ECLI:CZ:US:2020:2.US.3197.20.1
sp. zn. II. ÚS 3197/20
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedkyně senátu Kateřiny Šimáčkové a soudců Ludvíka Davida (soudce zpravodaj) a Davida Uhlíře ve věci ústavní stížnosti stěžovatele L. Š., t. č. ve výkonu trestu odnětí svobody ve Vazební věznici Praha - Ruzyně, zastoupeného JUDr. Vojtěchem Veverkou, advokátem se sídlem Hajnova 40, Kladno, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 7. 2020 č. j. 4 Tdo 733/2020-1205, rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 30. 1. 2020 č. j. 11 To 11/2020-1156 a rozsudku Okresního soudu v Kladně ze dne 23. 4. 2019 č. j. 2 T 160/2015-1105, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. Stěžovatel se ústavní stížností domáhá zrušení v záhlaví označených rozhodnutí, neboť má za to, že jimi bylo porušeno jeho právo na soudní ochranu zaručené čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod.
2. Jak vyplynulo z ústavní stížnosti a připojených rozhodnutí, stěžovatel byl v záhlaví uvedeným rozsudkem Okresního soudu v Kladně uznán vinným ze spáchání zločinu zpronevěry podle §206 odst. 1, odst. 4 písm. d) zákona č. 40/2009 Sb., trestní zákoník, ve znění pozdějších předpisů, přečinem zpronevěry podle §206 odst. 1, odst. 3 trestního zákoníku, za což mu byl uložen trest odnětí svobody v trvání 4,5 roku, peněžitý trest spočívající ve 250 denních sazbách o částce 200 Kč, tedy v celkové výši 50 000 Kč, a trest zákazu činnosti spočívající v zákazu zprostředkování obchodu a služeb a organizování sportovních činností na dobu 5 let. Trestného jednání se měl dopustit tím, že dvaceti rodičům mladých hokejistů nabídl zprostředkování a zařízení pobytu v hokejových klubech v zahraničí, za tímto účelem přijal finanční částky v řádu desítek až stovek tisíc korun českých, pobyty však nezařídil a finanční částky nevrátil. Ve vztahu ke skutku údajně spáchanému na poškozené MUDr. Janě Synkové byl stěžovatel viny zproštěn. Nalézací soud dále stěžovateli uložil povinnost náhrady škody poškozeným.
3. Proti rozsudku nalézacího soudu podal stěžovatel odvolání, o kterém Krajský soud v Praze v záhlaví označeným rozsudkem rozhodl tak, že zrušil toliko výrok o trestu a výrok o náhradě škody ve vztahu k pěti poškozeným. Při nezměněném výroku o vině, zprošťujícím výroku a zbývajících výrocích o náhradě škody rozhodl tak, že stěžovateli uložil úhrnný trest v trvání 3 let a 6 měsíců a trest zákazu činnosti spočívající v zákazu zprostředkování obchodu a služeb a organizování sportovní činnosti na dobu 5 let. Odvolací soud dále rozhodl o náhradě škody. Nejvyšší soud v záhlaví uvedeným usnesením dovolání stěžovatele odmítl.
4. Pro vypořádání ústavní stížnosti není podrobnější rekapitulace průběhu řízení a napadených rozhodnutí účelná, samotným účastníkům řízení jsou všechny skutečnosti známy.
5. V podané ústavní stížnosti stěžovatel namítá, že mu bylo odepřeno jeho právo na obhajobu, neboť obecné soudy neprovedly jím navrhované důkazy, zatímco důkazy navrhované státním zástupce byly provedeny všechny. Jeho skutková verze předmětných událostí tak nebyla zohledněna. Má za to, že obecné soudy obecně odmítají provádět důkazy, které nebyly provedeny v přípravném řízení, aby nedošlo ke změně skutkových zjištění a důkazní situace.
6. Ústavní soud nejprve posoudil splnění podmínek řízení a shledal, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem, který byl účastníkem řízení, ve kterém byla vydána rozhodnutí napadená ústavní stížností, a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatel je právně zastoupen v souladu s požadavky zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"). Stěžovatel vyčerpal všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva, ústavní stížnost je proto přípustná (§75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu a contrario).
7. Ústavní soud dále posoudil obsah ústavní stížnosti a dospěl k závěru, že tato představuje zjevně neopodstatněný návrh ve smyslu §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu. Uvedené ustanovení v zájmu racionality a efektivity řízení před Ústavním soudem dává tomuto soudu pravomoc posoudit "přijatelnost" návrhu ještě předtím, než dospěje k závěru, že o návrhu rozhodne meritorně nálezem, přičemž jde o specifickou a relativně samostatnou část řízení, která nemá charakter řízení kontradiktorního a ve které může Ústavní soud rozhodnout jen na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a údajů obsažených v samotné ústavní stížnosti.
8. Je třeba zdůraznit, že řízení o ústavní stížnosti není pokračováním trestního řízení, nýbrž zvláštním specializovaným řízením, jehož předmětem je přezkum napadených soudních rozhodnutí pouze v rovině porušení základních práv či svobod zaručených ústavním pořádkem [čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava")]. To především znamená, že zpochybnění skutkových závěrů obecných soudů se v řízení o ústavní stížnosti, s ohledem na postavení Ústavního soudu, nelze úspěšně domáhat, což platí i pro vlastní interpretaci okolností, za kterých se měl skutkový děj odehrát, resp. jim odpovídajících skutkových závěrů obecných soudů, včetně hodnocení objektivity a úplnosti provedeného dokazování. Na tomto místě je rovněž třeba podotknout, že je to pouze obecný soud, který hodnotí důkazy podle svého volného uvážení v rámci mu stanoveném trestním řádem [§2 odst. 5, 6 zákona č. 141/1961 Sb., o trestním řízení soudním (trestní řád)], ve znění pozdějších předpisů), přičemž zásada volného hodnocení důkazů vyplývá z principu nezávislosti soudů (čl. 81 a čl. 82 odst. 1 Ústavy). Pouze pokud by právní závěry soudu byly v extrémním nesouladu s učiněnými skutkovými zjištěními, anebo by z nich v žádné možné interpretaci odůvodnění soudního rozhodnutí nevyplývaly, bylo by nutno takové rozhodnutí považovat za vydané v rozporu s ústavně zaručeným právem na soudní ochranu a spravedlivý proces ve smyslu čl. 36 odst. 1 Listiny (za všechny srv. nález sp. zn. III. ÚS 84/94 ze dne 20. 6. 1996). Obdobně Ústavnímu soudu nepřísluší přehodnocovat právní závěry obecných soudů ve vztahu k aplikaci podústavního práva a uloženého trestu.
9. Těžiště argumentace stěžovatele se dotýká postupu obecných soudů při zjišťování a dokazování skutkového stavu. Jde přitom o shodné námitky, které stěžovatel uplatňoval již v odvolání a dovolání a které obecné soudy podrobně vypořádaly. Obecné soudy nižších stupňů své skutkové a právní závěry odůvodnily, přičemž Ústavní soud je neshledává neudržitelnými. Podle §2 odst. 5 trestního řádu musí orgány činné v trestním řízení zjistit skutkový stav v rozsahu, který je nezbytný pro jejich rozhodnutí. Je tedy na uvážení obecného soudu, které důkazy provede, neprovedení navržených důkazů musí však odůvodnit. Obecné soudy, navzdory tvrzení stěžovatele o opaku, neprovedení některých navrhovaných důkazů, řádně odůvodnily, a to jejich nadbytečností či irelevantností ve vztahu k předmětu řízení. Není v pravomoci Ústavního soudu, aby přehodnocoval jednotlivá skutková zjištění obecných soudů či posuzoval věrohodnost provedených důkazů. Ústavní soud závěrem zdůrazňuje, že právo na spravedlivý proces není možné pojímat tak, že by zaručovalo jednotlivci nárok na rozhodnutí odpovídající jeho názoru (např. nález sp. zn. I. ÚS 2726/14 ze dne 1. 4. 2015).
10. Ústavní soud s ohledem na výše uvedené uzavírá, že naříkaná základní práva stěžovatele dotčenými rozhodnutími porušena nebyla. Ústavní soud proto ústavní stížnost odmítl podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 11. prosince 2020
Kateřina Šimáčková, v. r.
předsedkyně senátu