ECLI:CZ:US:2020:2.US.3259.19.1
sp. zn. II. ÚS 3259/19
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedkyně senátu Kateřiny Šimáčkové a soudců Ludvíka Davida (soudce zpravodaj) a Vojtěcha Šimíčka ve věci ústavní stížnosti stěžovatele D. L., zastoupeného Mgr. Evou Holou, Ph.D., advokátkou se sídlem Ovenecká 78/33, Praha 7, proti opatření Generální inspekce bezpečnostních sborů ze dne 23. 7. 2019 č. j. GI-889-81/TČ-2018-842011, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. Stěžovatel se ústavní stížností domáhá zrušení v záhlaví označeného rozhodnutí, neboť má za to, že jím bylo porušeno jeho právo na účinné vyšetřování vyplývající z čl. 7 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl. 3 Úmluvy o ochraně základních práv a svobod (dále jen "Úmluva"), právo na účinný opravný prostředek vyplývající z čl. 13 Úmluvy a právo na nápravu a na spravedlivé a přiměřené odškodnění vyplývající z čl. 14 Úmluvy. Dále namítá porušení čl. 2 odst. 1, čl. 4, čl. 12, čl. 13, čl. 14 a čl. 16 Úmluvy proti mučení a jinému krutému, nelidskému či ponižujícímu zacházení nebo trestání.
2. Jak vyplynulo z ústavní stížnosti a připojených písemností, stěžovatel dne 16. 2. 2018 podal oznámení o skutečnostech nasvědčujících tomu, že byl spáchán trestný čin zneužití pravomoci úřední osoby podle §329 zákona č. 40/2009 Sb., trestní zákoník, ve znění pozdějších předpisů. Namítal, že dne 12. 11. 2017 v ranních hodinách v nočním klubu X příslušník Policie České Republiky (dále jen "policie"), K., proti němu bezdůvodně použil nepřiměřeně tvrdý zákrok, při kterém byl sražen na zem, spoután a následně zbit při převozu na oddělení hlídkové služby, konkrétně že byl udeřen pěstí pod pravé oko a několikrát pěstí do tváře a ostatních částí těla. Stěžovateli byl z rukou záměrně vyražen mobilní telefon. Generální inspekce bezpečnostních sborů (dále jen "GIBS") zahájila úkony trestního řízení a po provedeném prověřování dospěla k závěru, že nebyly splněny zákonné znaky skutkové podstaty trestného činu, neboť použití donucovacích prostředků bylo v souladu se zákonem, a trestní řízení odložila. Stížnost stěžovatele proti usnesení o odložení byla Městským státním zastupitelstvím v Praze zamítnuta.
3. Po provedeném dohledu vydalo Vrchní státní zastupitelství v Praze závazný pokyn k provedení dalších doplňujících úkonů v přípravném řízení. Nad rámec předchozího dokazování (spočívajícího v podání vysvětlení poškozeným, zaměstnanci nočního klubu a zúčastněnými příslušníky policie a ve vytěžení videozáznamu z mobilního telefonu stěžovatele) byl proveden znalecký posudek z oboru zdravotnictví. Nebylo nicméně možné použít videozáznamy z kamer snímajících prostory, kde byl stěžovatel zajištěn, neboť jsou uchovávány maximálně jeden měsíc (stěžovatel podal trestní oznámení tři měsíce po posuzovaném incidentu). Z provedeného znaleckého posudku vyplývá, že podkožní krevní výron v okolí pravého oka stěžovatele vznikl účinkem tupého násilí, které až střední intenzitou účinkovalo na oblast pravé očnice; úder pěstí je mechanismus typický, který může dobře vznik tohoto poranění vysvětlit. Vyšetřovací orgán GIBS dospěl k závěru, že nedošlo ke spáchání trestného činu, K. se však mohl dopustit kázeňského přestupku, neboť mohl jednat v rozporu se zákonnou povinností dodržovat služební kázeň [§45 odst. 1 písm. a) zákona č. 361/2003 Sb., o služebním poměru příslušníků bezpečnostních sborů, v rozhodném znění] a dbát o bezpečnost a zdraví osob, kterých se bezprostředně dotýká jeho jednání ve smyslu (§92 odst. 3 téhož zákona). Věc proto byla podle §159a odst. 1 písm. b) zákona č. 141/1961 Sb., o trestním řízení soudním (trestní řád) v záhlaví uvedeným opatřením odevzdána ke kázeňskému projednání. Proti odevzdání věci ke kázeňskému projednání podal stěžovatel stížnost k Městskému státnímu zastupitelství v Praze, bylo mu však sděleno, že odevzdání věci ke kázeňskému projednání podle §159a odst. 1 písm. b) trestního řádu má formu opatření, proti němuž není opravný prostředek přípustný. Podání Městské státní zastupitelství v Praze vyhodnotilo jako žádost o přezkoumání postupu policejního orgánu podle §157a odst. 1 trestního řádu a dospělo k závěru, že postup GIBS byl zákonný a odůvodněný.
4. V ústavní stížnosti stěžovatel namítá, že se na něm příslušník policie, K., dopustil špatného zacházení ve smyslu čl. 7 odst. 2 Listiny a čl. 3 Úmluvy, čímž došlo k porušení několika zákonných povinností a zneužití pravomoci úřední osoby. Přestože předestřel hájitelná tvrzení o mučení a nelidském zacházení, příslušný orgán neprovedl efektivní vyšetření incidentu. GIBS ani Městské státní zastupitelství v Praze neposoudily stěžovatelovo podání nestranně a neprovedly ani zásadní důkaz předložený stěžovatelem, tj. videozáznam z předmětného dne, z něhož vyplývá, že se stěžovatelem byla nezákonně provedena dechová zkouška a následně byl napaden příslušníkem policie. Stěžovatel namítá, že před zásahem policie nebyl srozumitelně vyzván k upuštění od protiprávního jednání ve smyslu §53 odst. 2 zákona č. 273/2008 Sb., o Policii České republiky, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o policii"). K druhému incidentu - údajnému útoku na stěžovatele v policejním voze - stěžovatel upozorňuje, že zde platí zásada obráceného důkazního břemene, to znamená, že musí být prokázáno, že ke zranění stěžovatele nedošlo v důsledku jednání příslušníka policie. V posuzovaném případě i přes důkazy podporující tvrzení stěžovatele, včetně znaleckého posudku, ke stíhání příslušníka policie nedošlo. Postoupení věci do kárného řízení neodpovídá závažnosti jednání příslušníka policie a újmě způsobené stěžovateli.
5. Dalším okruhem námitek stěžovatel argumentuje, že proti odevzdání věci ke kárnému řízení neměl k dispozici účinný opravný prostředek ve smyslu čl. 13 Úmluvy; účinnou nápravou jeho práv by bylo pouze postižení pachatele a konstatování porušení práv stěžovatele. Napadené opatření GIBS je zcela neadekvátní a neodůvodněné, navíc proti němu stěžovatel neměl opravný prostředek, v jeho důsledku ztratil postavení poškozeného a jeho žádost o náhradu škody nebyla shledána důvodnou. Stěžovatel rovněž upozorňuje, že ve věci došlo k evidentním průtahům. Trestní oznámení bylo podáno dne 9. 2. 2018, teprve dne 28. 5. 2018 byl vypracován záznam o zahájení úkonů v trestním řízení, v srpnu 2018 bylo teprve zpracováno podání vysvětlení stěžovatelem, příslušníky policie a dalších svědků, po dvou měsících byla věc odložena. GIBS nereagovala ani na jeho argumentaci týkající se porušení čl. 3 Úmluvy, ani na návrhy na provedení důkazů.
6. Ústavní soud nejprve posoudil splnění podmínek řízení a shledal, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem, který byl účastníkem řízení, ve kterém bylo vydáno opatření napadené ústavní stížností, a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatel je právně zastoupen v souladu s požadavky zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), a ústavní stížnost je přípustná (§75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu a contrario), neboť stěžovatel vyčerpal všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva.
7. Ústavní soud dále posoudil obsah ústavní stížnosti a dospěl k závěru, že tato představuje zjevně neopodstatněný návrh ve smyslu §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu. Uvedené ustanovení v zájmu racionality a efektivity řízení před Ústavním soudem dává tomuto soudu pravomoc posoudit "přijatelnost" návrhu ještě předtím, než dospěje k závěru, že o návrhu rozhodne meritorně nálezem, přičemž jde o specifickou a relativně samostatnou část řízení, která nemá charakter řízení kontradiktorního a ve které může Ústavní soud rozhodnout jen na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a údajů obsažených v samotné ústavní stížnosti.
8. Podle čl. 83 Ústavy České republiky je Ústavní soud soudním orgánem ochrany ústavnosti. V řízení o ústavní stížnosti je tudíž jeho pravomoc založena výlučně k přezkumu rozhodnutí či namítaného zásahu z hlediska ústavnosti, tj. zda postupem a rozhodováním obecných soudů nebylo zasaženo do ústavně zaručených práv a svobod stěžovatele a zda lze řízení jako celek považovat za spravedlivé.
9. Ústavní soud ve své ustálené judikatuře opakovaně konstatoval, že pouze stát svými orgány rozhoduje podle pravidel trestního řízení o tom, zda byl trestný čin spáchán, a jaký trest, popřípadě jaké jiné újmy na právech nebo majetku pachatele, lze za jeho spáchání uložit. Úprava těchto otázek v trestním řádu nezakládá - v ústavní rovině ve smyslu ustanovení čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy - žádné základní právo, aby proti jinému byla taková (trestněprávní) "satisfakce" uplatněna [srov. např. usnesení sp. zn. I. ÚS 84/99 ze dne 8. 4. 1999 (U 29/14 SbNU 291) nebo usnesení sp. zn. II. ÚS 361/96 ze dne 26. 2. 1997 (U 5/7 SbNU 343); veškerá judikatura Ústavního soudu je veřejně dostupná na http://nalus.usoud.cz]. Z ústavního pořádku proto nevyplývá něčí subjektivní právo na to, aby bylo vedeno trestní řízení proti jiné osobě.
10. Zároveň však Ústavní soud dovodil, že osoba poškozená trestným činem má ústavně zaručené právo na efektivní trestní řízení na ochranu svých práv. K ochraně tohoto práva pak může (samozřejmě po marném vyčerpání ostatních prostředků, pokud je zákon poškozeným poskytuje) využít ústavní stížnost směřující proti rozhodnutím, kterými se trestní proces končí, a to včetně rozhodnutí o odložení věci. Je totiž jednoznačnou povinností státu zajistit ochranu základních práv, zejména práv zaručených Listinou a Úmluvou, a to i prostřednictvím efektivního trestního řízení, resp. v určitých situacích lze hovořit o účinné ochraně (obětí) pouze prostřednictvím trestního práva. Vyšetřování prováděné orgány činnými v trestním řízení, včetně fáze před zahájením trestního stíhání, musí splňovat kumulativně následující požadavky: musí být a) nezávislé a nestranné, b) rychlé, c) podrobené kontrole veřejnosti a umožňující aktivní participaci poškozeného a d) důkladné a dostatečné [viz nález ze dne 12. 8. 2014, sp. zn. I. ÚS 3196/12 (N 152/74 SbNU 301)].
11. Ústavnímu soudu nicméně obecně nepřísluší z podnětu poškozeného přezkoumávat samotné rozhodnutí orgánů činných v trestním řízení, například pokud jde o materiální důvody (opodstatněnost) a důvodnost zahájení, či naopak nezahájení, trestního stíhání, nýbrž může pouze přezkoumat, zda postup orgánů činných v trestním řízení, kterým ke svému rozhodnutí dospěly, byl v souladu s požadavky kladenými na účinné vyšetřování. Požadavek účinného vyšetřování je "pouze" procesní povinností tzv. náležité péče a nikoliv povinností na výsledek. Obsahem této povinnosti je tak spíše zajistit, že příslušné státní orgány budou jednat kompetentně, efektivně a vynaloží veškerou snahu, kterou po nich lze rozumně vyžadovat, aby věc řádně prošetřily, objasnily a aby jejich konání bylo v obecné rovině způsobilé vyústit v potrestání odpovědných osob (srov. výše citovaný nález sp. zn. I. ÚS 3196/12).
12. Na postup orgánů činných v trestním řízení je třeba klást různé nároky podle závažnosti daného zásahu do práv a svobod poškozeného, respektive vůči němu spáchaného trestného činu. Takto Ústavní soud nejbedlivěji chrání právo stěžovatelů na život [viz nález ze dne 2. 3. 2015, sp. zn. I. ÚS 1565/14 (N 51/76 SbNU 691)], případně právo na zachování osobní svobody a lidské důstojnosti, zejména jde-li o nejrůznější typy závažného jednání blížícího se užití jiného k otroctví, nevolnictví, nuceným pracím nebo jiným formám vykořisťování (nález ze dne 19. 1. 2016, sp. zn. II. ÚS 3436/14). Ústavní soud ve své rozhodovací praxi přistoupil k derogaci rozhodnutí z důvodu porušení práva na účinné vyšetřování pouze výjimečně (srov. nález ze dne 2. 3. 2015, sp. zn. I. ÚS 1565/14, nález ze dne 19. 1. 2016, sp. zn. II. ÚS 3436/14, nález ze dne 24. 5. 2016, sp. zn. I. ÚS 1042/15, nález ze dne 16. 12. 2015, sp. zn. II. ÚS 3626/13 a nález ze dne 27. 10. 2015, sp. zn. I. ÚS 860/15). V případech tzv. policejního násilí jsou nároky na provedení efektivního vyšetřování vysoké, neboť je-li jednotlivec omezen policejním orgánem na svobodě, nachází se zcela v jeho moci a jakékoli špatné zacházení ve smyslu čl. 7 odst. 2 Listiny a čl. 3 Úmluvy by bylo v rozporu se základními principy demokratického právního státu.
13. Čl. 7 odst. 2 Listiny a čl. 3 Úmluvy zakazují podrobit kohokoliv nelidskému nebo ponižujícímu zacházení. Nelidské zacházení je takové, které působí buď přímo ublížení na zdraví, nebo intenzivní fyzické a psychické utrpení. Zacházení lze považovat za ponižující, jestliže potupuje nebo pokořuje jednotlivce, neprokazuje dostatečnou úctu k jeho lidské důstojnosti nebo tuto důstojnost snižuje či vyvolává pocity strachu, úzkosti nebo méněcennosti, které mohou zlomit morální a fyzický odpor dané osoby. Ponižující zacházení má úzkou vazbu na požadavek respektu k důstojnosti člověka, která nepřipouští, aby orgány veřejné moci s člověkem zacházely jako s objektem. Pokud má konkrétní špatné zacházení spadat do působnosti čl. 3 Úmluvy či čl. 7 odst. 2 Listiny, je třeba, aby přesáhlo určitou minimální úroveň závažnosti. (srov. již citovaný nález sp. zn. I. ÚS 860/15). Posouzení úrovně závažnosti je z podstaty věci relativní a závisí na všech okolnostech případu, jimiž jsou zejména délka zásahu, jeho fyzické a psychické následky, v některých případech i pohlaví, věk či zdravotní stav oběti, dále pohnutka či cíl zásahu do fyzické integrity, jakož i celkový kontext, v němž k němu došlo (srov. nález sp. zn. III. ÚS 2012/18 ze dne 3. 9. 2019, bod 37 a násl.).
14. K tomu, aby státu vznikla povinnost provést efektivní vyšetřování, musí být tvrzení stěžovatele, že byl podroben špatnému zacházení ve smyslu čl. 7 odst. 2 Listiny a čl. 3 Úmluvy, v obecné rovině podpořena dostatečným množstvím důkazů. Pro větší praktickou ochranu osob omezených na svobodě Ústavní soud, po vzoru Evropského soudu pro lidská práva (srov. rozsudek ze dne 14. 12. 1995 ve věci Ribitsch proti Rakousku, stížnost č. 18896/91), aplikuje princip obrácení důkazního břemene. Pokud stát zadrží oběť v dobrém zdravotním stavu a ta má při propuštění zranění, je na státu, aby poskytl dostatečné a přesvědčivé vysvětlení, jak byla tato zranění způsobena. Jestliže tak stát neučiní, může dojít k porušení čl. 3 Úmluvy. Pokud tedy konkrétní osoba vykazuje stopy po úderech poté, co byla pod kontrolou policie, a namítá, že jsou tyto stopy výsledkem špatného zacházení, existuje zde vyvratitelná domněnka, že tomu tak opravdu bylo. K použití vyvratitelné domněnky musí osoby, které tvrdí, že jsou oběťmi násilí zakázaného čl. 3 Úmluvy, prokázat, že se stopy po špatném zacházení objevily poté, co byly pod kontrolou policie. Osoba, která tvrdí, že ji stát podrobil špatnému zacházení během omezení její osobní svobody, musí v tomto smyslu vznést alespoň tzv. hájitelné tvrzení. To lze ve zkratce charakterizovat jako takové tvrzení, které není zcela nedůvěryhodné a nepravděpodobné, je možné i časově, je dostatečně konkrétní a v čase neměnné [sro. nález sp. zn. II. ÚS 2077/17 ze dne 26. 3. 2019].
15. V nyní posuzovaném případě Ústavní soud neshledal, že by byl na místě jeho kasační zásah. V posuzované věci neshledal žádná flagrantní procesní ani hmotněprávní pochybení. Vyšetřující orgány postupovaly nezávisle a nestranně, efektivně a přiměřeně rychle a rozhodnutí policejního orgánu bylo také podrobeno kontrole ze strany státního zastupitelství. Ve věci byl proveden výslech všech zúčastněných svědků, tj. zaměstnanců nočního klubu TX, zasahujících příslušníků policie, jakož i stěžovatele. Dále byl (navzdory tvrzení stěžovatele o opaku) k důkazu proveden videozáznam a fotografie pořízené stěžovatelem a znalecký posudek z oboru zdravotnictví. V napadeném rozhodnutí bylo vysvětleno, z jakého důvodu nebylo možné provést k důkazu záznam z bezpečnostních kamer na policejní stanici. Závěry vyšetřujících orgánů jsou dostatečně odůvodněny a nejsou z ústavního hlediska neudržitelné; do právního posouzení ani do vyhodnocení skutkových zjištění Ústavnímu soudu nenáleží zasahovat.
16. Ve vztahu k prvnímu incidentu, tj. zákroku vůči poškozenému u nočního klubu X, dospěly vyšetřující orgány po provedeném dokazování k závěru, že nedošlo k naplnění zákonných znaků skutkové podstaty trestného činu zneužití pravomoci úřední osoby. Stěžovatel byl ve značně podnapilém stavu a choval se agresivně jak vůči zaměstnancům nočního klubu, tak vůči zasahující hlídce, použití donucovacích prostředků tak nebylo v rozporu se zákonem. Ve věci je však třeba blíže v kázeňském řízení prověřit, zda způsob zásahu nebyl v rozporu se služebními předpisy. Takovýto závěr Ústavní soud nepovažuje za neudržitelný, na ústavní rovině žádné pochybení neshledává.
17. Ohledně druhého incidentu, tj. údajného napadení stěžovatele ve služebním voze, dospěl Ústavní soud v souladu s vyšetřujícími orgány k závěru, že stěžovatel nepředložil tzv. hájitelné tvrzení, které by založilo vyvratitelnou domněnku špatného zacházení ve smyslu čl. 7 odst. 2 Listiny a čl. 3 Úmluvy. Předně je třeba konstatovat, že oba zasahující policisté špatné zacházení se stěžovatelem během převozu na policejní stanici jednoznačně a konzistentně popírají. Z provedeného dokazování pak vyplynulo, že před zajištěním policejním orgánem byl stěžovatel ve značně podnapilém stavu (v dechu mu bylo po příjezdu hlídky naměřeno 1,91 promile alkoholu), během kterého, jak sám v okamžiku zajištění policejnímu orgánu sdělil, byl fyzicky a slovně napaden zaměstnanci nočního klubu; podle zaměstnanců to byl naopak stěžovatel, kdo se choval agresivně jak vůči nim, tak vůči ostatním návštěvníkům klubu. Ze svědeckých výpovědí dále vyplývá, že stěžovatel při procházení nočním klubem několikrát upadl, konkrétně svědek V. uvedl, že se stěžovatel praštil hlavou o masivní zrcadlo v prostorách klubu. Po propuštění na svobodu, cca hodinu a půl po příjezdu policejního orgánu do nočního klubu, stěžovatel cestoval do svého bydliště hromadnou dopravou, přičemž dle výpovědi vyslechnutých příslušníků policie byl stěžovatel hodinu po propuštění stále opřen o zastávku hromadné dopravy v blízkosti policejní stanice. Vzhledem k tomu, že stěžovatel byl v době zajištění policejním orgánem značně opilý, několikrát předtím v nočním klubu upadl a dostal se do potyček s personálem klubu, není prokazatelné, že se stopy špatného zacházení - modřina pod pravým okem a oděrka na čele nad levým obočím - u stěžovatele objevily teprve poté, co byl pod kontrolou policie. Provedené důkazy spíše nasvědčují o opaku. Předmětná zranění mohl stěžovatel rovněž velmi pravděpodobně utrpět při svém návratu do místa bydliště, kdy byl zřejmě stále pod značným vlivem alkoholu.
18. K námitce stěžovatele týkající se porušení práva na účinný opravný prostředek Ústavní soud konstatuje, že, jak bylo uvedeno výše, efektivní vyšetřování jako účinný prostředek nápravy v posuzované věci proběhlo. Případ řádně posoudil jak vyšetřující orgán GIBS, tak i dvě instance státních zástupců, a to opakovaně. Námitku porušení čl. 13 Úmluvy proto Ústavní soud neshledal důvodnou. V případě předání věci ke kázeňskému řízení nedochází k ukončení šetření spáchaného skutku tak, jako je tomu v případě odložení věci, nýbrž pouze k jeho předání jinému orgánu. Z uvedeného důvodu nevidí Ústavní soud z ústavního hlediska problém, rozhodl-li se zákonodárce poskytnout poškozenému možnost podání stížnosti v případě odložení věci, nikoli však v případě předání věci do kázeňského řízení.
19. Ústavní soud s ohledem na výše uvedené uzavírá, že naříkaná základní práva stěžovatele dotčeným rozhodnutím porušena nebyla. Ústavní soud proto ústavní stížnost odmítl podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 28. dubna 2020
Kateřina Šimáčková, v. r.
předsedkyně senátu