ECLI:CZ:US:2020:2.US.2965.20.1
sp. zn. II. ÚS 2965/20
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedkyně senátu Kateřiny Šimáčkové, soudce Ludvíka Davida a soudce zpravodaje Davida Uhlíře o ústavní stížnosti 1/ Mgr. Kateřiny Kraftové a 2/ Vladislavy Leišové, obě zastoupeny Mgr. Jiřím Kokešem, advokátem, sídlem Na Flusárně 168, Příbram III, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 7. 2020 č. j. 20 Cdo 387/2020-1207 a usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 9. 10. 2019 č. j. 20 Co 290/2019-1164, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Předchozí průběh řízení a vymezení věci
1. V ústavní stížnosti stěžovatelky podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a §72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), navrhovaly zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí. Podle tvrzení stěžovatelek byla napadenými rozhodnutími porušena jejich ústavně zaručená základní práva, a to právo na spravedlivý proces podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a právo vlastnit majetek chráněné čl. 11 Listiny.
2. Okresní soud v Příbrami usnesením ze dne 7. 5. 2019 č. j. 1 E 227/99-1119 rozhodl, že do řízení ve věci oprávněného CASPER CONSULTING, a. s., proti povinným 1/ Ladislavu Leišovi a 2 / Marii Leišové o vstup dědiců po zemřelém Vladislavu Leišovi do řízení sp. zn. 1 E 227/99 na místo povinného tak, že do řízení vstupují na místo povinného Vladislava Leiše Marie Leišová v rozsahu dluhů 25 %, Kateřina Kraftová v rozsahu dluhů 35 % a Vladislava Leišová v rozsahu dluhů 40 %.
3. Proti tomuto usnesení podali odvolání všichni účastníci řízení. Krajský soud v Praze usnesením, napadeným ústavní stížností, usnesení soudu prvního stupně změnil tak, že na místo zůstavitele Vladislava Leiše vstupují stěžovatelky jako povinné, a to první stěžovatelka v rozsahu 2/3 pozemku parc. č. X1, jehož součástí je dům č. p. X2, a 2/3 pozemku parc. č. X3 s podílem 2/3 na příslušenství tohoto pozemku, vše v k. ú. Příbram, s odpovědností za dluhy zůstavitele ve výši nejvyššího podání, které bude prodejem v dražbě dosaženo, a druhá stěžovatelka vstupuje do řízení v rozsahu 1/2 pozemku parc. č. X4, jehož součástí je garáž, pozemků parc. č. X5, X6 a 1/3 pozemku parc. č. X1, jehož součástí je dům č. p. X2, a 1/3 pozemku parc. č. X3, včetně podílu na příslušenství pozemku, vše k. ú. Příbram, s odpovědností za dluhy zůstavitele ve výši nejvyššího podání, kterého bude prodejem v dražbě dosaženo. Dále odvolací soud rozhodl o náhradě nákladů řízení před soudy obou stupňů.
4. Usnesení odvolacího soudu napadly obě stěžovatelky společným dovoláním. Nejvyšší soud usnesením, rovněž napadeným ústavní stížností, dovolání podle §243c odst. 1 o. s. ř. odmítl.
II.
Argumentace stěžovatelek
5. Stěžovatelky v ústavní stížnosti předložily svoji představu, jak měly soudy v jejich věci rozhodnout a namítaly, že odvolací soud nezohlednil výsledky dědického řízení a odklonil se od judikatury Nejvyššího soudu, když provedl výklad usnesení dovolacího soudu ze dne 10. 12. 2014 sp. zn. 31 Cdo 1170/2012 v rozporu s Ústavou. Dovolací soud pak toto pochybení odvolacího soudu podle jejich názoru nenapravil.
6. Podle přesvědčení stěžovatelek, jsou soudy při svém rozhodování o nástupnictví do řízení podle §135 odst. 2 o. s. ř. vázány rozhodnutím v dědickém řízení a nemohou se dopouštět soudní zvůle. Teprve kdyby některý z dědiců nebo oprávněný tvrdil, a dokazoval nějakou nesprávnost, byl by prostor pro posouzení i soudem v tomto řízení.
III.
Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem
7. Ústavní stížnost byla podána včas, osobami k tomu oprávněnými a splňuje i všechny zákonem stanovené náležitosti, včetně povinného zastoupení advokátem (§29 až §31 zákona o Ústavním soudu). Ústavní stížnost je přípustná (§75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu), neboť stěžovatelky nemají k dispozici jiné zákonné procesní prostředky k ochraně svých práv.
IV.
Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti
8. Ústavní soud vzal v úvahu tvrzení předložená stěžovatelkami, přezkoumal napadená rozhodnutí z hlediska kompetencí daných mu Ústavou a dospěl k závěru, že k porušení namítaných základních práv v posuzovaném případě nedošlo a ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
9. Ústavní soud ve svých četných rozhodnutích zřetelně definoval podmínky, při jejichž existenci má vadná aplikace podústavního práva obecným soudem za následek porušení základních práv či svobod jednotlivce [srov. nález ze dne 10. 10. 2002 sp. zn. III. ÚS 74/02 (N 126/28 SbNU 85)]. Je tomu tak tehdy, jestliže nepřípustně postihuje některé ze základních práv a svobod, případně pomíjí možný výklad jiný, ústavně konformní, nebo je výrazem zjevného a neodůvodněného vybočení ze standardů výkladu, jenž je v soudní praxi respektován (a představuje tím nepředvídatelnou interpretační libovůli), případně je v extrémním rozporu s požadavky věcně přiléhavého a rozumného vypořádání posuzovaného právního vztahu či v rozporu s obecně sdílenými zásadami spravedlnosti.
10. Žádná výše uvedená pochybení v posuzovaném případě Ústavní soud neshledal. Předmětná ústavní stížnost představuje polemiku se závěry, učiněnými odvolacím a dovolacím soudem, argumentace stěžovatelek postrádá ústavněprávní rozměr a není ničím jiným, než jejich nesouhlasem se závěry učiněnými těmito soudy. Odvolací soud na rozdíl od soudu prvního stupně provedl standardní výklad podústavního práva a v souladu se závazným názorem Nejvyššího soudu podle §220 odst. 1 o. s. ř. změnil usnesení soudu prvního stupně tak, že stanovil rozsah vstupu dědiček do řízení o výkon rozhodnutí prodejem nemovitostí velikostí spoluvlastnických podílů, které nabyly v dědictví po zemřelém povinném a zároveň, na které byl nařízen výkon rozhodnutí s tím, že odpovídají za dluhy zůstavitele v rozsahu, jakého bude dosaženo v dražbě nejvyšším podáním.
11. Dovolací soud pak řádným způsobem přihlédl k základním právům stěžovatelek, náležitě se vypořádal s námitkami jimi vznesenými a v odůvodnění svého rozhodnutí stěžovatelkám jasně a srozumitelně vyložil, z jakého důvodu je v otázce procesního nástupnictví usnesení odvolacího soudu správné, když adekvátně reaguje na stávající právní úpravu dědického práva.
12. K polemice stěžovatelek s právními závěry soudů Ústavní soud připomíná, že ani nesprávná resp. jím nesdílená interpretace podústavního práva obecnými soudy zásadně nemůže založit porušení základního práva na spravedlivý proces. Taková interpretace by mohla být důvodem kasačního rozhodnutí pouze tehdy, pokud by excesivně vybočovala z pravidel logického výkladu nebo z ustálené judikatury a tím zasáhla některé z ústavních hmotných subjektivních práv [srov. nález ze dne 29. 5. 1997 sp. zn. III. ÚS 31/97 (N 66/8 SbNU 149)]. K takovému interpretačnímu pochybení v projednávaném případě dle přesvědčení Ústavního soudu nedošlo.
13. Při celkovém posouzení rozhodnutí napadených ústavní stížností lze konstatovat, že tato rozhodnutí měla zákonný podklad, byla vydána příslušnými orgány, nejeví jakékoliv známky svévole a dostatečně uvádějí důvody, na nichž byla založena. Stěžovatelky podle obsahu ústavní stížnosti zjevně považují Ústavní soud za další odvolací instanci v systému soudnictví České republiky, kterou však Ústavní soud, jako soudní orgán ochrany ústavnosti, zjevně není. V tom, že výsledek řízení není pro stěžovatelky příznivý, nelze spatřovat porušení práva chráněného čl. 36 odst. 1 Listiny a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod.
14. Z uvedených důvodů Ústavní soud mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení ústavní stížnost odmítl podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako zjevně neopodstatněnou.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 24. listopadu 2020
Kateřina Šimáčková v. r.
předsedkyně senátu