ECLI:CZ:US:2020:2.US.3165.20.1
sp. zn. II. ÚS 3165/20
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedkyně Kateřiny Šimáčkové (soudkyně zpravodajky) a soudců Ludvíka Davida a Davida Uhlíře ve věci ústavní stížnosti stěžovatelky P. P., zastoupené Mgr. Romanem Hanzelkou, advokátem se sídlem Štefánikova 58/31, Kopřivnice, proti usnesení Nejvyššího soudu č. j. 8 Tdo 758/2020-659 ze dne 29. 7. 2020, rozsudku Krajského soudu v Brně, pobočka ve Zlíně č. j. 6 To 320/2019-555 ze dne 17. 12. 2019 a rozsudku Okresního soudu ve Zlíně č. j. 1 T 60/2019-523 ze dne 9. 8. 2019, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. Stěžovatelka se v ústavní stížnosti domáhá zrušení v záhlaví označených rozhodnutí pro tvrzený zásah do jejího základního práv na spravedlivý proces zaručeného čl. 36 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a práv zaručených čl. 39 Listiny.
2. Okresní soud ve Zlíně napadeným rozsudkem uznal stěžovatelku vinnou z přečinu neoprávněného zásahu do práva k domu, bytu nebo k nebytovému prostoru podle §208 odst. 1 zákona č. 40/2009 Sb., trestního zákoníku (dále jen "trestní zákoník"), jehož se dopustila tím, že ve Zlíně v době nejpozději od 11. 8. 2017 do 29. 9. 2018 neoprávněně užívala rodinný půldomek, jež je společným jměním manželů V. a N. B., a to i přesto, že půldomek i přilehlý pozemek nabyli manželé v exekučním řízení sp. zn. 24 EXE 2325/2017 příklepem soudního exekutora ze dne 22. 10. 2014, a dále jí byla rozsudkem Okresního soudu ve Zlíně č. j. 11 C 292/2015-95 ze dne 18. 7. 2016 ve spojení s rozsudkem Krajského soudu v Brně, pobočky ve Zlíně, č. j. 59 Co 401/2016-429 ze dne 14. 6. 2017, který nabyl právní moci dne 10. 8. 2017, uložena povinnost vyklidit neoprávněně užívané prostory do 15 dnů od právní moci rozsudku. Za tento přečin byl stěžovatelce uložen trest odnětí svobody v trvání 9 měsíců, přičemž byl výkon tohoto trestu podmíněně odložen na zkušební dobu v délce 27 měsíců. Dále byla stěžovatelce podle §82 odst. 2 trestního zákoníku uložena přiměřená povinnost vydat podle svých sil ve zkušební době bezdůvodné obohacení získané trestným činem a podle §228 odst. 1 zákona č. 141/1961, trestního řádu (dále jen "trestní řád"), jí byla uložena povinnost vydat poškozeným, vlastníkům půldomku, bezdůvodné obohacení ve výši 123 778 Kč.
3. Krajský soud v Brně, pobočka ve Zlíně napadeným rozsudkem zrušil rozsudek okresního soudu podle §258 odst. 1 písm. b) trestního řádu a za splnění podmínek uvedených v §259 odst. 3 trestního řádu uznal stěžovatelku vinnou shodným skutkem, jenž také shodně právně kvalifikoval, uložil jí identický trest a rovněž shodně rozhodl o nároku jmenovaných poškozených na vydání bezdůvodného obohacení. Jedinou změnou, kterou oproti rozsudku okresního soudu učinil, byla oprava pochybení tohoto soudu v datu narození stěžovatelky, které nemohl napravit sám okresní soud formou opravného rozhodnutí, neboť jeho rozsudek byl s nesprávně uvedeným datem narození stěžovatelky nejen písemně vyhotoven, ale i vyhlášen.
4. Krajský soud dospěl k závěru, že okresní soud provedl ve věci dokazování v rozsahu dle ustanoveni §2 odst. 5 trestního řádu, tedy v rozsahu, který je nezbytný pro rozhodnutí, nelze mu v tomto ohledu nic vytýkat, a skutkové závěry, jež učinil, mají zakotvení v provedených důkazech; zejména velmi pečlivě a důsledně zdůvodnil, o které důkazy opřel závěry o vině stěžovatelky (na tomto místě krajský soud zopakoval, ze kterých svědeckých výpovědí a kterých pravomocných rozhodnutí a dalších listinných důkazů okresní soud v této otázce vycházel). Krajský soud v souvislosti s tím zamítl návrh stěžovatelky na doplnění dokazování výslechem svědků, kteří se měli vyjádřit k průběhu exekučního řízení, neboť je vyhodnotil jako nadbytečné s ohledem na "četná pravomocná civilní rozhodnutí související s nabytím vlastnictví nemovitosti", a konstatoval, že "neoprávněnost užívaní předmětné nemovitosti byla dostatečně prokázána již provedeným dokazováním".
5. K námitce stěžovatelky, že v současnosti probíhá civilní řízení, v němž by mohlo dojít ke zpochybnění existence pravomocných civilních rozhodnutí (zejména skrz zastavení exekuce), což by znamenalo, že by podle mínění stěžovatelky její trestní odpovědnost nenastala, krajský soud uvedl, že stěžovatelka "v civilním řízení využila všech dostupných právních prostředků včetně mimořádných opravných prostředků, byla vždy neúspěšná a cílem je oddálit vystěhování z předmětné nemovitosti". Závěr okresního soudu o naplnění subjektivní stránky krajský soud potvrdil jako správný a doplnil, že pokud bylo o neoprávněnosti užívání nemovitosti pravomocně rozhodnuto, byla stěžovatelka povinna pravomocné rozhodnutí soudu respektovat, přičemž "na tom nic nemění fakt, že probíhají další civilní řízení, která však souvisí s řízením vykonávacím". Podle krajského soudu se okresní soud rovněž vypořádal s námitkou stěžovatelky o nedostatku společenské škodlivosti jejího jednání, a za situace, kdy obžalovaná nerespektuje pravomocná rozhodnutí civilních soudů, je podle krajského soudu evidentní, že jiná řízení byla vůči stěžovatelce "zjevně neúčinná a civilní prostředky ochrany práv poškozených se minuly účinkem".
6. Nejvyšší soud napadeným usnesením odmítl dovolání stěžovatelky jako zjevně neopodstatněné. Dospěl k závěru, že z dovolací argumentace stěžovatelky jsou relevantními dovolacími důvody pouze dvě výhrady, a to "jednak její námitka vztahující se k subjektivní stránce posuzovaného přečinu, kdy měla za to, že oba soudy dostatečně nevysvětlily, jak dospěly k závěru o jejím úmyslném zavinění, a dále ta, podle níž měla být v dané trestní věci aplikována zásada subsidiarity trestní represe, neboť poškození uplatňují svá práva v již probíhajícím civilním řízení (je vedena exekuce na vyklizení předmětných nemovitostí), a tudíž je nadbytečné a neekonomické vést současně i řízení trestní." Podle Nejvyššího soudu se okresní i krajský soud řádně zabývaly otázkou naplnění subjektivní stránky daného přečinu a přesvědčivě odůvodnily, proč považovaly tento znak za naplněný. K tomu Nejvyšší soud odkázal na body 11 až 14 napadeného rozsudku okresního soudu, v nichž podle Nejvyššího soudu okresní soud dovodil, že nejpozději od 11. 8. 2017, kdy byla stěžovatelce vhozena do domovní schránky zásilka obsahující rozsudek odvolacího soudu potvrzující rozsudek okresního soudu v civilní věci o vyklizení nemovitost, bylo možné dovozovat vědomost stěžovatelky o nedostatku jejího práva k užívání nemovitosti. Okresní soud dále podle Nejvyšší soudu spojil úmysl stěžovatelky porušit trestním zákoníkem chráněný zájem na ochraně vlastnictví poškozených s relevantními skutečnostmi, zejména dobou páchání trestného činu, přičemž předmětný protiprávní stav trvá až do současnosti. Takto odůvodněný závěr okresního soudu, potvrzený i krajským soudem, shledal Nejvyšší soud "s ohledem na učiněná skutková zjištění správný a logický". Tuto námitku stěžovatelky tedy neshledal důvodnou.
7. Nejvyšší soud neshledal důvodnou ani druhou z relevantních dovolacích námitek stěžovatelky. Dospěl k závěru, že otázce naplnění společenské škodlivosti a uplatnění zásady subsidiarity trestní represe věnovaly okresní i krajský soud náležitou pozornost a zejména okresní soud podrobně odůvodnil, proč v posuzované věci shledal uplatnění dané zásady naprosto nepřípadným (k tomu odkázal na odstavec 13 odůvodnění jeho rozsudku). Ve shodě se závěry okresního i krajského soudu Nejvyšší soud shledal, že jednání stěžovatelky spočívající v záměrném neoprávněném užívání dané nemovitosti po značně dlouhou dobu (přesahující přinejmenším dobu jednoho roku), kdy stěžovatelka "svévolně ignorovala pravomocná rozhodnutí civilních soudů, jimiž byla otázka oprávněnosti užívání nemovitosti vyřešena v její neprospěch, a tak bránila poškozeným jakožto oprávněným uživatelům a vlastníkům nemovitosti, aby realizovali svá práva z vlastnictví nemovitosti vyplývající, přičemž tito se od roku 2015 (právní účinky vkladu vlastnického práva poškozených do katastru nemovitostí nastaly ke dni 24. 7. 2015) do současnosti nedomohli zjednání nápravy protiprávního stavu vyvolaného a udržovaného stěžovatelkou v četných civilních soudních řízeních, takto vymezeným kritériím pro použití zásady subsidiarity trestní represe a na ni navazujícího principu ultima ratio v žádném případě neodpovídalo a ochrana pouze prostředky práva civilního v daném případě nejenže zjevně nepostačovala, ale minula se naprosto účinkem".
8. K námitce stěžovatelky ohledně tzv. opomenutých důkazů Nejvyšší soud konstatoval, že "v dané trestní věci byl skutkový stav spolehlivě a bez jakýchkoli pochybností zjištěn na podkladě provedeného dokazování", takže pokud oba soudy nižších instancí považovaly stěžovatelkou navržené doplnění dokazování výslechem svědků, kteří se měli vyjádřit k průběhu exekučního řízení, "s ohledem na četná pravomocná civilní rozhodnutí související s nabytím předmětných nemovitostí poškozenými a dokládající povinnost stěžovatelky rodinný půldomek (a pozemek) vyklidit, za nadbytečné, je možné takový jejich názor akceptovat jako správný, logický a dostatečně odůvodněný."
9. Stěžovatelka ve své ústavní stížnosti argumentuje, že neexistuje originál usnesení o příklepu v dražbě, na jehož základě měli poškození nabýt nemovitost, jejíž vyklizení bylo stěžovatelce uloženo, tedy neexistuje podkladové rozhodnutí, na základě kterého byla následně vynesena další rozhodnutí týkající se stěžovatelky. Na usnesení o příklepu podle stěžovatelky chybí podpis předsedy senátu či jiné pověřené osoby, přičemž s takovým pochybení ustálená judikatura Nejvyššího soudu spojuje nicotnost takového soudního rozhodnutí. Tuto výhradu proti předmětnému usnesení o příklepu stěžovatelka vznesla formou návrhu na zastavení exekuce pro nevykonatelnost soudního rozhodnutí. V souvislosti s touto námitkou byl podle slov stěžovatelky výkon rozhodnutí vyklizením nemovitosti odložen do doby, než bude o návrhu stěžovatelky pravomocně rozhodnuto. Návrh na zastavení exekuce stěžovatelka podle svých tvrzení podala již v roce 2018, dosud o něm však nebylo pravomocně rozhodnuto, mimo jiné proto, že bylo prvoinstanční rozhodnutí o návrhu zrušeno odvolacím soudem s tím, aby se prvoinstanční soud zabýval námitkami stěžovatelky, a pokud budou shledány důvodnými, pak z toho vyvodil patřičné důsledky.
10. Stěžovatelka uvádí, že za daných podmínek, kdy se exekuční soud aktuálně v řízení o zastavení exekuce zabývá otázkou faktické vykonatelnosti podkladového rozhodnutí, měly trestní soudy i přes formálně pravomocné soudní rozhodnutí ukládající stěžovatelce povinnost vyklidit předmětnou nemovitost aplikovat zásadu subsidiarity trestní represe. Pokud tak neučinily, porušily její práva garantovaná čl. 39 Listiny. K aplikaci této zásady stěžovatelka odkázala na nález sp. zn. II. ÚS 3080/16 ze dne 23. 5. 2017 (N 86/85 SbNU 475), který se dle tvrzení stěžovatelky odlišuje od jejího případu tím, že v jejím případě existuje pravomocný rozsudek ukládající povinnost vyklidit nemovitost, avšak existují další významné okolnosti případu, pro které by měl být princip subsidiarity trestněprávní represe aplikován i v jejím případě.
11. Stěžovatelka má dále za to, že trestní soudy porušily její právo na spravedlivý proces tím, že zamítly důkazy, jež byly podle stěžovatelky nezbytné pro posouzení společenské škodlivosti jednání stěžovatelky, jako nadbytečné a odmítly se zabývat námitkami týkajícími se nemožnosti vykonatelnosti rozhodnutí o vyklizení nemovitosti. Odkladem exekuce do doby rozhodnutí o stěžovatelčiných námitkách byla stěžovatelce podle jejích slov "poskytnuta ochrana před násilným, resp. nedobrovolným, vystěhováním v rámci civilního (exekučního) řízení, současně je však za užívání nemovitosti sankcionována v trestním řízení", přičemž stěžovatelka dosud nemovitost "obývala v dobré víře v to, že rozhodnutí (byť aktuálně pravomocná) byla vydána na základě nepravomocné a v podstatě neexistující listiny (viz chybějící originál usnesení o příklepu v dražbě) a že v důsledku tohoto pochybení bude zpět jako vlastník zapsán její syn". Stěžovatelka je přesvědčena, že k její tíži nemůže jít skutečnost dlouhodobého užívání nemovitosti, když "toliko využívá prostředky, jež jsou jí dány k dispozici zákony ČR". Má zároveň za to, že se dostala do "slepé uličky", "kdy splnění rozsudku na vyklizení by mohlo znamenat zastavení řízení o jejích námitkách v řízení exekučním, když ve své podstatě by dobrovolným splněním uložené povinnosti odpadl předmět sporu, aniž by byla věc fakticky a řádně soudy posouzena".
12. Ústavní soud nejprve posoudil splnění podmínek řízení a shledal, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněnou stěžovatelkou, která byla účastnicí řízení, ve kterém byla vydána rozhodnutí napadená ústavní stížností, a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatelka je právně zastoupena v souladu s požadavky §29 až 31 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), a ústavní stížnost je přípustná (§75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu a contrario), neboť stěžovatelka vyčerpala všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva.
13. Ústavní soud se seznámil s ústavní stížností a napadenými rozhodnutími a dospěl k závěru, že se jedná o návrh zjevně neopodstatněný.
14. Ústavní soud ve svých rozhodnutích opakovaně zdůraznil, že není oprávněn zasahovat do jurisdikce obecných soudů, neboť není vrcholným článkem jejich soustavy (čl. 81 a čl. 90 Ústavy). Dále zdůraznil subsidiární charakter ústavní stížnosti jako prostředku ochrany základních práv a svobod i princip minimalizace zásahů do pravomoci jiných orgánů veřejné moci [srov. nález sp. zn. I. ÚS 177/01 ze dne 3. 6. 2003 (N 75/30 SbNU 203); nález sp. zn. III. ÚS 23/93 ze dne 1. 2. 1994 (N 5/1 SbNU 41); všechna rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná na http://nalus.usoud.cz]. Ústavní soud k zásahu do pravomoci obecných soudů přistoupí pouze v případě, že na podkladě individuální ústavní stížnosti zjistí zásah do základních práv a svobod jedince.
15. Již z výše provedené rekapitulace stěžovatelčiných námitek se podává, že podstatou její polemiky je nesouhlas s výkladem podústavního práva a procesního postupu soudů. Ústavní soud se neztotožňuje s námitkou stěžovatelky, že soudy porušily její právo na spravedlivý proces tím, že zamítly její návrhy na doplnění dokazovaní jako nadbytečné, ani se neztotožňuje s tím, že by se soudy odmítly zabývat jejími námitkami týkajícími se vykonatelnosti rozhodnutí o vyklizení nemovitosti. Všechny tři soudy zamítnutí návrhu na doplnění dokazování velmi dlouze a podrobně odůvodnily s ohledem na již dostatečně určitě zjištěný skutkový stav a jasně vysvětlily, proč nejsou námitky ohledně nemožnosti vykonatelnosti rozhodnutí na vyklizení nemovitosti pro trestní řízení rozhodné. Krajský soud nejprve ve velmi obsáhlém bodě 7 napadeného rozsudku podrobně vysvětlil, ze kterých konkrétních svědeckých výpovědí, pravomocných rozhodnutí a dalších listinných důkazů okresní soud v otázce naplnění subjektivní stránky vycházel. Zároveň uvedl, že se okresní soud vypořádal též s námitkami stěžovatelky ohledně naplnění společenské škodlivosti, a sám konstatoval, že nerespektuje-li stěžovatelka pravomocná rozhodnutí civilních soudů, je evidentní, že jiná řízení byla vůči obžalované "zjevně neúčinná a civilní prostředky ochrany práv poškozených se minuly účinkem". Dále logicky zdůvodnil, proč s ohledem na četná pravomocná civilní rozhodnutí dokládající povinnost stěžovatelky vyklidit rodinný půldomek považuje doplnění dokazování v odvolacím řízení za nadbytečné. K této otázce se vyjádřil i Nejvyšší soud, a to tak, že zamítnutí doplnění dokazování oběma soudy pro nadbytečnost vyhodnotil jako správný, logický a dostatečně odůvodněný závěr (blíže bod 8 tohoto usnesení). Jako správný a logický shledal s ohledem na učiněná skutková zjištění rovněž závěr okresního soudu, potvrzený i krajským soudem, ohledně naplnění subjektivní stránky daného přečinu (blíže bod 6 tohoto usnesení). K námitce stěžovatelky týkající se společenské škodlivosti se Nejvyšší soud vyjádřil velmi podrobně v odstavcích 26 až 30 napadeného usnesení, kde zároveň odkázal na relevantní části rozsudků okresního a krajského soudu (blíže bod 7 tohoto usnesení).
16. Soudy tak velmi podrobně, obsáhle a logicky zdůvodnily, na základě čeho dospěly k závěru o naplnění subjektivní stránky a společenské škodlivosti daného přečinu, a rovněž logicky zdůvodnily, proč v situaci, kdy existují četná pravomocná rozhodnutí ukládající stěžovatelce povinnost vyklidit předmětnou nemovitost, považovaly další svědecké výpovědi k průběhu exekučního řízení za nadbytečné. Zamítnutí návrhu na doplnění dokazování tak bylo odůvodněno v souladu s judikaturou Ústavního soudu nadbytečností těchto důkazů, což nevybočuje z ústavních mezí, a k opomenutí důkazů tedy nedošlo [srov. např. nález sp. zn. I. ÚS 2343/08 ze dne 25. 3. 2009 (N 67/52 SbNU 663; nález sp. zn. IV. ÚS 570/03 ze dne 30. 6. 2004 (N 91/33 SbNU 377)]. Soudy se rovněž vypořádaly s námitkami stěžovatelky ohledně vedení civilního řízení týkajícího se nemožnosti vykonatelnosti rozhodnutí na vyklizení nemovitosti, správnost tohoto závěru na úrovni podústavního práva Ústavnímu soudu nepřísluší zkoumat.
17. Ústavní soud neshledal v postupu soudů žádná pochybení ústavněprávního rozměru. Napadená rozhodnutí vycházejí z aplikace podústavního práva, nejsou nijak svévolná ani překvapivá, a nepředstavují tak porušení ústavně zaručených práv stěžovatelky.
18. Z výše uvedených důvodů Ústavní soud podanou ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků podle §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb. o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 23. listopadu 2020
Kateřina Šimáčková, v. r.
předsedkyně senátu