ECLI:CZ:US:2020:2.US.316.20.1
sp. zn. II. ÚS 316/20
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedkyně Kateřiny Šimáčkové (soudkyně zpravodajky), soudce Ludvíka Davida a soudce Davida Uhlíře o ústavní stížnosti stěžovatele A. B., advokáta, proti rozsudku Městského soudu v Praze č. j. 51 Co 234/2019-1165 ze dne 15. 10. 2019 a rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 4 č. j. 0 P 198/2018-1013 ze dne 23. 4. 2019, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I. Vymezení věci a dosavadní průběh řízení
1. Stěžovateli bylo stanoveno výživné na jeho dvě nezletilé dcery ve výši 12 000 Kč. Obvodní soud pro Prahu 4 v napadeném rozsudku zamítl návrh stěžovatele na snížení výživného na částku 4 000 Kč. Obvodní soud dle §913 občanského zákoníku posoudil nejen faktické příjmy stěžovatele, ale také jeho potenciální možnosti, schopnosti a majetkové poměry. Dospěl k závěru, že snížení pracovního úvazku stěžovatele na Právnické fakultě Univerzity Karlovy (dále "PF UK"), ke kterému v mezidobí došlo, není důvodem ke snížení výživného. Stěžovateli dle názoru obvodního soudu objektivně nic nebrání v tom, aby využil své vysokoškolské vzdělání v oblasti práva a ekonomie ve prospěch svých dětí. Jako advokát zapsaný u České advokátní komory je nadále schopen dosahovat příjmu, ze kterého mu bylo stanoveno původní výživné. Stěžovatel odmítl v rámci řízení před obvodním soudem účastnickou výpověď s tvrzením, že se obává, aby nebylo zahájeno trestní stíhání matky. Dle obvodního soudu se odmítnutím účastnické výpovědi vzdal stěžovatel možnosti prokázat, že nemá příjmy z poradenských služeb a dalších činností, jež vyšly v průběhu řízení najevo. Stěžovatel navrhl k provedení důkazů výslech děkana PF UK, který byl dle stěžovatele připraven jeho snížení příjmů dosvědčit a vysvětlit. Obvodní soud odmítl danou osobu vyslechnout, neboť považoval za dříve provedené dokazování za dostatečné. Příjem stěžovatele, důvody snížení úvazku, a jeho pracovní zařazení ověřil na základě sdělení PF UK.
2. Městský soud v Praze napadeným rozsudkem po doplnění dokazování rozhodnutí obvodního soudu potvrdil, neboť považoval závěry obvodní soudu, že stěžovatel je i nadále schopen dosahovat přijmu, ze kterého bylo výživné původně vyměřeno, za správné. Z napadeného rozsudku městského soudu vyplývá, že v odvolacím jednání vznesl stěžovatel námitku podjatosti vůči předsedovi senátu. Stěžovatel sdělil, že se předseda senátu dopustil trestného činu, aniž toto tvrzení jakkoliv upřesnil, takže dle městského soudu nebyla řádně odůvodněna. Městský soud nepředložil námitku podjatosti nadřízenému soudu k rozhodnutí dle §15b odst. 1 občanského soudního řádu, neboť toto ustanovení neplatí, byla-li dle §15b odst. 2 občanského soudního řádu "námitka uplatněna před nebo v průběhu jednání, při němž byla věc rozhodnuta, a má-li soud za to, že námitka není důvodná". Z přílohy ústavní stížnosti je zřejmé, že stěžovatel následně zaslal na Vrchní soud v Praze námitku podjatosti proti předsedovi senátu a členkám senátu městského soudu. Vrchní soud v Praze tuto námitku postoupil (sp. zn. Nc 369/2019) Obvodnímu soudu pro Prahu 4 s tím, že věc není u Vrchního soudu v Praze vedena.
II. Argumentace stěžovatele
3. Dle stěžovatele byla napadenými rozhodnutími porušena jeho práva podle čl. 6, čl. 10 odst. 1, 2, čl. 11 odst. 1, 4, čl. 15 odst. 1, čl. 17 odst. 1, 2, čl. 23, čl. 26 odst. 1, čl. 29, čl. 32 odst. 1, 4, 5, čl. 36 odst. 1 a čl. 37 odst. 1, 2 Listiny základních práv a svobod.
4. Stěžovatel namítá, že celé řízení provázelo jednostranné provádění důkazů, neprovádění důkazů navrhovaných stěžovatelem a selekce důkazů, které předtím sám soud o své vůli provedl. Stěžovatel je přesvědčen, že soudy pochybily, když neprovedly navrhovaný důkaz, konkrétně výslech děkana PF UK. Stěžovatel považoval výslech děkana za klíčový důkaz, který by prokázal, že pracoval na PF UK nepřetržitě 12 let, z toho v roce 2018 na 150 %, navzdory tomu, že měl každých 7 let nárok na tvůrci volno, které však z loajality k fakultě nečerpal. Stěžovatel dále uvádí, že výsledkem zjišťování městského soudu bylo, že jeho čistá mzda na PF UK nedosahuje ani 12 000 Kč, což však městský soud následně ignoroval a účelově a selektivně hodnotil důkazy. Dle názoru stěžovatele následně v rozporu se zjištěnými skutečnosti městský soud ponechal výši výživného na stejné úrovni, jako když byly příjmy stěžovatele trojnásobné.
5. Stěžovatel argumentuje, že obvodní soud porušil jeho právo nevypovídat a nezákonně na něj přesunul důkazní břemeno. Stěžovatel poukazuje na to, že dle obvodního soudu měl prokázat, že nemá určité příjmy, a navíc se dle obvodního soudu možnosti prokázat tyto skutečnosti vzdal odmítnutím účastnické výpovědi. Podle stěžovatele mu byla dále bezdůvodně a nezákonně udělena městským soudem pokuta, což dle stěžovatele vedlo k zastrašení účastníků řízení a zabránění možnosti vyjádřit se k důkazům a tvrdit skutečnosti. V neposlední řadě stěžovatel uvádí, že námitka vůči předsedovi senátu městského soudu nebyla Vrchním soudem v Praze vůbec projednána, čímž došlo k porušení jeho práva na spravedlivý proces a práva na nezávislého a nestranného soudce. Stěžovatel poukazuje na to, že ve věci jde o poměry v rodině "s dvěma malými dětmi, z toho je jedno hendikepované, tedy jde o mimořádně zranitelného jedince".
III. Hodnocení Ústavního soudu
6. Stěžovatel nejprve vznáší námitky ohledně důkazního řízení a hodnocení důkazů. Ústavní soud opakovaně konstatuje, že důkazní řízení a hodnocení důkazů patří do kompetenční sféry nezávislých soudů, do které Ústavní soud zasahuje zcela výjimečně [nález sp. zn. IV. ÚS 570/03 (N 91/33 SbNU 377) ze dne 30. 6. 2004; všechna citovaná rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná na https://nalus.usoud.cz].
7. Stěžovatel je přesvědčen, že soudy pochybily, když nevyslechly děkana PF UK. Ústavní soud se opakovaně zabýval otázkou tzv. opomenutých důkazů [nález ze dne 18. 4. 2001 sp. zn. I. ÚS 549/2000 (N 63/22 SbNU 65)]. Ve své ustálené judikatuře Ústavní soud zastává názor, že "zákonem předepsanému postupu nalézání práva (zásadám řádného procesu) vyplývajícímu z čl. 36 odst. 1 Listiny je nutno rozumět tak, že v řízení před obecným soudem musí být dána jeho účastníkovi mimo jiné i možnost navrhnout důkazy, jejichž provedení pro zjištění (prokázání) svých tvrzení pokládá za potřebné; tomuto procesnímu právu účastníka pak odpovídá povinnost soudu nejen o navržených důkazech rozhodnout, ale také - nevyhoví-li jim - ve svém rozhodnutí vyložit, z jakých důvodů navržené důkazy neprovedl, popř. pro základ svých skutkových zjištění je nepřevzal" [nález sp. zn. III. ÚS 3320/09 ze dne 18. 3. 2010 (N 60/56 SbNU 643), bod 15; dále např. nález sp. zn. II. ÚS 2172/14 ze dne 10. 3. 2015 (N 54/76 SbNU 747); nález sp. zn. II. ÚS 1738/16 ze dne 1. 3. 2017 (N 38/84 SbNU 439); nález sp. zn. II. ÚS 1851/19 ze dne 16. 8. 2019]. Neakceptování důkazního návrhu účastníka řízení lze založit pouze třemi důvody. Prvním je argument, podle něhož tvrzená skutečnost, k jejímuž ověření nebo vyvrácení je navrhován důkaz, nemá relevantní souvislost s předmětem řízení. Dalším je argument, podle kterého důkaz není s to ani ověřit ani vyvrátit tvrzenou skutečnost, čili ve vazbě na toto tvrzení nedisponuje vypovídací potencí. Konečně třetím je pak nadbytečnost důkazu, tj. argument, podle něhož určité tvrzení, k jehož ověření nebo vyvrácení je důkaz navrhován, bylo již v dosavadním řízení bez důvodných pochybností (s praktickou jistotou) ověřeno nebo vyvráceno [nález sp. zn. I. ÚS 118/09 ze dne 8. 12. 2009 (N 254/55 SbNU 455)]. Právě jako nadbytečný shledal obvodní i městský soud stěžovatelem navrhovaný výslech děkana PF UK. Tvrzení stěžovatele, k jehož ověření měl výslech směřovat, tedy příjem stěžovatele, důvody snížení úvazku a jeho pracovní zařazení, soudy totiž ověřily již dříve na základě sdělení PF UK. Procesní vadou tzv. opomenutého důkazu tedy řízení zatíženo nebylo.
8. Dále stěžovatel brojí proti hodnocení důkazů ze strany obecných soudů a uvádí, že důkazy byly hodnoceny účelově a selektivně. Ústavní soud jako důvod pro zásah shledal situace, kdy jsou v soudním rozhodování učiněná skutková zjištění v extrémním nesouladu s vykonanými důkazy [např. nález sp. zn. III. ÚS 166/95 ze dne 30. 11. 1995 (N 79/4 SbNU 255)]. Takový nesoulad v daném řízení Ústavní soud neshledává. Obvodní i městský soud v souladu s §913 NOZ zhodnotily, že je třeba při stanovení výživného posuzovat nejen faktické příjmy stěžovatele, ale také jeho potenciální možnosti a schopnosti. Na základě důkazního šetření došly k závěru, že potenciální příjem stěžovatele může s ohledem na jeho pracovní možnosti jako osoby s právním a ekonomickým vzděláním a neexistenci objektivních překážek využití těchto možností dosahovat výše, na základě které bylo výživné stanoveno. Ústavní soud neshledává mezi důkazy a zjištěnými skutečnostmi rozpor, který by byl důvodem pro jeho zásah.
9. Navazující námitka, že výše výživného, kterou obecné soudy odmítly snížit, je neadekvátní skutkovým zjištěním, je pouze polemikou s výkladem podústavního práva. Interpretace podústavního práva je přitom v kompetenci obecních soudů, nikoliv Ústavního soudu. Ústavní soud je dle čl. 83 Ústavy soudním orgánem ochrany ústavnosti, přičemž v rámci této své pravomoci mj. rozhoduje o ústavních stížnostech proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánu veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod [srov. čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy]. Jestliže je ústavní stížnost vedena proti rozhodnutí obecného soudu, není povinnost ústavněprávní argumentace naplněna, je-li namítána toliko věcná nesprávnost či nerespektování podústavního práva, neboť takovou argumentací je Ústavní soud stavěn do role pouhé další instance v soustavě obecných soudů, jíž však není. Právní závěry obvodního a městského soudu, které zdůvodnily, proč snížení reálného příjmu stěžovatele není dostatečným důvodem pro požadované snížení výživného, nelze považovat za excesivní, a Ústavní soud tak ani zde neshledá důvod pro zásah.
10. Stěžovatel dále uvádí, že obvodní soud na něj nezákonně přesunul důkazní břemeno a porušil jeho právo nevypovídat dle čl. 37 odst. 1 Listiny, když uvedl, že odmítnutím účastnické výpovědi se stěžovatel vzdal možnosti prokázat, že nemá příjmy z jiné činnosti. Stěžovatel netvrdí, že by tuto argumentaci uplatnil v rámci svého odvolání k městskému soudu, a ani z napadeného rozsudku městského soudu nevyplývá, že by tak učinil. Stěžovatel tedy tyto své námitky neuplatnil v opravném prostředku, který byl povinen před podáním ústavní stížnosti řádně vyčerpat dle §75 odst. 1 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů; tyto jeho námitky jsou tak materiálně nepřípustné a Ústavní soud se jimi nemůže věcně zabývat [srov. shodně např. nález sp. zn. II. ÚS 3383/14 ze dne 6. 9. 2016 (N 163/82 SbNU 565), body 16-17]. Nad rámec toho považuje Ústavní soud za vhodné zdůraznit, že stěžovatel nebyl k účastnické výpovědi nucen a mohl využít jiné důkazní prostředky s cílem změnit závěry obecných soudů týkající se jeho příjmů (či potenciálních příjmů). Stěžovatel navíc před obvodním soudem pouze v obecné rovině uvedl, že by účastnickou výpovědí mohl přivodit trestní stíhání matky nezletilých, aniž by toto tvrzení jakkoliv konkretizoval a aniž by bylo v obecné rovině zřejmé, jak by výpověď týkající se stěžovatelových příjmů mohla přivodit trestní stíhání matky nezletilých. Rovněž v ústavní stížnosti zůstala stěžovatelova námitka ve zcela obecné rovině, takže by nebylo možné posoudit, zda se stěžovatel na čl. 37 odst. 1 odvolává důvodně [k posuzování důvodnosti odepření výpovědi srov. např. nález sp. zn. III. ÚS 149/97 ze dne 4. 12. 1997 (N 150/9 SbNU 319)]; tato část stěžovatelových námitek by tak musela být hodnocena jako zjevně neopodstatněná.
11. Stěžovatel namítá, že námitka podjatosti předsedy senátu městského soudu nebyla Vrchním soudem v Praze vůbec projednána, čímž došlo k porušení jeho práva na spravedlivý proces a práva na nezávislého a nestranného soudce dle čl. 36 odst. 1 Listiny. Městský soud však vyložil, že postupoval dle §15b odst. 2 občanského soudního řádu, tedy že námitku podjatosti nepředložil nadřízenému soudu, neboť byla uplatněna před nebo v průběhu jednání, při němž byla věc rozhodnuta, přičemž městský soud měl za to, že není důvodná (a to i s ohledem na její nedostatečné zdůvodnění ze strany stěžovatele). Stěžovatel ani v tomto případě svými tvrzeními nijak nezpochybňuje postup podle citovaného ustanovení. Rozhodující nicméně je, že v souladu s §229 odst. 1 písm. e) občanského soudního řádu má stěžovatel možnost využít žaloby pro zmatečnost jako mimořádného opravného prostředku, přičemž v tomto řízení může být otázka podjatosti předsedy senátu městského soudu (či všech členů senátu) posouzena. Z ústavní stížnosti neplyne, že by stěžovatel tento opravný prostředek uplatnil a bylo o něm rozhodnuto. Ústavní soud opakovaně konstatoval, že ústavní stížnost je postavena na zásadě subsidiarity. Tato zásada se po formální stránce projevuje v požadavku předchozího vyčerpání všech procesních prostředků, které právní řád stěžovateli k ochraně jeho práva poskytuje (§75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu), a po stránce materiální v požadavku, aby Ústavní soud zasahoval na ochranu ústavně zaručených základních práv a svobod až v okamžiku, kdy ostatní orgány veřejné moci již nemají k dispozici prostředky, kterými by mohly protiústavní stav napravit (věc je pro ně uzavřena) [usnesení sp. zn. I. ÚS 1861/17 ze dne 18. 7. 2017; usnesení sp. zn. III. ÚS 3396/15 ze dne 30. 11. 2015; usnesení sp. zn. II. ÚS 1159/14 ze dne 23. 7. 2014]. Jelikož lze námitku, že ve věci rozhodoval soudce vyloučený pro podjatost, uplatnit v žalobě pro zmatečnost, stěžovatel v tomto ohledu nevyčerpal všechny opravné prostředky, a i tato námitka je tedy v řízení před Ústavním soudem materiálně nepřípustná [srov. shodně např. usnesení sp. zn. I. ÚS 3304/18 ze dne 20. 11. 2018].
12. Konečně argumentace stěžovatele, že v důsledku udělení pořádkový pokuty došlo k zastrašení některých účastníků řízení a v konečném důsledku jim bylo zabráněno vyjádřit se k důkazům a tvrdit skutečnosti, je opět vedena ve zcela obecné rovině. Stěžovatel netvrdí, že by pořádková pokuta tento účinek měla na něj, ani neuvádí, k jakým důkazům se nemohl vyjádřit či jaké skutečnosti nemohl tvrdit. Nic tedy nenasvědčuje tomu, že by při posuzování věci samé došlo k zásahu, či dokonce k porušení jeho ústavně zaručených práv. Otázka ústavnosti udělení pořádkové pokuty je pak předmětem jiného řízení vedeného na Ústavním soudě pod sp. zn. I. ÚS 137/20.
13. Z výše uvedených důvodů Ústavní soud podanou ústavní stížnost odmítl podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 25. března 2020
Kateřina Šimáčková, v. r.
předsedkyně senátu