ECLI:CZ:US:2020:2.US.3279.19.1
sp. zn. II. ÚS 3279/19
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně Kateřiny Šimáčkové (soudkyně zpravodajky) a soudců Ludvíka Davida a Vojtěcha Šimíčka o ústavní stížnosti stěžovatele D. G., zastoupeného JUDr. Helenou Novákovou, advokátkou se sídlem třída Míru 146, Český Krumlov, proti rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích č. j. 6 Co 822/2019-2399 ze dne 25. 7. 2019 a s ní spojeném návrhu na zrušení §30 odst. 1 zákona č. 292/2013 Sb., o zvláštních řízeních soudních, takto:
Ústavní stížnost a návrh s ní spojený se odmítají.
Odůvodnění:
I. Vymezení věci a dosavadní průběh řízení
1. Stěžovatel se ústavní stížností domáhal zrušení v záhlaví uvedeného rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích, neboť má za to, že jím bylo porušeno jeho právo na spravedlivý proces podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"). Dále stěžovatel namítá porušení čl. 4 a čl. 90 Ústavy České republiky a čl. 32 odst. 4 Listiny.
2. Stěžovatel s ústavní stížností ve smyslu §64 odst. 1 písm. e) ve spojení s §74 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), spojuje návrh na zrušení §30 odst. 1 zákona č. 292/2013 Sb., o zvláštních řízeních soudních (dále jen "z. ř. s.").
3. Z napadeného rozhodnutí vyplývá, že stěžovatel je otcem tří nezletilých dětí. Dne 1. 2. 2017 uhradil stěžovatel k rukám matky dětí dlužné výživné za období od 1. 5. 2013 do 31. 1. 2016 ve výši 208 742 Kč, a dále dne 24. 2. 2017 nedoplatek výživného za roky 2016 a 2017 ve výši 177 900 Kč. Stěžovatel u Okresního soudu v Českém Krumlově podal návrh na rozhodnutí soudu o neshodě rodičů při péči o jmění nezletilých dětí, v němž se domáhal toho, aby matka na spořicí účty nezletilých dětí uložila rozdíl mezi stěžovatelem uhrazeným výživným a skutečnými náklady na odůvodněné potřeby dětí. Dle názoru stěžovatele činily náklady na potřeby dětí částku nižší než poskytnuté výživné, a tento rozdíl se tedy měl stát majetkem nezletilých dětí ve smyslu §917 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "občanský zákoník"). Tyto finanční prostředky matka měla, dle názoru stěžovatele, dětem spořit.
4. Rozsudkem Okresního soudu v Českém Krumlově č. j. 8 P 8/2017-2280 ze dne 25. 2. 2019 (dále jen "rozsudek okresního soudu") byl výše uvedený návrh stěžovatele zamítnut (výrok III.). Tento rozsudek byl napadeným rozhodnutím potvrzen jako věcně správný. Krajský soud v Českých Budějovicích se plně ztotožnil s právním závěrem Okresního soudu v Českém Krumlově, že pokud matce nikdy nebylo uloženo tvořit dětem úspory ze stěžovatelem poskytnutého (exekučně vymoženého) výživného na nezletilé děti, a ani taková povinnost neplyne ze zákona, nelze vůči matce tuto povinnost dovozovat, a návrh stěžovatele na rozhodnutí soudu o neshodě rodičů při péči o jmění nezletilých dětí tedy není důvodný.
II. Argumentace stěžovatele
5. Dle stěžovatele je právní závěr soudu prvního stupně založen nikoliv na dokazování skutkového stavu, nýbrž na posouzení právní otázky charakteru výživného, přičemž skutečnost, že matka v tomto řízení nemusela ke svým tvrzením o řádné spotřebě výživného předkládat žádný důkaz, došlo k jejímu nepřiměřenému zvýhodnění. Dále stěžovatel Krajskému soudu v Českých Budějovicích vytýká, že se v napadeném rozhodnutí nedostatečně vypořádal s jeho argumentací, a nesplnit tak požadavky konstantní judikatury Ústavního soudu. Dle stěžovatele se obecné soudy také dopustily přepjatého formalismu, když ustanovení §917 občanského zákoníku vyložily v rozporu s jeho smyslem a účelem. Pokud nějaká část výživného nebyla použita v souladu s jeho účelem, měla by se podle stěžovatele stát majetkem dětí podle §917 občanského zákoníku per analogiam. Obecné soudy také tento závěr nedostatečně odůvodnily, a proto se dopustily zakázané svévole a porušily stěžovatelovo právo legitimního očekávání. Z výše uvedených skutečností má stěžovatel za to, že bylo porušeno jeho právo na spravedlivý proces ve smyslu čl. 36 odst. 1 Listiny.
6. Porušení svého práva vychovávat děti k hospodárnému užívání majetku, jež stěžovatel dovodil z čl. 32 odst. 4 Listiny, spatřuje stěžovatel v tom, že obecné soudy neuznaly, že výživné je majetkovým nárokem dětí, který má být matkou, k jejímž rukám je placeno, spravován v souladu s jeho účelem a smyslem. Při tom poukazuje na nález ze dne 16. 12. 2016, sp. zn. IV. ÚS 650/2015, v němž podle stěžovatele Ústavní soud dospěl k obdobnému názoru. Stěžovatel má za to, že mu obecné soudy navíc znemožnily řádně spravovat jmění dětí ve smyslu §896 občanského zákoníku tím, že odmítly vyřešit otázku, zda se nějaká část vyplaceného výživného mohla stát majetkem dětí.
7. K návrhu na zrušení §30 z. ř. s. stěžovatel uvádí, že toto ustanovení je v rozporu s čl. 36 odst. 1 Listiny a čl. 4 a 90 Ústavy. Stěžovatel namítá, že nepřípustnost dovolání mu výrazně omezuje přístup k ochraně jeho základních práv, přičemž je odkázán na Ústavní soud, který bude posuzovat, zda se jedná o kauzu s již ústavněprávním rozměrem. Funkcí Nejvyššího soudu je navíc sjednocování rozhodovací činnosti soudů, a je v rozporu s principem právního státu a právní jistoty, pokud výsledek soudního sporu je do značné míry ovlivněn tím, který z osmi krajských soudů bude v konkrétní věci rozhodovat. Stěžovatel má dále za to, že pokud je systém nastaven tak, že nikdo nepřezkoumává obyčejnou zákonnost rozsudků v rodinných věcech a ve většině případů je shledáváno, že obyčejná nezákonnost nezpůsobuje jejich protiústavnost, nabourává to důvěru občanů v právo a jeho vymahatelnost.
III. Hodnocení Ústavního soudu
8. Ústavní soud posoudil obsah ústavní stížnosti a návrh s ní spojený a dospěl k závěru, že v části, v níž se stěžovatel domáhá zrušení §30 odst. 1 z. ř. s., je stěžovatel zjevně neoprávněným navrhovatelem podle §64 odst. 1 písm. e) a contrario ve spojení s §74 zákona o Ústavním soudu, ve zbývající části se poté jedná o návrh zjevně neopodstatněný podle §43 odst. 2 písm. a) citovaného zákona.
9. Ústavní soud ve svých rozhodnutích opakovaně zdůraznil, že není oprávněn zasahovat do jurisdikce obecných soudů, neboť není vrcholným článkem jejich soustavy (čl. 80 a čl. 90 Ústavy). Dále zdůraznil subsidiární charakter ústavní stížnosti jako prostředku ochrany základních práv a svobod i princip minimalizace zásahů do činnosti jiných orgánů veřejné moci [srov. nález sp. zn. I. ÚS 177/01 ze dne 3. 6. 2003 (N 75/30 SbNU 203); všechna rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná na http://nalus.usoud.cz]. Ústavní soud k zásahu do činnosti obecných soudů přistoupí pouze v případě, že na podkladě individuální ústavní stížnosti zjistí zásah do základních práv a svobod jedince. Takovýto zásah však Ústavní soud v posuzovaném případě neshledal.
10. Stěžovatel se v řízení před obecnými soudy domáhal toho, aby matka na spořicí účty nezletilých dětí uložila rozdíl mezi výživným, které bylo zpětně vymoženo, a skutečnými náklady na odůvodněné potřeby dětí. Dlužné výživné za období od 1. 5. 2013 do 31. 1. 2016 ve výši 208 742 Kč bylo vymoženo až dne 1. 2. 2017 a nedoplatek výživného za roky 2016 a 2017 ve výši 177 900 Kč byl vymožen dne 24. 2. 2017. Stěžovatel tedy v rozporu se soudním rozhodnutím nehradil stanovené výživné vůbec nebo ne v plné výši, a v této době bylo pouze na matce, jakým způsobem výživu a potřeby nezletilých dětí zajistí. Za této situace snaha stěžovatele uložit matce povinnost tvorby úspor z výživného, které bylo vymoženo až po několika letech, vykazuje podle Ústavního soudu znaky zneužití práva. Odvolací soud dostatečně odůvodnil, že pokud matce neplynula povinnost dětem spořit ze zákona či soudního rozhodnutí, nelze říci, že by matka porušila jakoukoli svojí povinnost, pokud stěžovateli nepředložila vyúčtování k zpětně vymoženému výživnému. Z odůvodnění rozhodnutí odvolacího soudu se navíc podává, že matka prokázala platby a předložila i tabulky s částkami, které dětem uhrazovala s tím, že si musela půjčovat od rodičů i známých. Požadavek otce na vyúčtování doplatku dlužného výživného pak v této situaci spíše působí jako příklad zneužití práva.
11. Za těchto okolností a vzhledem k tomu, že z obsahu napadeného rozhodnutí a ústavní stížnosti nevyplývá, že by nezletilé děti nebyly ze strany matky řádně zabezpečovány, a proto napadenému rozhodnutí nelze z ústavněprávního hlediska nic vytknout. Vzhledem k tomu, že Krajský soud v Českých Budějovicích své právní závěry dostatečně odůvodnil - k tomu lze ve stručnosti odkázat na bod 23 napadeného rozhodnutí - a s přihlédnutím k okolnostem posuzovaného případu je nutné odmítnout i další námitky stěžovatele, že by interpretací ustanovení §917 občanského zákoníku došlo k přepjatému formalismu nebo zakázané svévoli. Ústavní soud připomíná, že výklad a aplikace podústavního práva na jednotlivý případ je v zásadě věcí obecných soudů, a o zásahu Ústavního soudu do jejich rozhodovací činnosti lze uvažovat za situace, kdy je jejich rozhodování stiženo vadami, které mají za následek porušení ústavnosti [srov. nález sp. zn. III. ÚS 3725/13 ze dne 10. 4. 2014 (N 55/73 SbNU 89)]. Takové vady, vzhledem k výše popsaným okolnostem, Ústavní soud v napadeném rozhodnutí neshledal.
12. K námitce stěžovatele stran porušení práva vychovávat své děti k hospodárnému užívání majetku, dovozeného z čl. 32 odst. 4 Listiny, které stěžovatel spatřuje v tom, že mu postupem soudů bylo znemožněno spravovat majetkový nárok dětí v souladu s jeho účelem a smyslem, je nutné konstatovat, že v posuzovaném případě k zásahu do práva o děti pečovat a vychovávat je ve smyslu čl. 32 odst. 4 Listiny nedošlo. Ve smyslu čl. 32 odst. 4 Listiny je garantováno právo rodičů vychovávat své děti, a naopak dětem se poté rovněž zaručuje právo na rodičovskou péči a výchovu. Tento ústavně zaručený princip ochrany práv tedy zahrnuje ze strany rodičů zajištění podmínek materiální i nemateriální povahy k tomu, aby dítě mohlo dostatečně rozvíjet své možnosti a schopnosti vedoucí k jeho uplatnění ve společnosti. Pokud jde o materiální podmínky, ty se realizují především prostřednictvím povinnosti rodičů podílet se na vyživovací povinnosti ke svým dětem [srov. nález sp. zn. III. ÚS 511/05 ze dne 16. 3. 2006 (N 61/40 SbNU 593), nebo nález sp. zn. IV. ÚS 1181/07 ze dne 6. 2. 2008 (N 32/48 SbNU 415)]. Vzhledem k výše uvedenému a za situace, kdy stěžovatel řádně nehradil stanovené výživné a toto bylo zpětně vymoženo až exekučně, nelze nikterak dospět k závěru o zásahu do stěžovatelova práva vychovávat své děti ve smyslu čl. 32 odst. 4 Listiny.
13. Co se týká odkazu stěžovatele na nález ze dne 16. 12. 2015, sp. zn. IV. ÚS 650/2015, tak ten není případný. Ústavní soud se v tomto nálezu zabýval nepřiměřeně vysokou složkou spořící části výživného (70 000 Kč měsíčně), přičemž mimo jiné konstatoval, že "nejlepší zájem dítěte nelze zúžit jen na stránku jeho materiálního zajištění, ale je třeba jej vnímat jako výsledek poměřování materiálních a nemateriálních hodnot" a shledal, že takto stanovená spořící část výživného může být nejen v rozporu s nejlepšími zájmy dítěte, ale může také porušovat právo rodiče vychovávat své dítě, jež je mu garantováno v čl. 32 odst. 4 Listiny. V posuzovaném případě, kdy se stěžovatel naopak po matce domáhá, aby dětem spořila ze zpětně vymoženého výživného, přičemž výše výživného ani nebyla předmětem řízení před obecnými soudy, je zřejmé, že se Ústavní soud v citovaném nálezu zabýval naprosto odlišnou situací.
14. Pokud jde o návrh na zrušení ustanovení §30 odst. 1 z. ř. s., tak k němu v posuzované věci není stěžovatel aktivně legitimován, neboť toto ustanovení nebylo ve smyslu §74 zákona o Ústavním soudu odvolacím soudem aplikováno. Poučení o opravných prostředcích nelze pokládat za aplikaci napadeného ustanovení [srov. např. nález sp. zn. III. ÚS 2018/15 ze dne 19. 1. 2016 (N 11/80 SbNU 139), bod 30].
15. Nad rámec výše uvedeného Ústavní soud poznamenává, že soudní řízení není z ústavněprávního hlediska povinně dvoustupňové, přičemž výjimku tvoří pouze trestní věci, u nichž tento požadavek vyplývá z čl. 2 Protokolu č. 7 k Evropské úmluvě o ochraně lidských práv [srov. např. nález sp. zn. IV. ÚS 1001/18 ze dne 26. 7. 2018, nález sp. zn. IV. ÚS 742/14 ze dne 18. 6. 2015 (N 117/77 SbNU 711) nebo nález sp. zn. II. ÚS 2186/14 ze dne 13. 1. 2015 (N 2/76 SbNU 41)]. Tím spíše tedy soudní řízení nemůže z ústavněprávního hlediska být povinně ani třístupňové, a zahrnovat tak tedy i přezkum dovolacím soudem.
16. Vzhledem k výše uvedenému tedy Ústavní soud ústavní stížnost v části, v níž se stěžovatel domáhá zrušení §30 odst. 1 z. ř. s., odmítl podle §43 odst. 2 písm. b) ve spojení s §43 odst. 1 písm. c) zákona o Ústavním soudu pro zjevnou neoprávněnost navrhovatele, ve zbývající části pak jako návrh zjevně neopodstatněný podle §43 odst. 2 písm. a) citovaného zákona.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 14. dubna 2020
Kateřina Šimáčková, v. r.
předsedkyně senátu