ECLI:CZ:US:2020:2.US.331.20.1
sp. zn. II. ÚS 331/20
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedkyně Kateřiny Šimáčkové a soudců Davida Uhlíře (soudce zpravodaje) a Ludvíka Davida o ústavní stížnosti K. H., t. č. Věznice Příbram, Příbram, zastoupeného Mgr. Vojtěchem Říhou, advokátem se sídlem ul. 28. října 184, Příbram, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 9. října 2019, č. j. 7 Tdo 1216/2019-367 ze dne 27. listopadu 2019, usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 29. května 2019, č. j. 3 To 169/2019-295 a rozsudku Okresního soudu ve Znojmě ze dne 8. dubna 2019, č. j. 17 T 13/2019-256, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I. Vymezení věci a předchozí průběh řízení
1. Stěžovatel se podanou ústavní stížností domáhá zrušení usnesení Nejvyššího soudu, usnesení Krajského soudu v Brně a rozsudku Okresního soudu ve Znojmě pro jejich nezákonnost a nesouladnost s čl. 1, čl. 3 odst. 1 a čl. 4 odst. 4 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a rovněž pro jejich nesouladnost s materiálním právním státem tak, jak je vymezen v preambuli Ústavy České republiky. Napadená rozhodnutí porušují stěžovatelova práva zakotvená v čl. 36 odst. 2, čl. 40 odst. 2 a čl. 8 odst. 1 Listiny.
2. Stěžovatel byl obviněným v trestní věci týrání osoby žijící ve společném obydlí podle §199 odst. 1, odst. 2 písm. d) trestního zákoníku, za kterou byl stěžovatel v záhlaví specifikovaným rozsudkem Okresního soudu ve Znojmě odsouzen podle §199 odst. 2 trestního zákoníku k trestu odnětí svobody na čtyři roky, pro jehož výkon byl podle §56 odst. 2 písm. a) trestního zákoníku zařazen do věznice s ostrahou. Podle §70 odst. 2 písm. a), odst. 6 trestního zákoníku mu byl dále uložen trest propadnutí věci (černého kabelu od TV o délce cca 1,5 m).
3. Stěžovatel se dle prvostupňového rozsudku měl skutku konkrétně dopustit tím, že v rodinném domku týral svojí matku. Poškozenou dlouhodobě urážel vulgárními výrazy a vyhrožoval jí zabitím, dále ji fyzicky napadal údery pěstí do obličeje, také jí kopal po celém těle a v jednom případě, když kolem něho procházela, ji bezdůvodně kopl do hýždí, přičemž v několika případech musela poškozená z obavy o svůj život a zdraví utéct z domku a vyhledat pomoc u sousedů. Při posledním incidentu dne 8. 9. 2018 musela v jejich společně obývaném domě zakročit policejní hlídka. Poškozená měla tehdy opět obavu o svůj život z důvodu nadávek a výhružek zabitím, což ji měl stěžovatel naznačovat údery pěstí i kopy nohou, přičemž zároveň mával poškozené před obličejem kabelem od TV o délce cca 1,5 m a snažil se ji udeřit, poté si z kuchyně vzal ještě kuchyňský nůž s čepelí o délce 14,5 cm a šířce 2,5 cm, s nímž poškozené hrozil.
4. Rozsudek soudu prvního stupně napadl obviněný odvoláním, které Krajský soud v Brně usnesením zamítl podle §256 trestního řádu. Proti usnesení soudu druhého stupně podal stěžovatel prostřednictvím svého obhájce dovolání. Přestože výslovně neuvedl dovolací důvod, o který dovolání opírá, v textu doslovně citoval znění §265b odst. 1 písm. g) trestního řádu a i Nejvyšší soud tak podání posoudil. Nesprávné právní posouzení věci spatřoval v tom, že soudy vzaly za prokázaná skutková zjištění, která vyplývají pouze ze zprostředkovaných svědeckých výpovědí, poškozená si nikdy předtím nestěžovala. Soudu prvního stupně rovněž vytkl spekulaci stran potíží poškozené v oblasti břicha, kdy tyto mohly být ve skutečnosti způsobeny i zdravotními problémy poškozené zapříčiněnými její špatnou životosprávou. Soud nepostupoval v souladu se zásadou in dubio pro reo, přičemž dospěl k závěrům, které jsou v rozporu s důkazy, přičemž jinak by byla kvalifikace stěžovatelova skutku pro něj příznivější (například kvalifikace jako přečin nebezpečného vyhrožování). Nejvyšší soud však stěžovateli nepřisvědčil. Zdůraznil, že svou veškerou argumentaci staví výhradně na vlastní verzi skutkového děje. Veškeré důkazy potřebné pro meritorní rozhodnutí byly provedeny a pečlivě zhodnoceny, jak jednotlivě, tak i v jejich vzájemných souvislostech, v souladu s pravidly formální logiky a zásadou volného hodnocení důkazů. I podle Nejvyššího soudu dospěl prvostupňový soud ke správným skutkovým závěrům odpovídajícím výsledkům dokazování. Podané dovolání proto Nejvyšší soud odmítl.
II. Ústavní stížnost a podání stěžovatele
5. Stěžovatel brojí proti rozhodnutím obecných soudů ústavní stížností. V úvodu ústavní stížnosti, jakož i dalších podáních směřovaných k Ústavnímu soudu, stěžovatel konstatuje, že od samého počátku nesouhlasí s trestním stíháním vedeným proti jeho osobě a celá věc se skutkově odehrála jinak. Celé trestní stíhání a odsouzení stěžovatele proběhlo v závěru pouze v rovině "tvrzení proti tvrzení," a trestní stíhání tudíž ani nikdy nemělo být zahájeno, což odpovídá rovněž judikatuře Ústavního soudu. Od samého počátku zde byla objektivně přítomna pochybnost o nezainteresovanosti poškozené a orgánů činných v trestním řízení na výsledku řízení a tím došlo k porušení a dotčení základních práv stěžovatele, konkrétně práva na spravedlivý proces a rovněž i porušení principu presumpce neviny. Dle čl. 6 směrnice Evropského parlamentu a Rady (EU) 2016/343 ze dne 9. března 2016, kterou se posilují některé aspekty presumpce neviny a právo být přítomen při trestním řízení před soudem, pak státy zajistí, aby důkazní břemeno při prokazování viny podezřelé nebo obviněné osoby leželo na obžalobě a aby veškeré pochybnosti v otázce viny byly vykládány ve prospěch podezřelé nebo obviněné osoby.
6. Stěžovateli bylo po celou dobu řízení kladeno za vinu, že měl snad svou matku ohrožovat a u toho měl držet v rukou nůž značky MIKOV s čepelí dlouhou 15 cm. Podle stěžovatele byla tato čepel v průběhu trestního řízení užita jen ze strany orgánů činných v trestním řízení, nebyla však nikdy užita ze strany stěžovatele proti domnělé poškozené způsobem, který byl stěžovateli v průběhu celého trestního řízení kladen za vinu. Nůž byl v domácnosti stěžovatele a poškozené jen náhodně vybrán mezi předměty domácnosti z příborníku, aniž by však měl vlastní vnitřní a bližší souvislost se souzeným jednáním stěžovatele. Tímto významným narušením řádnosti trestního řízení a důkazního procesu v něm obsažených při identifikaci a zajišťování důkazů, došlo k zasažení do práva stěžovatele na spravedlivý proces.
7. Nejvyšší soud v napadeném usnesení neshledal extrémní rozpory mezi skutkovými zjištěními soudu a provedenými důkazy ze strany rozhodování nalézacího soudu, případně soudu odvolacího. Zaměřil se pouze na formální hodnocení podaného dovolání a rovněž na formální hodnocení dovolacích důvodů, aniž by se však do hloubky zaobíral jednotlivými skutkovými zjištěními, případně by se pokoušel vyřešit jednotlivé rozpory. Nejvyšší soud tak neučinil žádný krok k ochraně práv stěžovatele.
III. Hodnocení Ústavního soudu
8. K projednání ústavní stížnosti je Ústavní soud příslušný a jde zároveň o návrh přípustný, neboť směřuje proti rozhodnutím Nejvyššího soudu, krajského soudu a okresního soudu. Včas podaná ústavní stížnost je procesně bezvadná a byla podána oprávněnou osobou, která je řádně zastoupena.
9. Podle §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu") senát návrh usnesením odmítne mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků, jde-li o návrh zjevně neopodstatněný.
10. Podle §43 odst. 3 zákona o Ústavním soudu musí být usnesení o odmítnutí návrhu písemně vyhotoveno, stručně odůvodněno uvedením zákonného důvodu, pro který se návrh odmítá, a musí obsahovat poučení, že odvolání není přípustné.
11. Ústavní soud zdůrazňuje, že je podle čl. 83 Ústavy České republiky výhradně soudním orgánem ochrany ústavnosti. V tomto ohledu je nutné zmínit, že jedině obecným soudům náleží zjišťování trestných činů a spravedlivé potrestání pachatelů, a to zákonem stanoveným způsobem. Ústavnímu soudu nepřísluší přezkoumávat rozhodnutí soudů o vině pachatele trestného činu z hlediska jejich zákonnosti či dokonce správnosti ani v tomto směru není oprávněn přehodnocovat důkazy soudy provedené.
12. Pravomoc Ústavního soudu je založena výlučně k přezkumu rozhodnutí z hlediska dodržení ústavněprávních principů, tj. zda v řízení nebo v rozhodnutí jej završujícím nebyly porušeny ústavními předpisy chráněná práva a svobody účastníka řízení, zda řízení bylo vedeno v souladu s ústavními principy a zda je lze jako celek pokládat za spravedlivé. K porušení by mohlo dojít například tehdy, pokud by právní závěry obsažené v napadených rozhodnutích byly v extrémním nesouladu s vykonanými skutkovými zjištěními, anebo z nich v žádné možné interpretaci nevyplývaly [viz např. nález Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 84/94 ze dne 20. 6. 1995 (N 34/3 SbNU 257)], popřípadě byla-li by skutková zjištění v extrémním nesouladu s provedenými důkazy [viz např. nález Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 166/95 ze dne 30. 11. 1995 (N 79/4 SbNU 255)]. Ústavní soud se seznámil s ústavní stížností a napadenými rozhodnutími a dospěl k závěru, že se jedná o stížnost zjevně neopodstatněnou.
13. Ústavní soud s ohledem na výše uvedená východiska nejprve uvádí, že námitky stěžovatele směřují zejména proti způsobu, jakým soudy prováděly a hodnotily důkazy a k jakým skutkovým a právním závěrům dospěly. Ve své stížnosti však neuvádí žádné jiné argumenty a ani námitky, s nimiž by se obecné soudy řádně nevypořádaly již v odvolacím a především v dovolacím řízení, přičemž v obou případech stěžovatelově opravnému prostředku nebylo vyhověno. Ani Ústavní soud nezjistil v postupu soudů žádnou vadu dosahující ústavně právní relevance.
14. Ústavní soud na základě výše uvedených zásad dospěl k závěru, že posuzovaná ústavní stížnost, resp. námitky v ní obsažené, včetně všech navazujících podání stěžovatele v tomto smyslu neobstojí, neboť takovými - ústavněprávně relevantními - pochybeními napadené řízení a jeho výsledek ve skutečnosti postiženo není.
15. Co do posouzení stěžovatelem tvrzených vad při hodnocení důkazů a vytváření celkového obrazu o průběhu trestného činu je totiž namístě úsudek, že z obsahu napadených rozhodnutí neplyne jakýkoliv podklad pro závěr, že obecné soudy pochybily ve smyslu zjevného, resp. extrémního vybočení ze standardů, které příslušné procesní předpisy předepisují pro režim získání potřebných skutkových zjištění. Obecné soudy předestřely detailní popis a interpretaci jednání stěžovatele, jež založily na dostatečně důkladném dokazování, jakož i adekvátním hodnocení provedených důkazů. Přijaté skutkové závěry v nich mají věcné i logické zakotvení. K závěru, že skutková zjištění jsou naopak s nimi v extrémním nesouladu, dospět nelze.
16. Výhrady stěžovatele k posouzení průběhu kritického skutku (resp. jeho pachatelství) nejsou ničím jiným než pokračující polemikou s obecnými soudy, které se s uplatněnými námitkami již adekvátně vypořádaly. Pokud jde o výpovědi svědků, je především úkolem nalézacího soudu, aby posoudil věrohodnost svědeckých výpovědí, neboť v souladu se zásadou ústnosti a bezprostřednosti má k takovému posouzení po provedeném hlavním líčení nejlepší předpoklady.
17. Principy plynoucí ze stěžovatelem namítané směrnice, jakož i judikatury Ústavního soudu k principu presumpce neviny soudy dostatečně zhodnotily. Podstatou přezkumu Nejvyšším soudem pak nebylo opětovné vypořádání jednotlivých skutkových okolností, ale právě zjištění případných extrémních rozporů mezi provedenými důkazy a učiněnými skutkovými závěry. Jelikož takový extrémní rozpor na základě tvrzení stěžovatele a obsahu spisů Nejvyšší soud neshledal, dovolání usnesením odmítl, přičemž Ústavní soud se s takovým postupem ztotožňuje.
18. S ohledem na shora uvedené tak Ústavní soud dospěl k závěru, že ústavní stížností napadenými rozhodnutími Nejvyššího soudu, krajského soudu a okresního soudu nedošlo k porušení ústavně zaručených práv stěžovatele.
19. Ústavní soud odmítl ústavní stížnost směřující proti napadeným rozhodnutím podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 8. prosince 2020
Kateřina Šimáčková v. r.
předsedkyně senátu