ECLI:CZ:US:2020:2.US.2911.20.1
sp. zn. II. ÚS 2911/20
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedkyně Kateřiny Šimáčkové, soudce Ludvíka Davida a soudce zpravodaje Davida Uhlíře o ústavní stížnosti 1/ I. N., 2/ I. Š. a 3/ R. Š., všech zastoupených JUDr. Martinem Krumichem, advokátem, sídlem Politických vězňů 19, Kolín, proti usnesením Okresního soudu v Nymburce ze dne 13. srpna 2020 č. j. 2 Nt 1042/2020-3, ze dne 1. září 2020 sp. zn. 2 Nt 1043/2020 a ze dne 1. září 2020 sp. zn. 2 Nt 1043/2020 a proti usnesením Policie České republiky, Krajského ředitelství policie Středočeského kraje, územního odboru Kolín, Oddělení obecné kriminality ze dne 16. července 2020 č. j. KRPS-341564-116/TČ-2019-010471, č. j. KRPS-341564-117/TČ-2019-010471 a č. j. KRPS-341564-118/TČ-2019-010471, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Předchozí průběh řízení a vymezení věci
1. Stěžovatelé v ústavní stížnosti, podané podle §72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), navrhovali zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí. Stěžovatelé namítali, že napadenými rozhodnutími byla porušena jejich základní práva podle čl. 3 odst. 3, čl. 4 odst. 1, čl. 36 odst. 1 a čl. 37 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").
2. V souvislosti s trestním řízením ve věci podezření ze spáchání přečinu ublížení na zdraví podle §146 odst. 1 trestního zákoníku, byli stěžovatelé na základě žádosti první stěžovatelky předvoláni na den 15. 7. 2020 k podání vysvětlení. Stěžovatelé se k výslechu nedostavili, ačkoliv byli na důsledky nedostavení se upozornění v poučení, které bylo součástí výzvy. Stěžovatelé zaslali policejnímu orgánu nejprve e-mailem (zaevidováno 14. 7. 2020) a poté písemně (zaevidováno 15. 7. 2020) svou výpověď týkající se přestupku Z. H., ze kterého byla Městským úřadem v Českém Brodě uznána vinnou s tím, že se k výslechu nedostaví. Policejní orgán dospěl k závěru, že byly naplněny všechny okolnosti, na základě kterých lze uložit pořádkovou pokutu podle §66 trestního řádu. Prvé stěžovatelce vzhledem k tomu, že se jednalo již o druhé bezdůvodné odepření výpovědi, byla uložena pořádková pokuta ve výši 5 000 Kč, druhé stěžovatelce byla uložena pořádková pokuta ve výši 2 000 Kč, stejně tak jako třetímu stěžovateli.
3. Všichni stěžovatelé proti rozhodnutí policejního orgánu podali stížnost. Okresní soud v Nymburce usneseními, napadenými ústavní stížností, podle §148 odst. 1 písm. c) trestního řádu všechny tři podané stížnosti zamítl jako nedůvodné.
II.
Argumentace stěžovatelů
4. Stěžovatelé v ústavní stížnosti namítali nepřezkoumatelnost napadených rozhodnutí, a tvrdili, že odůvodnění stížností proti napadeným usnesením jsou ve své podstatě totožná, ačkoliv důvody uvedené ve stížnostech totožné nejsou a okresní soud v rámci předvídatelnosti a přezkoumatelnosti každého rozhodnutí měl povinnost se jimi zabývat. Navíc jsou rozdílné i sociální poměry každého ze stěžovatelů, proto se jimi měl soud při určování výše pořádkové pokuty zabývat. Stěžovatelé mají za to, že výklad ustanovení §158 odst. 7 trestního řádu o nedostavení se k podání vysvětlení, když policejní orgán nepovažoval omluvu za dostatečnou, ve spojení s §66 odst. 1 trestního řádu, byl u všech stěžovatelů ústavně nekonformní, svévolný, neúčelný a příliš restriktivní.
III.
Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem
5. Ústavní stížnost byla podána včas, osobami k tomu oprávněnými a splňuje i všechny zákonem stanovené náležitosti, včetně povinného zastoupení advokátem (§29 až §31 zákona o Ústavním soudu).
IV.
Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti
6. Ústavní soud je podle čl. 83 Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") soudním orgánem ochrany ústavnosti a tuto svoji působnost vykonává mimo jiné tím, že na základě čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánu veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod [srov. též §72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu]. Směřuje-li ústavní stížnost proti rozhodnutí vydanému v trestním řízení, není však samo o sobě významné, je-li namítána jeho věcná nesprávnost. Pravomoc Ústavního soudu je založena výlučně na přezkumu z hlediska dodržení ústavnosti, tj. zda v řízení (rozhodnutím v něm vydaným) nebyly dotčeny předpisy ústavního pořádku chráněná práva nebo svobody jeho účastníka, zda řízení bylo vedeno v souladu s ústavními principy a zda lze řízení jako celek pokládat za řádné.
7. Ústavní soud proto přezkoumal napadená rozhodnutí z hlediska stěžovateli v ústavní stížnosti uplatněných námitek, vyžádal si texty příslušných omluv, a se zřetelem ke skutečnosti, že mohl přezkoumávat pouze ústavnost napadených rozhodnutí, dospěl k závěru, že k porušení namítaných základních práv v posuzovaném případě nedošlo a ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
8. Je zjevné, že předmětná ústavní stížnost představuje polemiku se závěry, učiněnými ve věci rozhodujícím policejním orgánem a okresním soudem a argumentace stěžovatelů není ničím jiným, než vyjádřením jejich nesouhlasu s těmito učiněnými závěry. Okresní soud se ztotožnil se závěry učiněnými policejním orgánem, z jeho rozhodnutí jsou dostatečně zřejmé základní rozhodovací důvody pro zamítnutí stížnosti a to jak v případě první stěžovatelky, která je i oznamovatelkou, cítí se být poškozenou a je tedy zřejmé, že by svou výpovědí těžko mohla způsobit trestní stíhání sobě, nebo osobám blízkým uvedeným v §100 odst. 2 trestního řádu, tak i v případě druhé stěžovatelky a třetího stěžovatele, jež měli povinnost se na předmětnou výzvu dostavit a teprve pak mohli odkázat na své právo odepřít ve věci výpověď. Okolnost, že stěžovatelé se závěry uvedenými v odůvodnění napadených rozhodnutí nesouhlasí, pak nemůže sama o sobě důvodnost ústavní stížnosti založit.
9. Ústavní soud také připomíná, že mu nepřísluší role interpreta podústavního práva. V tomto ohledu se zásadně zdržuje zásahů do činnosti obecných soudů. Výjimku z této zásady představují pouze případy, kde by interpretace trpěla tak výraznými vadami, že by byla způsobilá zasáhnout i do práv na ústavní úrovni, např. pokud by interpretace vykazovala znaky svévole (srov. kupř. v usnesení ze dne 25. 5. 2020 sp. zn. II. ÚS 1486/19). V projednávaném případě však k takové situaci nedošlo. Z obsahu odůvodnění napadených rozhodnutí vyplývá, že v posuzované věci jak policejní orgán, tak i okresní soud rozhodoval na základě konkrétních zjištění s ohledem na individuální podmínky celé věci.
10. Ústavní soud považuje odůvodnění napadených rozhodnutí za ústavně konformní a srozumitelná s tím, že se jedná se o rozhodnutí na základě zákona a v souladu s ním, ve výsledku kvalifikovaný exces nespatřuje a mimořádný odklon od zákonných zásad ovládajících postupy soudů, stejně jako vybočení z pravidel ústavnosti, obsažených v judikatuře Ústavního soudu (jež by odůvodňovaly jeho případný kasační zásah), zde zjistitelné nejsou.
11. Ústavní soud z uvedených důvodů proto ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu ústavní stížnost odmítl jako zjevně neopodstatněnou.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 8. prosince 2020
Kateřina Šimáčková v. r.
předsedkyně senátu