ECLI:CZ:US:2020:2.US.3305.20.1
sp. zn. II. ÚS 3305/20
Usnesení
Ústavní soud rozhodl soudcem zpravodajem Ludvíkem Davidem o ústavní stížnosti stěžovatele Ing. Vladimíra Balhara, právně zastoupeného Mgr. Mojmírem Přívarou, advokátem se sídlem Kovářská 1253/4, Plzeň, proti usnesení Obvodního soudu pro Prahu 5 ze dne 5. 11. 2020 č. j. 15 C 41/2018-152, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. Stěžovatel se včas podanou ústavní stížností domáhá zrušení v záhlaví uvedeného usnesení Obvodního soudu pro Prahu 5 (dále jen "obvodní soud"), kterým bylo rozhodnuto o návrhu stěžovatele na spojení věcí vedených u tohoto soudu pod sp. zn. 26 C 457/2019, 28 C 91/2020, 26 C 186/2020 a 15 C 148/2020 tak, že tyto věci se ke společnému řízení s věcí vedenou pod sp. zn. 15 C 41/2018 nespojují. Obvodní soud svůj závěr odůvodnil tím, že v každé z uvedených věcí může být dokazování prováděno samostatně na základě odlišných listinných důkazů; zohledněn musí být přitom i aktuální stav řízení v daných případech. K tomu dodal, že v případě, kdy by soud spojil věci projednávané v jiných senátech ke společnému řízení, došlo by k odnětí věci zákonnému soudci, což by mělo být aplikováno pouze ve zcela výjimečných případech. Taková situace však nenastala.
2. Stěžovatel svůj návrh na spojení věcí odůvodňoval tím, že se jedná o totožné žaloby podávané žalobcem Půdní byty Smíchov, družstvo, které se liší jen obdobím, za které požaduje po stěžovateli náhrady škody. V ústavní stížnosti svou argumentaci stěžovatel doplnil odkazem na rozhodnutí Ústavního soudu (například II. ÚS 1765/14) a námitkami stran absence odůvodnění postupu obvodního soudu. Poukázal též na násobení nákladů řízení a na nesystematičnost v rozhodování soudu o jednotlivých žalobách - nařizování jednání, přerušení řízení aj.
3. Ústavní soud dříve, než přistoupí k projednání a rozhodnutí věci samé, prověřuje, zda jsou v dané věci splněny všechny formální podmínky stanovené pro ústavní stížnost zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"). V tomto směru Ústavní soud zdůrazňuje, že jedním ze základních pojmových znaků ústavní stížnosti, jakožto prostředku ochrany ústavně zaručených základních práv nebo svobod, je její subsidiarita. To znamená, že ústavní stížnost lze zpravidla podat pouze tehdy, pokud navrhovatel vyčerpal všechny prostředky, které mu zákon k ochraně práva poskytuje (§75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu); s výjimkou zakotvenou v ustanovení §75 odst. 2 zákona o Ústavním soudu. Smysl a účel této zásady reflektuje maximu, podle níž ochrana ústavnosti není pouze úkolem Ústavního soudu, nýbrž je úkolem všech orgánů veřejné moci, zejména obecné justice. V neposlední řadě zásada subsidiarity odráží i princip minimalizace zásahů Ústavního soudu do činnosti (pravomoci) jiných orgánů veřejné moci, jejichž rozhodnutí jsou v řízení o ústavních stížnostech přezkoumávána. Zásah Ústavního soudu připadá zásadně v úvahu pouze tehdy, jestliže náprava tvrzené protiústavnosti v rámci systému ostatních orgánů veřejné moci již není možná. Ústavní stížností se lze proto domáhat ochrany základních práv a svobod jen proti rozhodnutím "konečným", tj. rozhodnutím o posledním procesním prostředku, který zákon k ochraně práva poskytuje (§72 odst. 3 zákona o Ústavním soudu).
4. V nyní posuzovaném případě směřuje ústavní stížnost proti usnesení obvodního soudu, kterým nebylo vyhověno návrhu stěžovatele na spojení věcí ke společnému řízení podle §112 odst. 1 občanského soudního řádu. Toto rozhodnutí však nelze podle rozhodovací praxe Ústavního soudu považovat za rozhodnutí o posledním prostředku, který zákon poskytuje stěžovateli k ochraně jeho práva. Jedná se totiž o rozhodnutí procesní povahy, kdy případné námitky, týkající se například nehospodárnosti postupu soudu, může stěžovatel uplatnit v dalším průběhu řízení, a to v souvislosti s rozhodováním o náhradě nákladů řízení. Shodným způsobem Ústavní soud posoudil otázku přezkumu usnesení, jímž byl obecným soudem zamítnut návrh účastníka na spojení věcí, např. v usnesení sp. zn. I. ÚS 2152/19 ze dne 12. 8. 2019, usnesení sp. zn. III. ÚS 2113/18 ze dne 31. 7. 2018, usnesení sp. zn. III. ÚS 971/13 ze dne 4. 9. 2013 či usnesení sp. zn. IV. ÚS 1378/18 ze dne 11. 5. 2018. Ústavní soud přitom v této konkrétní věci neshledal důvod, aby se od již dříve vyslovených závěrů odchýlil.
5. Z výše vyložených důvodů soudce zpravodaj mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků předčasně podanou ústavní stížnost odmítl jako návrh nepřípustný podle §43 odst. 1 písm. e) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 4. prosince 2020
Ludvík David, v. r.
soudce zpravodaj