ECLI:CZ:US:2020:2.US.2950.19.1
sp. zn. II. ÚS 2950/19
Usnesení
Ústavní soud rozhodl soudcem zpravodajem Ludvíkem Davidem ve věci ústavní stížnosti stěžovatele J. S., právně zastoupeného Mgr. Lumírem Kapiasem, advokátem se sídlem 30. dubna 3128/2A, Ostrava 1, proti usnesení Policie České republiky, Národní centrály proti organizovanému zločinu SKPV, expozitury Ústí nad Labem, 3. oddělení, ze dne 10. 5. 2019 č. j. NCOZ-1528-1641/TČ-2016-417403-H a usnesení Obvodního státního zastupitelství pro Prahu 2 ze dne 27. 6. 2019 č. j. 2 ZT 40/2017-968, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. Ústavnímu soudu byl doručen návrh na zahájení řízení o ústavní stížnosti ve smyslu §72 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"). Stěžovatel navrhuje zrušení v záhlaví citovaného usnesení Policie České republiky, Národní centrály proti organizovanému zločinu SKPV, expozitury Ústí nad Labem, 3. oddělení (dále jen "policejní orgán") a Obvodního státního zastupitelství pro Prahu 2 (dále jen "obvodní státní zastupitelství"), neboť má za to, že tato rozhodnutí jsou v rozporu s jeho ústavně garantovanými právy podle čl. 2 odst. 2, čl. 36 odst. 1 a čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), jakož i podle čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva").
2. Z obsahu ústavní stížnosti, napadených rozhodnutí a dalších přiložených listin Ústavní soud zjistil, že stěžovatel (povoláním lékař) je trestně stíhán pro podezření ze spáchání trestného činu úplatku již od roku 2017. Stěžovatel od samého počátku rozporuje důvodnost trestního stíhání, procesní postup dotčených orgánů činných v trestním řízení, jejich skutková zjištění a právní závěry a namítá, že v mezidobí došlo k promlčení trestní odpovědnosti stěžovatele za přečin přijetí úplatku. Nyní posuzovaná ústavní stížnost směřuje proti v záhlaví citovanému usnesení policejního orgánu, kterým bylo (znovu) zahájeno trestní stíhání stěžovatele pro podezření ze spáchání přečinu přijetí úplatku podle §331 odst. 1, alinea 1, 2 trestního zákoníku. Předmětné trestné činnosti se měl - stručně řečeno - dopouštět v období od září 2010 do července 2012 tím, že za účelem získání finančního prospěchu předpisoval pacientům určitý typ a značku léčiv, za což nejméně v pěti případech přijal od tam specifikovaných osob úplatky v celkové výši alespoň 76 850 Kč. Proti usnesení policejního orgánu podal stěžovatel stížnost k obvodnímu státnímu zastupitelství, jež o ní rozhodlo v záhlaví citovaným usnesením tak, že ji jako nedůvodnou zamítlo. Obvodní státní zastupitelství se v odůvodnění napadeného usnesení nejprve podrobně zabývalo námitkou stěžovatele, že na základě shromážděných důkazů nelze dospět k závěru o důvodnosti jeho trestního stíhání. Následně se zabývalo stěžovatelovou námitkou, že nebyl-li požádán o podání vysvětlení podle §158 odst. 6 trestního řádu, policejní orgán nebyl oprávněn zahájit jeho trestní stíhání podle §160 odst. 1 trestního řádu. Zvláštní pozornost byla věnována námitce stěžovatele, že a) v mezidobí došlo k promlčení jeho trestní odpovědnosti za výše popsané skutky a b) první usnesení policejního orgánu o zahájení trestního stíhání stěžovatele ze dne 13. 4. 2017, které bylo zrušeno dozorujícím státním zástupcem pro formální (písařské) vady, nebylo způsobilé přerušit běh promlčecí doby. Jelikož žádná z námitek stěžovatele nebyla shledána důvodnou, obvodní státní zastupitelstvo stěžovatelovu stížnost zamítlo. Ve věci nebyl stěžovatelem podán podnět k výkonu dohledu nadřízeného státního zastupitelství nad postupem obvodního státního zastupitelství podle §12d odst. 1 zákona č. 283/1993 Sb., o státním zastupitelství, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o státním zastupitelství").
3. V ústavní stížnosti stěžovatel popisuje dosavadní průběh řízení a znovu opakuje své námitky vztahující se k otázce promlčení. Dle stěžovatele bylo první usnesení policejního orgánu z roku 2017 vadné, nicotné a vydané ultra vires, pročež nemohlo vést k přerušení běhu promlčecí doby; ta tudíž dle jeho názoru uplynula později v roce 2017. Poukazuje na to, že v bodě č. 112 usnesení o zahájení trestního stíhání byla uvedena jména jiných lékařů, nikoli stěžovatele, na čemž nic nemůže změnit ani skutečnost, že uvedený bod usnesení byl nadepsán stěžovatelovým jménem. Nejednalo se tudíž pouze o chybu písařskou (jak v současnosti i minulosti tvrdilo státní zastupitelství), ale o zcela zásadní pochybení, v důsledku kterého v roce 2017 nedošlo k zahájení trestního stíhání proti stěžovateli a potažmo tedy nedošlo ani k přerušení běhu promlčecí doby. Kromě toho stěžovatel namítá rozličná procesní pochybení orgánů činných v trestním řízení a jejich liknavost. Navrhuje proto, aby Ústavní soud zrušil napadené rozhodnutí pro rozpor s čl. 2 odst. 2, čl. 36 odst. 1 a čl. 38 odst. 2 Listiny a čl. 6 odst. 1 Úmluvy.
4. Ústavní soud musel nejprve posoudit splnění procesních předpokladů řízení a dospěl k závěru, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem, jenž byl účastníkem řízení, v němž byla vydána rozhodnutí napadená ústavní stížností, a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatel je právně zastoupen v souladu s požadavky §29 až 31 zákona o Ústavním soudu.
5. Ústavní stížnost je nicméně nepřípustná. Podle §75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu je ústavní stížnost nepřípustná, jestliže stěžovatel nevyčerpal všechny procesní prostředky, které mu zákon k ochraně jeho práva poskytuje (§72 odst. 3 zákona o Ústavním soudu); to platí i pro mimořádný opravný prostředek, který orgán, jenž o něm rozhoduje, může odmítnout jako nepřípustný z důvodů závisejících na jeho uvážení (§72 odst. 4 zákona o Ústavním soudu). V daném případě tyto prostředky vyčerpány nebyly, neboť stěžovatel nepodal k Městskému státnímu zastupitelství v Praze, které je nejbližším nadřízeným státním zastupitelstvím obvodního státního zastupitelství, podnět k výkonu dohledu podle §12d odst. 1 zákona o státním zastupitelství.
6. Dle judikatury Ústavního soudu je pojmovým znakem procesního institutu ústavní stížnosti její subsidiarita. Jak bylo uvedeno, ta se po procesní stránce projevuje v požadavku předchozího vyčerpání všech procesních prostředků, které zákon stěžovateli k ochraně jeho práva poskytuje (§75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu). Z výše uvedeného vyplývá, že je-li v určité procesní situaci k rozhodování o právech a povinnostech fyzických a právnických osob příslušný konkrétní orgán veřejné moci, nemůže Ústavní soud do jeho postavení zasáhnout tím, že by ve věci sám rozhodl dříve než tento orgán. Princip právního státu (čl. 1 odst. 1 Ústavy) takové souběžné rozhodování nepřipouští.
7. Ústavní soud vychází z toho, že stěžovatel je povinen uplatnit všechny procesní prostředky, které k ochraně jeho práva v daném případě zákon poskytuje, včetně dozorového oprávnění státního zástupce nad zachováváním zákonnosti v přípravném řízení [viz usnesení sp. zn. III. ÚS 1026/19 ze dne 1. 4. 2019 a usnesení sp. zn. III. ÚS 3843/15 ze dne 15. 3. 2016; přiměřeně srov. také nález sp. zn. I. ÚS 1565/14 ze dne 2. 3. 2015 (N 51/76 SbNU 691), body 30 až 32; nález sp. zn. I. ÚS 860/15 ze dne 27. 10. 2015 (N 191/79 SbNU 161), body 51 až 52]. Takový procesní prostředek uplatněn nebyl, resp. stěžovatel nedoložil opak a petit ústavní stížnosti odpovídajícím způsobem nerozšířil.
8. Z uvedených důvodů soudce zpravodaj podle §75 odst. 1 a §43 odst. l písm. e) zákona o Ústavním soudu mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků ústavní stížnost jako nepřípustnou odmítl.
Poučení: Proti rozhodnutí Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 23. ledna 2020
Ludvík David, v. r.
soudce zpravodaj