ECLI:CZ:US:2016:3.US.3843.15.1
sp. zn. III. ÚS 3843/15
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Josefa Fialy (soudce zpravodaje) a soudců Jana Filipa a Radovana Suchánka ve věci ústavní stížnosti stěžovatele JUDr. Jiřího Nývlta, zastoupeného JUDr. Josefem Pojezdným, advokátem, se sídlem Švehlova 46, Dvůr Králové nad Labem, proti usnesení Policie České republiky, Krajského ředitelství policie Královéhradeckého kraje, Územního odboru Trutnov, Oddělení služby kriminální policie a vyšetřování, ze dne 19. 1. 2015 č. j.: KRPH-74891-58/TČ-2014-051081-VA a vyrozumění téhož policejního orgánu ze dne 20. 10. 2015 č. j.: KRPH-64734-19/TČ-2015-051081-VA (dle petitu ústavní stížnosti nesprávně č. j.: KRPH-22010-9/TČ-2015-051081-VA), usnesení Okresního státního zastupitelství v Trutnově ze dne 19. 2. 2015 sp. zn: 2 ZN 1431/2014, vyrozuměním Krajského státního zastupitelství v Hradci Králové ze dne 29. 5. 2015 a 30. 10. 2015 sp. zn. 1 KZN 375/2015 a jinému zásahu orgánu veřejné moci - Policie České republiky, Krajského ředitelství policie Královéhradeckého kraje, Územního odboru Trutnov, Oddělení služby kriminální policie a vyšetřování, za účasti Policie České republiky, Krajského ředitelství policie Královéhradeckého kraje, Územního odboru Trutnov, Oddělení služby kriminální policie a vyšetřování, Okresního státního zastupitelství v Trutnově a Krajského státního zastupitelství v Hradci Králové, jako účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Skutkové okolnosti případu a obsah napadených rozhodnutí
1. V ústavní stížnosti, vycházející z ustanovení §72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), stěžovatel navrhl, aby Ústavní soud - pro porušení čl. 6, čl. 10, čl. 12 a čl. 36 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") - rozhodl nálezem tak, že se nadepsaná rozhodnutí orgánů činných v trestním řízení zrušují a Policii České republiky se zakazuje pokračovat v porušování týchž ústavně zaručených práv a svobod ve věci vedené Policií České republiky, Krajským ředitelstvím policie Královéhradeckého kraje, Územního odboru Trutnov, Oddělení služby kriminální policie a vyšetřování (dále jen "policejní orgán") ze dne 19. 1. 2015 č. j.: KRPH-74891-58/TČ-2014-051081-VA.
2. Policejní orgán rubrikovaným usnesením ze dne 19. 1. 2015 rozhodl s poukazem na §159a odst. 1 zákona č. 141/1961 Sb., o trestním řízení soudním (trestní řád), ve znění pozdějších předpisů (dále jen "tr. řád"), o odložení věci trestního oznámení stěžovatele.
3. Okresní státní zastupitelství v Trutnově výše specifikovaným usnesením stěžovatelovu stížnost proti tomuto usnesení policejního orgánu zamítlo [§148 odst. 1 písm. c) tr. řádu].
4. Krajské státní zastupitelství v Hradci Králové vyrozuměním ze dne 29. 5. 2015 žádosti o výkon dohledu stěžovatele ze dne 25. 3. 2015 a ze dne 6. 5. 2015 jako nedůvodné odložilo.
5. Policejní orgán vyrozuměním ze dne 20. 10. 2015 konstatoval, že vzhledem k tomu, že provedeným šetřením podle §158 odst. 1 tr. řádu nebyly zjištěny skutečnosti důvodně nasvědčující tomu, že byl spáchán trestný čin a odůvodňující zahájení úkonů trestního řízení podle §158 odst. 3 tr. řádu, byla věc tímto opatřením uložena.
6. Krajské státní zastupitelství v Hradci Králové vyrozuměním ze dne 30. 10. 2015 stěžovatelovo podání ze dne 25. 3. 2015 "i v jeho zbytkové části" odložilo.
II.
Argumentace stěžovatele
7. Stěžovatel v obsáhlé a opakovaně doplňované ústavní stížnosti setrvává v přesvědčení, že jeho podezření ze spáchání přečinů křivého obvinění podle §345 odst. 1 zákona č. 40/2009 Sb., trestní zákoník, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "tr. zákoník"), poškození vodního zdroje podle §294a tr. zákoníku, vydírání podle §175 odst. 1 tr. zákoníku, útisku podle §177 odst. 1 tr. zákoníku, ublížení na zdraví podle §146 odst. 1 tr. zákoníku, zneužití pravomoci úřední osoby podle §329 odst. 1 písm. b) tr. zákoníku, obecného ohrožení z nedbalosti podle §273 odst. 1, odst. 2 písm. b) tr. zákoníku a z další trestné činnosti jsou opodstatněná.
8. Stěžovatel vytýká, že obecné ohrožení obyvatel obce Vítězná vyplývá z distribuce zdravotně závadné pitné vody; výsledky rozborů dlouhodobě - i v posledním období - nevyhovují vyhlášce Ministerstva zdravotnictví č. 252/2004 Sb., kterou se stanoví hygienické požadavky na pitnou a teplou vodu a četnost a rozsah kontroly pitné vody.
9. Stěžovatel namítá, že vodovodní řad v části Hájemství byl celé roky provozován bez řádného kolaudačního rozhodnutí. Vodní zdroje jsou podle něj nezajištěné (postrádají oplocení, je volný přístup přímo k pramenům, což otevírá možnost otrávení či bakteriologického znečištění dobytkem nebo zvěří, vstup do vodojemů nemá mříže atd.). Vodní zdroje ohrožuje provoz místní zemědělské farmy, v jehož důsledku dochází ke kontaminaci pramenů pitné vody.
10. Upozorňuje, že v minulosti byla výstavba hnojiště v dané lokalitě zamítnuta, jelikož nedošlo k předložení potvrzení vodohospodářského orgánu, že nejsou ohroženy vodní poměry. Toto potvrzení ani nemůže být vydáno, neboť z hlediska právní ochrany vod se zájmová oblast nalézá v chráněné oblasti přirozené akumulace podzemních vod (CHOPAV) Východočeská křída.
11. Odkazování stěžovatele krajským státním zástupcem na správní řízení za situace, kdy již v obci zemřelo dítě důsledkem infekce bakterií escherichia coli, považuje za liché, respektive trestuhodné. Uvádí, že do současné doby nebyl spolehlivě zjištěn zdroj nákazy dítěte, přičemž odpovědní funkcionáři obce se dopustili zneužití pravomoci úřední osoby tím, že neinformovali občany o závadnosti pitné vody a neprovedli odpovídající opatření.
12. Vyšetřování ve věci jeho oznámení nebylo podle stěžovatele dostatečně důkladné, nýbrž vycházelo jen z tvrzení strany, proti které podání směřovala. Starosta kupříkladu uvedl, že neoplocené vodní zdroje jsou zdroje technické vody, již však nebyl dotázán, kde tedy jsou zdroje pitné vody. Policejní orgán nereflektoval požadavek na ohledání místa, kde byly zaznamenány nezajištěné vodní zdroje, ani na fotodokumentaci stěžovatele.
13. K navazujícím podáním stěžovatele jej policejní orgán nevyslechl (a tedy mu neposkytl možnost navrhnout výslech dalších svědků), nezajistil veškeré rozbory vody v laboratoři a nezkontroloval číselnou řadu v laboratorním protokolu. Policejní orgán nezajistil objektivní a nestranné důkazy a odborná vyjádření, nevyslechl paní Šedivou a pana Šedivého, u nichž byl odebrán vzorek vody, který vykazoval přítomnost baktérií escherichia coli, a stěžovatelem shromážděné důkazy ignoroval.
14. Stěžovatel dovozuje, že postup orgánů činných v trestním řízení odporuje nálezům Ústavního soudu ze dne 12. 8. 2014 sp. zn. I. ÚS 3196/12 (N 152/74 SbNU 301) a ze dne 2. 3. 2015 sp. zn. I. ÚS 1565/14 s tím, že jde o porušení práva na účinné vyšetřování v případě možného ohrožení práva na život. Má za to, že jde o flagrantní pochybení s intenzívními přetrvávajícími následky pro poškozeného.
15. Stěžovatel dále poukazuje na neoprávněně umístěné stavby v areálu sběrného dvora obce Vítězná, kdy nebyly dodrženy odstupové protipožární vzdálenosti od velkokapacitního skladu sena, který byl přes zimu zcela zaplněn, což podle něj odporuje stavebním předpisům, resp. předpisům požární ochrany.
16. Stěžovatel se vyslovuje též k vyšetřování vloupání do uzavřeného dvora jeho domu, které pokládá za nedostatečné, poukazuje na jemu adresovanou hrozbu žhářského útoku, vydírání "představiteli místní zemědělské farmy", kteří požadovali vyklizení pozemků a odstranění jeho staveb na pozemcích, které nabyl vydržením. Starostovi vytýká podání Městskému úřadu Dvůr Králové nad Labem - Odbor obecní živnostenský úřad, Krajské hygienické stanici Královéhradeckého Kraje - Územnímu pracovišti v Trutnově a Hasičskému záchrannému sboru Královéhradeckého kraje - Územnímu odboru Trutnov, jimiž výhradně ze šikanózních pohnutek žádá kontrolu stěžovatelova podnikání. Brojí též proti údajné difamaci v obecním periodiku Hejkal.
III.
Formální předpoklady projednání návrhu
17. Ještě dříve, než mohl Ústavní soud přistoupit k věcnému projednání ústavní stížnosti, musel posoudit splnění podmínek řízení.
18. K otázce včasnosti ústavní stížnosti Ústavní soud připomíná, že v nálezu ze dne 2. 3. 2015 sp. zn. I. ÚS 1565/14, odst. 27., konstatoval: "Dosavadní judikatura Ústavního soudu k přípustnosti stížností na postup orgánů činných v trestním řízení není zcela ustálená. V případě osob, které brojí proti odložení jejich trestního oznámení, Ústavní soud standardně akceptuje ke kvazimeritornímu přezkumu (stížnosti neodmítá soudce zpravodaj jako nepřípustné) ústavní stížnosti napadající odmítnutí státním zástupcem stížnosti podané proti usnesení o odložení věci (viz např. usnesení ze dne 29. 10. 2013 sp. zn. I. ÚS 2886/13 či usnesení ze dne 26. 3. 2014 sp. zn. I. ÚS 4019/13). V případech, kdy trestní oznámení není odloženo usnesením, pak akceptuje ústavní stížnosti proti postupu nejbližšího nadřízeného orgánu při projednávání podnětu k výkonu dohledu (viz např. usnesení ze dne 24. 7. 2014 sp. zn. III. ÚS 4621/12). Jindy akceptoval jako ve lhůtě podané ústavní stížnosti proti výkonu dohledu nejbližšího nadřízeného státního zastupitelství, které je ještě oprávněno posuzovat meritorně rozhodnutí nižšího státního zastupitelství (viz např. usnesení ze dne 30. 7. 2014 sp. zn. III. ÚS 2343/14)." Ústavní soud v citovaném nálezu v odst. 32 deklaroval, že "z těchto důvodů bude v budoucnu ústavní stížnosti směřující proti rozhodnutím a postupu policejních orgánů a státních zastupitelství, které budou namítat, že vyšetřování bylo nedostatečné, tam kde nebyla podána žádost o dohled nejbližšímu vyššímu státnímu zastupitelství, považovat za nepřípustné pro nevyčerpání všech procesních prostředků, které zákon k ochraně práva poskytuje."
19. Jak se uvádí výše, usnesení policejního orgánu ze dne 19. 1. 2015 (usnesení o odložení věci) a usnesení Okresního státního zastupitelství v Trutnově ze dne 19. 2. 2015 stěžovatel oponoval žádostmi o výkon dohledu adresovanými Krajskému státnímu zastupitelství v Hradci Králové ze dne 25. 3. 2015 a 6. 5. 2015. Krajské státní zastupitelství v Hradci Králové vyrozuměním ze dne 29. 5. 2015 podání stěžovatele ze dne 25. 3. 2015 a 6. 5. 2015 jako nedůvodná odložilo. Tentýž státní orgán vyrozuměním ze dne 30. 10. 2015 stěžovatelovo podání ze dne 25. 3. 2015 "i v jeho zbytkové části" odložil.
20. Ústavní soud považuje - se zřetelem k citované judikatuře - za akceptovatelné odvíjet počátek běhu lhůty pro podání ústavní stížnosti ode dne doručení vyrozumění Krajského státního zastupitelství v Hradci Králové ze dne 30. 10. 2015, a tedy ji pokládá - v částech směřujících proti usnesení policejního orgánu ze dne 19. 1. 2015, usnesení Okresního státního zastupitelství v Trutnově ze dne 19. 2. 2015 a vyrozuměním Krajského státního zastupitelství v Hradci Králové ze dne 29. 5. 2015 a 30. 10. 2015 za včasnou. Dlužno zaznamenat, že Ústavní soud má za včasnou ústavní stížnost i v části směřující proti vyrozumění Krajského státního zastupitelství v Hradci Králové ze dne 29. 5. 2015, a to vzhledem k vzájemné věcné souvislosti s vyrozuměním ze dne 30. 10. 2015. Shodný závěr je třeba uplatnit rovněž ve vztahu ke stěžovatelově oponentuře vůči "jinému zásahu" policejního orgánu, která však - posuzována podle svého obsahu - představuje kritiku usnesení téhož orgánu ze dne 19. 1. 2015. Ohledně této části ústavní stížnosti platí, že splněny jsou též další formální předpoklady projednání návrhu.
21. Dále Ústavní soud posoudil přípustnost ústavní stížnosti v části směřující proti vyrozumění policejního orgánu ze dne 20. 10. 2015.
22. Podle §75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu je ústavní stížnost nepřípustná, jestliže stěžovatel nevyčerpal všechny procesní prostředky, které mu zákon k ochraně jeho práva poskytuje (§72 odst. 3 zákona o Ústavním soudu); to platí i pro mimořádný opravný prostředek, který orgán, jenž o něm rozhoduje, může odmítnout jako nepřípustný z důvodů závisejících na jeho uvážení (§72 odst. 4 zákona o Ústavním soudu). V daném případě tyto prostředky vyčerpány nebyly.
23. Pojmovým znakem procesního institutu ústavní stížnosti je její subsidiarita. Jak bylo uvedeno, ta se po formální stránce projevuje v požadavku předchozího vyčerpání všech procesních prostředků, které zákon stěžovateli k ochraně jeho práva poskytuje (§75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu). Z výše uvedeného vyplývá, že stanoví-li právní předpis, že v určité procesní situaci je k rozhodování o právech a povinnostech fyzických a právnických osob příslušný konkrétní orgán veřejné moci, nemůže Ústavní soud do jeho postavení zasáhnout tím, že by ve věci sám rozhodl dříve než tento orgán. Princip právního státu [čl. 1 odst. 1 Ústavy České republiky (dále jen "Ústava")] takové souběžné rozhodování nepřipouští.
24. Ústavní soud vychází z toho, že stěžovatel je povinen uplatnit všechny procesní prostředky, které k ochraně jeho práva v daném případě zákon poskytuje, včetně dozorového oprávnění státního zástupce nad zachováváním zákonnosti v přípravném řízení zakotveného v §174 odst. 2 tr. řádu (srov. nález ze dne 2. 3. 2015 sp. zn. I. ÚS 1565/14, odst. 32, popř. usnesení ze dne 4. 7. 2013 sp. zn. III. ÚS 722/13, ze dne 22. 10. 2013 sp. zn. II. ÚS 2912/13, ze dne 22. 10. 2013 sp. zn. II. ÚS 2934/13, ze dne 9. 11. 2013 sp. zn. I. ÚS 2489/13, ze dne 26. 2. 2014 sp. zn. III. ÚS 107/14 a ze dne 24. 7. 2014 sp. zn. III. ÚS 4621/12). Tento procesní prostředek uplatněn nebyl, resp. stěžovatel nedoložil opak a petit ústavní stížnosti odpovídajícím způsobem nerozšířil.
25. Uvedená zjištění činí v tomto ohledu ústavní stížnost zčásti nepřípustným návrhem ve smyslu §43 odst. 1 písm. e) zákona o Ústavním soudu.
IV.
Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti
26. Ústavní soud následně posoudil projednávanou ústavní stížnost v jejích shora specifikovaných částech (tj. v částech, kde není nepřípustná, srov. §42 odst. 1 a 2 zákona o Ústavním soudu), a dospěl k závěru, že představuje zjevně neopodstatněný návrh ve smyslu §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
27. Ústavní soud je podle ustanovení čl. 83 Ústavy soudním orgánem ochrany ústavnosti a tuto svoji pravomoc vykonává mimo jiné tím, že ve smyslu ustanovení čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánů veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod [srov. též ustanovení §72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu].
28. Podstatou projednávané ústavní stížnosti je nesouhlas stěžovatele s postupem orgánů činných v trestním řízení ve věci podezření ze spáchání konkretizovaných trestných činů.
29. Ústavní soud opakovaně judikuje, že otázka předpokladů stíhatelnosti trestných činů nepatří do oblasti ústavně zaručených základních práv a svobod. Ústava ani Listina neupravují "detailní otázky trestního práva", nýbrž stanoví základní konstitutivní principy státu a práva; výkladem ustanovení čl. 39 a čl. 40 odst. 1 Listiny lze pak dovodit charakteristický znak právního státu, podle něhož vymezení trestného činu, stíhání pachatele a jeho potrestání je výlučně věcí vztahu mezi státem a pachatelem trestného činu. Proto pouze stát svými orgány rozhoduje podle pravidel trestního řízení o tom, zda byl trestný čin spáchán, jaký trest, popřípadě jaké jiné újmy na právech nebo majetku pachatele lze za jeho spáchání uložit. Úprava těchto otázek v trestním řádu nezakládá - v ústavní rovině ve smyslu ustanovení čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy - žádné základní právo, aby proti jinému byla taková (trestněprávní) "satisfakce" uplatněna [srov. usnesení ze dne 8. 4. 1999 sp. zn. I. ÚS 84/99 (U 29/14 SbNU 291)], což platí i pro stěžovatele.
30. V dané fázi trestního řízení nemohlo být jakkoli dotčeno ani jeho právo na spravedlivý proces; jak vyplývá z ustálené judikatury Ústavního soudu [viz např. usnesení ze dne 12. 8. 2010 sp. zn. III. ÚS 2064/10 (dostupné na http://nalus.usoud.cz)], v tzv. fázi prověřování dle §158 až 159b tr. řádu příslušný orgán státu pouze provádí šetření k prověření podezření ze spáchání trestné činnosti, jež vyvstalo na podkladě jeho vlastních poznatků, případně na základě trestního oznámení ve smyslu §158 odst. 1, 2 tr. řádu. V tomto stadiu trestního řízení není dosud dán trestněprocesní vztah s konkrétním obviněným, který je nezbytným předpokladem toho, aby se poškozený vůbec mohl domáhat svých nároků v adhezním řízení dle §43 odst. 3 tr. řádu, a ve vztahu k osobám, jež se v této fázi trestního řízení považují za poškozené, tudíž nelze vůbec uvažovat o garancích spravedlivého procesu ve smyslu čl. 36 odst. 1 a čl. 38 odst. 2 Listiny, resp. čl. 6 odst. 1 věty první Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva"). Obdobný názor zastává ostatně též Evropský soud pro lidská práva (dále jen "ESLP"), jestliže konstantně judikuje, že čl. 6 Úmluvy se ve vztahu k poškozenému neaplikuje na fázi trestního řízení před zahájením trestního stíhání (viz např. rozhodnutí ze dne 2. 10. 2006 ve věci Duchoňová v. Česká republika, stížnost č. 29858/03). Konečně stojí za pozornost i závěr, který již na počátku své rozhodovací činnosti učinil Ústavní soud v usnesení ze dne 26. 2. 1997 sp. zn. II. ÚS 361/96, jímž zaujal základní postoj k otázce subjektivního práva poškozené osoby na trestní stíhání v podmínkách moderního státu.
31. Dlužno však dodat, že právem na účinné vyšetřování se Ústavní soud v nedávné době opakovaně zabýval a v dnes již poměrně rozsáhlé judikatuře vymezil, s odkazy na judikaturu ESLP, parametry a zejména meze tohoto subjektivního ústavního práva (srov. zejména nálezy Ústavního soudu ze dne 12. 8. 2014 sp. zn. I. ÚS 3196/12 a ze dne 2. 3. 2015 sp. zn. I. ÚS 1565/14 nebo usnesení ze dne 27. 8. 2015 sp. zn. III. ÚS 1594/15; vše dostupné na http://nalus.usoud.cz). Za pojmový znak tohoto procesního ústavního práva považuje Ústavní soud jeho provázanost s hmotnými ústavními právy zakotvenými zejména v Listině. Ústavním soudem je tak tento procesní nárok chráněn toliko v případech, kdy tvrzeným trestným jednáním došlo k ústavně relevantní újmě, tedy neoprávněnému zásahu do ústavou chráněných subjektivních práv a svobod jednotlivce.
32. S přezkoumávaným postupem orgánů činných v trestním řízení může být spojeno porušení jiných specifických základních práv, zejména pak práva na život ve smyslu čl. 2 Úmluvy [k tomu, resp. k povinnosti orgánu státu vést účinné vyšetřování, viz usnesení Ústavního soudu ze dne 29. 10. 2013 sp. zn. I. ÚS 2886/13 (dostupné na http://nalus.usoud.cz)] a práva nebýt mučen nebo podroben nelidskému či ponižujícímu zacházení nebo trestu ve smyslu čl. 3 Úmluvy [viz usnesení ze dne 17. 1. 2012 sp. zn. I. ÚS 745/11 (dostupné tamtéž)], ve vztahu k nimž byly dovozeny - co do povinnosti státu k efektivnímu šetření - zásady odlišné; porušení takových práv stěžovatele však v ústavní stížnosti tvrzeno není, a s ohledem na konkrétní okolnosti případu je taková možnost vyloučena (srov. obdobně usnesení ze dne 3. 4. 2014 sp. zn. III. ÚS 1010/14).
33. Poukazuje-li stěžovatel na čl. 6, čl. 10, čl. 12 Listiny a na nálezy Ústavního soudu ze dne 12. 8. 2014 sp. zn. I. ÚS 3196/12 a ze dne 2. 3. 2015 sp. zn. I. ÚS 1565/14, sluší se zaznamenat, že podle odst. 51. posléze uvedeného nálezu právo na účinné vyšetřování se však aplikuje, pouze pokud namítané porušení práva na život, či zákazu špatného zacházení je "hájitelné" (rozsudek ze dne 1. 12. 2009 ve věci G. N. a další v. Itálie, stížnost č. 43134/05, odst. 58; rozsudek ze dne 28. 10. 1998 ve věci Assenov a další v. Bulharsko, stížnost č. 24760/94, odst. 102). V kontextu práva na život Ústavní soud judikoval, že povinnost účinného vyšetřování vzniká, dojde-li k úmrtí osoby a nelze vyloučit možnost cizího zavinění, byť i ve formě nedbalosti (usnesení ze dne 29. 10. 2013 sp. zn. I. ÚS 2886/13, bod 18).
34. Stěžovatel se tomuto kritériu míní přiblížit námitkou, že nebyl spolehlivě zjištěn zdroj nákazy dítěte, které zemřelo v důsledku nákazy baktérií escherichia coli. Na tuto výtku nicméně orgány činné v trestním řízení reagovaly. Policejní orgán ve vyrozumění ze dne 20. 10. 2015 konstatoval, že k invektivní otázce oznamovatele, kolik musí ještě zemřít v obci dětí na escherichia coli, opětovně odkázal na výsledky prověřování (vedeno pod sp. zn. KRPH-74891/TČ-2014-051081-VA), kdy byla jednak vyloučena přítomnost této bakterie ve vodovodním řadu obce Vítězná a rovněž byl vyloučen výskyt tohoto mikroorganismu i ve vzorcích potravin, které byly zkoumány po úmrtí konkretizovaného nezletilého. V této věci se provádělo rozsáhlé šetření i k vodnímu zdroji, kdy se odebíraly vzorky včetně sond na blízkém hřbitově i ze studny na pozemku rodiny zemřelého, přičemž výsledky byly negativní v tom smyslu, že bakterie, která byla příčinou úmrtí, nepochází ze žádného vodního zdroje. Kromě Policie České republiky případ šetřila i Česká inspekce životního prostředí (srov. též str. 5 ústavní stížností napadeného usnesení policejního orgánu ze dne 19. 1. 2015).
35. Dále (srov. námitky rekapitulované v odst. 15. a 16. usnesení) postačí stěžovatele odkázat na usnesení Ústavního soudu ze dne 26. 3. 2014 sp. zn. I. ÚS 4019/13, jež - na základě shrnutí a výkladu relevantní judikatury ESLP - sice činí ve sledovaném směru krok nad v předchozím textu vymezený rámec (identifikovaný porušením práv dle čl. 2 a čl. 3 Úmluvy), avšak ani takto rozšířené možnosti stěžovateli očividně nesvědčí.
36. Stěžovatel nadto nedoceňuje, že ani při namítaném porušení tohoto práva tak nemůže Ústavní soud vyhovět ústavní stížnosti, která má charakter tzv. actio popularis.
37. V projednávané věci tedy nebyla dle Ústavního soudu naplněna základní podmínka, tj. doložení existence ústavně relevantní újmy na stěžovatelových subjektivních právech zakotvených v Listině, resp. Úmluvě. Lze proto konstatovat, že ve věci stěžovatele se uplatní obecné zásady zdrženlivosti, vyložené shora. Na základě řečeného je namístě závěr, že se stěžovateli zásah do ústavně zaručených základních práv v této části ústavní stížnosti prokázat nezdařilo.
38. Obdobné závěry by ostatně musely být uplatněny i ve vztahu k ústavní stížnosti v částech, kde je nepřípustná, byl-li by jejich ústavněprávní přezkum možný.
39. Již jen na vysvětlenou stěžovateli - a nad rozhodný rámec posouzení věci - lze uvést, že orgány činné v trestním řízení v určujících směrech vedly poměrně rozsáhlé šetření a učinily řadu konkrétních zjištění.
40. Stěžovatel by v rámci nyní projednávané ústavní stížnosti nemohl ničeho vytěžit ani z případného odkazu na čl. 35 odst. 2 Listiny a čl. 8 Úmluvy (srov. zákon č. 123/1998 Sb., o právu na informace o životním prostředí, resp. rozsudek velkého senátu ESLP ze dne 26. 8. 1997 ve věci Balmer-Schafroth a další v. Švýcarsko, stížnost č. 22110/93, rozsudek ESLP ze dne 19. 2. 1998 ve věci Guerra a další v. Itálie, stížnost č. 116/1996/735/932, rozsudek ESLP ze dne 9. 6. 1998 ve věci McGinley a Egan v. Spojené království, stížnosti č. 21825/93; 23414/94, rozsudek ESLP ze dne 11. 4. 2004 ve věci Taskin a další v. Turecko, stížnost č. 46117/99, rozhodnutí ESLP o přijatelnosti ze dne 10. 7. 2006 ve věci Sdružení Jihočeské matky v. Česká republika, stížnost č. 19101/03, rozsudek ESLP ze dne 2. 12. 2010 ve věci Ivan Atanasov v. Bulharsko, stížnost č. 12853/03, rozhodnutí, resp. rozsudek ESLP ze dne 5. 7. 2007 a 27. 1. 2009 ve věci Tatar a Tatar v. Rumunsko, stížnost č. 67021/01 a další).
41. V širších souvislostech se sluší připomenout též nálezy Ústavního soudu ze dne 9. 7. 2009 sp. zn. II. ÚS 2379/08 (N 157/54 SbNU 33) a ze dne 9. 1. 2014 sp. zn. III. ÚS 2253/13 (N 3/72 SbNU 41), který se zabývá stěžovatelem vzpomínanou otázkou zdraví, které je součástí fyzické integrity člověka a jako takové je chráněno čl. 7 odst. 1 Listiny, chránícím nedotknutelnost osoby a jejího soukromí, resp. čl. 8 odst. 1 Úmluvy, chránícím soukromý život, protože soukromý život v pojetí ESLP zahrnuje rovněž fyzickou a duševní integritu.
42. Senát Ústavního soudu proto ústavní stížnost částečně podle ustanovení §43 odst. 1 písm. e) zákona o Ústavním soudu (odst. 25. usnesení) a dílem podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) uvedeného zákona (odst. 38. usnesení) usnesením (bez jednání) odmítl.
43. Ústavní soud nevyhověl návrhu stěžovatele na náhradu nákladů řízení před Ústavním soudem, neboť výsledek řízení postup podle ustanovení §62 odst. 4 zákona o Ústavním soudu uvedené neumožnil.
44. Žádosti o projednání ústavní stížnosti mimo pořadí (dle §39 zákona o Ústavním soudu) Ústavní soud pak již (výslovně) nerozhodoval, jelikož jí vyhověl fakticky.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 15. března 2016
Josef Fiala v. r.
předseda senátu