ECLI:CZ:US:2020:2.US.3183.20.1
sp. zn. II. ÚS 3183/20
Usnesení
Ústavní soud rozhodl soudcem zpravodajem Ludvíkem Davidem o ústavní stížnosti stěžovatele M. Č., právně zastoupeného Mgr. Pavlem Letáčkem, advokátem se sídlem Šafaříkova 785/1, Praha 2 - Vinohrady, proti jinému zásahu Okresního soudu v Mladé Boleslavi do práv stěžovatele během hlavního líčení konaného ve dnech 15. a 16. září 2020, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a §72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatel domáhá, aby Ústavní soud nálezem vyslovil, že postupem Okresního soudu v Mladé Boleslavi v trestním řízení vedeném pod sp. zn. 17 T 58/2016 a spočívajícím v nakládání s rozsudkem Okresního soudu v Mladé Boleslavi ze dne 16. 9. 2020 tak, jako by přerušoval běh promlčecí doby trestní odpovědnosti stěžovatele u skutku pod bodem 1) a 9) obžaloby Okresního státního zastupitelství v Mladé Boleslavi ze dne 27. 10. 2019 sp. zn. 1ZT 204/2014, byla porušena ústavně zaručená práva stěžovatele na soudní ochranu. Okresnímu soudu v Mladé Boleslavi se má zakázat v tomto zásahu pokračovat.
2. V ústavní stížnosti stěžovatel uvedl, že Okresní soud v Mladé Boleslavi vede trestní řízení vůči stěžovateli jako spoluobžalovanému pod sp. zn. 17 T 58/2016. Dne 16. 9. 2020 vydal Okresní soud v Mladé Boleslavi rozsudek, kterým uznal stěžovatele vinným tím, že spáchal skutek 1), 2), 9) obžaloby a uložil mu trest odnětí svobody v trvání dvou let a šest měsíců, jehož výkon se podmíněně odkládá na zkušební dobu v trvání tří let a šest měsíců, trest zákazu podnikatelské činnosti v oblasti poskytování finančních služeb a realit ve výměře pět let a peněžitý trest ve výměře 500 000 Kč.
3. Stěžovatel v ústavní stížnosti namítá porušení svých procesních práv spočívající v jeho (ne)účasti na hlavním líčení, v postupu soudu ve věci vyloučení některých skutků do samostatného řízení a vyčíslení způsobené škody.
4. Dříve, než může Ústavní soud přistoupit k projednání a rozhodnutí věci, musí prověřit, zda jsou splněny všechny procesní předpoklady projednání ústavní stížnosti, stanovené zákonem o Ústavním soudu. K těmto náležitostem patří především přípustnost ústavní stížnosti.
5. Jedním ze základních pojmových znaků ústavní stížnosti, jakožto prostředku ochrany ústavně zaručených základních práv a svobod, je její subsidiarita. Princip subsidiarity ústavní stížnosti má formální a materiální rozsah a je stanoven v §75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu. Formální rozsah se odráží v požadavku vyčerpání všech prostředků sloužících k ochraně práva před jednotlivými orgány veřejné moci, jež právní řád jednotlivci poskytuje. To znamená, že ústavní stížnost lze zpravidla podat pouze tehdy, kdy navrhovatel ještě před jejím podáním vyčerpal všechny opravné prostředky, které mu zákon k ochraně práva poskytuje. Procesními prostředky, které zákon k ochraně práva poskytuje, se podle §72 odst. 3 zákona o Ústavním soudu rozumí řádné opravné prostředky, mimořádné opravné prostředky a jiné procesní prostředky k ochraně práva, s jejichž uplatněním je spojeno zahájení soudního, správního nebo jiného právního řízení (srov. usnesení sp. zn. II. ÚS 1171/13, sp. zn. II. ÚS 348/11, sp. zn. III. ÚS 1384/09 a sp. zn. II. ÚS 348/11; rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná na http://nalus.usoud.cz).
6. Zásada subsidiarity tudíž vyjadřuje princip minimalizace zásahů Ústavního soudu do činnosti ostatních orgánů veřejné moci. Ústavní stížnost je třeba pojímat jako krajní prostředek k ochraně práva, který nastupuje teprve tehdy, pokud není možná náprava postupy před obecnými soudy či jinými orgány veřejné moci [srov. např. nález ze dne 13. 7. 2000 sp. zn. III. ÚS 117/2000 (N 111/19 SbNU 79)].
7. V posuzované věci Ústavní soud dospěl k závěru, že ústavní stížnost je nepřípustná, přičemž důvody nepřípustnosti spočívají v absenci využití zákonných procesních prostředků ze strany stěžovatele. Jinými slovy, námitky stěžovatele uvedené v ústavní stížnosti, je třeba nejprve vznést v rámci odvolání proti shora citovanému rozsudku soudu prvního stupně či v rámci dosud neskončeného řízení pod sp. zn. 1 ZT 204/2014.
8. Jestliže tedy v projednávaném případě ústavní stížnost směřovala proti v záhlaví označenému postupu soudu prvního stupně, jež vyústilo v rozhodnutí o vině a trestu, nejedená se o rozhodnutí o posledním prostředku, který zákon k ochraně práva poskytuje. Dalším procesním prostředkem podle §75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu je odvolání proti napadenému rozsudku, které stěžovatel dosud nevyčerpal. Pojem "vyčerpání" znamená nejen uplatnění všech příslušných procesních prostředků, nýbrž i dosažení rozhodnutí ve věci. Pokud stěžovatel v ústavní stížnosti namítá, že v jiném dosud probíhajícím trestním řízení jsou porušována jeho procesní práva, je třeba uplatnění těchto námitek v jeho rámci (např. dozor a dohled státního zastupitelství).
9. Ústavní soud je stěžovatelem stavěn do role další superrevizní instance trestního soudnictví, jež mu ovšem nepřísluší. Úkolem Ústavního soudu je toliko ochrana ústavnosti (článek 83 Ústavy); není orgánem činným v trestním řízení a nemůže tyto orgány nahrazovat.
10. Vzhledem k výše uvedenému Ústavní soud ústavní stížnost podle ustanovení §43 odst. 1 písm. e) zákona o Ústavním soudu mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků řízení odmítl jako nepřípustnou.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 23. listopadu 2020
Ludvík David, v. r.
soudce zpravodaj