ECLI:CZ:US:2019:2.US.1417.18.1
sp. zn. II. ÚS 1417/18
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy senátu Vojtěcha Šimíčka, soudce Ludvíka Davida (soudce zpravodaj) a soudkyně Kateřiny Šimáčkové ve věci ústavní stížnosti stěžovatelky PhDr. Lenky Mazuchové, MBA, právně zastoupené Mgr. Jiřím Kuncem, advokátem se sídlem Dobrovského 1463, Kladno, proti rozhodnutí Úřadu pro ochranu osobních údajů ze dne 25. 7. 2017 č. j. UOOU-05013/17-10 a proti jinému zásahu Krajského státního zastupitelství v Praze, Okresního státního zastupitelství v Kladně a Policie České republiky, Krajského ředitelství policie Středočeského kraje, Územního odboru Kladno, Obvodního oddělení Unhošť, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. Ústavnímu soudu byl dne 23. 4. 2018 doručen návrh na zahájení řízení o ústavní stížnosti ve smyslu §72 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"). Jelikož formulace petitu ústavní stížnosti je nejasná, Ústavní soud ji vyhodnotil tak, že ústavní stížnost směřuje zčásti proti zásahu orgánů moci veřejné - konkrétně Krajského státního zastupitelství v Praze (dále jen "krajské státní zastupitelství"), Okresního státního zastupitelství v Kladně (dále jen "okresní státní zastupitelství") a Policie České republiky, Krajského ředitelství policie Středočeského kraje, Územního odboru Kladno, Obvodního oddělení U. (dále jen "policejní orgán") - a zčásti proti v záhlaví citovanému rozhodnutí Úřadu pro ochranu osobních údajů (dále též "ÚOOU"). Stěžovatelka má za to, že tímto zásahem a rozhodnutím byla porušena její práva dle čl. 7 odst. 1 a čl. 13 Listiny a čl. 8 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva").
2. Ke kontextu ústavní stížnosti lze v krátkosti uvést, že stěžovatelka byla v minulosti starostkou města U. Po skončení jejího funkčního období jedna z jejích e-mailových adres patrně nebyla zcela odstraněna a v blíže neurčené době byla e-mailová komunikace přesměrována z této adresy na jinou e-mailovou adresu Městského úřadu U. (dále jen "městský úřad"). Z přiložených listin a rozhodnutí se podává, že tato skutečnost vyšla najevo až v dubnu 2016, když na e-mailovou adresu městského úřadu byl přeposlán jeden e-mail. Stěžovatelka v reakci na to podala trestní oznámení, pročež policejní orgán zahájil šetření ve věci podezření ze spáchání přečinu porušení tajemství dopravovaných zpráv dle §182 odst. 1 písm. b) trestního zákoníku. Policejní orgán po provedení šetření konstatoval, že se ve věci nejedná o podezření ze spáchání (úmyslného) přečinu porušení tajemství dopravovaných zpráv, avšak mohl být spáchán správní delikt. Rozhodnutím ze dne 8. 5. 2017 proto policejní orgán odevzdal věc Úřadu pro ochranu osobních údajů. V odůvodnění poukázal na to, že žádná z vyslechnutých osob o existenci předmětné e-mailové adresy stěžovatelky nevěděla; naopak se domnívali, že stěžovatelka používala pouze jinou (druhou) e-mailovou adresu, která byla na pokyn nového vedení radnice zrušena.
3. ÚOOU vydal dne 25. 7. 2017 ústavní stížností napadené rozhodnutí, v němž vyslovil, že město U. jako správce osobních údajů porušilo svou povinnost zpracovávat osobní údaje pouze se souhlasem subjektu údajů dle §5 odst. 2 zákona č. 101/2000 Sb., o ochraně osobních údajů a o změně některých zákonů (dále jen "zákon o ochraně osobních údajů"), jakož i povinnost přijmout taková opatření, aby nemohlo dojít k neoprávněnému nebo nahodilému přístupu k osobním údajům, k jejich změně, zničení, ztrátě, neoprávněným přenosům, neoprávněnému zpracování nebo jinému zneužití dle §13 odst. 1 zákona o ochraně osobních údajů, čímž se dopustilo správních deliktů podle §45 odst. 1 písm. e) a písm. h) téhož zákona. Městu U. byla uložena pokuta ve výši 6 000 Kč a povinnost nahradit náklady řízení ve výši 1 000 Kč.
4. V reakci na to stěžovatelka podala k policejnímu orgánu dne 1. 11. 2017 nové trestní oznámení. Mimo jiné v něm uvedla, že jelikož nebyla účastnicí řízení před ÚOOU a nemohla proti jeho rozhodnutí podat opravné prostředky, "přišla dnes podat nové trestní oznámení v této věci, protože Úřad pro ochranu osobních údajů (...) neřešil vůbec to, že někdo dal pokyn k přesměrování emailu na email města," ani to, že pracovnice městského úřadu si jednu ze zpráv přečetla a sdělila její obsah novému vedení radnice. Dle jejího názoru "to, že Úřad pro ochranu osobních údajů rozhodl, neznamená, že je případ vyřešen," pročež požadovala, aby policejní orgán znovu zahájil šetření nebo pokračoval v tom předchozím. Stěžovatelka neuvedla nové skutečnosti a pouze odkázala na obsah spisů vedených policejním orgánem v souvislosti s prvním trestním oznámením. Policejní orgán dne 6. 11. 2017 vyrozuměl stěžovatelku, že její podání bylo odloženo, neboť o jejím předchozím trestním oznámení bylo pravomocně rozhodnuto a v pořadí druhé trestní oznámení neobsahuje žádné nové skutečnosti.
5. Stěžovatelka tudíž podala k okresnímu státnímu zastupitelství žádost o přezkoumání postupu policejního orgánu, které na ni reagovalo ústavní stížností napadeným vyrozuměním ze dne 22. 12. 2017 sp. zn. 3 ZN 1013/2016. S poukazem na dosavadní průběh řízení, obsah výše uvedených rozhodnutí a obsah stěžovatelčina druhého trestního oznámení dospělo okresní státní zastupitelství k závěru, že policejní orgán nepochybil, odložil-li podání stěžovatelky. Stran stěžovatelčina nesouhlasu s rozhodnutím ÚOOU uvedlo, že orgány činné v trestním řízení nejsou oprávněny přezkoumávat rozhodnutí správního orgánu. Na žádost stěžovatelky o vykonání dohledu reagovalo krajské státní zastupitelství ústavní stížností napadeným vyrozuměním ze dne 22. 2. 2018 č. j. 2 KZN 15/2018-11. V odůvodnění zdůraznilo, že v posuzované věci nelze na základě shromážděných důkazů dospět k závěru o úmyslném porušení listovního tajemství konkrétní osobou. Jelikož přečin porušení tajemství dopravovaných zpráv je trestným činem úmyslným, nebyly splněny zákonné důvody pro zahájení trestního stíhání dle §160 odst. 1 trestního řádu. Závěrem připomnělo, že trestní právo je prostředkem ultima ratio a trestní represe je namístě pouze tehdy, nepostačuje-li uplatnění odpovědnosti podle jiného právního předpisu. Proto neshledalo podnět stěžovatelky důvodným.
6. V ústavní stížnosti stěžovatelka rekapituluje dosavadní průběh řízení a shora uvedená rozhodnutí a postup orgánů moci veřejné označuje za absurdní a zcela nedostatečný. Zaprvé brojí proti rozhodnutí ÚOOU. Vyslovuje svůj nesouhlas s tím, že uvedený úřad se nezabýval úmyslným přesměrováním, čtením, poskytováním a šířením soukromé e-mailové komunikace adresované stěžovatelce, nýbrž pouze porušením správních předpisů. Zadruhé brojí proti tomu, že policejní orgán, obecné a krajské státní zastupitelství nevyhověly jejímu požadavku, aby bylo ve věci zahájeno trestní řízení, což mělo vést k porušení jejího práva na účinné vyšetřování. Na podporu svých tvrzení cituje mj. rozsudek Evropského soudu pro lidská práva (dále též "ESLP") ve věci Eremiášová a Pechová proti České republice ze dne 16. 2. 2016 č. 23944/04. Má za to, že byla porušena její práva dle čl. 7 odst. 1 a čl. 13 Listiny a čl. 8 odst. 1 Úmluvy.
7. Než se Ústavní soud může zabývat věcnou argumentací stěžovatelky, musí zkoumat, zda ústavní stížnost splňuje všechny procesní předpoklady. Jak vyplývá z napadeného rozhodnutí ÚOOU, stěžovatelka neměla a ani neměla mít v řízení před příslušným úřadem postavení účastníka řízení. Stěžovatelka tuto skutečnost ostatně sama uvádí v ústavní stížnosti. Ústavní stížnost je proto v části směřující proti v záhlaví citovaného rozhodnutí ÚOOU podána osobou zjevně neoprávněnou, pročež musí být odmítnuta podle §43 odst. 1 písm. c) ve spojení s §72 odst. 1 zákona o Ústavním soudu. I kdyby Ústavní soud dospěl k opačnému závěru, ústavní stížnost by musela být v tomto rozsahu odmítnuta pro opožděnost podle §43 odst. 1 písm. b) téhož zákona.
8. Ve vztahu ke zbylé části Ústavní soud konstatuje, že ústavní stížnost splňuje procesní předpoklady. Ústavní stížnost byla podána včas oprávněnou stěžovatelkou, která je právně zastoupena v souladu s požadavky zákona o Ústavním soudu, Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný a ústavní stížnost není ani nepřípustná. Je však zjevně neopodstatněným návrhem podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
9. Ústavní soud předně připomíná svou ustálenou judikaturu zdůrazňující zásadu subsidiarity přezkumu rozhodnutí či jiných zásahů orgánů veřejné moci ze strany Ústavního soudu a související zásadu zdrženlivosti v zasahování do činnosti ostatních orgánů veřejné moci. Především ve vztahu k přípravnému řízení trestnímu je Ústavní soud oprávněn korigovat pouze takové excesy, jež jsou výrazem svévole či libovůle orgánů činných v trestním řízení. Jelikož přípravné řízení trestní prakticky neustále podléhá kontrole státního zastupitelství, ingerence Ústavního soudu bude zpravidla nepřípustná a nežádoucí. Zásah Ústavního soudu bude namístě pouze ve výjimečných případech, kdy s ústavní stížností napadeným rozhodnutím je spojen ústavně nepřípustný zásah do základních práv a svobod stěžovatelky.
10. Ve své ustálené rozhodovací praxi Ústavní soud vyložil, že z čl. 39 a čl. 40 odst. 1 Listiny lze dovodit charakteristický znak právního státu, podle něhož vymezení trestného činu, stíhání pachatele a jeho potrestání je věcí vztahu mezi státem a pachatelem trestného činu [viz např. usnesení sp. zn. II. ÚS 192/19 ze dne 26. 2. 2019; usnesení sp. zn. IV. ÚS 780/10 ze dne 21. 2. 2011, usnesení sp. zn. I. ÚS 84/99 ze dne 8. 4. 1999; všechna rozhodnutí dostupná na http://nalus.usoud.cz]. Pouze stát svými orgány rozhoduje podle pravidel trestního řízení o tom, zda byl trestný čin spáchán, kdo jej spáchal, jaký trest, popř. jaké jiné újmy na právech nebo majetku pachatele lze za jeho spáchání uložit (čl. 8 odst. 2 Listiny). Subjektivní právo fyzické nebo právnické osoby na to, aby jiná osoba byla trestně stíhána, respektive aby určité jednání bylo kvalifikováno jako konkrétní trestný čin, zákonná úprava nestanoví, natož aby byl takový požadavek chráněn na ústavní úrovni. Způsob prověřování oznámení o skutečnostech nasvědčujících tomu, že byl spáchán trestný čin, nelze zpravidla zahrnout pod základní práva garantovaná Listinou [viz např. usnesení sp. zn. III. ÚS 192/2000 ze dne 20. 10. 2000]. Ústavně zaručené právo jednotlivce na to, aby byla jiná osoba trestně stíhána, tedy neexistuje [viz např. usnesení sp. zn. II. ÚS 3230/17 ze dne 7. 11. 2017].
11. Výjimku z tohoto pravidla představuje pozitivní závazek státu provést účinné vyšetřování [viz např. nález sp. zn. II. ÚS 3436/14 ze dne 19. 1. 2016 (N 8/80 SbNU 91)]. Původně bylo právo na účinné vyšetřování dovozeno toliko u práva na život [viz např. nález sp. zn. I. ÚS 1565/14 ze dne 2. 3. 2015 (N 51/76 SbNU 691); rozsudek ESLP ve věci Eremiášová a Pechová proti České republice, supra] a zákazu mučení a nelidského nebo ponižujícího zacházení [viz např. nález sp. zn. I. ÚS 860/15 ze dne 27. 10. 2015 (N 191/79 SbNU 161); rozsudek velkého senátu ESLP ve věci Ilhan proti Turecku ze dne 27. 6. 2000 č. 22277/93], avšak následně bylo vztaženo i k některým aspektům práva na osobní svobodu a zákazu nucených prací [viz např. nález sp. zn. II. ÚS 3626/13 ze dne 16. 12. 2015 (N 216/79 SbNU 475)] nebo k právu na rodinný a soukromý život [viz např. rozsudek ESLP ve věci Khadija Ismayilova proti Ázerbájdžánu ze dne 10. 1. 2019 č. 65286/13 a 57270/14; rozsudek ESLP ve věci Alković proti Černé Hoře ze dne 5. 12. 2017 č. 66895/10; rozsudek ESLP ve věci M. S. proti Ukrajině ze dne 11. 7. 2017 č. 2091/13; rozsudek ESLP ve věci M. G. C. proti Rumunsku ze dne 15. 3. 2016 č. 61495/11]. Stran práva na účinné vyšetřování v rámci práva na soukromý a rodinný život je nicméně nutno zdůraznit, že Evropský soud pro lidská práva k němu přistupuje spíše zdrženlivě. Pozitivní závazek státu provést účinné vyšetřování byl vysloven pouze ve vztahu k těm nejzávažnějším zásahům do práva na soukromý a rodinný život. Typicky se jednalo o případy znásilnění nebo jiných forem sexuálního násilí, trestné činnosti páchané na dětech, krajně vyhrocených projevů rasismu a etnické nesnášenlivosti nebo porušení domovní svobody, v souvislosti s nímž došlo k pořízení a šíření videozáznamů zachycujících nejintimnější momenty života poškozené. Jinak řečeno, šlo o případy úzce provázané se zásahem do samotné podstaty lidské důstojnosti.
12. Jak již bylo uvedeno výše, stěžovatelka namítá porušení svého práva na účinné vyšetřování ve vazbě, na porušení listovního tajemství dle čl. 13 Listiny, resp. práva na soukromí. Ústavní soud k tomu uvádí, že byť v obecné rovině uznává, že právo na účinné vyšetřování může vzniknout i ve vztahu k zásahům do práva na soukromý a rodinný život, tak v nyní posuzované věci k tomu nedošlo. Ze skutkových okolností případu, jak jsou popisovány stěžovatelkou i dotčenými orgány moci veřejné (v podrobnostech viz body 2 až 5 tohoto usnesení), je totiž zřejmé, že byť mohlo v důsledku přeposílání e-mailové komunikace adresované stěžovatelce na adresu městského úřadu dojít k zásahu do jejího práva na zachování listovního tajemství, tento zásah nedosahuje takové intenzity, aby stěžovatelce vzniklo právo na provedení účinného vyšetřování a eventuálně zahájení trestního stíhání pachatele (v podrobnostech viz bod 11 tohoto usnesení). Ústavního soud proto rozhodl v souladu se svou ustálenou judikaturou, dle níž neexistuje ústavně zaručené právo jednotlivce na to, aby byla jiná osoba trestně stíhána a potrestána (v podrobnostech viz bod 10 tohoto usnesení) a ústavní stížnost odmítl pro zjevnou neopodstatněnost.
13. Jako obiter dictum Ústavní soud dodává, že postup dotčených orgánů moci veřejné nejeví známky svévole nebo nesouladu s principy účinného vyšetřování [viz např. nález sp. zn. I. ÚS 3196/12 ze dne 12. 8. 2014 (N 152/74 SbNU 301); usnesení sp. zn. III. ÚS 2042/17 ze dne 17. 4. 2018]. První trestní oznámení stěžovatelky bylo řádně prošetřeno, a byť nakonec nevedlo k trestnímu stíhání konkrétní osoby, město U. bylo shledáno vinným ze spáchání přestupků podle zákona o ochraně osobních údajů a byla mu uložena pokuta. Postup policejního orgánu, okresního státního zastupitelství a krajského státního zastupitelství po podání druhého trestního oznámení, proti němuž stěžovatelka brojí svou ústavní stížností, byl sice mnohem limitovanější, avšak to bylo podmíněno především obsahem stěžovatelčina trestního oznámení a skutečnostmi, které v něm uváděla (v podrobnostech viz bod 4 tohoto usnesení).
14. Ze všech výše uvedených důvodů Ústavní soud ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl pro zjevnou neopodstatněnost podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 9. dubna 2019
Vojtěch Šimíček, v. r.
předseda senátu