavněprávní dimenzi. Zjevná
neopodstatněnost ústavní stížnosti, přes její ústavněprávní dimenzi, může rovněž vyplynout z předchozích rozhodnutí Ústavního soudu, řešících shodnou či obdobnou právní problematiku.
11. Již z argumentace stěžovatele plyne, že namítá, že v jeho věci došlo k nesprávnému posouzení skutkových okolností jeho případu. Stěžovatel navíc vytýká obecným soudům, že se jeho argumentací nezabývaly. Nicméně Ústavní soud shledal, že se obecné soudy zabývaly stěžovatelovými argumenty a reagovaly na ně. Skutečnost, že jim odvolací soud nevyhověl a dovolací soud shledal, že nejsou způsobilé založit přípustnost dovolání, nelze považovat za zásah do stěžovatelova práva na spravedlivý proces. Navíc obecné soudy, jak vyplývá z výše citovaného odůvodnění rozhodnutí Nejvyššího soudu, pečlivě vážily okolnosti případu i přiměřenost přijatého opatření. Ústavnímu soud pak nepřísluší jakkoli vstupovat do jejich konkrétních závěrů na úrovni posuzování skutkové situace a podústavního práva.
12. Ve stěžovatelem citovaném případě, vedeném Ústavním soudem pod sp. zn. II. ÚS 2843/18, Ústavní soud poukázal na povinnost obecných soudů vykládat zákonnou úpravu ochranné ambulantní léčby způsobem šetřícím podstatu a smysl práva na nedotknutelnost osoby. Nicméně k derogaci rozhodnutí přistoupil pro nesprávné řešení otázky intertemporálních účinků právní úpravy a zásahu do legitimního očekávání ukončení ambulantní léčby uplynutím času. Takové skutečnosti však ve stěžovatelově případě nenastaly. Odkaz na závěry tohoto rozhodnutí není pro nyní posuzovaný případ jakkoli relevantní.
13. Z výše uvedených důvodů proto Ústavní soud ústavní stížnost mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků řízení odmítl jako návrh zjevně neopodstatněný podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 13. října 2020
Kateřina Šimáčková, v. r.
předsedkyně senátu