ECLI:CZ:US:2020:2.US.3060.19.1
sp. zn. II. ÚS 3060/19
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně Kateřiny Šimáčkové, soudce Ludvíka Davida a soudkyně zpravodajky Milady Tomkové o ústavní stížnosti stěžovatelky M. S., zastoupené JUDr. Michalem Říhou, advokátem, sídlem kanceláře Ke Klimentce 2186/15, Praha 2, proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 26. března 2018 č. j. 6 To 3/2018-6272 a usnesení Nejvyššího soudu ze dne 22. května 2019 č. j. 8 Tdo 224/2019-6732, za účasti Vrchního soudu v Praze a Nejvyššího soudu, jako účastníků řízení, a Vrchního státního zastupitelství v Praze a Nejvyššího státního zastupitelství, jako vedlejších účastníků, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Skutkové okolnosti případu a obsah napadených rozhodnutí
1. Ústavní stížností se stěžovatelka domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí, konkrétně rozsudku Vrchního soudu v Praze (dále jen "vrchní soud") a usnesení Nejvyššího soudu.
2. Z ústavní stížnosti a přiložených dokumentů, včetně ústavní stížností napadených rozhodnutí, zjistil Ústavní soud následující skutečnosti pojící se k podstatě ústavní stížnosti.
3. Vrchní soud ústavní stížností napadeným rozsudkem částečně zrušil rozsudek Městského soudu v Praze (dále jen "městský soud") ze dne 11. 1. 2017 č. j. 42 T 18/2013 - 5779 a rozhodl tak, že stěžovatelku uznal vinnou ze spáchání pokračujícího zločinu podvodu podle ustanovení §209 odst. 1 a odst. 5 písm. a) zákona č. 40/2009 Sb., trestní zákoník, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "trestní zákoník"), dílem dokonaným, dílem nedokonaným ve stádiu pokusu podle ustanovení §21 odst. 1 trestního zákoníku, a ze spáchání zločinu vydírání podle ustanovení §175 odst. 1 a odst. 2 písm. d) trestního zákoníku. Za to vrchní soud uložil stěžovatelce úhrnný trest odnětí svobody v trvání šesti let a šesti měsíců. Dále jí uložil trest zákazu činnosti spočívající v zákazu výkonu advokacie na dobu deseti let. Vrchní soud také stěžovatelce uložil povinnost zaplatit poškozenému jako náhradu škody částku 100 000 Kč s úrokem z prodlení a částku 135 224 Kč s úrokem z prodlení a stanovil jí povinnost zaplatit poškozenému jako odškodnění za nemajetkovou újmu částku 50 000 Kč s úrokem z prodlení. V dalších nárocích odkázal vrchní soud poškozené na řízení ve věcech občanskoprávních.
4. Nejvyšší soud ústavní stížností napadeným usnesením dovolání stěžovatelky odmítl.
II.
Argumentace stěžovatelky
5. Ve své ústavní stížnosti stěžovatelka uvádí, že v jejím případě došlo k nepřípustnému zásahu do základního práva na soudní ochranu vyjádřeného ustanovením čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod ve znění protokolů č. 3, 5 a 8, která byla vyhlášena ve Sbírce zákonů pod č. 209/1992 Sb. (dále jen Úmluva") a ustanovením čl. 40 a čl. 39 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").
6. Stěžovatelka je přesvědčena, že jí přičítané jednání nelze považovat za spolupachatelství, ale nanejvýš pomoc k trestnému činu pachatele. Podle jejího tvrzení plnila pouze dílčí úkoly, čímž hlavní pachatelce pouze pomáhala. Stěžovatelka je na základě toho přesvědčena, že obecné soudy ve svém rozhodování vytvořily extrémní rozpor mezi skutkovými zjištěními a příslušnými právními závěry. V tomto bodě stěžovatelka odkazuje na nález sp. zn. III. ÚS 205/97 ze dne 11. 12. 1997 [(N 159/9 SbNU 375) - všechna citovaná rozhodnutí Ústavního soudu jsou přístupná na http://nalus.usoud.cz] a nález sp. zn. II. ÚS 178/2000 ze dne 19. 12. 2000 (N 190/20 SbNU 319).
7. Stěžovatelka dále namítá, že k zásahu do jejích ústavně zaručených základních práv a svobod došlo i tím, že obecné soudy do skutkové věty zahrnuly a za součást trestného činu vydírání považovaly následná jednání obžalovaných, spočívající v dalším úplatném převodu nemovitostí. Stěžovatelka je také přesvědčena, že obecné soudy konkrétně nespecifikovaly poškozený subjekt, čímž se dostaly do rozporu s postupem stanoveným Ústavním soudem v nálezu sp. zn. I. ÚS 645/16 ze dne 4. 12. 2017 (N 224/87 SbNU 565).
8. Ve své ústavní stížnosti stěžovatelka dále uvádí, že konkrétní okolnosti uvedené v řízení nasvědčovaly tomu, že v době spáchání vymezených skutků mohla trpět duševní poruchou, která mohla mít vliv na její příčetnost, avšak obecné soudy se této otázce podle jejího názoru vůbec nevěnovaly, byť měly povinnost se jí věnovat. Stěžovatelka je přesvědčena, že pochyby o její příčetnosti naznačuje i to, že věřila věštkyni. Tím, že obecné soudy presumovaly její plnou příčetnost, a to v kontextu dalších okolností případu, měly zasáhnout do jejích základních práv a svobod.
9. Stěžovatelka dále uvádí, že vrchní soud měl aplikovat ustanovení §58 trestního zákoníku o mimořádném snížení trestu odnětí svobody z důvodů jejích mimořádných rodinných poměrů. Tím, že tak neučinily, měly obecné soudy porušit názor vyslovený Ústavním soudem v nálezu sp. zn. II. ÚS 2027/17 ze dne 7. 8. 2017 (N 137/86 SbNU 315).
III.
Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem
10. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a dospěl k závěru, že ústavní stížnost byla podána včas, oprávněnou stěžovatelkou, jež byla účastníkem řízení, v němž byl vydán napadený rozsudek vrchního soudu a napadené usnesení Nejvyššího soudu a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatelka je zastoupena v souladu s požadavky kladenými §30 odst. 1 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu").
IV.
Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti
11. Zákon o Ústavním soudu vymezuje zvláštní kategorii návrhů, a to návrhy zjevně neopodstatněné [viz ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu], o kterých je zpravidla přípustné rozhodnout bez dalšího pouze na základě obsahu napadených soudních rozhodnutí a sdělení obsažených v ústavní stížnosti. Pokud Ústavní soud dospěje k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná, je bez dalšího odmítnuta. Ústavní soud přezkoumal ústavní stížností napadená rozhodnutí z hlediska porušení ústavně zaručených práv a svobod stěžovatelky a dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
12. Ústavní soud je podle ustanovení čl. 83 Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") soudním orgánem ochrany ústavnosti. Nespadá do soustavy obecných soudů a nemá pravomoc působit jako další přezkumná instance jejich rozhodnutí, případně jejich právní uvážení nahrazovat svým vlastním. Jeho ústavně zakotvená pravomoc mu svěřuje pouze přezkum rozhodnutí z hlediska dodržení ústavních mezí. Vzhledem k ústavně zaručené nezávislosti soudů (viz ustanovení čl. 82 Ústavy) nemá ani pravomoc přehodnocovat jejich závěry a nahrazovat je svými vlastními. Zasáhnout může pouze výjimečně, zejména v krajních případech svévole obecných soudů (viz např. usnesení sp. zn. II. ÚS 2168/18 ze dne 26. 7. 2018).
13. Ústavní soud rovněž přímo nevstupuje do důkazního řízení, které proběhlo před obecnými soudy. Jejich úkolem bylo vypořádat se s otázkami skutkového stavu a postupovat tak, aby nedošlo ke kolizi s právem na soudní ochranu. Postup obecných soudů je odpovídající a pohybuje se v mezích pravomoci jim uložené ústavním pořádkem.
14. Obecné soudy dostatečně jasně a srozumitelně vysvětlily, proč uznaly stěžovatelku vinnou ze spáchání shora uvedených trestných činů ve formě spolupachatelství. Ústavní soud v tuto chvíli není povolán k tomu, aby toto hodnocení měnil a zasahoval tak do pravomoci obecných soudů. Jejich argumentace je ucelená a zohledňuje všechny relevantní okolnosti případu. A to včetně těch, které jsou ve prospěch stěžovatelky. V tomto ohledu je i skutková věta konzistentní a směřuje k popsání děje, tak aby byl srozumitelný a přehledný.
15. Totéž platí pro jí vyslovenou domněnku nepříčetnosti. V ústavní stížnosti uvedené skutečnosti neopravňují žádný orgán veřejné moci pochybovat o duševních schopnostech stěžovatelky. Z ústavní stížností napadených rozhodnutí je patrné, že se obecné soudy této otázce věnovaly, a to v odpovídajícím rozsahu, který respektuje osobnost stěžovatelky a plně respektuje její základní práva a svobody (k tomu blíže viz např. nález sp. zn. II. ÚS 2020/18 ze dne 28. 3. 2019).
16. Stěžovatelka se v ústavní stížnosti domáhá také toho, aby obecné soudy aplikovaly ustanovení §58 trestního zákoníku a přistoupily k mimořádnému snížení trestu odnětí svobody. V prvé řadě je nutné konstatovat, že konstrukce daného ustanovení obecným soudům dává pravomoc takto postupovat, avšak nikoli příkaz. Je na uvážení soudů, zda k tomuto kroku přistoupí či nikoli. To vše ve spojitosti s tím, že své kroky - jsou-li splněny podmínky, které snížení trestu umožňují - vysvětlily. V ústavní stížností napadených rozhodnutích je patrné, jakými úvahami byly obecné soudy vedeny. Podaná vysvětlení se i v tomto případě pohybují v limitech daných ústavním pořádkem České republiky a Ústavní soud nezjistil splnění podmínek, které by jej opravňovaly k zásahu.
17. Ústavní stížností napadená rozhodnutí proto nepředstavují takový zásah do základních práv a svobod stěžovatelky, který by Ústavnímu soudu dával možnost realizovat pravomoc danou mu Ústavou České republiky. Námitky obsažené v ústavní stížnosti jsou zjevně neopodstatněné, neboť na jejich základě nelze předpokládat zásah do ústavně zaručených základních práv a svobod stěžovatelky.
18. Ústavní soud proto ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl jako návrh zjevně neopodstatněný podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 12. května 2020
Kateřina Šimáčková v. r.
předsedkyně senátu