ECLI:CZ:US:2020:2.US.3384.19.1
sp. zn. II. ÚS 3384/19
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedkyně senátu Kateřiny Šimáčkové a soudců Ludvíka Davida (soudce zpravodaj) a Vojtěcha Šimíčka o ústavní stížnosti stěžovatelky SOLAR 6, s. r. o., se sídlem Pobřežní 620/3, Praha 8, právně zastoupené Mgr. Ing. Lukášem Janíčkem, advokátem se sídlem Palladium, Na Poříčí 1079/3a, Praha 1, proti usnesením Krajského soudu v Brně ze dne 11. 7. 2019 sp. zn. 9 To 272/2019 a sp. zn. 9 To 273/2019, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. Ústavní stížností se stěžovatelka podle ustanovení §72 odst. 1 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), domáhá vydání nálezu, jímž Ústavní soud zruší shora uvedená rozhodnutí krajského soudu o zajištění peněžních prostředků, a to z důvodu porušení jejích práv zaručených čl. 36 odst. 1 a čl. 11 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina).
2. V trestním řízení vedeném Policií České republiky, Krajským ředitelstvím policie Olomouckého kraje, Odborem hospodářské kriminality SKPV, rozhodl policejní orgán usnesením ze dne 27. 5. 2019 č. j. KRPM-121646-524/TČ-2013-140080 podle §79g odst. 1 trestního řádu tak, že zajistil jako náhradní hodnotu věc, a to finanční prostředky na účtu stěžovatelky až do výše částky 167 989 217,572 Kč, včetně prostředků dodatečně na účet došlých. Téhož dne policejní orgán rovněž vydal usnesení č. j. KRPM-121646-525/TČ-2013-140080, kterým rozhodl podle §79a odst. 1 trestního řádu tak, že zajišťuje věc, a to dle výroku napadeného usnesení: "finanční prostředky z každé budoucí pohledávky vzniklé společnosti Solar 6 u společnosti OTE, a. s.,......."
3. Následně bylo usnesením téhož policejního orgánu vydaným dne 29. 5. 2019 č. j. KRPM-121646-535/TČ-2013-140080 zahájeno trestní stíhání stěžovatelky (a dvou fyzických osob) pro podezření ze spáchání zvlášť závažného zločinu podvodu podle §209 odst. 1, odst. 5 písm. a) trestního zákoníku. Ke stížnosti stěžovatelky bylo usnesením
státního zástupce Krajského státního zastupitelství v Brně ze dne 18. 9. 2019 č. j. 2 KZV 16/2019-62 zrušeno usnesení o zahájení trestního stíhání ve výroku, který se jí týkal, a policejnímu orgánu bylo uloženo, aby ve věci znovu jednal a rozhodl. Stěžovatelka tak v době podání ústavní stížnosti není, jak sama uvádí, v procesním postavení obviněné v žádném trestním řízení. Proti oběma usnesením policejního orgánu podala stěžovatelka stížnosti, které Krajský soud v Brně zamítl jako nedůvodné.
4. Stěžovatelka v ústavní stížnosti zejména namítá, že napadená usnesení nesplňují požadavky na náležité odůvodnění rozhodnutí, stanovené mimo jiné ustanovením §134 odst. 2 trestního řádu, a to i s přihlédnutím k tomu, že věc je v současné době ve stadiu přípravného řízení a požadavky na odůvodnění rozhodnutí takového charakteru neodpovídají standardu, jakého je třeba pro vynesení rozsudku.
5. Pokud jde o řízení před Ústavním soudem, pak je nutno připomenout, že zákon o Ústavním soudu rozeznává v §43 odst. 2 písm. a) jako zvláštní kategorii návrhy zjevně neopodstatněné. Zákon tímto ustanovením dává Ústavnímu soudu pravomoc posoudit "přijatelnost" návrhu předtím, než dospěje k závěru, že o návrhu rozhodne meritorně nálezem. V této fázi řízení je zpravidla možno rozhodnout bez dalšího, jen na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a údajů obsažených v samotné ústavní stížnosti, příp. ve vyžádaném soudním spise. Vedou-li informace zjištěné uvedeným způsobem Ústavní soud k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná, může být bez dalšího odmítnuta. Tato relativně samostatná část řízení nemá kontradiktorní charakter. Tak tomu je i v daném případě.
6. Podle ustanovení §79a odst. 1 trestního řádu nasvědčují-li zjištěné skutečnosti tomu, že určitá věc je nástrojem nebo výnosem z trestné činnosti, může předseda senátu a v přípravném řízení státní zástupce nebo policejní orgán rozhodnout o zajištění takové věci. Z pohledu Ústavního soudu je v souladu s jeho ustálenou judikaturou zásadní, zda rozhodnutí o zajištění finančních prostředků má zákonný podklad, bylo vydáno příslušným orgánem a není projevem disproporcionality či svévole. Posouzení vlastních podmínek vydání rozhodnutí o zajištění je pak především věcí příslušných orgánů veřejné moci a Ústavnímu soudu další přezkum při naplnění uvedených podmínek nepřísluší (blíže například usnesení Ústavního soudu ze dne 9. 10. 2007 sp. zn. I. ÚS 105/07). Obdobně Ústavní soud zdůraznil, že ve věcech týkajících se uplatnění zajišťovacích prostředků v rámci trestního řízení přísluší posuzování jejich oprávněnosti především orgánům činným v trestním řízení resp. obecným soudům. Kasační pravomoc Ústavního soudu se proto může projevit teprve tehdy, byly-li v řízení porušeny ústavní procesní principy či jsou-li závěry obecných soudů v extrémním rozporu se zjištěným skutkovým stavem (viz např. nález Ústavního soudu ze dne 17. 4. 2014 sp. zn. I. ÚS 3502/13). Majetkové zajišťovací instituty upravené v ustanovení §79 a násl. trestního řádu Ústavní soud považuje za opatření zasahující do základního práva na pokojné užívání majetku, na něž se vztahuje ochrana čl. 1 Protokolu k Úmluvě o ochraně lidských práv a základních svobod, jakož i čl. 11 Listiny. Zároveň však připomíná (srov. především nález Ústavního soudu ze dne 13. 8. 2015 sp. zn. III. ÚS 3647/14), že jde o prostředek pouze dočasný, svou povahou zatímní a zajišťovací, nepředstavující konečné rozhodnutí ve věci.
7. Orgány rozhodující v předmětné věci podle Ústavního soudu přistoupily k vydání rozhodnutí o zajištění finančních prostředků na účtech stěžovatelky v souladu s platnými právními předpisy. Policejní orgán své rozhodnutí odůvodnil způsobem odpovídajícím danému stádiu trestního řízení. Průběh řízení předcházející vydání předmětného rozhodnutí byl Ústavním soudem shledán též v souladu s platnými procesními předpisy. Ústavní soud ve věci neshledal stěžovatelkou namítané pochybení orgánů činných v trestním řízení. Samotné rozhodnutí o zajištění finančních prostředků na účtu stěžovatelky obsahuje konkrétní skutečnosti, na základě kterých dospěl policejní orgán k závěru o důvodnosti provedení daného zajištění. V přípravné fázi trestního řízení přitom postačí vyšší stupeň pravděpodobnosti, dostatečně odůvodněný právě konkrétními zjištěnými skutečnostmi (oproti požadavkům kladeným na důkazy). To ostatně plyne též z preventivní povahy zajišťovacích institutů. Závěr, že majetkové hodnoty pocházejí z trestné činnosti, nemusí být hodnověrný nade vší pochybnost a není ani konečný; může být dalším šetřením vyvrácen. V průběhu řízení je možné i opakovaně žádat o zrušení nařízeného zajištění, přičemž v okamžiku, kdy zajištění není pro účely trestního řízení nutné, orgány činné v trestním řízení jej mohou omezit nebo zrušit i bez návrhu (k tomu srov. například nález Ústavního soudu ze dne 30. 1. 2008 sp. zn. II. ÚS 642/07; N 25/48 SbNU 291). Z obsahu ústavní stížnosti není zřejmé, že by stěžovatelka o zrušení zajištění již žádala.
8. Podle ustáleného názoru Ústavního soudu vysloveného například v nálezu ze dne 2. 12. 2013 sp. zn. I. ÚS 2485/13 (N 206/71 SbNU 429) by o zásah do ústavním pořádkem zaručených základních práv a svobod šlo až tehdy, nebyla-li by splněna podmínka, že zajištění peněžních prostředků musí trvat jen po nezbytně nutnou dobu, kdy je zajištění vzhledem k dosažení účelu trestního řízení nutné. Jinými slovy, časové omezení užívání předmětných peněžních prostředků musí splňovat požadavek přiměřenosti. Pokud by k zásahu do vlastnického práva docházelo po nepřiměřeně dlouhou dobu, šlo by o neproporcionální zásah do vlastnického práva stěžovatele garantovaného v čl. 11 odst. 1 Listiny. Ačkoli zákon tuto dobu blíže nestanoví, je podle názoru Ústavního soudu v zásadě možné přiměřenost délky omezení vlastnického práva srovnávat se lhůtami, které zákon stanoví pro omezení osobní svobody (§72a trestního řádu). Pokud by orgány činné v trestním řízení výrazně překročily tyto lhůty, jednalo by se podle názoru Ústavního soudu již o neproporcionální, a tedy neaprobovatelný zásah do vlastnického práva stěžovatelů a Ústavní soud by byl nucen konstatovat porušení základního práva. Plynutím času ubývá legitimita omezení základních práv ve prospěch veřejného zájmu na naplnění účelu trestního řízení a zesiluje se potřeba obnovit respekt k základním právům jednotlivce [viz nález sp. zn. IV. ÚS 689/05 ze dne 12. 12. 2005 (N 225/39 SbNU 379)].
9. K délce trvání zajištění se Ústavní soud blíže vyjádřil v nálezu ze dne 20. 10. 2015 sp. zn. II. ÚS 3662/14 (N 187/79 SbNU 121). Konstatoval, že zatímco u kratšího zajištění plně platí, že se jedná o institut zatímního charakteru, s přibývajícími léty se tato jeho dočasnost stále více relativizuje a je třeba na věc pohlédnout s větší "přísností". U zajištění v řádu měsíců či několika málo let (viz např. odmítavá usnesení Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 3674/13, II. ÚS 776/14, která se týkala případů zajištění trvajících cca 2 roky) se Ústavní soud zaměřuje toliko na posouzení, zda napadené rozhodnutí má zákonný podklad, zda bylo vydáno příslušným orgánem a zda není projevem svévole, to vše posuzováno s přihlédnutím k možnostem dotčeného subjektu dosáhnout nápravy případných pochybení prostředky zakotvenými v trestněprávní úpravě.
10. Vztaženo na nyní posuzovanou věc je z pohledu Ústavního soudu zásadní, že ke dni podání návrhu na zrušení shora označeného usnesení trvalo zajištění finančních prostředků na účtu stěžovatelky pár měsíců. Rozhodnutí o zajištění peněžních prostředků na jejím účtu bylo vydáno k tomu příslušným policejním orgánem a v souladu s platnými právními předpisy. Ústavní soud proto dospěl k závěru, že délka předmětného zajištění s ohledem na příslušné skutkové okolnosti případu není z pohledu ústavněprávního nepřiměřenou a rozhodnutí není v rozporu s požadavkem přiměřenosti, pokud jde o předmětný právně aprobovaný zásah do práva stěžovatelky na ochranu vlastnictví. Stěžovatelka má i nadále možnost o zrušení zajištění ve smyslu příslušných ustanovení trestního řádu žádat.
11. Ústavní soud proto z výše uvedených důvodů ústavní stížnost odmítl jako návrh zjevně neopodstatněný podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 15. dubna 2020
Kateřina Šimáčková, v. r.
předsedkyně senátu