ECLI:CZ:US:2020:2.US.2792.20.1
sp. zn. II. ÚS 2792/20
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedkyně senátu Kateřiny Šimáčkové a soudců Ludvíka Davida (soudce zpravodaj) a Davida Uhlíře ve věci ústavní stížnosti stěžovatele Nguyen Huu Du, zastoupeného Mgr. Janem Boučkem, advokátem se sídlem Opatovická 1659/4, Praha 1, proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 9. 9. 2020 č. j. 18 Co 224/2020-139, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. Stěžovatel se ústavní stížností domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí, neboť má za to, že jimi bylo porušeno jeho právo na soudní ochranu zaručené čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod.
2. Jak vyplynulo z ústavní stížnosti a připojených rozhodnutí, stěžovatel se na žalované České republice - Ministerstvu spravedlnosti domáhal 150 000 Kč s příslušenstvím z titulu zadostiučinění za nemajetkovou újmu způsobenou nepřiměřenou délkou řízení vedeného pod sp. zn. 15 A 52/2018 u Krajského soudu v Ústí nad Labem, ve kterém bylo přezkoumáváno správní rozhodnutí o povolení k přechodnému pobytu na území České republiky. Žalovaná Česká republika žalobci po podání žaloby uhradila částku 39 313 Kč s příslušenstvím a ve zbytku považovala nárok za nedůvodný. Obvodní soud pro Prahu 2 rozsudkem ze dne 25. 5. 2020 č. j. 18 C 88/2018-91 zastavil řízení co do částky 39 313 Kč se zákonným úrokem od 15. 2. 2020 do zaplacení (výrok I.), uložil žalované zaplatit žalobci úrok z prodlení z částky 39 313 Kč ve výši 9 % od 2. 12. 2018 do 14. 2. 2020 a částku 43 937 s příslušenstvím (výrok II.), zamítl žalobu co do částky 66 750 Kč s příslušenstvím (výrok III.) a uložil žalované zaplatit stěžovateli na náhradě nákladů řízení částku 22 570 Kč (výrok IV.). Městský soud v Praze v záhlaví uvedeným rozsudkem napadený výrok II. rozsudku nalézacího soudu potvrdil a výrok IV. změnil tak, že výše nákladů činí 26 684 Kč.
3. Pro vypořádání ústavní stížnosti není podrobnější rekapitulace průběhu řízení a napadeného rozhodnutí účelná, samotným účastníkům řízení jsou všechny skutečnosti známy.
4. V podané ústavní stížnosti stěžovatel namítá, že napadené rozhodnutí je nelogické, překvapivé a v extrémním rozporu se základním principem úspěchu ve věci. Má za to, že v meritu věci měl plný úspěch; napadl-li odvoláním nákladový výrok, jedná se o podružnou otázku v řízení. Dále uvádí, že předběžné uplatnění nároku na náhradu škody je nutným úkonem právní služby a že závěr soudu ohledně vyjádření ze dne 16. 1. 2019 je formalistický a není v souladu s materiální stránkou věci. Rovněž konstatuje, že výzva k opravě vad žaloby byla nezákonná.
5. Ústavní soud nejprve posoudil splnění podmínek řízení a shledal, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem, který byl účastníkem řízení, ve kterém byla vydána rozhodnutí napadená ústavní stížností, a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatel je právně zastoupen v souladu s požadavky zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), a ústavní stížnost je přípustná (§75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu a contrario), neboť stěžovatel vyčerpal všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva.
6. Ústavní soud dále posoudil obsah ústavní stížnosti a dospěl k závěru, že tato představuje zjevně neopodstatněný návrh ve smyslu §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu. Uvedené ustanovení v zájmu racionality a efektivity řízení před Ústavním soudem dává tomuto soudu pravomoc posoudit "přijatelnost" návrhu ještě předtím, než dospěje k závěru, že o návrhu rozhodne meritorně nálezem, přičemž jde o specifickou a relativně samostatnou část řízení, která nemá charakter řízení kontradiktorního a ve které může Ústavní soud rozhodnout jen na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a údajů obsažených v samotné ústavní stížnosti.
7. Podle čl. 83 Ústavy České republiky je Ústavní soud soudním orgánem ochrany ústavnosti. V řízení o ústavní stížnosti je tudíž jeho pravomoc založena výlučně k přezkumu rozhodnutí či namítaného zásahu z hlediska ústavnosti. Jestliže je ústavní stížnost vedena proti rozhodnutí obecného soudu, není povinnost ústavněprávní argumentace naplněna, je-li namítána toliko věcná nesprávnost či nerespektování jednoduchého práva, neboť takovou argumentací je Ústavní soud stavěn do role pouhé další instance v soustavě obecných soudů, jíž však není.
8. Ústavní soud se v obecné rovině staví k problematice nákladů řízení rezervovaně a podrobuje ji omezenému ústavněprávnímu přezkumu, ačkoli může mít (a i kdyby měla) citelné dopady do majetkové sféry účastníků řízení [srov. nález sp. zn. IV. ÚS 777/12 ze dne 15. 10. 2012 (N 173/67 SbNU 111), dostupný tak jako ostatní zde uvedená rozhodnutí na https://nalus.usoud.cz/Search/]. Zároveň však Ústavní soud opakovaně vyslovil, že rozhodování o nákladech řízení je integrální součástí soudního řízení jako celku, a proto i na tuto část řízení dopadají postuláty spravedlivého procesu. Z hlediska kritérií spravedlivého procesu otázka náhrady nákladů řízení může nabýt ústavně právní dimenze například tehdy, pokud by v procesu interpretace a aplikace příslušných ustanovení obecně závazného předpisu ze strany obecného soudu byl obsažen prvek libovůle, svévole, závažné pochybení či zjevný omyl soudu nebo extrémní rozpor s principy spravedlnosti [srov. nález sp. zn. III. ÚS 624/06 ze dne 8. 2. 2007 (N 27/44 SbNU 319)].
9. V posuzovaném případě Ústavní soud takové vybočení ze zákonných procesních pravidel neshledal, jeho kasační zásah by byl porušením minimalizace zásahů do činnosti obecných soudů. Odvolací soud k odvolání stěžovatele posoudil argumenty stran účelnosti jednotlivých úkonů právní služby a rozhodnutí nalézacího soudu částečně korigoval; své závěry řádně odůvodnil. Odvolací soud taktéž odůvodnil rozhodnutí o nákladech odvolacího řízení. Ústavní soud závěry odvolacího soudu neshledává neudržitelnými, na ústavní rovině žádné pochybení neshledal.
10. Ústavní soud s ohledem na výše uvedené uzavírá, že naříkaná základní práva stěžovatele napadeným rozhodnutím porušena nebyla. Ústavní soud proto ústavní stížnost odmítl podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 30. listopadu 2020
Kateřina Šimáčková, v. r.
předsedkyně senátu