ECLI:CZ:US:2020:2.US.3163.19.1
sp. zn. II. ÚS 3163/19
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedkyně senátu Kateřiny Šimáčkové a soudců Ludvíka Davida (soudce zpravodaj) a Vojtěcha Šimíčka ve věci ústavní stížnosti stěžovatelů 1) Margity Balajové a 2) Miroslava Balaji, obou zastoupených JUDr. Rostislavem Puklem, advokátem se sídlem Svatoplukova 519, Veselí nad Moravou, proti usnesení Nejvyššího soudu 8. 7. 2019 č. j. 30 Cdo 1475/2019-154 a rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 9. 10. 2018 č. j. 35 Co 265/2018-117, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. Výše označení stěžovatelé podali v zákonné lhůtě prostřednictvím advokáta a po vyčerpání všech procesních prostředků, které jim zákon k ochraně jejich práva poskytuje (§75 odst. 1 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů; dále jen "zákon o Ústavním soudu"), ústavní stížnost, v níž tvrdili, že bylo porušeno jejich základní právo na spravedlivý proces podle čl. 36 odst. 1 a 3 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a právo na ochranu vlastnictví podle čl. 11 odst. 1 Listiny. V ústavní stížnosti navrhovali, aby Ústavní soud svým nálezem zrušil shora označený rozsudek Městského soudu v Praze (dále jen "městský soud") a usnesení Nejvyššího soudu.
2. Z ústavní stížnosti, napadených rozhodnutí, jakož i z vyžádaného spisového materiálu se podává, že předmětem nyní posuzovaného řízení byla žaloba, kterou se stěžovatelé domáhali náhrady nemajetkové újmy ve formě peněžitého zadostiučinění a náhrady škody. Stěžovatelé svůj nárok odůvodňovali nepřiměřenými průtahy v řízení o zrušení podílového spoluvlastnictví a jeho vypořádání přikázáním věci za náhradu. Toto řízení bylo u Okresního soudu v Hodoníně zahájeno dne 29. 4. 2010 pro první stěžovatelku a dne 19. 11. 2012 pro druhého stěžovatele, který přistoupil až v průběhu řízení jako další účastník. Samotné rozhodnutí Okresního soudu v Hodoníně bylo vydáno dne 20. 11. 2014. O odvolání účastníků řízení rozhodl Krajský soud v Brně v květnu 2016. O dovolání stěžovatelů nebylo v době podání předmětné žaloby rozhodnuto (pozn.: stěžovatelé podali žalobu dne 13. 3. 2017 a Nejvyšší soud usnesením ze dne 25. 3. 2019 č. j. 29 Cdo 3280/2016-366, dovolání stěžovatelů odmítl).
3. Stěžovatelé nejprve uplatnili svůj nárok u Ministerstva spravedlnosti, které jejich žádosti nevyhovělo (pozn.: ze spisového materiálu plyne, že stěžovatelé neobdrželi žádné vyrozumění). Až teprve poté podali žalobu, o které rozhodl Obvodní soud pro Prahu 2 rozsudkem ze dne 31. 1. 2018 č. j. 18 C 60/2017-76, tak, že žalovaná Česká republika - Ministerstvo spravedlnosti ČR (dále jen "žalovaná") je povinna zaplatit první stěžovatelce částku 70 000 Kč s příslušenstvím a druhému stěžovateli částku 50 000 Kč s příslušenstvím (výroky I. a II.). Ve zbylé části žalobu zamítl a uložil žalované zaplatit stěžovatelům na nákladech řízení částku 12 729,20 Kč. Soud konstatoval, že požadavek stěžovatelů na poskytnutí peněžitého zadostiučinění za nemajetkovou újmu je důvodný, neboť podle závěrů soudu bylo zapotřebí hodnotit délku předmětného soudního řízení jako nepřiměřenou.
4. Městský soud shora označeným rozsudkem změnil rozsudek soudu prvního stupně a žalobu zamítl. Při posuzování nároku stěžovatelů dospěl k odlišným závěrům než soud prvního stupně. Městský soud přitom přihlédl k charakteru sporu, složitosti jak procesní, tak hmotněprávní a zohlednil skutečnost, že postup soudů byl v zásadě plynulý, bez výrazných prodlev. Celkovou délku sporu označil jako přiměřenou složitosti, skutkové i právní náročnosti projednávané věci. Provedl přitom rekapitulaci jednotlivých úkonů a postupu soudů v daném řízení a dodal, že jim nelze v zásadě vytknout žádné výrazné průtahy.
5. Nejvyšší soud dovolání stěžovatelů napadeným usnesením odmítl. Konstatoval, že ohledně otázky, zda lze délku namítaného řízení považovat za (ne)přiměřenou, vychází ze závěru, že při posuzování přiměřenosti délky řízení není možné vycházet z nějaké abstraktní, předem dané doby řízení, která by z pohledu §31a zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona České národní rady č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti (notářský řád), ve znění pozdějších předpisů, popřípadě čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod mohla být pokládána za přiměřenou. Současně dodal, že je třeba přihlížet ke konkrétním okolnostem individuálního případu, jak již uvedl ve stanovisku občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 13. 4. 2011 Cpjn 206/2010 uveřejněném pod číslem 58/2011 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek. Podle závěrů Nejvyššího soudu toto odvolací soud učinil, když přihlédl k tomu, že soudy obou stupňů postupovaly v řízení plynule a množství jednotlivých úkonů odpovídalo předmětu řízení a procesní aktivitě účastníků řízení, že řízení bylo složité po právní i skutkové stránce (vyžadující vypracování znaleckého posudku), že řízení probíhalo na několika stupních soudní soustavy a že stěžovatelé v řízení opakovaně žádali o odročení jednání z důvodu mimosoudního jednání, které však nevedlo k očekávanému výsledku.
6. Stěžovatelé v ústavní stížnosti brojí proti posouzení věci městským soudem a Nejvyšším soudem. Nesouhlasí se závěrem, že by se po skutkové stránce jednalo o poměrně složitou věc; podle stěžovatelů bylo v průběhu řízení před soudem prvního stupně zcela bezdůvodně nařízeno celkem jedenáct jednání, což neodpovídalo ani složitosti věci ani dokazování. Tvrdí, že určení ceny vypořádacího podílu a vyřešení předběžné otázky (ne)platnosti kupní smlouvy musí být soud schopen vyřešit maximálně během dvou jednání. Podle stěžovatelů navíc městský soud i Nejvyšší soud opřely svá rozhodnutí o zjištění, která neodpovídají provedeným důkazům, naopak jsou s nimi v extrémním rozporu a jedná se o zřejmou svévoli v jejich postupu.
7. Po zvážení obsahu ústavní stížnosti a napadeného rozhodnutí dospěl Ústavní soud k závěru, že se jedná o zjevně neopodstatněný návrh ve smyslu §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu. Citované ustanovení dává Ústavnímu soudu pravomoc posoudit "přijatelnost" návrhu předtím, než dospěje k závěru, že o návrhu rozhodne meritorně nálezem. V této fázi řízení je zpravidla možno rozhodnout bez dalšího, jen na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a údajů obsažených v samotné ústavní stížnosti, příp. ve vyžádaném soudním spise. Vedou-li informace zjištěné uvedeným způsobem Ústavní soud k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná, může být bez dalšího odmítnuta. Tato relativně samostatná část řízení nemá kontradiktorní charakter.
8. Ústavní soud je dle článku 83 Ústavy soudním orgánem ochrany ústavnosti, přičemž v rámci této své pravomoci mj. rozhoduje o ústavních stížnostech proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánu veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod [srov. článek 87 odst. 1 písm. d) Ústavy]. Jestliže je ústavní stížnost vedena proti rozhodnutí obecného soudu, není povinnost ústavněprávní argumentace naplněna, je-li namítána toliko věcná nesprávnost či nerespektování jednoduchého práva, neboť takovou argumentací je Ústavní soud stavěn do role pouhé další instance v soustavě obecných soudů, jíž však není. Pravomoc Ústavního soudu je totiž založena toliko k přezkumu z hlediska ústavnosti, tedy ke zkoumání, zda postupem a rozhodováním obecných soudů nebylo zasaženo do ústavně zaručených práv stěžovatele a zda lze řízení jako celek považovat za spravedlivé.
9. Právo na projednání věci bez zbytečných průtahů, resp. právo na vyřízení věci v přiměřené lhůtě je nedílnou součástí práva na spravedlivý proces garantovaného v čl. 36 odst. 1 ve spojení s čl. 38 odst. 2 Listiny a čl. 6 odst. 1 Úmluvy [srov. kupř. nálezy sp. zn. I. ÚS 5/96 ze dne 5. 11. 1996 (N 116/6 SbNU 335), sp. zn. IV. ÚS 358/98 ze dne 10. 11. 1998 (N 140/12 SbNU 303) či sp. zn. I. ÚS 600/03 ze dne 16. 1. 2004 (N 6/32 SbNU 35)]. Dobu projednání a rozhodnutí věci bez zbytečných průtahů (čl. 38 odst. 2 Listiny), resp. v přiměřené lhůtě (čl. 6 odst. 1 Úmluvy), nelze vyjádřit numericky, neboť je podmíněna objektivně charakterem projednávané věci a musí být zkoumána s ohledem na konkrétní okolnosti případu, složitost věci, požadavky na provádění dokazování v průběhu řízení, jednání a procesní aktivity stěžovatele a ostatních účastníků řízení, jakož i chování příslušných orgánů; v úvahu je přitom nutné vzít i to, co je pro stěžovatele v řízení v sázce [srov. např. nálezy sp. zn. I. ÚS 554/04 ze dne 31. 3. 2005 (N 67/36 SbNU 707) a sp. zn. I. ÚS 2427/11 ze dne 15. 2. 2012 (N 33/64 SbNU 349)]. Zároveň však Ústavní soud ve své rozhodovací praxi setrvale respektuje, že je primárně v pravomoci právě obecných soudů posoudit existenci podmínek pro vznik odpovědnosti státu za škodu způsobenou nesprávným úředním postupem, jakož i případné poskytnutí zadostiučinění za vzniklou nemajetkovou újmu. Zásah Ústavního soudu by přicházel v úvahu toliko tehdy, pokud by obecné soudy shora uvedená kritéria nerespektovaly nebo pokud by jejich závěry bylo možno označit za svévolné, nikoliv řádně odůvodněné či racionální (srov. např. usnesení sp. zn. II. ÚS 1370/19 ze dne 3. 9. 2019). Pak by totiž takový postup mohl být shledán jako rozporný s ústavně zaručenými základními právy účastníka řízení ve smyslu čl. 36 odst. 1 a 3 Listiny. Ústavní úrovně přitom zásadně nedosahuje pouhý nesouhlas stěžovatele s tím, jak obecné soudy zhodnotily tu kterou okolnost [viz nález Ústavního soudu ze dne 9. 12. 2010 sp. zn. III. ÚS 1320/10 (N 247/59 SbNU 515)].
10. V nyní posuzované věci zejména městský soud v rámci provedené rekapitulace uvedl, k jakým konkrétním skutečnostem - vyplývajícím též z rozhodnutí Obvodního soudu pro Prahu 2 - přihlédl a po právní stránce následně odlišně od soudu prvního stupně vyhodnotil. Ústavní soud ověřil, že obecné soudy v řízení aplikovaly právní normy v souladu s výše uvedenými ústavními principy a v odůvodnění řádně vyložily, jakými úvahami se řídily při posuzování návrhu stěžovatelů. Nejvyšší soud v odůvodnění odmítavého usnesení vyložil, jaké konkrétní důvody jej k daným závěrům vedly a z jaké judikatury vycházel. Protiústavnost proto Ústavní soud neshledal ani v postupu a rozhodnutí Nejvyššího soudu, jímž došlo k odmítnutí stěžovatelem podaného dovolání.
11. Ústavní soud neponechává na závěr bez povšimnutí skutečnost, že stěžovatelé žádost o poskytnutí náhrady škody a nemajetkové újmy uplatnili u Ministerstva spravedlnosti v době, kdy ještě nebylo Nejvyšším soudem rozhodnuto o podaném dovolání proti rozhodnutí odvolacího soudu ve věci zrušení podílového spoluvlastnictví a jeho vypořádání přikázáním věci za náhradu. V tomto ohledu Ústavní soud upozorňuje na své nedávné usnesení sp. zn. III. ÚS 1523/19 ze dne 3. 3. 2020, ve kterém se zabýval ústavní stížností stěžovatelů právě proti rozhodování soudů v řízení o jejich žalobě na zrušení podílového spoluvlastnictví a jeho vypořádání přikázáním věci za náhradu, v němž měly vzniknout průtahy. Ústavní soud se v této konkrétní věci pozastavil nad jednáním stěžovatelů, kteří sice využili svého práva k uplatnění nároků za průtahy řízení, avšak v důsledku jejich postupu pak docházelo v řízení k dalším průtahům, tentokrát před Nejvyšším soudem (nutnost vyžádaní spisového materiálu apod.). Poté navíc těmito i kvůli nim vzniklými průtahy argumentovali v ústavní stížnosti.
12. Vzhledem k tomu, že Ústavní soud neshledal žádné porušení základních práv stěžovatelů, ústavní stížnost mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků řízení odmítl jako návrh zjevně neopodstatněný ve smyslu §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 28. dubna 2020
Kateřina Šimáčková, v. r.
předsedkyně senátu