ECLI:CZ:US:2020:2.US.3287.20.1
sp. zn. II. ÚS 3287/20
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně Kateřiny Šimáčkové (soudkyně zpravodajky) a soudců Ludvíka Davida a Davida Uhlíře o ústavní stížnosti stěžovatele Ferdinanda Mahra, zastoupeného Mgr. Veronikou Ščukovou, advokátkou, se sídlem Bráfova 50, Třebíč, proti usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 31. 8. 2020 č. j. 37 Co 193/2020-43, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. Stěžovatel se ústavní stížností domáhá zrušení v záhlaví označeného soudního rozhodnutí. Tvrdí, že napadeným rozhodnutím bylo porušeno jeho právo na soudní ochranu a spravedlivý proces zaručené čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a právo na ochranu vlastnictví zaručené čl. 11 odst. 1 Listiny.
2. Ústavní soud z ústavní stížnosti a napadeného rozhodnutí zjistil, že napadeným usnesením krajského soudu bylo rozhodováno o odvolání stěžovatele proti usnesení Okresního soudu v Třebíči ze dne 24. 6. 2020 č. j. 12 C 138/2020-22, jímž bylo zamítnuto předběžné opatření, dle kterého by se žalovaná na základě návrhu stěžovatele měla zdržet do právní moci rozhodnutí ve věci užívání specifikovaných nemovitostí, a to zejména tím, že do a na tyto nemovitosti nebude vstupovat. Odvolací soud usnesení soudu prvního stupně potvrdil, což odůvodnil tím, že i pokud by jiné probíhající řízení neřešilo otázky možného užívacího práva žalované k daným nemovitostem, je správný závěr soudu prvního stupně ohledně toho, že navržené předběžné opatření by v případě vyhovění nahrazovalo rozhodnutí ve věci. Pokud by se jím totiž žalovaná měla řídit, pak by musela dané nemovitosti opustit, a to včetně všech svých věcí (pokud by pouze sama odešla a věci tam nechala, pak by nemovitosti dále užívala). Je tedy zřejmé, že navržené předběžné opatření by bylo možno splnit pouze vyklizením předmětných nemovitostí, načež by stěžovatel musel žalobu na vyřízení věci samé vzít zpět, neboť by nadále již nebyla důvodná.
3. Stěžovatel ve své ústavní stížnosti namítá, že hlavní smysl institutu předběžného opatření a předpoklady pro jeho nařízení spočívají v řešení nutnosti zatímní úpravy poměrů účastníků ve spojení na zjištění pravděpodobnosti existence určitého protiprávního přetrvávajícího stavu. Stěžovatel se domnívá, že se tím odvolací soud i přes výslovnou odvolací argumentaci (např. srovnání s předběžnými opatřeními o svěření dětí do zatímní péče či o zákaz vstupu do obydlí, odkaz na judikaturu Ústavního soudu, nutnost svépomoci při odepření ochrany) nezabýval a jeho rozhodnutí je v tomto směru nepřezkoumatelné. V tom stěžovatel spatřuje nesplnění požadavku na úplnost a přesvědčivost odůvodnění rozhodnutí obecných soudů.
4. Odnětím ochrany vlastnického práva stěžovatele se tak též podle stěžovatele odvolací soud dopustil zásahu do základního práva stěžovatele na ochranu vlastnictví, jehož základním atributem je právo vlastníka své vlastnictví užívat. Stěžovatel rozhodování obecných soudů ve věci jeho návrhu na vydání předběžného opatření považuje též za projev svévole (čl. 1 Ústavy a čl. 2 odst. 2 a 3 Listiny), který vyvolává nutnost zásahu ze strany Ústavního soudu.
5. Ústavní soud nejprve posoudil splnění podmínek řízení a shledal, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem, který byl účastníkem řízení, ve kterém bylo vydáno rozhodnutí napadené ústavní stížností, a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatel je právně zastoupen v souladu s požadavky zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), a ústavní stížnost je přípustná (§75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu a contrario), neboť stěžovatel vyčerpal všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva.
6. Ústavní soud dále posoudil obsah ústavní stížnosti a dospěl k závěru, že tato představuje zjevně neopodstatněný návrh ve smyslu §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu. Uvedené ustanovení v zájmu racionality a efektivity řízení před Ústavním soudem dává tomuto soudu pravomoc posoudit "přijatelnost" návrhu předtím, než dospěje k závěru, že o návrhu rozhodne meritorně nálezem, přičemž jde o specifickou a relativně samostatnou část řízení, která nemá charakter řízení kontradiktorního, kdy Ústavní soud může obvykle rozhodnout bez dalšího, jen na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a údajů obsažených v samotné ústavní stížnosti. Směřuje-li pak ústavní stížnost proti rozhodnutí orgánu veřejné moci, považuje ji Ústavní soud zpravidla za zjevně neopodstatněnou, jestliže napadené rozhodnutí není vzhledem ke své povaze, namítaným vadám svým či vadám řízení, které jeho vydání předcházelo, způsobilé porušit základní práva a svobody stěžovatele, tj. kdy ústavní stížnost postrádá ústavněprávní dimenzi. Zjevná neopodstatněnost ústavní stížnosti, přes její ústavněprávní dimenzi, může rovněž vyplynout z předchozích rozhodnutí Ústavního soudu, řešících shodnou či obdobnou právní problematiku.
7. Ústavní soud ve své judikatuře vychází z názoru, že posouzení podmínek pro vydání předběžného opatření a jeho konkrétní podoby z hlediska správnosti přijatého řešení se jeho přezkumné pravomoci v zásadě vymyká a je věcí obecného soudu, neboť závisí na konkrétních okolnostech případu [srov. např. nález ze dne 10. 11. 1999 sp. zn. II. ÚS 221/98 (N 158/16 SbNU 171), usnesení ze dne 28. 6. 2012 sp. zn. II. ÚS 2010/12 nebo usnesení ze dne 2. 2. 2016 sp. zn. III. ÚS 49/16, dostupná na http://nalus.usoud.cz, stejně jako další rozhodnutí zde citovaná]. Ústavnímu soudu tedy, z hlediska ústavněprávního, nepřísluší přehodnocovat názor obecných soudů o důvodnosti návrhu na vydání předběžného opatření, nýbrž je povolán pouze ke zjištění, zda rozhodnutí o návrhu na vydání předběžného opatření, popřípadě rozhodnutí o jeho zamítnutí, mělo zákonný podklad (čl. 2 odst. 2 Listiny), bylo vydáno příslušným orgánem (čl. 38 odst. 1 Listiny) a současně nebylo projevem svévole ve smyslu čl. 1 Ústavy a čl. 2 odst. 2 a 3 Listiny [např. nález ze dne 10. 11. 1999 sp. zn. II. ÚS 221/98 (N 158/16 SbNU 171)]. Předmětem tohoto přezkumu může být i procesní postup, který nařízení předběžného opatření předcházel [např. nález ze dne 19. 1. 2010 sp. zn. Pl. ÚS 16/09 (N 8/56 SbNU 69; 48/2010 Sb.)].
8. Po přezkoumání napadeného usnesení krajského soudu dospěl Ústavní soud k závěru, že rozhodnutí soudu má zákonný podklad, bylo vydáno příslušným orgánem a v souladu s procesními předpisy. Ústavní soud konstatuje, že soud své rozhodnutí odůvodnil takovým způsobem, že nelze shledat, že by postupoval ústavně nepřípustným způsobem. Napadené usnesení je výrazem nezávislého soudního rozhodování, jež nevybočilo z mezí ústavnosti.
9. Stěžovatelem požadované odůvodnění napadeného rozhodnutí není možno posuzovat pohledem požadavků na meritorní rozhodnutí ve věci samé, neboť se jedná o rozhodnutí o předběžném opatření, nikoli o definitivní rozhodnutí ve věci samé.
10. Z uvedených důvodů proto Ústavní soud ústavní stížnost mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků řízení odmítl jako návrh zjevně neopodstatněný podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 4. prosince 2020
Kateřina Šimáčková, v. r.
předsedkyně senátu