ECLI:CZ:US:2020:2.US.1486.19.1
sp. zn. II. ÚS 1486/19
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedkyně senátu Kateřiny Šimáčkové a soudců Ludvíka Davida (soudce zpravodaj) a Vojtěcha Šimíčka ve věci ústavní stížnosti stěžovatele F. F., právně zastoupeného Mgr. Ing. Zdeňkem Stanovským, advokátem se sídlem Na Hutích 661/9, Praha 6, proti usnesení Okresního soudu Praha-západ ze dne 26. 2. 2019 č. j. 33 Nt 1607/2019-2 a usnesení Policie České republiky, Krajského ředitelství policie Středočeského kraje, Územního odboru Praha venkov-západ, Oddělení obecné kriminality ze dne 28. 1. 2019 č. j. KRPS-53568-294/TČ-2018- 011671-ČM, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. Ústavnímu soudu byl dne 5. 5. 2019 doručen návrh na zahájení řízení o ústavní stížnosti ve smyslu §72 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), prostřednictvím něhož se stěžovatel domáhá zrušení shora uvedených rozhodnutí s tím, že jimi mělo dojít k porušení jeho ústavně zaručených práv dle čl. 36 odst. 1 a čl. 37 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").
2. Napadeným usnesením policejního orgánu byla stěžovateli uložena pořádková pokuta ve výši 10 000 Kč, neboť bez dostatečného vysvětlení nevyhověl výzvě k podání svědecké výpovědi podle §97 trestního řádu. Soud z podnětu podané stížnosti přezkoumal v rozsahu ustanovení §147 odst. 1 trestního řádu správnost výroku napadeného usnesení a stížnost jako nedůvodnou zamítl.
3. Podle skutkových závěrů uvedených v usnesení okresního soudu byl stěžovatel dne 24. 1. 2019 vyzván k podání svědecké výpovědi podle §97 trestního řádu. Stěžovatel po poučení odmítl vypovídat, když k důvodům odepření svědecké výpovědi uvedl, že s odkazem na §100 odst. 2 trestního řádu nebude vypovídat, neboť v případu je obviněná jeho sestra. Po upozornění, že je svědek povinen podle §97 trestního řádu vypovídat ve vztahu k dalším spoluobviněným osobám, vyjma sestry, stěžovatel uvedl, že poučení rozuměl a domnívá se, že podle §100 odst. 2 trestního řádu nemusí vypovídat. Z protokolu o výslechu svědka ze dne 24. 1. 2019 plyne, že stěžovatel i po opětovné výzvě k podání svědecké výpovědi "odmítá vypovídat a využívá §100 odst. 2 trestního řádu i vůči dalším obviněným osobám". Přestože byl stěžovatel řádně poučen o důvodech pro odmítnutí výpovědi, uvedl, že poučení plně rozuměl a dalšího vysvětlení nežádá, protokol mu byl hlasitě diktován a souhlasil se svou výpovědí, nežádal v protokolu žádných změn ani doplnění, což stvrdil svým podpisem a odmítl nadále vypovídat. Podle závěru soudu tedy byl stěžovatel policejním orgánem vyzván k podání svědecké výpovědi důležité pro trestní řízení, vypovídat ovšem odmítl, aniž by k tomu uvedl dostatečné důvody, kdy tak neučinil ani po opakované výzvě a poučení, že uvedené důvody nejsou dostatečné. Stěžovatel byl policejním orgánem poučen rovněž o možnosti uložení pořádkové pokuty v případě nevyhovění výzvě.
4. Pokud se stěžovatel obával, že by svou výpovědí způsobil nebezpečí trestního stíhání osobě blízké, respektive sobě, kdy v dané věci takové nebezpečí nevyplývalo z jiných důkazů nebo skutečností, byl povinen na výzvu policejního orgánu uvést vysvětlení umožňující soudu posoudit důvodnost odepření podání vysvětlení, neboť o oprávněnosti odepření výpovědi svědka podle §100 odst. 2 trestního řádu rozhoduje orgán, který svědka vyslýchá, přičemž k tomu, aby mohl tento orgán rozhodnout, musí ten, kdo odepírá výpověď, uvést konkrétní důvod, pro který tak činí. Stěžovatel tak ovšem neučinil a své důvody neupřesnil, ani neuvedl, že by se obával, že si svou svědeckou výpovědí může způsobit nebezpečí trestního stíhání. Na základě výše uvedeného je tedy podle soudu zřejmé, že stěžovatel ani po poučení o nutnosti uvést důvody, pro které odmítá v předmětné věci podat svědeckou výpověď, nevyhověl výzvě k podání svědecké výpovědi, a proto je uložení pořádkové pokuty zcela odůvodněno.
5. Stěžovatel v ústavní stížnosti namítá, že jeho ústavně zaručené právo zákazu donucování k sebeobvinění mu bylo částečně odepřeno ve chvíli, kdy policejní orgán sice uznal, že stěžovatel nemusí vypovídat vůči své sestře, ale zároveň trval na výslechu stěžovatele vůči ostatním obviněným i přesto, že se stěžovatel odvolával na §100 odst. 2 trestního řádu. Okresní soud stížnost stěžovatele řádným způsobem nevypořádal, když se vůbec jeho argumentací nezabýval a tuto zcela pominul, respektive uvedl, že stěžovatel se vlastně ani práva nevypovídat vůči sobě nedovolával.
6. Ústavní soud si vyžádal vyjádření účastníků řízení k obsahu ústavní stížnosti a příslušný trestní spis. Oba účastníci ve svých vyjádřeních pouze odkázali na obsah napadených rozhodnutí, proto Ústavní soud nepovažoval za nezbytné je zasílat stěžovateli k replice.
7. Pokud jde o řízení před Ústavním soudem, pak je nutno připomenout, že zákon o Ústavním soudu rozeznává v §43 odst. 2 písm. a) jako zvláštní kategorii návrhy zjevně neopodstatněné. Zákon tímto ustanovením dává Ústavnímu soudu pravomoc posoudit "přijatelnost" návrhu před tím, než dospěje k závěru, že o návrhu rozhodne meritorně nálezem. V této fázi řízení je zpravidla možno rozhodnout bez dalšího, jen na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a údajů obsažených v samotné ústavní stížnosti, příp. ve vyžádaném soudním spise. Vedou-li informace zjištěné uvedeným způsobem Ústavní soud k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná, může být bez dalšího odmítnuta. Tato relativně samostatná část řízení nemá kontradiktorní charakter. Tak tomu je i v daném případě.
8. Ústavní soud je podle čl. 83 Ústavy soudním orgánem ochrany ústavnosti, není tedy součástí soustavy obecných soudů a není ani povolán k instančnímu přezkumu jejich rozhodnutí. Směřuje-li ústavní stížnost proti rozhodnutí soudu vydanému v soudním řízení, není samo o sobě významné, je-li namítána jeho věcná nesprávnost. Pravomoc Ústavního soudu je založena výlučně k přezkumu rozhodnutí z hlediska dodržení ústavněprávních principů. V tomto smyslu musí být formulována již ústavní stížnost, přičemž námitky, které jsou svou podstatou pouhým pokračováním polemiky s rozhodnutími obecných soudů z pohledu podústavního práva, nemohou být důvodem pro kasační zásah Ústavního soudu.
9. Přezkum rozhodnutí obecných soudů ze strany Ústavního soudu nastupuje jen ze zcela konkrétních důvodů, jež jsou jeho judikaturou dlouhodobě zdůrazňovány; v oblasti důkazního řízení jsou to typové skupiny vad s tím, že Ústavní soud zásadně nehodnotí, resp. není oprávněn hodnotit již provedené hodnocení důkazů obecnými soudy. Z hlediska samotného rozhodovacího procesu by pak muselo jít o extrémní vybočení z ústavních kautel, spočívající ve svévoli (nerespektování kogentní normy) či takové interpretaci, jež je ve zjevném rozporu s principy spravedlnosti [viz např. nález sp. zn. III. ÚS 269/99 (N 33/17 SbNU 235)] aj.
10. V nálezu Ústavního soudu ze dne 4. 12. 1997 sp. zn. III. ÚS 149/97 (N 150/9 SbNU 319), i v dalších navazujících rozhodnutích (např. usnesení ze dne 24. 4. 2018 sp. zn. I. ÚS 3812/17) Ústavní soud poukázal na to, že ústavně chráněné právo svědka na odepření výpovědi pro nebezpečí svého trestního stíhání či stíhání osob vyjmenovaných v §100 odst. 2 trestního řádu (čl. 37 odst. 1 Listiny), není (na rozdíl od důvodů spočívajících v příbuzenském či obdobném vztahu) absolutní v tom smyslu, že právo odepřít vypovídat by se mělo vztahovat k výpovědi jako celku. Jestliže zákon (v daném případě §101 odst. 2 trestního řádu) vyžaduje, aby na počátku výslechu byla dána svědkovi možnost, aby spontánně a souvisle vylíčil, co o věci ví, je mu tím současně umožněno, aby ve své výpovědi pominul to, co (ze zákonem stanoveného důvodu) pokládá pro sebe (pro zákonem vyjmenované osoby) za nebezpečné; teprve tehdy, jsou-li mu kladeny upřesňující či doplňující otázky, přísluší mu oprávnění odpověď na ně odmítnout.
11. Z povahy věci tak vyplývá, že kritéria důvodnosti odepření výpovědi jsou výrazně flexibilní a v rozhodovací praxi se mohou vzájemně významně lišit, takže je dostatečně vyčerpávajícím způsobem nelze vtěsnat do obecného pravidla (výkladu); vždy však musí platit, že při úvaze nad důvodností odepření výpovědi (ve smyslu vyloženém dříve) nelze výpovědí od odpírajícího svědka vyžadovat takové údaje, které by ve své konkrétnosti mohly pro něj vytvořit takovou situaci, v níž by byl na svém ústavně zaručeném základním právu (čl. 37 odst. 1 Listiny) zkrácen nebo jen ohrožen.
12. Nebezpečí trestního stíhání u svědka jako zákonný znak (zákonný důvod) pro odepření svědecké výpovědi neznamená, že by muselo jít jen o nebezpečí plynoucí toliko z okolností daných projednávanou trestní věcí, příp. ze spojení s právní kvalifikací, jíž je projednávaný trestný čin ohrožen, ale může se vztahovat k okolnostem orgánům trestního řízení dosud zcela neznámým. Základní otázkou proto je, jaké informace je svědek odpírající složení svědecké výpovědi povinen orgánu činnému v trestním řízení poskytnout a v souvislosti s tím, jaká jsou procesní oprávnění orgánů činných v trestním řízení, mají-li za to, že poskytnuté informace se jeví jako nevěrohodné nebo neúplné.
13. Odepřel-li stěžovatel výpověď pouhým odkazem na §100 odst. 2 trestního řádu, aniž by k tomu podal jakékoliv vysvětlení, lze označit jeho postoj za neoprávněné odepření svědecké výpovědi. Nelze proto dospět ani k závěru, že by napadeným usnesením okresního soudu, z něhož jsou dostatečně zřejmé základní rozhodovací důvody pro zamítnutí stížnosti, bylo porušeno právo stěžovatele na soudní ochranu a spravedlivý proces. Soudům adresovaný závazek (povinnost), plynoucí z práva na spravedlivý proces, promítnutý do podmínek kladených na odůvodnění rozhodnutí, "nemůže být chápán tak, že vyžaduje podrobnou odpověď na každý argument" (viz rozsudek ESLP ve věci Helle proti Finsku (ze dne 19. 12. 1997, č. 20772/92, odst. 59 - 60), podle něhož se odvolací soud při zamítnutí odvolání může omezit i na převzetí odůvodnění nižšího soudu. V rozporu s tím tedy není, pakliže okresní soud na stížnostní námitky stěžovatele reagoval explicitním příklonem k závěrům policejního orgánu, jež požadavkům ústavně konformního odůvodnění odpovídají.
14. Lze uzavřít, že ani judikatura, případně nauka jiných právních řádů, obdobně jako je tomu v totožné oblasti českého právního řádu (srov. Šámal a spol.: Trestní řád - Komentář), bližší a zejména jednoznačná kritéria neobsahuje; nezbývá proto než zákaz sebeobvinění (nebezpečí trestního stíhání) v každé jednotlivé věci vyložit z jejich individuálních režimů a podmínek, za nichž k odepření výpovědi (její části) dochází.
15. V nyní projednávané věci stěžovatel odmítl vypovídat s prostým odkazem na ustanovení §100 odst. 2 trestního řádu, když předtím z téhož důvodu (fakticky však dle §100 odst. 1 trestního řádu) odmítl vypovídat s ohledem na skutečnost, že jednou z obviněných je jeho sestra. Po poučení policejním orgánem, že je ve vztahu k dalším obviněným povinen vypovídat, stěžovatel zopakoval, že se domnívá, že tomu tak není a dle §100 odst. 2 trestního řádu vypovídat nemusí, přičemž takto reagoval i na první položenou otázku, zda zná další obviněné. Po dalším poučení o možné pořádkové pokutě stěžovatel setrval na svém. Ústavní soud podotýká, že ne vždy je postup policejního orgánu při provádění procesních úkonů zcela stoprocentní a bezchybný, je však pod kontrolou soudní moci a Ústavní soud nemůže z titulu své funkce představovat další procesní prostředek ochrany práva, jestliže ze strany orgánů činných v trestním řízení nedošlo ke zcela extrémnímu vybočení ze zákonných ustanovení, která tyto úkony upravují.
16. Okolnost, že stěžovatel se závěry okresního soud nesouhlasí, tedy nemůže sama o sobě důvodnost ústavní stížnosti založit. Ústavní soud také připomíná, že mu nepřísluší role interpreta podústavního trestního práva. V tomto ohledu se zásadně zdržuje zásahů do činnosti obecných soudů. Výjimku z této zásady představují pouze případy, kde by interpretace trpěla tak výraznými vadami, že by byla způsobilá zasáhnout i do práv na ústavní úrovni, např. pokud by interpretace vykazovala znaky svévole (srov. usnesení sp. zn. III. ÚS 181/14 ze dne 13. 3. 2014, usnesení sp. zn. IV. ÚS 3006/13 ze dne 12. 3. 2014). V projednávaném případě však k takové situaci nedošlo.
17. Protože Ústavní soud neshledal, že by napadenými rozhodnutími došlo k porušení základních práv stěžovatele, ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl jako návrh zjevně neopodstatněný podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dně 25. května 2020
Kateřina Šimáčková, v. r.
předsedkyně senátu