ECLI:CZ:US:2020:2.US.3179.20.1
sp. zn. II. ÚS 3179/20
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedkyně Kateřiny Šimáčkové (soudkyně zpravodajky) a ze soudců Ludvíka Davida a Davida Uhlíře ve věci ústavní stížnosti stěžovatele Z. P., zastoupeného Mgr. Jiřím Kokešem, advokátem, se sídlem Na Flusárně 168, Příbram III, proti usnesení Krajského soudu v Praze č. j. 20 Co 240/2020-40 ze dne 31. 8. 2020 a proti usnesení Okresního soudu Praha- západ č. j. 206 EXE 8860/2016-17 ze dne 4. 8. 2020, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I. Skutkové okolnosti případu a obsah napadených rozhodnutí
1. Stěžovatel podává proti v záhlaví označeným rozhodnutím ústavní stížnost. Tvrdí, že jimi bylo porušeno jeho právo na spravedlivý proces a soudní ochranu, zaručené čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a č. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod.
2. Z ústavní stížnosti a napadených rozhodnutí Ústavní soud zjistil, že napadeným usnesením Okresního soudu Praha-západ (dále též "soud prvního stupně") č. j. 206 EXE 8860/2016-17 ze dne 4. 8. 2020 bylo rozhodnuto o návrhu stěžovatele v postavení povinného na odklad exekuce. Soud prvního stupně neshledal předpoklady pro vyhovění návrhu na odklad exekuce. Toto rozhodnutí potvrdil napadeným usnesením i Krajský soud v Praze jako odvolací soud s tím, že souhlasí se závěrem soudu prvního stupně, že ve skutečnostech tvrzených stěžovatelem v návrhu na odklad (o nepříznivém zdravotním stavu, tvrdém dopadu současné světové situace a s ní souvisejících omezení, včetně významného omezení jeho rozpočtu) nelze spatřovat důvod odkladu dle §266 odst. 1 občanského soudního řádu (dále též jen "o. s. ř."). Pro odklad provedení výkonu rozhodnutí (exekuce) musí být splněny všechny předpoklady vyžadované citovaným zákonným ustanovením, tedy přechodnost (nepříznivého) postavení povinného, hrozícího v případě neprodleného výkonu rozhodnutí (exekuce) zvlášť nepříznivými následky pro povinného nebo příslušníky jeho rodiny, a současně okolnost, že odklad provedení výkonu rozhodnutí (exekuce) oprávněného vážně nepoškodí. Z hlediska posuzování předpokladů odkladu exekuce je proto nezbytné, aby povinný v podaném návrhu tvrdil takové skutečnosti, které jsou právně rozhodné, přičemž žádné skutečnosti, které by mohly být relevantní pro odložení exekuce z pohledu naplnění §266 odst. 1 o. s. ř. z tvrzení stěžovatele v návrhu na odklad (ani v následném odvolání) nevyplývají. Z lékařské zprávy ze dne 15. 5. 2019, kterou stěžovatel připojil k odvolání, vyplývá jen to, že povinný byl uvedeného dne (tedy více jak před rokem) vyšetřen s tím, že po operaci pravého kolenního kloubu se jeho zdravotní stav akutně zhoršil (od rána bolest a otok v kloubu) a byla mu doporučena elastická bandáž, klidový režim, analgetika a kontrola na ortopedii. Podle napadeného rozhodnutí odvolacího soudu tak, lze bez výhrad akceptovat jako správný a podložený závěr soudu prvního stupně o nesplnění zákonných předpokladů tohoto důvodu odkladu, který z tvrzení stěžovatele ani v souvislosti s připojenou lékařskou zprávou nelze dovodit.
II. Stěžovatelova argumentace
3. Stěžovatel ve své ústavní stížnosti uvedl, že je nucen opakovat, že nemá dostatek finančních prostředků k úhradě vymáhané částky. Zároveň stěžovatel uvádí, že se bez své viny ocitl přechodně v takovém postavení, že by neprodlené provedení exekuce mohlo mít pro něho nebo pro příslušníky jeho rodiny zvláště nepříznivé následky.
4. Stěžovatel dále uvádí, že v důsledku svého špatného zdravotního stavu není schopen řádně a efektivně pracovat. Stěžovatel uvádí, že převedl obchodní podíl ve společnosti A a B na svého syna, který nyní jmenované společnosti řídí a také z nich má veškerý profit. Stěžovatel dále poukazuje na to, že mu byl přiznán invalidní důchod a že jeho syn financuje stěžovatelovo bydlení, neboť sám stěžovatel není schopen ze svého nedostatečného příjmu toto pokrýt. V uvedených společnostech v tuto chvíli stěžovatel figuruje jako prostý poradce, jenž se pokouší svému synovi poskytovat veškeré své zkušenosti pro správné řízení podniku. Stěžovatel dále tvrdí, že je pronásledován ze strany manželky, že má strach vyjít ze svého obydlí a že došlo k poškození jeho přirozeného psychického zdraví a narušení klidného spánku.
III. Hodnocení Ústavního soudu
5. Ústavní soud nejprve posoudil splnění podmínek řízení a shledal, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem, který byl účastníkem řízení, ve kterém byla vydána rozhodnutí napadená ústavní stížností, a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatel je právně zastoupen v souladu s požadavky §29 až 31 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), a ústavní stížnost je přípustná (§75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu a contrario), neboť stěžovatel vyčerpal všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva.
6. Ústavní soud dále posoudil obsah ústavní stížnosti a dospěl k závěru, že tato představuje zjevně neopodstatněný návrh ve smyslu §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu. Uvedené ustanovení v zájmu racionality a efektivity řízení před Ústavním soudem dává tomuto soudu pravomoc posoudit "přijatelnost" návrhu předtím, než dospěje k závěru, že o návrhu rozhodne meritorně nálezem, přičemž jde o specifickou a relativně samostatnou část řízení, která nemá charakter řízení kontradiktorního, kdy Ústavní soud může obvykle rozhodnout bez dalšího, jen na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a údajů obsažených v samotné ústavní stížnosti. Ústavní soud je podle čl. 83 Ústavy ČR soudním orgánem ochrany ústavnosti. Tuto svoji pravomoc vykonává mimo jiné tím, že ve smyslu čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánů veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod. Ústavní soud dlouhodobě deklaruje, že není součástí soustavy obecných soudů, a do jeho pravomocí nespadá možnost instančního přezkumu jejich rozhodnutí (viz např. nález ze dne 1. 2. 1994 sp. zn. III. ÚS 23/93, dostupné na http://nalus.usoud.cz).
7. Již ze samotné argumentace stěžovatele plyne, že se po Ústavním soudu domáhá přehodnocení závěrů obecných soudů na úrovni skutkových závěrů a posouzení podústavního práva. Obecné soudy stěžovateli náležitě vysvětlily, proč jeho návrhu na odklad exekuce nevyhověly a vypořádaly se i s jeho argumentací.
8. V projednávaném případě tedy Ústavní soud žádné pochybení ústavněprávní relevance neshledal. Způsob, jímž se obecné soudy vypořádaly s námitkami a návrhy stěžovatele, není v rozporu s jeho právem na soudní ochranu a spravedlivý proces. Ústavní soud v jejich postupu neshledal nic, co by vybočovalo z mezí ústavnosti. Ústavní soud znovu zdůrazňuje, že neslouží jako další přezkumná instance, nýbrž jako ochránce ústavnosti, která však v projednávané věci dotčena nebyla. Jinak řečeno, projednávaný případ, respektive ústavní stížnost, nedosáhl hranice ústavnosti.
9. Vzhledem k závěru o nedotčení ústavně zaručených práv stěžovatele napadenými rozhodnutími obecných soudů Ústavnímu soudu nezbylo než podanou ústavní stížnost odmítnout jako návrh zjevně neopodstatněný v souladu s §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 23. listopadu 2020
Kateřina Šimáčková, v. r.
předsedkyně senátu