ECLI:CZ:US:2020:2.US.3098.20.1
sp. zn. II. ÚS 3098/20
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedkyně Kateřiny Šimáčkové (soudkyně zpravodajky) a ze soudců Ludvíka Davida a Davida Uhlíře ve věci ústavní stížnosti stěžovatele M. B., zastoupeného Mgr. Michalem Chuchútem, LL. M., advokátem se sídlem náměstí Junkových 2772/1, Praha 5, Stodůlky, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18. 8. 2020 č. j. 30 Cdo 1975/2020-108, rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 25. 2. 2020 č. j. 30 Co 52/2020-84 a rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 2 ze dne 7. 10. 2019 č. j. 19 C 269/2018-63, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I. Skutkové okolnosti případu a obsah napadeného rozhodnutí
1. Stěžovatel podává proti v záhlaví označeným rozhodnutím ústavní stížnost. Tvrdí, že jimi bylo porušeno jeho právo na spravedlivý proces a soudní ochranu, zaručené čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a právo na ochranu majetku ve smyslu čl. 11 odst. 1 Listiny.
2. Z ústavní stížnosti a napadených rozhodnutí Ústavní soud zjistil, že byl dne 4. 2. 2015 podán k Okresnímu soudu v Ústí nad Labem návrh na potrestání stěžovatele pro přečin výtržnictví podle §358 odst. 1 trestního zákoníku, který měl dne 6. 12. 2014 spáchat (společně s dalším spoluobviněným) tím, že měl kopat do poškozeného, jenž utrpěl zlomeninu nosu s krvácením a s pohmožděním obličeje a pravého zápěstí. Rozsudkem Okresního soudu v Ústí nad Labem ze dne 17. 7. 2017 č. j. 32 T 11/2015-221 byl stěžovatel zproštěn návrhu na potrestání. Proti rozsudku podal státní zástupce odvolání, na základě kterého byl usnesením Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 3. 1. 2018 č. j. 6 To 463/2017-236 rozsudek zrušen, nicméně usnesením okresního soudu ze dne 23. 3. 2018 č. j. 32 T 11/2015-245 bylo trestní stíhání zastaveno z důvodu promlčení.
3. Stěžovatel se následně před obecnými soudy domáhal zaplacení náhrady škody a náhrady nemajetkové újmy ve výši 178.085 Kč s příslušenstvím z důvodu nezákonného a nedůvodného trestního stíhání, které mělo být navíc vedeno po nepřiměřenou dobu. Napadeným rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 2 ze dne 7. 10. 2019 č. j. 19 C 269/2018-63 byla stěžovatelova žaloba zamítnuta, rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne 25. 2. 2020 č. j. 30 Co 52/2020-84 byl prvostupňový rozsudek potvrzen. Městský soud v Praze toto své rozhodnutí odůvodnil tím, že zákon o odpovědnosti státu přiznává odškodnění tomu, proti němuž vedené trestní stíhání bylo zastaveno se závěrem, že trestně stíhaný se trestného činu nedopustil. Ve vztahu ke stěžovateli však nelze obdobný závěr bez dalšího učinit. Naopak z obsahu zrušujícího usnesení krajského soudu vyplývá, že zprošťující rozsudek v dané trestní věci nemohl obstát. V takovém případě, pro potenciální uplatnění nároků v civilním řízení, měl stěžovatel trvat na projednání věci tak, aby dosáhl své plné rehabilitace. Podle Nejvyššího soudu (viz rozsudek ze dne 14. 1. 2016 sp. zn. 30 Cdo 2458/2014) totiž nepřiznáním odškodnění není v těchto případech zpochybněn princip presumpce neviny za předpokladu, že trestně stíhanému byla dána možnost domoci se skončení řízení z pro něj příznivějšího důvodu, zejména pokud měl možnost trvat na projednání věci tak, aby dosáhl své plné rehabilitace (v prvé řadě zprošťujícího rozsudku) a na tomto základě posléze i náhrady škody.
4. Ve vztahu k nároku za nesprávný úřední postup, jímž se žalobce domáhal zadostiučinění za nepřiměřeně dlouhé řízení ve výši 61.750 Kč, jde o situaci odlišnou. Tato druhá forma objektivní odpovědnosti státu se spojuje s nesprávným úředním postupem. Ani sám stěžovatel v řízení netvrdil tzv. průtahy v řízení, pouze považoval celkovou délku řízení za nepřiměřenou. V této souvislosti argumentoval promlčením trestního stíhání, což považoval za doklad nepřiměřené délky řízení. Mezi promlčením trestního stíhání a nepřiměřenou délku řízení však nelze v žádném případě klást rovnítko. Podle odvolacího soudu soud prvního stupně správně dovodil, že s ohledem na sled úkonů činěných v trestním řízení ze strany orgánů státu a zejména skutkovou složitost věci projevující se prováděním řady svědeckých výpovědí během několika hlavních líčení a počtu instancí soudní soustavy, nevykazuje posuzované trestní řízení nepřiměřenou délku. Stěžovatel podal proti rozhodnutí odvolacího soudu dovolání, které bylo odmítnuto usnesením Nejvyššího soudu ze dne 18. 8. 2020 č. j. 30 Cdo 1975/2020-108, přičemž Nejvyšší soud v napadeném usnesení vysvětlil stěžovateli, že postup spočívající v plné rehabilitaci stěžovatele by mu nezpůsobil promlčení nároku, a tak by nebránil v uplatnění nároku podle zákona o odpovědnosti za škodu.
II. Stěžovatelova argumentace
5. Stěžovatel ve své ústavní stížnosti uvedl, že v občanskoprávním řízení soudům nic nebránilo provést důkazy z trestního řízení a učinit o nich vlastní závěr. Žádný ze soudů tak ovšem neučinil. Jediným soudem, který tyto důkazy prováděl, byl prvostupňový soud v trestním řízení, který následně stěžovatele zprostil návrhu na potrestání. Judikaturu Nejvyššího soudu, která se týká případů bez jakékoli pochybnosti o jednání podřaditelném pod skutkovou podstatu trestného činu, tudíž na projednávaný případ podle stěžovatele vztáhnout nelze, a obecné soudy postupovaly svévolně, když v občanskoprávním řízení učinily závěr o možné vině žalobce, který nevychází z provedených důkazů.
6. Dle výkladu obecných soudů by měl stěžovatel trvat na dalším porušování svého ústavně garantovaného práva, a to za situace, kdy již ani škodlivost tvrzeného jednání neodůvodňuje pokračování trestního stíhání. Paradoxně by v takové situaci však nejspíše bylo nutno odmítnout nárok stěžovatele s odkazem na §12 odst. 1 písm. a) zákona o odpovědnosti státu, neboť by si pokračování trestního stíhání i po promlčení způsobil sám. Z tohoto důvodu nelze stěžovateli vytýkat, že netrval na pokračování trestního stíhání, a při existenci pochybností o tom, zda se dopustil jednání podřaditelného pod skutkovou podstatu trestného činu, nemůže být §12 zákona o odpovědnosti státu výjimkou z práva na náhradu škody.
III. Hodnocení Ústavního soudu
7. Ústavní soud nejprve posoudil splnění podmínek řízení a shledal, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem, který byl účastníkem řízení, ve kterém byla vydána rozhodnutí napadená ústavní stížností, a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatel je právně zastoupen v souladu s požadavky §29 až 31 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), a ústavní stížnost je přípustná (§75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu a contrario), neboť stěžovatel vyčerpal všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva.
8. Ústavní soud dále posoudil obsah ústavní stížnosti a dospěl k závěru, že tato představuje zjevně neopodstatněný návrh ve smyslu §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu. Uvedené ustanovení v zájmu racionality a efektivity řízení před Ústavním soudem dává tomuto soudu pravomoc posoudit "přijatelnost" návrhu předtím, než dospěje k závěru, že o návrhu rozhodne meritorně nálezem, přičemž jde o specifickou a relativně samostatnou část řízení, která nemá charakter řízení kontradiktorního, kdy Ústavní soud může obvykle rozhodnout bez dalšího, jen na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a údajů obsažených v samotné ústavní stížnosti. Ústavní soud je podle čl. 83 Ústavy ČR soudním orgánem ochrany ústavnosti. Tuto svoji pravomoc vykonává mimo jiné tím, že ve smyslu čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánů veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod. Ústavní soud dlouhodobě deklaruje, že není součástí soustavy obecných soudů, a do jeho pravomocí nespadá možnost instančního přezkumu jejich rozhodnutí (viz např. nález ze dne 1. 2. 1994 sp. zn. III. ÚS 23/93, dostupné na http://nalus.usoud.cz).
9. Již ze samotné argumentace stěžovatele plyne, že se po Ústavním soudu domáhá přehodnocení závěrů obecných soudů na úrovni skutkových závěrů a posouzení podústavního práva. Obecné soudy stěžovateli náležitě vysvětlily, proč jeho žalobě na náhradu škody vůči státu nevyhověly a vypořádaly se i s jeho argumentací.
10. V projednávaném případě tedy Ústavní soud žádné pochybení ústavněprávní relevance neshledal. Způsob, jímž se obecné soudy vypořádaly s námitkami a návrhy stěžovatele, není v rozporu s jeho právem na spravedlivý proces. Ústavní soud v jejich postupu neshledal nic, co by vybočovalo z mezí ústavnosti. Ústavní soud znovu zdůrazňuje, že neslouží jako další přezkumná instance, nýbrž jako ochránce ústavnosti, která však v projednávané věci dotčena nebyla. Jinak řečeno, projednávaný případ, respektive ústavní stížnost, nedosáhl hranice ústavnosti.
11. Vzhledem k závěru o nedotčení ústavně zaručených práv stěžovatelů napadenými rozhodnutími obecných soudů Ústavnímu soudu nezbylo než podanou ústavní stížnost odmítnout jako návrh zjevně neopodstatněný v souladu s §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 20. listopadu 2020
Kateřina Šimáčková, v. r.
předsedkyně senátu