ECLI:CZ:US:2020:2.US.3084.20.1
sp. zn. II. ÚS 3084/20
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedkyně Kateřiny Šimáčkové (soudkyně zpravodajky) a ze soudců Ludvíka Davida a Davida Uhlíře ve věci ústavní stížnosti stěžovatele Pavla M. (jedná se o pseudonym), zastoupeného Mgr. Tomášem Brožkou, advokátem se sídlem Sídl. Míru 275, Volary, proti usnesení Vrchního soudu v Praze sp. zn. 1 To 10/2020 ze dne 19. 8. 2020 a proti usnesení Krajského soudu v Českých Budějovicích č. j. 20 T 30/2016-843 ze dne 24. 6. 2020, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I. Skutkové okolnosti případu a obsah napadeného rozhodnutí
1. Stěžovatel podává proti v záhlaví označeným rozhodnutím ústavní stížnost. Tvrdí, že jimi bylo porušeno jeho právo na spravedlivý proces a soudní ochranu, zaručené čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").
2. Z ústavní stížnosti a napadených rozhodnutí Ústavní soud zjistil, že byl stěžovatel rozsudkem Krajského soudu v Českých Budějovicích č. j. 20 T 30/2016-659 ze dne 3. 3. 2017 uznán vinným zvlášť závažným zločinem týrání svěřené osoby, dále přečinem zanedbání povinné výživy a přečinem ohrožování výchovy dítěte. Stěžovateli byl uložen souhrnný trest odnětí svobody v trvání 3 let, jehož výkon byl podmíněně odložen na zkušební dobu 5 let s dohledem. Zároveň měl stěžovatel podle svých sil odčinit nemajetkovou újmu obou poškozených synů, kterým soud přiznal nemajetkovou újmu ve výši 250.000 Kč pro každého z nich. Krajský soud v původním řízení dovodil vinu stěžovatele za spáchání trestného činu týrání svěřené osoby z následujících usvědčujících důkazů - výpovědi obou poškozených synů v přípravném řízení, několika svědků, znaleckého posudku, kterým byl u poškozených diagnostikován syndrom týraného, zneužívaného a zanedbávaného dítěte CAN. Vinu za spáchání dalších trestných činů tj. zanedbání povinné péče a ohrožení výchovy dítěte pak dovodil zejména z dalších svědeckých výpovědí pracovníků základní školy. Stěžovatel nepodal proti uvedenému rozhodnutí žádné opravné prostředky a rozhodnutí nabylo právní moci.
3. Napadená rozhodnutí se vztahují k návrhu stěžovatele na obnovu řízení, přičemž důvodem obnovy řízení mělo být prokázání toho, že starší syn nebyl objektem nepřiměřeného zacházení z jeho strany. Stěžovatel poukazoval na rozpory ve znaleckých posudcích, předložil videozáznamy, navrhl slyšení dalších svědků. Krajský soud některé důkazy provedl, jiné neprovedl, přičemž vysvětlil, jaké důvody jej k tomu vedly. Ke změně stanoviska jednoho z poškozených krajský soud uvedl, že syn byl od stěžovatele vystaven manipulaci. Usnesením Krajského soudu v Českých Budějovicích č. j. 20 T 30/2016-843 ze dne 24. 6. 2020 byl návrh na obnovu řízení zamítnut, neboť je návrh nedůvodný. Proti tomuto usnesení podal stěžovatel stížnost Vrchnímu soudu v Praze, který svým usnesením č. j. 1 To 10/2020 ze dne 19. 8. 2020 tuto stížnost zamítl jako nedůvodnou. Vrchní soud se ve svém odůvodnění ztotožnil s hodnocením krajského soudu ohledně zamítnutí dalších důkazních návrhů, přičemž konstatoval, že je to soud, kdo nese odpovědnost, že skutkový stav pro jeho rozhodnutí bude zjištěn bez důvodných pochybností. Dále konstatoval, že není jeho povinností provést důkazy, které strany navrhnou, pokud jsou pro rozhodnutí nadbytečné, a naopak případná pasivita stran soudy nezbavuje povinnosti provést z vlastní iniciativy důkazy další, pokud má o dosavadních skutkových zjištěních pochybnosti. Vrchní soud též dovozuje snahu stěžovatele vést obnovu řízení z čistě majetkových důvodů, tj. vychází z hrozby exekuce směřující na stěžovatele ve vztahu k přiznání nemajetkové újmy. Navíc soud poukázal na rozsáhlé dokazování v původním trestním řízení a z něj dovozených závěru.
II. Stěžovatelova argumentace
4. Stěžovatel ve své ústavní stížnosti uvedl, že na doporučení své tehdejší obhajoby a s ohledem na svůj špatný psychický stav se rozhodl nepodávat žádné opravné prostředky.
5. Stěžovatel poukazuje na to, že důvodem jeho návrhu na obnovu řízení nebyly majetkové otázky. V současné době jsou podle něj exekuční řízení vztahující se k nemajetkové újmě obou poškozených již ukončená. V jednom případě bylo exekuční řízení zastaveno díky uhrazení celé částky včetně nákladů a v dalším případě u druhého syna bylo exekuční řízení zastaveno na jeho návrh, neboť se natrvalo vrátil k otci. Tyto události však nastaly až po vydání napadeného rozhodnutí Vrchního soudu v Praze. Stěžovatel se tedy nedomnívá, že by jeho motiv k podání návrhu na obnovu řízení měl výlučně majetkový charakter.
6. Stěžovatel shledává pochybení soudů obecné soustavy v neprovedení důkazů výslechem jím navržených svědků. Podle stěžovatele krajský soud odůvodnil neprovedení navržených důvodů za nadbytečné, aniž by konkrétněji vyložil, v čem jsou nadbytečné a vrchní soud mu v tomto ohledu dává za pravdu. Pokud soud navržené důkazy zamítne, aniž by zjistil jejich obsah, tak podle stěžovatele fakticky předjímá jejich obsah. Argumentaci o nadbytečnosti důkazů pak stěžovatel shledává jako zásah do svého práva na spravedlivý proces, neboť mu znemožňuje se účinně bránit. Nemá-li stěžovatel možnost alespoň zpochybnit či případně rovnou vyvrátit některé nebo i všechny skutkové okolnosti svědčící v jeho neprospěch, vylučuje se tím i možnost užití zásady in dubio pro reo. Stěžovatel pak takový postup považuje za nepřípustnou selekci provádění důkazů.
III. Hodnocení Ústavního soudu
7. Ústavní soud nejprve posoudil splnění podmínek řízení a shledal, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem, který byl účastníkem řízení, ve kterém byla vydána rozhodnutí napadená ústavní stížností, a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatel je právně zastoupen v souladu s požadavky §29 až 31 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), a ústavní stížnost je přípustná (§75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu a contrario), neboť stěžovatel vyčerpal všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva.
8. Ústavní soud dále posoudil obsah ústavní stížnosti a dospěl k závěru, že tato představuje zjevně neopodstatněný návrh ve smyslu §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu. Uvedené ustanovení v zájmu racionality a efektivity řízení před Ústavním soudem dává tomuto soudu pravomoc posoudit "přijatelnost" návrhu předtím, než dospěje k závěru, že o návrhu rozhodne meritorně nálezem, přičemž jde o specifickou a relativně samostatnou část řízení, která nemá charakter řízení kontradiktorního, kdy Ústavní soud může obvykle rozhodnout bez dalšího, jen na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a údajů obsažených v samotné ústavní stížnosti. Ústavní soud je podle čl. 83 Ústavy ČR soudním orgánem ochrany ústavnosti. Tuto svoji pravomoc vykonává mimo jiné tím, že ve smyslu čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánů veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod. Ústavní soud dlouhodobě deklaruje, že není součástí soustavy obecných soudů, a do jeho pravomocí nespadá možnost instančního přezkumu jejich rozhodnutí (viz např. nález ze dne 1. 2. 1994 sp. zn. III. ÚS 23/93, dostupné na http://nalus.usoud.cz).
9. Směřuje-li ústavní stížnost proti usnesení, jímž byl trestním soudem zamítnut návrh na povolení obnovy řízení, nepřísluší Ústavnímu soudu hodnocení věcné správnosti původních rozhodnutí v trestním řízení. Ústavněprávní přezkum může směřovat pouze k zodpovězení otázky, zda existovaly relevantní důvody pro povolení obnovy řízení, resp. zda obecné soudy ústavně konformním způsobem odůvodnily, proč stěžovatelem předestřené nové skutečnosti takovými neshledaly. Z hlediska ústavně právního přezkumu je proto především významné, zda obecné soudy návrh stěžovatele řádně projednaly, zda vydaná rozhodnutí jsou adekvátně odůvodněna, a zda uplatněné právní závěry nejsou výrazem libovůle či excesu.
10. V projednávaném případě Ústavní soud žádné pochybení ústavněprávní relevance neshledal. Způsob, jímž se obecné soudy vypořádaly s námitkami a návrhy stěžovatele, není v rozporu s jeho právem na spravedlivý proces. Ústavní soud v jejich postupu neshledal nic, co by vybočovalo z mezí ústavnosti. Ústavní soud znovu zdůrazňuje, že neslouží jako další přezkumná instance, nýbrž jako ochránce ústavnosti, která však v projednávané věci dotčena nebyla. Jinak řečeno, projednávaný případ, respektive ústavní stížnost, nedosáhl hranice ústavnosti, což se vztahuje na obě napadená rozhodnutí obecných soudů.
11. Vzhledem k závěru o nedotčení ústavně zaručených práv stěžovatelů napadenými rozhodnutími obecných soudů Ústavnímu soudu nezbylo než podanou ústavní stížnost odmítnout jako návrh zjevně neopodstatněný v souladu s §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 10. listopadu 2020
Kateřina Šimáčková, v. r.
předsedkyně senátu