ECLI:CZ:US:2013:1.US.2489.13.1
sp. zn. I. ÚS 2489/13
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně Ivany Janů, soudce Ludvíka Davida (soudce zpravodaj) a soudkyně Kateřiny Šimáčkové ve věci ústavní stížnosti stěžovatele Zdeňka Tesaříka, zastoupeného Mgr. Radimem Kubicou, MBA, advokátem se sídlem Frýdek-Místek, O. Lysohorského 702, proti usnesení Okresního soudu v Ostravě ze dne 27. 3. 2013 č. j. 0 Nt 3151/2013-125 a usnesení Krajského soudu v Ostravě ze dne 28. 5. 2013 sp. zn. 1 To 251/2013, 1 To 252/2013, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Rekapitulace obsahu napadených rozhodnutí a ústavní stížnosti
1. Ústavní stížností navrhl stěžovatel zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí, neboť má za to, že jejich vydáním došlo k porušení jeho ústavně zaručených práv, zejména práva na spravedlivý proces podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod, práva na osobní svobodu ve smyslu čl. 8 odst. 2 a 5 Listiny a práva na obhajobu garantovaného čl. 40 odst. 3 Listiny.
2. Z napadených rozhodnutí Ústavní soud zjistil následující skutečnosti.
3. Stěžovatel je - spolu s Filipem Schovánkem a Wojciechem Smielakem - trestně stíhán pro skutek právně kvalifikovaný jako zločin zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby podle §240 odst. 1, 3 zákona č. 40/2009 Sb., trestní zákoník, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "trestní zákoník"), spáchaný ve formě organizované zločinecké skupiny ve smyslu §129 trestního zákoníku.
4. Usnesením Okresního soudu v Ostravě ze dne 27. 3. 2013 č. j. 0 Nt 3151/2013-125 byl stěžovatel - spolu s ostatními obviněnými - podle §68 odst. 1 zákona č. 141/1961 Sb., trestní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "trestní řád"), vzat do vazby.
5. Soud prvního stupně odůvodnil uvalení vazby na stěžovatele tím, že mu v případě uznání viny za stíhaný trestný čin spáchaný ve prospěch organizované zločinecké skupiny hrozí vysoký trest odnětí svobody v rozpětí od 9 do 13 let, a je tak dána důvodná obava, že by mohl uprchnout nebo se skrývat a vyhýbat se trestnímu stíhání či posléze uloženému trestu [útěková vazba podle §67 písm. a) trestního řádu]. Soud rovněž shledal, že z důvodu potřeby vyslechnout řadu svědků, kteří mohou poskytnout relevantní poznatky v souvislosti s předmětnou trestní věcí, je dána reálná obava, že by stěžovatel mohl ovlivňovat jejich výpovědi ve svůj prospěch [koluzní vazba podle §67 písm. b) trestního řádu]. Vzhledem k tomu, že stěžovatel se trestné činnosti dopouští dlouhodobě se ziskem finančních prostředků, vyvstává podle názoru soudu také důvodná obava, že by při ponechání na svobodě mohl v trestné činnosti identického charakteru pokračovat [předstižná vazba podle §67 písm. c) trestního řádu].
6. Krajský soud v Ostravě napadeným usnesením ze dne 28. 5. 2013 sp. zn. 1 To 251/2013, 1 To 252/2013 rozhodoval o stížnosti stěžovatele do shora označeného rozhodnutí o vazbě a tuto jako nedůvodnou zamítl.
7. K "útěkovému" vazebnímu důvodu podle §67 písm. a) trestního řádu stížnostní soud uvedl, že mimo reálné hrozby citelným trestem odnětí svobody svědčí pro jeho existenci i skutečnost, že stěžovatel měl trestnou činností získat nemalé peněžní výnosy a má široké kontakty v zahraničí.
8. Ke "koluznímu" vazebnímu důvodu podle §67 písm. b) trestního řádu se stížnostní soud vyjádřil v tom směru, že hrozí důvodná obava, že by stěžovatel mohl mařit objasňování skutečností závažných pro trestní stíhání, zejména působit na osoby dosud nevyslechnuté v procesním postavení svědků, mezi nimiž a obviněnými existují určité vazby a jejichž výpovědi mohou mít pro trestní věc zásadní význam (krajský soud uvedl i příkladmý výčet takových osob).
9. K "předstižnému" vazebnímu důvodu podle §67 písm. c) trestního řádu stížnostní soud dodal, že tento je naplněn jak vzhledem k délce stíhaného trestného jednání, tak se zřetelem k zištnému motivu dané trestné činnosti a k uváděným vysokým výnosům z ní vzešlým.
10. Stěžovatel v ústavní stížnosti především namítá, že rozhodnutí o vazbě nebylo odůvodněno žádnými konkrétními skutečnostmi, jež by byly zjištěny přímo ve vztahu k jeho osobě a zakládaly by tak existenci některého z vazebních důvodů podle §67 trestního řádu. Zdůrazňuje dále, že jeho obhájci nebylo policejním orgánem bez dostatečného zdůvodnění umožněno nahlédnout do spisu, čímž bylo stěžovateli znemožněno řádné uplatnění obrany proti rozhodnutí o vazbě. Jako další vadu řízení pak stěžovatel uvádí, že nebyl seznámen s návrhem státního zástupce na vzetí do vazby, a to ani při vazebním zasedání.
II.
Posouzení rozhodnutí o vazbě
11. Ústavní soud je podle čl. 83 Ústavy ČR soudním orgánem ochrany ústavnosti a tuto svoji pravomoc vykonává mimo jiné tím, že ve smyslu čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy ČR rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánů veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod [§72 odst. 1 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů; dále jen "zákon o Ústavním soudu"]. Ústavní soud ovšem není povolán k přezkumu správnosti aplikace jednoduchého práva a zasáhnout do rozhodovací činnosti obecných soudů může jen tehdy, shledá-li současně porušení základního práva či svobody účastníka řízení [§82 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu]. Ve své ustálené rozhodovací praxi opakovaně vyjadřuje princip sebeomezení, který v případě posuzování ústavnosti omezení osobní svobody vazebně stíhaných osob umožňuje zásah Ústavního soudu pouze tehdy, jsou-li závěry obecných soudů v extrémním rozporu se zjištěným skutkovým stavem, nebo jestliže vazební rozhodnutí není odůvodněno poukazem na konkrétní skutečnosti (viz např. nález Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 161/04, N 74/33 SbNU 229).
12. Výklad konkrétních skutečností odůvodňujících vazbu ve smyslu §67 trestního řádu je především věcí obecných soudů. Ty musí při znalosti skutkových okolností v dané fázi trestního řízení posoudit, zda zjištěné skutečnosti nasvědčují tomu, že byl spáchán skutek, pro který bylo zahájeno trestní stíhání, zda má znaky trestného činu, zda jsou zřejmé důvody k podezření, že tento trestný čin spáchal obviněný, zda existuje důvodná obava, že se obviněný zachová způsobem uvedeným v §67 trestního řádu, a zda účelu vazby není možné dosáhnout jinak. Rozhodování o vazbě nelze přirozeně pojímat jako rozhodování o vině a trestu obviněného. Vazba je zajišťovacím institutem, který slouží k dosažení účelu trestního řízení; každé rozhodování o vazbě je vždy vedeno v rovině pouhé pravděpodobnosti - nikoli jistoty - jak ohledně důsledků, které mohou nastat, nebude-li obviněný stíhán vazebně, tak ohledně dalšího vývoje trestního řízení.
13. Ústavní stížností napadená rozhodnutí uvedeným postulátům vyhovují.
14. Pokud jde o vazbu útěkovou podle §67 písm. a) trestního řádu, tuto lze odůvodnit konkrétní skutečností v podobě reálné hrozby vysokým trestem. Hrozba vysokým trestem totiž s přihlédnutím ke stíhané trestné činnosti a jejím okolnostem může založit důvodnost obavy z vyhýbání se trestnímu stíhání. Hrozbou vysokým trestem lze ovšem argumentovat při uvalení tzv. útěkové vazby toliko v těch případech, kdy na základě zjištěných skutečností opodstatňujících důvodnost podezření ze spáchání zvlášť závažného trestného činu je možno předpokládat uložení trestu odnětí svobody ve výši nejméně kolem osmi let (viz nález Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 566/03, N 48/33 SbNU 3). V předmětné věci je stěžovatel stíhán pro zvlášť závažný zločin, za který je ohrožen zákonnou trestní sazbou v rozmezí od pěti do deseti let odnětí svobody (§240 odst. 1, 3 trestního zákoníku), přičemž její horní hranice se zřetelem ke spáchání trestného činu ve prospěch organizované zločinecké skupiny podle §108 trestního zákoníku zvyšuje o jednu třetinu. Vzhledem k tomu, že soud v takovém případě ukládá trest v horní polovině takto zvýšené trestní sazby, a s přihlédnutím k dalším specifikům trestné činnosti (délka jejího páchání apod.) lze konstatovat, že vzetí stěžovatele do vazby bylo důvodné a obecnými soudy adekvátním způsobem odůvodněné.
15. K vazbě koluzní podle §67 písm. b) trestního řádu Ústavní soud uvádí, že za konkrétní skutečnost vedoucí k naplnění tohoto vazebního důvodu je možné pokládat i okolnost, že je tu dosud nevyslechnutý svědek, mající zvláštní postavení potud, že jeho výslech může výrazně přispět k objasnění věci (srov. např. nález Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 138/93, N 44/2 SbNU 45). Krajský soud označil v odůvodnění svého rozhodnutí o stížnosti, jímž byla stvrzena existence zákonných důvodů vazby, také konkrétní osoby v procesním postavení svědků, jejichž poznatky mohou mít pro zjištění stavu věci zásadní význam a u nichž s ohledem na jejich vztah k obviněným hrozí, že by na ně byl vyvíjen nátlak s cílem ovlivnění jejich svědecké výpovědi. Ústavní soud tak neshledává, že by obecné soudy napadenými rozhodnutími vybočily z mezí ústavnosti, pokud usoudily na naplnění koluzního vazebního důvodu.
16. Ani jde-li o vazbu předstižnou podle §67 písm. c) trestního řádu, jejíž důvodnost byla spatřována zejména v charakteru, rozsahu a délce páchání stíhané trestné činnosti, nelze obecným soudům vytknout, že by se dopustily nepřípustné svévole v tom smyslu, jenž byl výše vyložen.
17. I kdyby soudy zjištěné skutečnosti a přijaté závěry o důvodnosti uvalení útěkové, koluzní a předstižné vazby byly hodnotitelné i jinak, o zjevné vybočení ze zákonných a ústavněprávních limitů postupu rozhodujících orgánů v daném případě nejde (viz usnesení Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 1884/12 aj.). Nelze dospět k závěru, že ústavněprávně přípustné meze dovozeného uvážení (inherentní podmínce "důvodné obavy" ve smyslu §67 trestního řádu) zde byly překročeny. V projednávané věci obecné soudy své právní závěry srozumitelně odůvodnily a zakotvily v dostupných zjištěních, jež ani stěžovatel relevantně nezpochybnil.
18. Ústavní soud dále se zřetelem k okolnostem posuzované věci dodává, že postupem soudkyně obecného soudu, která k návrhu státního zástupce vzala obviněné (tj. i stěžovatele) rozhodnutím do vazby se zdůvodněním vztahujícím se vždy souhrnně ke všem obviněným a nikoli jednotlivě ke každému zvlášť, nebyl porušen spravedlivý proces podle čl. 36 odst. 1 Listiny, ani zásada náležitého odůvodnění vazebního rozhodnutí skutkovými okolnostmi vedoucími k naplnění důvodů vazby. Trestní řízení se v době rozhodování o vazbě nacházelo ve stadiu vyšetřování, a byla-li soudem řádně zdůvodněna vazba konkrétními skutečnostmi, jež se měly vztahovat ke všem obviněným společně, jinými slovy každá z těchto skutečností měla podle závěru soudu vazbu i ke stěžovateli, pak nelze uzavřít, že by byl procesní postup soudu ústavně nesouladný a excesivní.
III.
K porušení práva na obhajobu
19. K námitce stěžovatele o porušení práva na obhajobu, k němuž mělo dojít tím, že mu (resp. jeho obhájci) bylo policejním orgánem odepřeno nahlédnout do trestního spisu za účelem odůvodnění stížnosti do rozhodnutí o vazbě, a rovněž tím, že nebyl řádně seznámen s návrhem státního zástupce na vzetí do vazby, Ústavní soud uvádí, že ani tato nezakládá v předmětné věci důvod k jeho zásahu.
20. Právo obviněného a obhájce na nahlížení do spisu je možno v přípravném řízení ze závažných důvodů odepřít postupem podle §65 odst. 2 trestního řádu. Tato zákonem předpokládaná možnost omezení práva nahlížet do spisu vyplývá ze skutečnosti, že v počátcích vyšetřování nelze často zabezpečit ochranu důkazních pramenů před jejich poškozením a zničením nebo před jinými aktivitami, sledujícími cíl mařit vyšetřování. Ohroženy mohou být i jiné společenské a individuální zájmy, např. bezpečnost svědků, citlivé osobní údaje nezúčastněných osob, skutečnosti podléhající utajení, přičemž časová tíseň neumožňuje zajistit ochranu těchto legitimních zájmů jiným způsobem. Všechna tato rizika, obsažená v realizaci práva obviněného (obhájce) nahlížet již v přípravném řízení do spisu, je třeba zvlášť pečlivě zvažovat v případech nebezpečných forem kriminality, jako je například organizovaná kriminalita. Za situace, kdy koliduje oprávněný zájem státu na účinném postihu kriminality, resp. jiné důležité společenské a individuální zájmy s právem obviněného na obhajobu, připouští právní úprava, jakož i trestněprocesní teorie i praxe, dočasné omezení práva na nahlížení do spisů v přípravném řízení.
21. Vždy je však nutno zajistit, aby obviněnému (obhájci) byly poskytnuty v přiměřeném rozsahu důkazy nebo jiné informace, potřebné v daném stadiu trestního řízení k jeho obhajobě. Rozhoduje-li se o vzetí obviněného do vazby, je třeba, aby byl seznámen zejména s důvody zahájení trestního stíhání a s důvody, pro něž je navrhováno jeho vzetí do vazby. Způsob seznámení s těmito skutečnostmi však není trestním řádem předepsán tak, že by byla stanovena povinnost umožnit obviněnému (obhájci) nahlédnutí do spisu. Seznámení lze učinit i tou formou, že soudce obviněnému ústně reprodukuje obsah návrhu státního zástupce na vzetí do vazby, z něhož jsou patrny jak důvody vazby, tak skutkové okolnosti, z nichž vazební důvody vyplývají. Tímto postupem nedochází v přípravném řízení k popření práv obhajoby (z nálezu Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 239/04, N 80/33 SbNU 273).
22. Pokud policejní orgán v dané věci využil zákonem stanovené možnosti odepřít stěžovateli a jeho obhájci právo nahlédnout do trestního spisu, přičemž tak učinil pouze na počátku vyšetřování (do 25. 6. 2013) a po uvážení okolností případu z hlediska obavy z možného maření průběhu přípravného řízení, nevybočil tímto postupem z mezí ústavnosti. Ani skutečnost, že stěžovateli nebyl doručen návrh státního zástupce na vzetí do vazby a že uvedený návrh nebyl podle tvrzení stěžovatele na vazebním zasedání státním zástupcem celý přednesen, nepředstavuje se zřetelem k okolnostem věci nepřípustný exces a porušení práva na spravedlivý proces podle čl. 36 odst. 1 Listiny. Ústavní soud podotýká, že trestní řád nestanoví povinnost orgánů trestního řízení doručit obviněnému písemné vyhotovení návrhu státního zástupce na jeho vzetí do vazby. Nelze však obviněnému odmítnout možnost, aby se on nebo jeho obhájce s návrhem seznámil a podrobněji jej prostudoval, dříve než bude o tomto návrhu rozhodnuto. Stěžovatel ani jeho obhájce v průběhu vazebního zasedání nevnesli námitku v tom směru, že by jim bylo takto upřeno právo na obhajobu. Soudce podal po zahájení zasedání zprávu o stavu věci a seznámil stěžovatele i ostatní obviněné s podstatou návrhu státního zástupce na vzetí do vazby. Skutečnosti odůvodňující závěr o důvodnosti trestního stíhání se pak zřetelně podávaly již z usnesení policejního orgánu o zahájení trestního stíhání ze dne 21. 3. 2013 č. j. OKFK-866-746/TČ-2012-252501, které stěžovateli doručeno bylo. Ústavní soud mimoto dodává, že s takto formulovanými námitkami se řádně vypořádal již krajský soud v odůvodnění napadeného rozhodnutí o stížnosti.
IV.
Závěr
23. Ústavní soud tak v dotčených rozhodnutích obecných soudů kvalifikovaný exces či libovůli nespatřuje. Mimořádný odklon od zákonných zásad ovládajících postup soudu v trestním řízení, stejně jako vybočení z pravidel ústavnosti, traktovaných v judikatuře Ústavního soudu, jež by odůvodňovaly jeho případný kasační zásah, zde zjistitelné nejsou.
24. Za tohoto stavu dospěl Ústavní soud k závěru, že základní práva a svobody, jichž se stěžovatel dovolává, ústavní stížností napadenými rozhodnutími porušeny nebyly.
25. Ústavní soud proto ústavní stížnost mimo ústní jednání podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 19. listopadu 2013
Ivana Janů, v. r.
předsedkyně senátu