ECLI:CZ:US:2020:2.US.341.20.1
sp. zn. II. ÚS 341/20
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně Kateřiny Šimáčkové (soudkyně zpravodajky) a soudců Ludvíka Davida a Davida Uhlíře o ústavní stížnosti stěžovatele Ing. Bohuslava Frelicha, zastoupeného JUDr. Veronikou Grebeňovou, advokátkou se sídlem Štefánikova 3072, Zlín, proti rozsudku Nejvyššího správního soudu č. j. 9 Ads 375/2018-38 ze dne 12. 12. 2019 a rozsudku Krajského soudu v Brně č. j. 32 Ad 11/2017-23 ze dne 27. 9. 2018, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I. Vymezení věci a dosavadní průběh řízení
1. Stěžovatel podal České správě sociálního zabezpečení (dále jen "ČSSZ") žádost o zvýšení starobního důchodu. Brojil proti tomu, jak byla zohledněna doba jeho studia podle §13 odst. 2 zákona č. 155/1995 Sb., o důchodovém pojištění, ve znění rozhodném pro projednávanou věc. Podle věty druhé tohoto ustanovení se za náhradní dobu pojištění považuje též doba studia získaná před 1. 1. 1996 podle předpisů platných před tímto dnem, a to po dobu prvních 6 let tohoto studia po dosažení věku 18 let. Stěžovatel, narozený v listopadu XXXX, zahájil školní povinnou školní docházku 1. 9. 1958 a dokončil 30. 6. 1967. Bezprostředně na ni navázal studiem střední školy, kterou zakončil maturitní zkouškou 16. 6. 1971. Následně dne 1. 10. 1971 nastoupil na vysokou školu, kterou úspěšně ukončil 30. 6. 1976. Jako tzv. náhradní doba pojištění bylo stěžovateli dle citovaného ustanovení započteno prvních šest let studia na střední a vysoké škole po jeho osmnáctých narozeninách (období od 13. 11. 1969 do 12. 11. 1975), část posledního roku jeho vysokoškolského studia (od 13. 11. 1975) mu však již s odkazem na citované ustanovení započítána nebyla. Podle stěžovatele mu však jako náhradní doba pojištění měla být uznána celá doba vysokoškolského studia. Stěžovatel namítá, že jeho studium trvalo standardní dobu. Dokončit vysokoškolské vzdělání do šesti let od svých osmnáctých narozenin přitom nestihl jen kvůli tomu, že se narodil v listopadu - školní docházku tak dle tehdejších předpisů zahájil až ve školním roce následujícího po dni, kdy dovršil šestý rok věku (tedy ve školním roce 1958-1959, namísto školního roku 1957-1958, jako jeho vrstevníci narození do konce srpna 1951). V důsledku toho mu byl vyplácen důchod přibližně o 300 Kč měsíčně nižší, než kdyby se narodil ve stejném roce v období od ledna do srpna. ČSSZ této žádosti nevyhověla a zamítla také námitky stěžovatele proti tomuto rozhodnutí.
2. Krajský soud v Brně žalobu proti rozhodnutí ČSSZ napadeným rozsudkem zamítl. Krajský soud nepřisvědčil námitkám stěžovatele o protiústavnosti §13 odst. 2 věty druhé zákona o důchodovém pojištění a nevyhověl jeho žádosti o přerušení řízení a předložení návrhu Ústavnímu soudu na zrušení tohoto ustanovení z důvodu jeho údajného diskriminačního působení. Podle krajského soudu sleduje právní úprava omezující rozsah doby studia, který se započítává jako náhradní doba pojištění, legitimní cíl, neboť studenti se po dobu studia nepodíleli na financování systému důchodového zabezpečení. Krajský soud s odkazy na judikaturu Nejvyššího správního soudu uvedl, že v systému důchodového zabezpečení se obecně nelze vyhnout rozdílnému zacházení s různými skupinami osob, přičemž zákonodárce má v této oblasti širší prostor pro vlastní uvážení. Rozdíl přístup k osobám narozeným ve stejném kalendářním roce vyplývá z objektivní skutečnosti data narození. V obdobné situaci jako stěžovatel jsou všichni jednotlivci narození po 31. srpnu příslušného kalendářního roku. Podle krajského soudu nezakládá tento rozdíl v zacházení neústavnost citovaného ustanovení.
3. Nejvyšší správní soud napadeným rozsudkem zamítl kasační stížnost stěžovatele. Nejvyšší správní soud ve shodě s krajským soudem dovodil, že důvody, které vedly zákonodárce ke změně (omezení) v započítávání doby studia pro účely výpočtu starobního důchodu, jsou legitimní, racionální a důvodné. K tomuto Nejvyšší správní soud s odkazem na svou judikaturu podotkl, že takové zápočty nemají v evropském ani světovém měřítku obdoby. Ze znění §13 odst. 2 zákona o důchodovém pojištění pak podle Nejvyššího správního soudu nepochybně vyplývá, že se rokem rozumí rok kalendářní, a nikoli školní, jak namítal stěžovatel. V otázce nerovného zacházení se ztotožnil s krajským soudem a s odkazem na judikaturu Ústavního soudu posoudil řešení zvolené zákonodárcem jako přiměřené, založené na objektivních a rozumných důvodech a odpovídající vytyčeným cílům. Nejvyšší správní soud označil rozličně stanovené věkové hranice za poměrně častý nástroj zákonodárce, většinou ospravedlnitelný existencí veřejného zájmu. V obdobné situaci jako stěžovatel se nacházejí všichni narození po 31. srpnu v příslušném kalendářním roce. S ohledem na větší prostor pro uvážení zákonodárce se dle Nejvyššího správního soudu o diskriminaci nejedná.
II. Argumentace stěžovatele
4. Stěžovatel namítá, že napadenými rozsudky bylo porušeno jeho právo na rovné zacházení ve smyslu čl. 3 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a dále také právo na hmotné zabezpečení ve stáří podle čl. 30 odst. 1 Listiny.
5. Podle stěžovatele nebylo při výpočtu výše jeho starobního důchodu ustanovení §13 odst. 2 zákona o důchodovém pojištění interpretováno a aplikováno ústavně konformním způsobem. Stěžovatel poukazuje na to, že vzhledem k datu narození nastoupil k povinné školní docházce v souladu s tehdejšími předpisy až v září 1958 (tedy téměř v sedmi letech). Ačkoliv tedy základní, střední i vysokou školu ukončil ve standardní době, kvůli pozdějšímu nástupu do základní školy nemohl stihnout vysokou školu dostudovat do šesti let od svých osmnáctých narozenin.
6. Zákonodárce podle stěžovatele při vymezení šestileté doby studia po dosažení věku 18 let opomenul, že pojištěnci narození po 31. srpnu příslušného roku objektivně nemohli v této době vysokoškolské studium dokončit, přestože se studiu věnovali stejnou dobu jako ti narození do 31. srpna, čímž bez legitimního a rozumného důvodu jednu skupinu osob diskriminuje. Fakticky se jedná o stanovení věkové hranice 24 let, v jejímž rámci bylo nutno vzdělání na vysoké škole ukončit, přestože vstupní parametry se u jedné skupiny osob zásadně lišily. Stěžovatel uvádí, že vzhledem k respektu priority ústavně konformní interpretace před derogací navrhuje §13 odst. 2 vykládat tak, že prvních šest let studia po dosažení věku 18 let představuje prvních šest úplných let studia, jež student započal po dosažení tohoto věku, díky čemuž by potom k diskriminaci žádné ze skupin osob nedocházelo. To by v projednávaném případě znamenalo, že prvním rokem započteným do náhradní doby pojištění byl školní rok 1970-1971 a stěžovateli by se započetla celá doba jeho vysokoškolského studia. Stěžovatel poukazuje na odlišnosti kalendářního a školního roku a na to, že později bylo možné ukončit základní školu za osm let. Komparativní argumentaci Nejvyššího správního soudu stěžovatel nepovažuje za případnou ani přesvědčivou. Jejím obsahem je dle stěžovatele obecný nesouhlas se započítáváním doby studia jako náhradní doby pojištění, poukaz na to, že toto započítávání nemá v evropských zemích obdoby, pak není relevantní pro projednávanou věc, a to i s ohledem na historický kontext české právní úpravy.
III. Hodnocení Ústavního soudu
7. Podle §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, senát mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků usnesením návrh odmítne, jde-li o návrh zjevně neopodstatněný. Podle §43 odst. 3 zákona o Ústavním soudu musí být usnesení o odmítnutí návrhu písemně vyhotoveno, stručně odůvodněno uvedením zákonného důvodu, pro který se návrh odmítá, a musí obsahovat poučení, že odvolání není přípustné.
8. Ústavní soud je podle čl. 83 Ústavy soudním orgánem ochrany ústavnosti, není součástí soustavy obecných soudů a do jejich rozhodovací činnosti přistoupí jen tehdy, shledá-li na podkladě individuální ústavní stížnosti porušení základních práv a svobod jedince. Výklad podústavního práva a jeho aplikace na jednotlivý případ je tedy v zásadě věcí obecných soudů. Intepretaci věty druhé §13 odst. 2 zákona o důchodovém pojištění, kterou v projednávaném případě zvolily správní soudy, Ústavní soud neshledal nikterak nestandardní či excesivní, a proto mu nepřísluší ji nahrazovat výkladem jiným, jak navrhuje stěžovatel [srov. např. nález sp. zn. IV. ÚS 988/19 ze dne 20. 11. 2019, bod 16; nález Ústavního soudu sp. zn. IV. ÚS 4604/12 ze dne 3. 4. 2014 (N 51/73 SbNU 53), bod 14; nebo nález sp. zn. III. ÚS 23/93 ze dne 1. 2. 1994 (N 28/1 SbNU 219); citovaná rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná na https://nalus.usoud.cz].
9. Stěžovatel ve své ústavní stížnosti dále opakuje námitky přednesené již v předchozím řízení a také s nimi se podle názoru Ústavního soudu v napadených rozsudcích krajský soud i Nejvyšší správní soud vypořádaly způsobem nevykazujícím znaky libovůle či jiného závažného pochybení s ústavněprávním rozměrem. Správní soudy dostatečně objasnily, že stanovení konkrétních podmínek pro vznik nároku na starobní důchod, včetně způsobu určení jeho výše, spadá do dispozice zákonodárce, který však nesmí postupovat svévolně, iracionálně či diskriminačně, přičemž v projednávaném případě postupoval v mezích těchto limitů [srov. také například nález sp. zn. Pl. ÚS 12/94 ze dne 12. 4. 1995 (N 20/3 SbNU 123; 92/1995 Sb.)].
10. Podle Ústavního soudu s sebou takřka každý systém sociálního zabezpečení nese upřednostnění určitých skupin obyvatelstva a není jeho úkolem posuzovat vhodnost či koncepčnost důchodové politiky, nemá-li taková právní úprava na adresáty "rdousící" účinek či neporušuje-li právo na rovné zacházení. Zákonná úprava zvýhodňující jednu kategorii osob proti jiným sama o sobě nemůže být označena za porušující princip rovnosti, jestliže se zakládá na objektivních a rozumných důvodech. Zákonodárce v oblasti sociálních práv disponuje mnohem větším prostorem k uplatnění představy o přípustných mezích faktické nerovnosti (než v právech občanských a politických) a Ústavní soud vymezuje pouze nepřekročitelné hranice. Právní úprava tak z ústavněprávního pohledu nemusí být nutně nejlepší, nejvhodnější, nejúčinnější či nejmoudřejší [srov. nález sp. zn. Pl. ÚS 18/15 ze dne 28. 6. 2016 (N 121/81 SbNU 889; 271/2016 Sb.). bod 116; nález sp. zn. Pl. ÚS 54/10 ze dne 24. 4. 2012 (N 84/65 SbNU 121; 186/2012 Sb.), bod 48; sp. zn. Pl. ÚS 8/07 ze dne 23. 3. 2010 (N 61/56 SbNU 653; 135/2010 Sb.), bod 92; nález sp. zn. Pl. ÚS 15/02 ze dne 21. 1. 2003 (N 11/29 SbNU 79; 40/2003 Sb.); a nález sp. zn. Pl. ÚS 12/94 ze dne 12. 4. 1995 (N 20/3 SbNU 123; 92/1995 Sb.)].
11. Legitimitu cíle, který právní úprava sleduje, stěžovatel nezpochybnil, a touto otázku se tak není třeba blíže zabývat. Rovněž způsob, jakým se zákonodárce rozhodl tohoto cíle dosáhnout, nepovažuje Ústavní soud za svévolný ani diskriminační. O diskriminaci zakázanou dle čl. 3 odst. 1 Listiny se jedná v případech, kdy dochází k vyčlenění srovnatelného jednotlivce nebo skupiny ze zakázaného (podezřelého) důvodu, takové vyčlenění je jednotlivci k tíži a současně nesleduje legitimní cíl, resp. ve vztahu k cíli není přiměřené [srov. nález sp. zn. Pl. ÚS 18/15 ze dne 28. 6. 2016 (N 121/81 SbNU 889; 271/2016 Sb.), body 99-118; a nález sp. zn. Pl. ÚS 31/13 ze dne 10. 7. 2014 (N 138/74 SbNU 141; 162/2014 Sb.), bod 45]. Při posuzování konkrétního rozlišování je tedy klíčový stanovený rozlišovací znak (např. pohlaví, rasa, barva pleti), přičemž míře "podezřelosti" tohoto kritéria, kterou je nutno posuzovat v kontextu daného případu, musí odpovídat přísnost nároků kladených na zdůvodnění odlišného zacházení. Čl. 3 odst. 1 Listiny některá zakázaná kritéria výslovně stanovuje, zde uvedený výčet je přitom demonstrativní a připouští existenci i jiných zakázaných důvodů podobné závažnosti. Rozlišení podle data narození citovaný článek Listiny neuvádí, ani svou závažností se přitom ze své povahy mezi podezřelá kritéria neřadí [srov. k diskriminačním důvodům blíže BOBEK, Michal. Čl. 3 (Zákaz diskriminace, svobodná volba národnosti, zákaz postihu pro uplatňování základních práv). In: Wagnerová, Eliška, et al. (eds.). Listina základních práv a svobod: komentář. 1. vyd. Praha: Wolters Kluwer, 2012, s. 98 a násl.].
12. Pokud tedy Ústavní soud v daném rozlišení nespatřil žádné podezřelé kritérium, k porušení práva na rovné zacházení podle čl. 1 Listiny by potom mohlo dojít jedině tehdy, jevilo by se zákonodárcem stanovené rozdělení jako svévolné, neobjektivní a iracionální. V projednávaném případě jsou však podmínky stanovené v §13 odst. 2 zákona o důchodovém pojištění dostatečně obecně a dopadají na všechny pojištěnce narozené po 31. 8. příslušného kalendářního roku. Nutno k tomu navíc podotknout, že dle současného stavu právní úpravy už studium samo o sobě účast na důchodovém pojištění vůbec nezakládá. Rozlišování mezi jednotlivci v závislosti na tom, zda se v příslušeném kalendářním roce narodili do konce srpna, nebo až později, a kdy tedy nastoupili k povinné školní docházce, není založeno na žádném z výslovně vyjmenovaných podezřelých kritérií, a svou závažností s nimi ani není srovnatelné. Navíc je třeba přihlédnout k tomu, že jde o právní úpravu v oblasti důchodového pojištění, která s ohledem na čl. 40 odst. 1 Listiny poskytuje zákonodárci vysokou míru diskrece - nemusí být nutně nejlepší, nejvhodnější, nejúčinnější či nejmoudřejší. V tomto směru napadená úprava a její výklad ze strany obecných soudů obstojí - podstata stěžovatelovy argumentace se totiž týká právě toho, že zákonodárce mohl zvolit úpravu, která by dle stěžovatele byla vhodnější, účinnější či lepší, což však Ústavnímu soudu nepřísluší hodnotit. Intenzita rozdílného zacházení tedy nedosahuje rozměru, který by zakládal důvod pochybovat o jeho ústavnosti.
13. Ústavní soud proto z výše uvedených důvodů dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná a jako takovou ji usnesením mimo ústní jednání odmítl podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 25. března 2020
Kateřina Šimáčková, v. r.
předsedkyně senátu