ECLI:CZ:US:2020:2.US.3189.19.1
sp. zn. II. ÚS 3189/19
Usnesení
Ústavní soud rozhodl mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků v senátě složeném z předsedkyně Kateřiny Šimáčkové, soudce Ludvíka Davida a soudce zpravodaje Jaroslava Fenyka o ústavní stížnosti stěžovatele Zdeňka Drofy, zastoupeného Mgr. Lukášem Kuhajdou, advokátem se sídlem U Zvonu 142/11, Plzeň, proti usnesení Krajského soudu v Plzni ze dne 3. července 2019, č. j. 61 Co 231/2019-45, a rozsudku Okresního soudu Plzeň-město ze dne 28. března 2019, č. j. 17 C 487/2018-27, za účasti Krajského soudu v Plzni a Okresního soudu Plzeň-město, jako účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
1. Ústavní soud obdržel dne 1. 10. 2019 návrh stěžovatele na zahájení řízení o ústavní stížnosti ve smyslu ustanovení §72 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), kterým se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí s tvrzením, že jimi bylo porušeno jeho právo na spravedlivý proces zaručené v čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod a v čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod.
2. Podstatou dosavadního řízení byla žaloba stěžovatele, kterou se domáhal mj. po žalovaných 1) - vedlejší účastník, 2) a 3) zaplacení částky 1 690 698 Kč s příslušenstvím, spočívající v náhradě škody způsobené nemožností užívat pronajaté pozemky k dohodnutému účelu. Žaloba proti vedlejšímu účastníku (žalovanému 1) byla pravomocně zamítnuta, nákladový výrok vztahující se ke stěžovateli a vedlejšímu účastníku však byl odvolacím soudem zrušen, neboť se soud prvního stupně nezabýval možnou aplikací §150 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "občanský soudní řád"). Ve vztahu k žalovaným 2 a 3 tak řízení nadále probíhalo. Ohledně nákladů řízení byl spor mezi stěžovatelem a vedlejším účastníkem vyloučen k samostatnému projednání, neboť by se jevilo neúčelné a neekonomické, aby byl vedlejší účastník nadále účastníkem, když zbývalo rozhodnout pouze o nákladech řízení.
3. Ústavní stížností napadeným rozsudkem Okresního soudu Plzeň-město ze dne 28. 3. 2019, č. j. 17 C 487/2018-27, byla stěžovateli uložena povinnost zaplatit vedlejšímu účastníku náklady řízení ve výši 114 485,38 Kč. Okresní soud dospěl k závěru, že v dané věci nejsou dány důvody hodné zvláštního zřetele, které by odůvodňovaly postup soudu podle §150 občanského soudního řádu, podle kterého by soud nepřiznal úspěšnému žalovanému právo na náhradu nákladů řízení. Rovněž neshledal náklady právního zastoupení vedlejšího účastníka neúčelně vynaloženými, což podpořil i judikaturou Ústavního soudu. Přiznal tak ve sporu úspěšnému vedlejšímu účastníku s ohledem na §142 odst. 1 občanského soudního řádu náhradu nákladů řízení v plné výši.
4. K odvolání stěžovatele Krajský soud v Plzni usnesením ze dne 3. 7. 2019, č. j. 61 Co 231/2019-45, rozsudek soudu prvního stupně potvrdil.
5. Proti shora uvedeným rozhodnutím podává stěžovatel v zákonné lhůtě ústavní stížnost.
II.
6. Stěžovatel vytýká obecným soudům, že se zcela nedostatečně zabývaly otázkou možné aplikace §150 občanského soudního řádu a otázkou účelnosti, resp. neúčelnosti, nákladů vynaložených vedlejším účastníkem na jeho právní zastoupení advokátem v daném řízení ve smyslu §142 odst. 1 občanského soudního řádu.
7. Z hlediska aplikace §150 občanského soudního řádu stěžovatel argumentuje tak, že v době podání žaloby neměl a ani nemohl mít dostatek informací pro jednoznačný závěr o tom, který z žalujících subjektů je odpovědný za způsobenou škodu. To bylo možné postavit na jisto až na základě provedeného dokazování. Stěžovatel má za to, že až v řízení bylo prokázáno, že žalovaní 2) a 3) nikdy před ani po prodeji předmětných pozemků vedlejšímu účastníkovi jej o existenci nájemního práva stěžovatele k těmto pozemkům a o jeho obsahu neinformovali, naopak jej ujistili o neexistenci jakéhokoli práva váznoucího na předmětných nemovitostech.
8. Pokud jde o aplikaci §142 odst. 1 občanského soudního řádu, stěžovatel se domnívá, že vedlejší účastník nemusel být zastoupen advokátem, neboť jde o státní podnik hospodařící s majetkem státu a v daném případě byl účastníkem sporu, který tvoří jeho běžnou agendu, k jejímuž obstarávání a vyřizování je dostatečně vybaven. Náklady na právní zastoupení vedlejšího účastníka advokátem tak nelze považovat za náklady potřebné k účelnému uplatňování, resp. bránění, jeho práva ve smyslu §142 odst. 1 občanského soudního řádu.
9. Další stížnostní námitky stěžovatele spočívají v nesprávném výpočtu nákladů řízení vedlejšího účastníka, jakož i v porušení jeho práv tím, že odvolací soud v rozporu s §223 občanského soudního řádu a bez jakéhokoli vysvětlení potvrdil ústavní stížností napadený rozsudek soudu prvního stupně usnesením.
III.
10. Ústavní soud, jak již mnohokrát v rozsáhlé rozhodovací praxi konstatoval, není součástí soustavy obecných soudů, a proto není povolán k přezkumu jejich rozhodnutí jako další odvolací orgán. Ústavní soud je podle čl. 83 Ústavy České republiky soudním orgánem ochrany ústavnosti. Samotný postup v řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, výklad práva, jakož i jeho aplikace, náleží obecným soudům, které jsou součástí soudní soustavy podle čl. 91 odst. 1 Ústavy České republiky.
11. V judikatuře Ústavního soudu akcentuje doktrína minimalizace zásahů do činnosti orgánů veřejné moci, což vyplývá ze samotného postavení Ústavního soudu jako soudního orgánu ochrany ústavnosti. Tato zásada se o to více projevuje při rozhodování o nákladech řízení před obecnými soudy, které nelze stavět na roveň rozhodování ve věci samé. Rozhodování o nákladech řízení před obecnými soudy je zásadně doménou obecných soudů, neboť se zde projevují aspekty nezávislého soudního rozhodování, a Ústavní soud proto není oprávněn v podrobnostech přezkoumávat jejich jednotlivá rozhodnutí. Ústavněprávního významu by náhrada nákladů řízení nabyla pouze v případě extrémního vybočení z obecných principů spravedlnosti, pokud by závěry obecných soudů byly svévolné nebo naplňovaly znaky přepjatého formalismu. Zásahy Ústavního soudu jsou v případě rozhodování o náhradě nákladů řízení spíše výjimečné (např. nález Ústavního soudu ze dne 17. 5. 2001 sp. zn. III. ÚS 727/2000, nález ze dne 24. 5. 2001 sp. zn. III. ÚS 619/2000).
12. V posuzované věci Ústavní soud, po prostudování ústavní stížnosti, napadených rozhodnutí, jakož i spisu Okresního soudu Plzeň-město sp. zn. 17 C 487/2018, který si vyžádal, dospěl k závěru, že se o takový případ nejedná.
13. Ústavní soud je toho názoru, že obě napadená rozhodnutí jsou řádně a pečlivě odůvodněná, jsou z nich patrné úvahy, které obecné soudy vedly k přijatým závěrům, jakož i zákonná ustanovení, podle kterých postupovaly a námitky stěžovatele tak představují pouhou pokračující polemiku s vyvozenými závěry. Z rozhodnutí je zřejmé, na základě jakých úvah obecné soudy nepřistoupily k aplikaci §150 občanského soudního řádu, z jakých důvodů shledaly náklady na právní zastoupení advokátem účelnými, jakož i samotný výpočet nákladů řízení.
14. Ustanovení §150 občanského soudního řádu představuje určitý průlom do jinak uplatňovaného pravidla procesního úspěchu, podle kterého účastníku, který měl ve věci plný úspěch, přizná soud náhradu nákladů potřebných k účelnému uplatňování nebo bránění práva proti účastníku, který ve věci úspěch neměl. Na rozdíl od stěžovatele, Ústavní soud neshledal v napadených rozhodnutích jakýkoli ústavněprávní exces, který by odůvodňoval jeho zásah. Stěžovatel brojí proti hodnocení existence důvodů zvláštního zřetele hodných tak, jak jej provedly obecné soudy. Obecné soudy se však možností aplikace §150 občanského soudního řádu důsledně zabývaly, a to již i s ohledem na to, že soud prvního stupně rozhodoval o možné aplikaci §150 občanského soudního řádu na základě závazného právního názoru odvolacího soudu vysloveného v předchozím zrušovacím rozhodnutí. Obecné soudy se neztotožnily s tvrzením stěžovatele, že v době podání žaloby nemohl mít dostatek informací k jednoznačnému závěru o tom, který ze tří žalovaných je odpovědný za jemu vzniklou škodu a že tento závěr bylo možno učinit až na základě provedeného dokazování. Vedlejší účastník po celé řízení, jakož i při mimosoudním vyjednávání se stěžovatelem před podáním žaloby, tvrdil, že při provádění stavby, která se dotkla pozemků pronajatých stěžovatelem, jednal v dobré víře, neboť vycházel z prohlášení vlastníků prodávaných nemovitostí, že pozemky nejsou zatíženy žádnými právy třetích osob. Ostatně v řízení stěžovatel netvrdil ani neprokazoval žádnou konkrétní skutečnost týkající se odpovědnosti vedlejšího účastníka, kterou by se dozvěděl až v průběhu dokazování. Obecné soudy po zvážení všech okolností daného sporu a rovněž s ohledem na judikaturu Ústavního soudu neshledaly důvody hodné zvláštního zřetele pro aplikaci §150 občanského soudního řádu a přiznaly úspěšnému vedlejšímu účastníkovi plnou náhradu nákladů řízení.
15. Pokud jde o námitku stěžovatele týkající se neúčelnosti nákladů právního zastoupení, neboť vedlejší účastník je státní podnik, který disponuje dostatečným právním aparátem, a proto v řízení nemusel být zastoupen advokátem, ani zde Ústavní soud neshledal rozhodnutí obecných soudů protiústavními. Obecné soudy dovodily, že projednávaný spor se nikterak nedotýká předmětu činnosti vedlejšího účastníka, kterým je správa povodí, a proto bylo zcela namístě, aby byl vedlejší účastník zastoupen advokátem. Právní oddělení, kterým vedlejší účastník disponuje, se zabývá řešením specializované agendy správy povodí, jakožto výkonem státní správy, přičemž spor mezi stěžovatelem a vedlejším účastníkem o náhradu škody neodpovídá předmětu běžné činnosti vedlejšího účastníka. Z uvedených důvodů, rovněž s odkazem na judikaturu Ústavního soudu, shledaly obecné soudy zastoupení vedlejšího účastníka advokátem účelným. Ústavní soud dodává, že ani státnímu podniku, jakožto samostatnému podnikatelskému subjektu, nelze bez dalšího upřít právo nechat se zastupovat advokátem, pokud podle okolností řešeného sporu dospěje k závěru o potřebnosti odborné právní pomoci. I zde se tak ze strany stěžovatele jedná o pokračující polemiku s právními závěry obecných soudů.
16. Ústavní soud nemohl přisvědčit ani další námitce stěžovatele, týkající se rozporu s §223 občanského soudního řádu, když bez jakéhokoli vysvětlení potvrdil ústavní stížností napadený rozsudek soudu prvního stupně usnesením. Z ustanovení §223 občanského soudního řádu se podává, že odvolací soud rozhoduje rozsudkem, jestliže potvrzuje rozsudek (§219) nebo mění rozsudek podle §220 odst. 1; jinak rozhoduje usnesením. Odvolací soud tak rozhoduje rozsudkem výlučně ve věci samé. V nyní posuzované věci soud prvního stupně rozhodoval pouze o náhradě nákladů řízení, nikoli ve věci samé. V takovém případě je postup, na základě kterého odvolací soud rozhodl usnesením, zcela správný.
17. Ze strany Ústavního soudu tak nebylo shledáno žádné kvalifikované pochybení, jež by bylo způsobilé zapříčinit tvrzené porušení práv stěžovatele. V rozhodnutích obecných soudů Ústavní soud neshledal ani náznak svévole, libovůle, překvapivosti nebo nepředvídatelnosti, či přílišný formalistický postup.
18. Protože Ústavní soud neshledal porušení ústavně zaručených práv a svobod, rozhodl o návrhu mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků dle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu tak, že návrh jako zjevně neopodstatněný odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 14. ledna 2020
Kateřina Šimáčková v. r.
předsedkyně senátu