ECLI:CZ:US:2019:2.US.192.19.1
sp. zn. II. ÚS 192/19
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Vojtěcha Šimíčka (soudce zpravodaj), soudce Ludvíka Davida a soudkyně Kateřiny Šimáčkové ve věci ústavní stížnosti stěžovatele T. B., zastoupeného JUDr. Martinem Machačem, advokátem se sídlem náměstí Svobody 9, Brno, proti usnesení Policie České republiky, Městského ředitelství policie Brno, 10. oddělení obecné kriminality ze dne 15. 8. 2018, č. j. KRPB-26967-21/TČ-2018-060240, proti usnesení Městského státního zastupitelství Brno ze dne 10. 9. 2018, č. j. 2 ZN 1408/2018-22, a proti vyrozumění Krajského státního zastupitelství v Brně ze dne 16. 11. 2018, č. j. 1 KZN 1101/2018-15, za účasti Policie České republiky, Městského ředitelství policie Brno, Městského státního zastupitelství Brno a Krajského státního zastupitelství v Brně, jako účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. Včas podanou ústavní stížností, která splňuje podmínky řízení dle zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), stěžovatel namítá, že rozhodnutím orgánů činných v trestním řízení, a to konkrétně Policie České republiky, Městského ředitelství policie Brno, 10. oddělení obecné kriminality (dále jen "policejní orgán") a Městského státního zastupitelství Brno (dále jen "městské státní zastupitelství"), které zamítlo stížnost stěžovatele, a postupem Krajského státního zastupitelství v Brně (dále jen "krajské státní zastupitelství"), které ve věci na podnět stěžovatele vykonalo dohled, došlo k porušení jeho ústavně garantovaných práv, zakotvených v čl. 2 odst. 2, čl. 10 a čl. 36 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), jakož i práv zakotvených v čl. 3, čl. 6 a čl. 8 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva").
2. Stěžovatel v ústavní stížnosti namítá, že policejní orgán nesprávně a nezákonně odložil trestní věc podezření ze spáchání zločinu křivého obvinění na základě trestního oznámení podaného stěžovatelem, na což upozorňoval jak dozorujícího státního zástupce, tak následně při výkonu dohledu i krajské státní zastupitelství.
3. Z ústavní stížnosti se podává zejména následující. Stěžovatel byl vlastního tvrzení napaden E. S., který vykřikoval nepravdivá tvrzení stran zneužívání jeho nezletilého syna stěžovatelem, která byla s to výrazně stěžovatele poškodit. S ohledem na to, že stěžovatel je zaměstnancem Policie ČR, byl celý incident vyšetřován Generální inspekcí bezpečnostních sborů (dále jen "GIBS"), přičemž toto řízení ohrožovalo stěžovatele nejen v jeho kariéře, ale i v jeho osobní sféře, kdy byl nucen podstoupit řadu dehonestujících vyšetření za účelem prověření případné pravdivosti nařčení směřovaných p. S. vůči stěžovateli. Jelikož GIBS nedošla k závěru, že by tvrzení p. S. byla pravdivá, podali následně stěžovatel i GIBS proti p. S. trestní oznámení pro podezření ze spáchání zločinu křivého obvinění podle ustanovení §345 odst. 2, 3 písm. c) zákona č. 40/2009 Sb., trestní zákoník, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "tr. zákoník").
4. S trestním oznámením se policejní orgán vypořádal tak, že věc napadeným usnesením odložil, neboť neshledal na straně p. S. naplnění subjektivní stránky trestného činu křivého obvinění, kdy znakem jeho skutkové podstaty je konat úmyslně. Proti usnesení policejního orgánu podal stěžovatel stížnost, která byla napadeným usnesením městského státního zastupitelství podle ustanovení §148 odst. 1 písm. c) zákona č. 41/1961 Sb., trestní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "tr. ř.") zamítnuta. Proti tomuto usnesení již nebylo možné podat jakýkoliv další opravný prostředek. Přesto stěžovatel podal podle ustanovení §12d zákona č. 283/1993 Sb., o státním zastupitelství, ve znění pozdějších předpisů, žádost o vykonání dohledu. Napadeným vyrozuměním pak krajské státní zastupitelství konstatovalo, že postup policejního orgánu a městského státního zastupitelství byl správný, neboť nebylo prokázáno, že se skutek stal, resp. nebylo prokázáno, že prověřovaný p. S. jednal úmyslně, se záměrem přivodit na základě lživých údajů trestní stíhání stěžovatele.
5. Stěžovatel namítá, že ze strany orgánů činných v trestním řízení došlo k pochybení, když tyto nejen z vlastní úřední povinnosti, ale ani na základě podnětu a doplněných informací danou věc v nezbytné míře neprošetřily a nezjistily skutkový stav tak, aby o něm nebyly důvodné pochybnosti. Z podání stěžovatele bylo údajně zřejmé, že nedostatek subjektivní stránky trestného činu křivého obvinění je vyloučen. Ke skutečnostem toto prokazujícím se však orgány činné v trestním řízení nijak nevyjádřily a stěžovatelem navržené důkazy pro prokázání naplnění subjektivní stránky vyhodnotily jako nadbytečné bez dalšího odůvodnění.
6. Na základě výše nastíněného postupu orgánů činných v trestním řízení je stěžovatel přesvědčen, že napadená rozhodnutí, stejně jako vyrozumění krajského státního zastupitelství, jsou protiústavní.
7. Ústavní soud posoudil obsah ústavní stížnosti a dospěl k závěru, že tato představuje zjevně neopodstatněný návrh ve smyslu ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
8. Ve vztahu k nyní projednávané věci Ústavní soud předně připomíná svou ustálenou judikaturu zdůrazňující zásadu subsidiarity přezkumu rozhodnutí či jiných zásahů orgánů veřejné moci ze strany Ústavního soudu a související zásadu zdrženlivosti v zasahování do činnosti ostatních orgánů veřejné moci. Zmíněné zásady se specificky projevují též v případě posuzování ústavních stížností brojících proti rozhodnutím a zásahům orgánů veřejné moci učiněným v průběhu přípravného řízení trestního. Možnost zásahu Ústavního soudu v těchto případech je nutno vykládat přísně restriktivním způsobem. Ústavní soud je oprávněn korigovat pouze takové excesy, jež jsou výrazem svévole či libovůle orgánů činných v trestním řízení. Přípravné řízení trestní prakticky neustále podléhá kontrole státního zastupitelství. Ingerenci Ústavního soudu do rozhodovací činnosti orgánů činných v trestním řízení je tak v přípravném řízení třeba považovat za zásadně nepřípustnou a možnost jejího uplatnění nutno vykládat restriktivně. Kasační intervence Ústavního soudu je tedy namístě pouze ve výjimečných případech, kdy s ústavní stížností napadeným rozhodnutím je spojen nepřípustný zásah do základních práv a svobod stěžovatele.
9. Ústavní soud ve své ustálené rozhodovací praxi (srov. např. usnesení sp. zn. IV. ÚS 780/10 ze dne 21. 2. 2011, usnesení sp. zn. II. ÚS 361/96 ze dne 26. 2. 1997, usnesení sp. zn. I. ÚS 84/99 ze dne 8. 4. 1999, všechna rozhodnutí dostupná na http://nalus.usoud.cz) vyložil, že z čl. 39 a čl. 40 odst. 1 Listiny lze dovodit charakteristický znak právního státu, podle něhož vymezení trestného činu, stíhání pachatele a jeho potrestání je věcí vztahu mezi státem a pachatelem trestného činu. Pouze stát svými orgány rozhoduje podle pravidel trestního řízení o tom, zda byl trestný čin spáchán, kdo jej spáchal, jaký trest, popř. jaké jiné újmy na právech nebo majetku pachatele lze za jeho spáchání uložit (čl. 8 odst. 2 Listiny). Subjektivní právo fyzické nebo právnické osoby na to, aby jiná osoba byla trestně stíhána, respektive aby určité jednání bylo kvalifikováno jako konkrétní trestný čin, zákonná úprava nestanoví, natož aby byl takový požadavek chráněn na ústavní úrovni. Podle Ústavního soudu (srov. usnesení sp. zn. III. ÚS 192/2000 ze dne 20. 10. 2000) způsob prověřování oznámení o skutečnostech nasvědčujících tomu, že byl spáchán trestný čin, nelze z pohledu ústavněprávního zahrnout pod základní práva garantovaná Listinou. Ústavně zaručené právo jednotlivce na to, aby byla jiná osoba trestně stíhána, tedy neexistuje (srov. usnesení sp. zn. II. ÚS 3230/17 ze dne 7. 11. 2017). Domáhat se úspěšně zrušení napadaných rozhodnutí orgánů veřejné moci, tj. Policie České republiky a státních zastupitelství, proto v posuzovaném případě z pozice ústavně zaručených základních práv není možné.
10. Ústavní soud ve své judikatuře připustil v určitých případech právo poškozeného na provedení tzv. účinného vyšetřování (k tomu více viz např. nález Ústavního soudu ze dne 19. 1. 2016, sp. zn. II. ÚS 3436/16). Je totiž pozitivní povinností státu zajistit ochranu základních práv, a to i prostřednictvím efektivního trestního řízení. Požadavek účinného vyšetřování je však "pouze" procesní povinností tzv. náležité péče, a nikoliv povinností ve vztahu k jeho výsledku. Účinné vyšetřování tak nezaručuje žádný konkrétní výsledek, nýbrž pouze řádnost postupu daného orgánu. Na státu proto spočívá povinnost zajistit řádné a adekvátní trestní vyšetřování spojené s kompetentním a efektivním jednáním státních orgánů, jež by bylo způsobilé vyústit v potrestání odpovědné osoby [srov. zejména nález ze dne 12. 8. 2014 sp. zn. I. ÚS 3196/12 (N 152/74 SbNU 301) či usnesení ze dne 14. 4. 2015 sp. zn. I. ÚS 4065/14].
11. Právo na účinné vyšetřování trestné činnosti, jehož se stěžovatel de facto dovolává, tedy neobsahuje na ústavněprávní úrovni právo na přijetí konkrétních právních závěrů, nýbrž pouze právo na řádné zjištění a vyhodnocení skutkových okolností trestního řízení (srov. usnesení ze dne 17. 4. 2018 sp. zn. III. ÚS 2042/17). Jinými slovy vyjádřeno, povinnost vedení efektivního vyšetřování se týká (existence) prostředků, a nikoliv dosažení oznamovatelem trestného činu (příp. poškozeným) požadovaného výsledku [srov. nález ze dne 12. 8. 2014, sp. zn. I. ÚS 3196/12 (N 152/74 SbNU 301), anebo usnesení ze dne 14. 4. 2015 sp. zn. I. ÚS 4065/14]. Ústavnímu soudu tak obecně nepřísluší z podnětu poškozeného přezkoumávat samotné rozhodnutí orgánů činných v trestním řízení, pokud jde o materiální důvody (opodstatněnost) a důvodnost zahájení, či naopak nezahájení trestního stíhání, ale může pouze přezkoumat, zda postup orgánů činných v trestním řízení, kterým ke svému rozhodnutí dospěly, byl v souladu s požadavky na účinné vyšetřování (srov. usnesení ze dne 29. 10. 2013 sp. zn. I. ÚS 2886/13).
12. V nyní projednávaném případě Ústavní soud neshledal, že by orgány činné v trestním řízení svým povinnostem nedostály. Z napadených usnesení policejního orgánu a městského státního zastupitelství i z napadeného vyrozumění krajského státního zastupitelství se totiž podávají konkrétní argumenty, proč dané jednání vůbec nenaplňuje znaky skutkové podstaty trestného činu a oznámený skutek není trestným činem, přičemž pro toto své zjištění orgány činné v trestním řízení provedly potřebné důkazy. Policejní orgán vyslechl stěžovatele, prověřovaného S. i policisty zasahující při incidentu. Na základě učiněných výpovědí přitom nebylo možné hodnověrným způsobem a bez relevantních pochybností prokázat, že prověřovaný S. jednal s vědomím toho, že stěžovatele obviňuje nepravdivě. Ke lživému, resp. křivému obvinění podle ustanovení §345 odst. 2, odst. 3 písm. c) tr. zákoníku, přitom zákon výslovně vyžaduje zavinění ve formě úmyslu. Z tohoto důvodu nebylo možné na základě provedených důkazů dospět k závěru, že skutková podstata trestného činu křivého obvinění byla naplněna.
13. Závěrem lze shrnout, že zpochybňuje-li stěžovatel formu vyřízení jím podaného trestního oznámení, postačuje připomenout závěry usnesení ze dne 22. 1. 2009 sp. zn. I. ÚS 3135/08, v němž Ústavní soud konstatoval, že "toliko stát je nositelem monopolu trestního stíhání a pouze orgány přípravného řízení rozhodují o tom, zda zahájí úkony v trestním řízení. Jestliže tyto orgány shledají, že z podaného oznámení nevyplývá vůbec žádné podezření ze spáchání trestného činu, nejsou povinny zahájit úkony trestního řízení podle §158 odst. 3 tr. řádu a nejsou povinny věc odkládat nebo jinak vyřizovat postupem podle §159a tr. řádu." Dále Ústavní soud uvedl, že: "pokud tedy policejní orgán posoudil podání stěžovatele pouze jako souhrn zaslaných informací, tyto prověřil a stěžovatele o tom zákonným způsobem vyrozuměl, postupoval tak dle zákonných ustanovení trestního řádu." Dospěl rovněž k závěru, že "takový postup plně koresponduje s požadavky ustanovení §158 odst. 2 tr. řádu." Ústavní soud neshledal důvod se od těchto závěrů odchýlit, přičemž jsou plně využitelné i pro nyní posuzovanou věc. Již ze stěžovatelova postupu popsaného shora je totiž zřejmé, že měl k dispozici procesní prostředky směřující ke kontrole správnosti závěrů policejního orgánu, které využil, a z polemiky vtělené do ústavní stížnosti vyplývá, že byl o konkrétních důvodech, které vedly orgány činné v trestním řízení k jimi přijatým závěrům, náležitě informován.
14. Na základě výše uvedeného Ústavní soud mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení stěžovatelovu ústavní stížnost podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 26. února 2019
Vojtěch Šimíček v. r.
předseda senátu