ECLI:CZ:US:2020:2.US.3368.20.1
sp. zn. II. ÚS 3368/20
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedkyně Kateřiny Šimáčkové (soudkyně zpravodajky) a soudců Ludvíka Davida a Davida Uhlíře ve věci ústavní stížnosti stěžovatelky Yvony Kaletové, zastoupené Mgr. Markem Ježkem, advokátem, se sídlem v Českém Těšíně, Tovární 1707/33, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. 9. 2020 č. j. 33 Cdo 1729/2020-157, rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 14. 1. 2020 č. j. 11 Co 382/2019-107 a rozsudku Okresního soudu ve Frýdku-Místku ze dne 6. 8. 2019 č. j. 109 C 13/2019-32, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. Stěžovatelka se v ústavní stížnosti domáhá zrušení v záhlaví označených rozhodnutí pro tvrzený zásah do svého základního práva na spravedlivý proces a soudní ochranu zaručeného čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"). Dále namítá porušení čl. 38 odst. 2 Listiny.
2. Ústavní soud z ústavní stížnosti stěžovatelky a napadených rozhodnutí zjistil, že vedlejší účastníci se žalobou podanou dne 8. 4. 2019 domáhali po stěžovatelce zaplacení částky 652.327 Kč s příslušenstvím, protože stěžovatelka nesplnila svou zákonnou povinnost předat jim nemovité věci převedené na základě kupní smlouvy ze dne 27. 7. 2018 v ujednaném množství, jakosti a provedení, neboť tyto měly vykazovat vady vyjmenované v žalobě. Vedlejší účastníci pak měli za to, že vzhledem k existenci vad jim vznikl nárok na přiměřenou slevu z kupní ceny ve výši uplatněné v žalobě. V podané žalobě (čl. III.) bylo uvedeno, že stěžovatelka existenci jakýchkoliv vad popírá s odkazem na její přípis. Dále vedlejší účastníci uvedli, že nárok na slevu vůči stěžovatelce uplatnili prostřednictvím svého právního zástupce přípisy ze dne 24. 9. 2018 a 22. 1. 2019, které byly doručeny stěžovatelce (z části do vlastních rukou a z části k rukám jejího právního zástupce). Oba specifikované přípisy pak byly přílohou podané žaloby. Okresní soud ve Frýdku-Místku na základě podané žaloby vydal ve věci dne 21. 5. 2019 platební rozkaz, který byl stěžovatelce doručen dne 30. 5. 2019. Téhož dne stěžovatelka udělila svému právnímu zástupci v předmětném řízení plnou moc, a ten pak včas proti vydanému platebnímu rozkazu podal odpor, v důsledku čehož byl platební rozkaz zrušen. Právní zástupce stěžovatelky, prostřednictvím k tomuto úkonu pověřeného advokátního koncipienta, poté dne 5. 6. 2019 prostudoval spis vedený v této věci u okresního soudu, o čemž byl pořízen záznam založený v soudním spise. Dne 17. 6. 2019 bylo právnímu zástupci stěžovatelky doručeno usnesení okresního soudu ze dne 13. 6. 2019 č. j. 109 C 13/2019-29, kterým jí soud dle §114bodst. 1 občanského soudního řádu (dále též jen "o. s. ř.") uložil, aby se ve lhůtě 30 dnů ode dne doručení usnesení písemně vyjádřila ve věci samé k podané žalobě. Na tuto výzvu stěžovatelka nezareagovala, protože údajně byla právním zástupcem stěžovatelky "přehlédnuta".
3. Okresní soud ve Frýdku-Místku svým napadeným rozsudkem ze dne 6. 8. 2019 č. j. 109 C 13/2019-32 rozhodl ve věci tak, že shledal podmínky vydání rozsudku pro uznání, a proto žalobě vedlejších účastníků vyhověl. Krajský soud v Ostravě (odvolací soud) rozsudkem ze dne 14. 1. 2020 č. j. 11 Co 382/2019-107 rozsudek soudu prvního stupně potvrdil a rozhodl o nákladech odvolacího řízení. Dovodil, že v posuzovaném případě byly naplněny podmínky pro vydání usnesení ve smyslu §114b odst. 1 o. ř. Prokázání nároku na slevu z kupní ceny věci je případem skutkově náročným, navíc žalobci stěžovatelce vytkli několik vad prodané věci. Na podkladě dostatečných skutkových tvrzení uvedených v žalobě bylo možné nárok vedlejších účastníků jako žalobců předběžně právně kvalifikovat, z čehož se podává, že nešlo o zřejmě bezúspěšné uplatnění práva a ve věci bylo možné uzavřít smír. Soud stěžovatelku řádně poučil o následcích její procesní pasivity, usnesení bylo vydáno před prvním jednáním ve věci a doručeno bylo stěžovatelce nikoli dříve než samotná žaloba. Stěžovatelka se ve stanovené lhůtě k žalobě nevyjádřila, ani neoznačila vážný důvod, který jí v tom bránil; žádnou procesní obranu nevznesla ani dříve. Nastala tudíž fikce uznání nároku podle §114b odst. 5 o. s. ř. a soud prvního stupně správně rozhodl rozsudkem pro uznání.
4. Proti rozsudku odvolacího soudu podala stěžovatelka dovolání, které napadeným usnesením ze dne 23. 9. 2020 č. j. 33 Cdo 1729/2020-157 Nejvyšší soud odmítl. Stěžovatelka namítala, že odvolací soud se při řešení otázky splnění podmínek pro vydání rozsudku pro uznání odchýlil od rozhodovací praxe dovolacího soudu. Nejvyšší soud ve svém napadeném rozhodnutí uvedl, že ustanovení §114b odst. 1 o. s. ř. je institutem přípravy prvního jednání ve sporném řízení, které v odůvodněných případech - vyžaduje-li to povaha věci nebo okolnosti případu - dává soudu možnost, s výjimkou věcí tímto ustanovením vyloučených, vyzvat účastníka pod fikcí uznání nároku k písemnému vyjádření. Povahou věci se rozumí její typová, skutková či právní obtížnost, která sama o sobě vyžaduje kvalifikovanou přípravu jednání. Povaha věci vyžaduje vydání usnesení podle §114b odst. 1 o. s. ř. tehdy, je-li zjišťování skutkového stavu věci s ohledem na předpokládané množství odlišných tvrzení účastníků a navrhovaných důkazů obtížné, a kdy bez znalosti stanoviska žalovaného nelze jednání připravit tak, aby při něm bylo zpravidla možné věc rozhodnout. Okolnosti případu odůvodňují vydání usnesení podle §114b o. s. ř. v takovém sporu, kdy dosavadní poznatky ukazují, že - ačkoliv by podle své povahy nemuselo jít o věc z hlediska zjišťování skutkového stavu ani po právní stránce obtížnou - tu jsou takové skutečnosti, které vedou k závěru, že bez písemného vyjádření žalovaného ve věci nemůže být jednání připraveno tak, aby při něm mohlo být zpravidla o sporu rozhodnuto. V posuzovaném případě šlo podle Nejvyššího soudu o nároky z odpovědnosti za vady koupené věci, tedy o spor, u nějž je na místě očekávat skutkovou obtížnost vyžadující součinnost obou účastnických stran. Stěžovatelka se (prostřednictvím podaného odporu) během řízení vymezila k žalobě pouze tak, že s ní nesouhlasí, aniž by soudu ozřejmila svůj názor na jednotlivá tvrzení žalující strany. Naproti tomu odvolací soud nepochybil, dovodil-li, že obsah žaloby umožňoval právní kvalifikaci uplatněného nároku a nejednalo se o zjevně bezúspěšné uplatňování práva, kdy by výzva ve smyslu §114b odst. 1 o. s. ř. nebyla na místě. Z argumentace stěžovatelky, že její aktivitu v řízení lze dovodit z toho, že její právní zástupce nahlížel do spisu a podal proti vydanému platebnímu rozkazu odpor, že nebylo nutné zjišťovat její stanovisko ve věci, neboť vyplývalo ze samotných žalobních tvrzení, a že v důsledku jejího postoje nedošlo k průtahům v řízení, je patrná snaha napravit to, že zástupce stěžovatelky - jak v dovolání připouští - přehlédl doručení výzvy podle §114b odst. 1 o. s. ř. a její existenci zaznamenal teprve z rozsudku pro uznání; nepodporuje to však avizovanou strategii aktivní obrany v řízení.
5. Stěžovatelka ve své ústavní stížnosti napadeným rozhodnutím vytýká, že byl nesprávně vydán rozsudek pro uznání a namítá, že v řízení před okresním soudem nebyly splněny předpoklady pro vydání usnesení podle §114b odst. 1 o. s. ř., kterým byla vyzvána k vyjádření, a proto ani nemohlo dojít, přes nevyjádření se stěžovatelky k této výzvě, ke vzniku fikce uznání nároku ve smyslu ustanovení §114b odst. 5 o. s. ř. Stěžovatelka dále opakuje svou argumentaci, že okresnímu soudu mělo být zřejmé, že není k žalobě lhostejná, případně obstrukčně pasivní.
6. Stěžovatelka je nadto přesvědčena o tom, že skutková tvrzení vedlejších účastníků obsažená v žalobě nebyla dostatečně konkrétní a určitá, a žaloba tak nesplňovala základní obsahové náležitosti vymezené ustanovením §79 odst. 1 o. s. ř. Za nedostatky žaloby stěžovatelka považuje to, že vedlejší účastníci v podané žalobě specifikovali celkem 6 vad, které byly uvedeny i v předžalobní výzvě připojené k žalobě, avšak jako důkaz k jejich existenci doložili toliko rozpočet nákladů na odstranění dvou namítaných vad. Ve výzvě pak byla požadována částka 2.159.445,38 Kč, avšak žalobou z titulu slevy se vedlejší účastníci domáhali toliko částky 652.327 Kč, bez odůvodnění této změny. Stěžovatelka má za to, že soud prvého stupně ani odvolací soud neprovedl řádné posouzení splnění předpokladů pro vydání rozsudku pro uznání. Stěžovatelka ve své ústavní stížnost rovněž poukázala na judikaturu Ústavního soudu, z níž dovozuje, že soudy musí velmi opatrně přistupovat k aplikaci fikce uznání nároku podle §114b odst. 5 o. s. ř. plynoucí z nesplnění kvalifikované výzvy. Poukazuje i na to, že v relativně nedávné době se Ústavní soud dokonce zabýval ústavností úpravy zakotvené v tomto ustanovení. Z dřívější rozhodovací praxe Ústavního soudu je podle stěžovatelky patrné zdůraznění významných následků institutu rozsudku pro uznání, který podstatně redukuje možnost uplatnění procesních práv žalovaného a zejména jeho práva rozporovat žalovaný nárok či tvrzení žalobce. Proto jeho vydání musí být vázáno na řádné, nepochybné a prokazatelné naplnění zákonných podmínek dle §153a občanského soudního řádu (srov. nález sp. zn. III. ÚS 454/04). V nálezu sp. zn. IV. ÚS 2503/13 pak Ústavní soud doplnil, že "dikce ustanovení §114b odst. 5 ve spojení s §153a odst. 3 o. s. ř. sice zdánlivě neposkytuje rozhodujícímu soudci prostor pro diskreci při jejich aplikaci, avšak obecná pravidla spravedlivého procesu včetně ústavních kautel podle čl. 36 Listiny základních práv a svobod musí být i v takovém případě respektována tak, aby byla nejen zachována rovnost stran soudního sporu, ale i přístup k soudu" (bod 26). Dále stěžovatelka poukazuje na rozhodnutí Ústavního soudu, dle nějž je povinností obecných soudů volit při posuzování podání účastníků řízení postup vstřícnější k jejich právu na soudní ochranu, resp. přístup k soudu (viz například nález sp. zn. I. ÚS 354/15). Z citované judikatury stěžovatelka dovozuje, že napadená rozhodnutí nelze považovat za ústavně konformní a že se odchylují od judikatury Ústavního soudu citované stěžovatelkou. Dále namítá, že se jejím odkazem na judikaturu Ústavního soudu obecné soudy zabývaly nedostatečně.
7. Ústavní soud nejprve posoudil splnění podmínek řízení a shledal, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněnou stěžovatelkou, která byla účastnicí řízení, ve kterém byla vydána rozhodnutí napadená ústavní stížností, a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatelka je právně zastoupena v souladu s požadavky §29 až 31 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), a ústavní stížnost je přípustná (§75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu a contrario), neboť stěžovatelka vyčerpala všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva.
8. Ústavní soud se seznámil s ústavní stížností a napadenými rozhodnutími a dospěl k závěru, že se jedná o návrh zjevně neopodstatněný.
9. Ústavní soud ve svých rozhodnutích opakovaně zdůraznil, že není oprávněn zasahovat do jurisdikce obecných soudů, neboť není vrcholným článkem jejich soustavy (čl. 81 a čl. 90 Ústavy). Dále zdůraznil subsidiární charakter ústavní stížnosti jako prostředku ochrany základních práv a svobod i princip minimalizace zásahů do pravomoci jiných orgánů veřejné moci [srov. nález sp. zn. I. ÚS 177/01 ze dne 3. 6. 2003 (N 75/30 SbNU 203); nález sp. zn. III. ÚS 23/93 ze dne 1. 2. 1994 (N 5/1 SbNU 41); všechna rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná na http://nalus.usoud.cz]. Ústavní soud k zásahu do pravomoci obecných soudů přistoupí pouze v případě, že na podkladě individuální ústavní stížnosti zjistí zásah do základních práv a svobod jedince.
10. Již z výše provedené rekapitulace stěžovatelčiných námitek se podává, že podstatou její polemiky je nesouhlas s procesním postupem obecných soudů. Ústavní soud neshledal v postupu soudů žádná pochybení ústavněprávního charakteru. Napadená rozhodnutí vycházejí z aplikace podústavního práva, do jehož hodnocení nepřísluší Ústavnímu soudu zasahovat. Závěry obecných soudů nejsou nijak svévolné ani překvapivé, a nepředstavují tak porušení ústavně zaručených práv stěžovatelky.
11. Ústavní soud neshledal v postupu obecných soudů ani rozpor se svou judikaturou ve věci rozsudku pro uznání. Je sice pravda, že se Ústavní soud zabýval ústavní konformitou samotné právní úpravy rozsudku pro uznání, avšak nakonec rozhodl tak, že tato právní úprava je ústavně souladná, a proto nepřistoupil k jejímu zrušení. Ve svém nálezu sp. zn. Pl. ÚS 13/15 ze dne 31. 5. 2016 upřednostnil ústavně konformní výklad napadeného ustanovení. Je též pravda, že stanovil restriktivní podmínky pro jeho aplikaci a uložil obecným soudům, že při posuzování splnění podmínek pro vydání rozsudku pro uznání je nutno postupovat velmi uvážlivě, aby nedošlo k porušení práva na spravedlivý proces žalovaného jen pro jeho nezkušenost či neschopnost zajistit si právní pomoc. Žádný takový aspekt však v případě stěžovatelky nenastal. Podle jejího tvrzení důvodem pasivity v reakci na příslušnou výzvu bylo opomenutí jejího právního zástupce. Ten navíc podle podústavního práva nese vůči stěžovatelce odpovědnost za svá opomenutí. Ústavní soud neshledal, že by se ve stěžovatelčině případě jednalo o neústavnost použití rozsudku pro uznání ve smyslu jeho dřívější judikatury.
12. Z výše uvedených důvodů Ústavní soud podanou ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků podle §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb. o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 9. prosince 2020
Kateřina Šimáčková, v. r.
předsedkyně senátu