ECLI:CZ:US:2020:2.US.3408.20.1
sp. zn. II. ÚS 3408/20
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedkyně Kateřiny Šimáčkové (soudkyně zpravodajky) a ze soudců Ludvíka Davida a Davida Uhlíře ve věci ústavní stížnosti stěžovatele R. K., t. č. ve Vazební věznici Brno, zastoupeného Mgr. Ing. Štěpánem Dražkou, advokátem se sídlem Orlí 483/1, Brno, proti usnesení Vrchního soudu v Olomouci ze dne 6. 10. 2020 č. j. 2 To 78/2020-276, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I. Skutkové okolnosti případu a obsah napadeného rozhodnutí
1. Stěžovatel podává proti v záhlaví označenému rozhodnutí ústavní stížnost. Tvrdí, že jím bylo porušeno jeho právo na spravedlivý proces a soudní ochranu, zaručené čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod.
2. Z ústavní stížnosti a napadených rozhodnutí Ústavní soud zjistil, že napadeným usnesením Vrchního soudu v Olomouci (dále též "vrchní soud") byla zamítnuta stížnost stěžovatele proti usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 3. 9. 2020, č. j. 11 Nt 424/2020 -268, jímž bylo rozhodnuto o vzetí stěžovatele do předběžné vazby.
3. Krajský soud v Brně své rozhodnutí odůvodnil tak, že návrh státního zástupce Krajského státního zastupitelství v Brně na vzetí stěžovatele do vazby byl založen na skutečnosti, že proti němu byl dne 30. 5. 2014 vydán evropský zatýkací rozkaz Generálním státním zastupitelstvím Lotyšské republiky sp. zn. Nr.1/1-4-99-14, a to pro jeho zajištění k trestnímu stíhání do Lotyšské republiky pro spáchání trestného činu tajná loupež (krádež) movitého cizího majetku ze skladovacího prostoru. Soud po vyhodnocení výpovědi stěžovatele a listinných důkazů obsažených v trestním spisu dospěl k závěru, že materiály předložené státním zástupcem Krajského státního zastupitelství Brno jsou dostatečné a způsobilé k rozhodnutí v této fázi extradičního řízení. Krajský soud ve svém rozhodnutí upozornil i na to, že stěžovatel již byl odsouzen i na území České republiky, a proto nelze předpokládat jeho spolupráci s příslušnými orgány. Odsouzení v Česku (pravomocným trestním příkazem Městského soudu v Brně ze dne 16. 8. 2020 sp. zn. 5 T 113/2020) i trestní stíhání v Lotyšsku svědčí o tom, že se stěžovatel pohybuje bez jakýchkoliv omezení po území Evropské unie, což také vzbuzuje důvodnou pochybnost, že by po propuštění nevycestoval a neskrýval se nejenom na území těchto států, ale v podstatě kdekoliv v rámci Schengenského prostoru. Soud nemohl odhlédnout ani od skutečnosti, že stěžovatel se svým předáním k trestnímu stíhání do Lotyšska nesouhlasí, což jasně deklaruje jeho poměr k předávacímu řízení a lze se důvodně obávat, že by na svobodě využil všech možností, aby toto řízení zmařil.
4. Vrchní soud v Olomouci stěžovatelovu stížnost svým napadeným rozhodnutím zamítl s tím, že rozhodnutí soudu prvního stupně o uvalení předběžné vazby považuje za zákonné a objektivní. Stěžovatel se vyhýbá trestnímu řízení v Lotyšsku, přičemž tato situace trvá již řadu let. Navíc sám stěžovatel se zdržuje na území ČR pod falešnou identitou na základě padělaných dokladů třetího státu. Na území ČR nemá pravidelný příjem a zajištění zdrojů své obživy, ví o tom, že trpí pohlavně přenosnou nakažlivou nemocí, ale neléčí se. Samotná jím tvrzená skutečnost, že připravuje sňatek se svým přítelem, nemůže deklarovat a dokládat ukotvení k pevnému místu pobytu či existenci pevných rodinných vazeb. Ze všech těchto důvodů stížnostní soud dospěl k závěru, že nalézací soud správně dovodil všechny okolnosti odůvodňující obavu z možného útěku a následného maření dalšího řízení v trestní věci stěžovatele.
II. Stěžovatelova argumentace
5. Stěžovatel ve své ústavní stížnosti uvedl, že se Vrchní soud v Olomouci v odůvodnění napadeného rozsudku nevypořádal s jeho zásadní námitkou, že stěžovatel již byl jednou během řízení z důvodu nedostatků v evropském zatýkacím rozkaze z předběžné vazby propuštěn, a přesto neprchnul. K jeho zadržení pak došlo před domem, ve kterém uvedl, že pobývá. I když tedy měl stěžovatel možnost se začít skrývat či uprchnout, tak to ale neučinil. Z toho stěžovatel dovozuje, že nelze dovodit okolnosti odůvodňující obavu z jeho útěku a následného maření dalšího řízení v trestní věci. Zásah do svých základních práv pak stěžovatel spatřuje v tom, že touto námitkou se vrchní soud vůbec nezabýval.
6. Podle stěžovatele se pak vrchní soud nezabýval ani dalšími jeho námitkami a odůvodnil své usnesení na základě naprosto odlišného posouzení než krajský soud. V tom pak stěžovatel spatřuje zásah do svých práv na dvouinstanční řízení. Dále pak odkázal na nález sp. zn. I. ÚS 74/06 ze dne 3. 10. 2006 (N 175/43 SbNU 17), v němž Ústavní soud obecným soudům ukládá vypořádat všechny argumenty účastníků řízení.
III. Hodnocení Ústavního soudu
7. Ústavní soud nejprve posoudil splnění podmínek řízení a shledal, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem, který byl účastníkem řízení, ve kterém bylo vydáno rozhodnutí napadené ústavní stížností, a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatel je právně zastoupen v souladu s požadavky §29 až 31 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), a ústavní stížnost je přípustná (§75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu a contrario), neboť stěžovatel vyčerpal všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva.
8. Ústavní soud dále posoudil obsah ústavní stížnosti a dospěl k závěru, že tato představuje zjevně neopodstatněný návrh ve smyslu §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu. Uvedené ustanovení v zájmu racionality a efektivity řízení před Ústavním soudem dává tomuto soudu pravomoc posoudit "přijatelnost" návrhu předtím, než dospěje k závěru, že o návrhu rozhodne meritorně nálezem, přičemž jde o specifickou a relativně samostatnou část řízení, která nemá charakter řízení kontradiktorního, kdy Ústavní soud může obvykle rozhodnout bez dalšího, jen na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a údajů obsažených v samotné ústavní stížnosti. Ústavní soud je podle čl. 83 Ústavy ČR soudním orgánem ochrany ústavnosti. Tuto svoji pravomoc vykonává mimo jiné tím, že ve smyslu čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánů veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod. Ústavní soud dlouhodobě deklaruje, že není součástí soustavy obecných soudů, a do jeho pravomocí nespadá možnost instančního přezkumu jejich rozhodnutí (viz např. nález ze dne 1. 2. 1994 sp. zn. III. ÚS 23/93, dostupné na http://nalus.usoud.cz).
9. Stěžovatel vyžaduje od obecných soudů výslovnou reakci na všechny své námitky. Ústavní soud však dospěl k závěru, že se s nimi Vrchní soud v Praze v napadeném rozhodnutí vypořádal dostatečně tím, že provedl rekapitulaci důvodů, proč rozhodl o stěžovatelově vazbě, z toho pak plyne, že implicitně vypořádal jeho námitky tak, že je nepovažoval za dostatečné. Z toho důvodu lze spatřovat napadené rozhodnutí za dostatečně odůvodněné. Na tom nemůže změnit ani stěžovatelem citovaný úryvek z nálezu Ústavního soudu, který se vztahoval k jinému případu a k jiným právním i skutkovým okolnostem.
10. Evropský soud pro lidská práva ve své ustálené judikatuře uvádí, že z čl. 6 odst. 1 Úmluvy nevyplývá povinnost soudů dávat podrobnou odpověď na každý argument účastníka. Jen jde-li o argument, který je zásadní pro rozhodnutí, tak soud na něj v zásadě musí explicitně reagovat (viz např. rozsudek Evropského soudu pro lidská práva ve věci Luka proti Rumunsku ze dne 21. 7. 2009 č. 34197/02, §56, či jeho rozsudek ve věci Antonescu proti Rumunsku ze dne 8. 2. 2011 č. 5450/02, §33). Rovněž Ústavní soud setrvale judikuje, že pod pojem právo na spravedlivý proces nelze zahrnout povinnost reagovat na každý argument, který stěžovatel uplatnil, když z rozhodnutí obecných soudů je zřejmé, že se ztotožnily s odůvodněním (srov. například usnesení sp. zn. I. ÚS 3410/17 ze dne 9. 7. 2019 nebo sp. zn. II. ÚS 117/19 ze dne 19. 3. 2019).
11. V projednávaném případě tedy Ústavní soud žádné pochybení ústavněprávní relevance neshledal. Způsob, jímž se obecné soudy vypořádaly s námitkami a návrhy stěžovatele, není v rozporu s jeho právem na spravedlivý proces. Ústavní soud v postupu obecného soudu neshledal nic, co by vybočovalo z mezí ústavnosti. Ani námitka "odebrání druhé instance" neobstojí, neboť oba soudy vycházely ze stejného skutkového stavu, jen soud druhého stupně více zdůraznil další okolnosti relevantní pro své rozhodnutí.
12. Vzhledem k závěru o nedotčení ústavně zaručených práv stěžovatelů napadeným rozhodnutím obecného soudu Ústavnímu soudu nezbylo než podanou ústavní stížnost odmítnout jako návrh zjevně neopodstatněný v souladu s §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 9. prosince 2020
Kateřina Šimáčková, v. r.
předsedkyně senátu