ECLI:CZ:US:2020:2.US.2913.19.1
sp. zn. II. ÚS 2913/19
Usnesení
Ústavní soud rozhodl soudcem zpravodajem Ludvíkem Davidem ve věci ústavní stížnosti stěžovatele J. K., právně zastoupeného JUDr. Ilonou Chladovou, advokátkou se sídlem Rybníček 4, Brno, proti jinému zásahu Policie České republiky, Krajského ředitelství policie Jihomoravského kraje, územního odboru Blansko, oddělení hospodářské kriminality, ve věci č. j. KRPB-142432/ČJ-2017-060181, Okresního státního zastupitelství v Blansku ve věci sp. zn. ZN 4105/2019 a Krajského státního zastupitelství v Brně ve věci sp. zn. 2 KZN 1068/2019-26, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. Ústavnímu soudu byl doručen návrh na zahájení řízení o ústavní stížnosti ve smyslu §72 odst. 1 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"). Stěžovatel ústavní stížnosti brojí proti blíže nespecifikovanému "postupu orgánů činných v trestním řízení," pročež navrhuje, aby "ústavní stížnosti bylo vyhověno tak, že projektová dokumentace je veřejnou listinou a orgány činné v trestním řízení jsou povinny zabývat se znovu podnětem stěžovatele." Stěžovatel v postupu orgánů činných v trestním řízení spatřuje porušení čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").
2. Z obsahu ústavní stížnosti a přiložených listin Ústavní soud zjistil, že stěžovatel zahájil nebo inicioval celou řadu řízení v reakci na to, že referentka Městského úřadu Boskovice, odboru výstavby a územního plánování, (dále jen "městský úřad") měla údajně v průběhu dodatečného povolovacího řízení na tzv. černou stavbu zakreslit tužkou do stavební dokumentace určité údaje o této stavbě. Navzdory nepřehlednosti a nezřídka i nesrozumitelnosti nyní posuzované ústavní stížnosti má Ústavní soud za to, že stěžovatel brojí proti zásahu a) Policie České republiky, Krajského ředitelství policie, územního odboru Blansko, oddělení hospodářské kriminality (dále jen "policejní orgán") ve věci č. j. KRPB-142432/ČJ-2017-060181, b) Okresního státního zastupitelství v Blansku (dále jen "okresní státní zastupitelství") ve věci sp. zn. ZN 4105/2019 a c) Krajského státního zastupitelství v Brně (dále jen "krajské státní zastupitelství") ve věci sp. zn. 2 KZN 1068/2019-26. Podstata protiústavního zásahu těchto orgánů má spočívat v tom, že dospěly k závěru, že v dané věci neexistuje podezření ze spáchání trestného činu referentkou městského úřadu. Přesněji řečeno, policejní orgán vyrozuměl stěžovatele přípisem ze dne 21. 2. 2019, že jeho opětovné trestní oznámení na referentku městského úřadu neobsahuje žádné nové skutečnosti, pročež věc i nyní ukládá bez dalšího opatření; okresní státní zastupitelství vyrozumělo stěžovatele dne 24. 4. 2019, že postup policejního orgánu byl shledán zákonným a důvodným; krajské státní zastupitelství vyrozumělo stěžovatele dne 8. 7. 2019, že jeho podnět k výkonu pohledu nebyl shledán důvodným.
3. Stěžovatel ve své ústavní stížnosti dosti nepřehledným a nekoherentním způsobem popisuje svou verzi skutkových okolností případu a průběh rozličných řízení, jež zahájil nebo inicioval ve věci výše uvedené černé stavby a tvrzené trestní činnosti referentky městského úřadu. Brojí zejména proti postupu policejního orgánu, okresního státního zastupitelství a krajského státního zastupitelství, neboť má za to, že "nezodpověděly a nevyhodnotily základní skutečnost pro další posouzení, a to zda-li projektová dokumentace v procesu veřejnoprávního projednávání (...) je veřejnou listinou či nikoli. Vyhodnocení této skutečnosti bylo a je zásadní pro další postup orgánů činných v trestním řízení." Po Ústavním soudu proto požaduje, aby svým nálezem vyslovil, že projektová dokumentace je veřejnou listinou, a uložil orgánům činným v trestním řízení povinnost znovu se zabývat trestním oznámením stěžovatele.
4. V této souvislosti považuje Ústavní soud za vhodné dodat, že stěžovatel výslovně nespecifikuje, proti jakému konkrétnímu zásahu nebo rozhodnutím jeho ústavní stížnost směřuje, výslovně neoznačuje dotčené orgány, které se měly dopustit protiústavního zásahu nebo vydat protiústavní rozhodnutí, neuplatňuje žádné další (srozumitelné) námitky nad rámec svého nesouhlasu s posouzením právní povahy projektové dokumentace a neformuluje žádný jiný petit než ten, který byl shora odcitovaný. To, o co stěžovateli jde, lze dovodit pouze z jeho argumentace a příloh ústavní stížnosti.
5. Ústavní soud předtím, než přistoupí k věcnému posouzení ústavní stížnosti, zkoumá, zda jsou splněny požadované náležitosti a zda jsou dány podmínky jejího projednání stanovené zákonem o Ústavním soudu. Jednou z nich je také příslušnost Ústavního soudu k projednání návrhu ve smyslu §43 odst. 1 písm. d) zákona o Ústavním soudu. Vymezení pravomoci a příslušnosti Ústavního soudu jakožto základních procesních podmínek řízení je odrazem pravidla, že státní moc lze uplatňovat jen v případech a v mezích stanovených zákonem (čl. 2 odst. 2 Listiny a čl. 2 odst. 3 Ústavy). Ústavní soud proto podotýká, že Ústava ani zákon o Ústavním soudu mu nesvěřují pravomoc vydat rozhodnutí s výrokem, který požaduje stěžovatel. Pokud totiž stěžovatel v řízení o ústavní stížnosti napadá rozhodnutí orgánů moci veřejné, Ústavní soud je může pouze zrušit; pokud namítá porušení svých práv v důsledku jiného zásahu, Ústavní soud může toliko zakázat příslušným orgánům moci veřejné v pokračování porušování stěžovatelových ústavně chráněných práv.
6. Jako obiter dictum Ústavní soud dodává, že nyní posuzované ústavní stížnosti by nebylo možné vyhovět ani při jiném, vstřícnějším posouzení jejího značně nejasného a nekoherentního obsahu. I kdyby Ústavní soud dospěl k závěru, že stěžovatel měl v úmyslu dovolávat se práva na účinné vyšetřování (což ovšem není nijak podpořeno obsahem ústavní stížnosti), musel by rozhodovat v souladu se svou ustálenou judikaturou, z níž vyplývá, že - stručně řečeno - ústavně zaručené právo jednotlivce na to, aby byla jiná osoba trestně stíhána a odsouzena nebo aby určité jednání bylo kvalifikováno jako konkrétní trestný čin, neexistuje (usnesení sp. zn. II. ÚS 1417/18 ze dne 9. 4. 2019). Pod základní práva garantovaná Listinou nelze zpravidla zahrnout ani způsob prověřování oznámení o skutečnostech nasvědčujících tomu, že byl spáchán trestný čin (viz např. usnesení sp. zn. III. ÚS 192/2000 ze dne 20. 10. 2000). Tyto teze vycházejí z myšlenky, že pouze stát svými orgány rozhoduje podle pravidel trestního řízení o tom, zda byl trestný čin spáchán, kdo jej spáchal, jaký trest, popř. jaké jiné újmy na právech nebo majetku pachatele lze za jeho spáchání uložit (čl. 8 odst. 2 Listiny). Jediný průlom do této zásady představuje právo jednotlivce na účinné vyšetřování, jehož existenci Ústavní soud dovodil u závažných zásahů do práva na život, zákazu mučení, zákazu otroctví a nucených prací a ve výjimečných případech také u práva na soukromí a rodinný život, což zcela evidentně není stěžovatelův případ. Navíc povinnost provést účinné vyšetřování je toliko povinností prostředků (tedy řádného postupu orgánů činných v trestním řízení), nikoli výsledku (tedy odsouzení konkrétní osoby).
7. S ohledem na výše uvedené Ústavní soud ústavní stížnost mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků odmítl pro nepříslušnost podle §43 odst. 1 písm. d) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti rozhodnutí Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 17. ledna 2020
Ludvík David, v. r.
soudce zpravodaj