ECLI:CZ:US:2020:2.US.3046.20.1
sp. zn. II. ÚS 3046/20
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedkyně senátu Kateřiny Šimáčkové, soudce Ludvíka Davida a soudce zpravodaje Davida Uhlíře o ústavní stížnosti MAXELL Reality s.r.o., sídlem Štrossova 510, Pardubice, zastoupené JUDr. Ervínem Perthenem, MBA, advokátem, sídlem Velké náměstí 135/19, Hradec Králové, proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 7. srpna 2020 č. j. 91 Co 120/2020-63 a rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 2 ze dne 13. listopadu 2019 č. j. 11 C 43/2019-35, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Předchozí průběh řízení a vymezení věci
1. V ústavní stížnosti stěžovatelka podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a §72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), navrhovala zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí. Podle tvrzení stěžovatelky byla napadenými rozhodnutími porušena její ústavně zaručená základní práva, podle čl. 36 odst. 1 a 3 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").
2. Obvodní soud pro Prahu 2 rozsudkem ze dne 13. 11. 2019 č. j. 11 C 43/2019-35 zamítl žalobu podanou stěžovatelkou proti žalované České republice - Ministerstvu spravedlnosti o zaplacení 34 962,50 Kč s příslušenstvím. Proti rozsudku soudu prvního stupně stěžovatelka podala odvolání. Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 7. 8. 2020 č. j. 91 Co 120/2020-63 napadený rozsudek soudu prvního stupně potvrdil.
II.
Argumentace stěžovatelky
3. Stěžovatelka v ústavní stížnosti namítala, že podle jejího přesvědčení jí v příčinné souvislosti s nezákonným rozhodnutím Okresního soudu ve Svitavách o nařízení exekuce vznikla škoda, za kterou odpovídá stát. Negativní dopady změny právního názoru soudů v důsledku změny dosavadní judikatury v souvislosti s neplatností rozhodčích doložek na možnost nařídit - dále vést exekuci nelze podle názoru stěžovatelky vztáhnout pouze na účastníky a z těchto důsledků vynechat soudy a stát. Stěžovatelce jde o to, aby jí stát zaplatil náhradu nákladů exekuce, kterou musela zaplatit povinným v souvislosti se zastavením exekuce pro údajnou neplatnost rozhodčí doložky. Na podporu svých tvrzení stěžovatelka odkázala na judikaturu Ústavního soudu.
III.
Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem
4. Ústavní stížnost byla podána včas, osobou k tomu oprávněnou a splňuje i všechny zákonem stanovené náležitosti, včetně povinného zastoupení advokátem (§29 až §31 zákona o Ústavním soudu). Ústavní stížnost je přípustná (§75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu), neboť stěžovatelka nemá k dispozici jiné zákonné procesní prostředky k ochraně svých práv.
IV.
Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti
5. Ústavní soud vzal v úvahu tvrzení předložená stěžovatelkou, přezkoumal napadená rozhodnutí z hlediska kompetencí daných mu Ústavou a dospěl k závěru, že k porušení namítaných základních práv v posuzovaném případě nedošlo a ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
6. Ústavní soud ve svých četných rozhodnutích zřetelně definoval podmínky, při jejichž existenci má vadná aplikace podústavního práva obecným soudem za následek porušení základních práv či svobod jednotlivce [srov. nález ze dne 10. 10. 2002 sp. zn. III. ÚS 74/02 (N 126/28 SbNU 85)]. Je tomu tak tehdy, jestliže nepřípustně postihuje některé ze základních práv a svobod, případně pomíjí možný výklad jiný, ústavně konformní, nebo je výrazem zjevného a neodůvodněného vybočení ze standardů výkladu, jenž je v soudní praxi respektován (a představuje tím nepředvídatelnou interpretační libovůli), případně je v extrémním rozporu s požadavky věcně přiléhavého a rozumného vypořádání posuzovaného právního vztahu či v rozporu s obecně sdílenými zásadami spravedlnosti.
7. Žádná výše uvedená pochybení v posuzovaném případě Ústavní soud neshledal. Předmětná ústavní stížnost představuje polemiku se závěry, učiněnými obecnými soudy, argumentace stěžovatelky postrádá ústavněprávní rozměr a není ničím jiným, než jejím nesouhlasem se závěry učiněnými těmito soudy.
8. Obvodní soud pro Prahu 2 v odůvodnění napadeného rozhodnutí konstatoval, že usnesením Okresního soudu Svitavy ze dne 3. 2. 2017 č. j. 12 Exe 489/2013-103 byla zastavena exekuce podle §268 odst. 1 písm. h) o. s. ř. s tím, že stěžovatelce byla uložena povinnost zaplat povinným na náhradě nákladů řízení částku 32 938,50 Kč. V odůvodnění usnesení okresní soud uzavřel, že rozhodčí doložka byla neplatná při netransparentním určení rozhodce o nezpůsobilosti rozhodčího nálezu, vydaného rozhodcem a tím je exekuční titul v podobě rozhodčího nálezu nezpůsobilý. Stěžovatelka se do nákladového výroku usnesení o zastavení exekuce odvolala. Usnesením Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 20. 3. 2017 č. j. 27 Co 109/2017-133 bylo rozhodnutí v části o náhradě nákladů řízení potvrzeno. Stěžovatelka se proto žalobou podanou dne 8. 4. 2019 u Obvodního soudu pro Prahu 2 domáhala náhrady škody, tj. povinnosti k zaplacení nákladů řízení, které v důsledku zastavení exekuce jí byly uloženy. Obvodní soud dovodil, že náklady, jejichž náhrady se stěžovatelka domáhá jako náhrady škody, nebyly vynaloženy na zrušení nebo změnu (tvrzeného) nezákonného rozhodnutí, ale jedná se o přísudek procesně úspěšné protistrany. Zvýšené náklady řízení vzniklé kvůli (případně) vadnému postupu v řízení však nelze uplatňovat jako náhradu škody, neboť takový nárok není v zákoně č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona České národní rady č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti (notářský řád), ve znění pozdějších předpisů, upraven. Proto soud prvního stupně žalobu zamítl a odvolací soud pak jeho rozhodnutí potvrdil.
9. K polemice stěžovatelky s právními závěry obecných soudů Ústavní soud připomíná, že ani nesprávná resp. jím nesdílená interpretace podústavního práva obecnými soudy zásadně nemůže založit porušení základního práva na spravedlivý proces. Taková interpretace by mohla být důvodem kasačního rozhodnutí pouze tehdy, pokud by excesivně vybočovala z pravidel logického výkladu nebo z ustálené judikatury a tím zasáhla některé z ústavních hmotných subjektivních práv [srov. nález ze dne 29. 5. 1997 sp. zn. III. ÚS 31/97 (N 66/8 SbNU 149)]. K takovému interpretačnímu pochybení v projednávaném případě dle přesvědčení Ústavního soudu nedošlo.
10. Při celkovém posouzení rozhodnutí napadených ústavní stížností lze konstatovat, že tato rozhodnutí měla zákonný podklad, byla vydána příslušnými orgány, nejeví jakékoliv známky svévole a dostatečně uvádějí důvody, na nichž byla založena. V tom, že výsledek řízení není pro stěžovatelku příznivý, nelze spatřovat porušení práva chráněného čl. 36 odst. 1 Listiny a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod.
11. Za výše uvedených okolností proto nemohou mít relevanci ani odkazy stěžovatelky na právní závěry uvedené v jí citovaných rozhodnutích Ústavního soudu, neboť zde chybí přímý vztah k posuzované věci. K aplikaci závěrů vyslovených v jiných rozhodnutích nelze přistupovat mechanicky či je formálně aplikovat na všechny "na první pohled" obdobné případy, neboť každá věc má svoji jedinečnou charakteristiku, která může mít vliv na přijetí jiného, odlišného právního závěru, aniž by bylo možno mít jednoznačně za to, že v důsledku této změny dochází k porušení principu právní jistoty a důvěry v právo.
12. Z uvedených důvodů Ústavní soud mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení ústavní stížnost odmítl podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako zjevně neopodstatněnou.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 24. listopadu 2020
Kateřina Šimáčková v. r.
předsedkyně senátu