ECLI:CZ:US:2020:2.US.3647.19.1
sp. zn. II. ÚS 3647/19
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně Kateřiny Šimáčkové, soudce Ludvíka Davida a soudkyně zpravodajky Milady Tomkové o ústavní stížnosti stěžovatele JUDr. Alana Korbela, zastoupeného JUDr. Zdeňkou Beranovou, advokátkou, sídlem Dvouletky 2690/145, Praha 10, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. srpna 2019 č. j. 23 Cdo 3693/2018-164, rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 17. května 2018 č. j. 17 Co 57/2018-127 a rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 8. září 2017 č. j. 38 C 183/2015-94, za účasti Nejvyššího soudu, Městského soudu v Praze a Obvodního soudu pro Prahu 1, jako účastníků řízení, a České republiky - Ministerstvo financí, sídlem Letenská 525/15, Praha 1, jako vedlejší účastnice, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Skutkové okolnosti případu a obsah napadených rozhodnutí
1. Ústavní stížností se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí, konkrétně rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 1 (dále jen obvodní soud"), Městského soudu v Praze (dále jen "městský soud") a usnesení Nejvyššího soudu.
2. Z ústavní stížnosti a přiložených rozhodnutí a vyžádaného dovolání stěžovatele zjistil Ústavní soud následující skutečnosti pojící se k podstatě ústavní stížnosti.
3. Obvodní soud ústavní stížností napadeným rozsudkem rozhodl tak, že zamítl žalobu stěžovatele, podle které měla být vedlejší účastnice povinna zaplatit mu 605 000 Kč s úroky z prodlení, a rozhodl o nákladech řízení. V odůvodnění svého rozsudku městský soud uvedl, že stěžovatel a vedlejší účastnice uzavřeli smlouvu o poskytování právní pomoci, která byla vedlejší účastnicí řádně vypovězena. Podle názoru městského soudu byla mezi stěžovatelem a vedlejší účastnicí uzavřena mandátní smlouva podle ustanovení §566 a n. zákona č. 513/1991 Sb., obchodní zákoník, ve znění pozdějších předpisů, účinný do 31. 12. 2013 (dále jen "obchodní zákoník"). Městský soud dále konstatoval, že mezi účastníky není sporné, že stěžovatel v době výpovědní doby smlouvy, konkrétně v prosinci 2014, nevykonával pro vedlejší účastnici žádnou činnost, a vedlejší účastnice po něm ani žádnou činnost nevyžadovala. Městský soud také uvedl, že stěžovatel neprokázal, že by vedlejší účastnici v prosinci 2014 poskytoval právní služby. Vzhledem k tomu, že podle městského soudu, již stěžovatel nebyl zmocněn k poskytování právních služeb, neboť vedlejší účastnice odvolala zmocnění, předáváním agendy vedlejší účastnici vykonával pouze povinnosti plynoucí mu z profese advokáta, nikoli z kontraktu, a proto mu nárokovaná odměna náležet nemůže. Uvedl také, že mandátní smlouva neobsahovala žádná ustanovení o odměně v době výpovědní doby.
4. Městský soud ústavní stížností napadeným rozsudkem rozsudek soudu prvního stupně potvrdil. V odůvodnění uvedl, že mezi účastníky nedošlo smlouvou o poskytování právní pomoci k ujednání, které by se odchylovalo od zákona, a proto stěžovatel nemohl pro vedlejší účastnici v prosinci 2014 vykonávat činnost sjednanou smlouvou, proto mu ani nemohl vzniknout nárok na odměnu. Předávání agendy není podle městského soudu právní službou upravenou mandátní smlouvou, nemůže proto založit nárok na odměnu.
5. Nejvyšší soud dovolání stěžovatele odmítl. Nejvyšší soud uvedl, že stěžovatel ve svém dovolání nevymezil, v čem spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání, protože pouze uvedl, že se odvolací soud při řešení právních otázek odchýlil od blíže nespecifikované praxe dovolacího soudu. Dále uvedl, že v části dovolání stěžovatel uvedl nezpůsobilý dovolací důvod (námitka proti skutkovým zjištěním) podle ustanovení §241a odst. 1 o. s. ř. Pouze stran námitky stěžovatele směřující k tomu, že v mandátní smlouvě nebyl sjednán minimální rozsah poskytované činnosti a proto stěžovateli náležela odměna z mandátní smlouvy i v případě, že nemohl z důvodů na straně vedlejší účastnice vykonávat činnosti, k nimž se smluvně zavázal, Nejvyšší soud konstatoval, že zde rovněž není založena přípustnost dovolání, neboť odvolací soud se neodchýlil od rozhodovací praxe dovolacího soudu.
II. Argumentace stěžovatele
6. Ve své ústavní stížnosti stěžovatel uvádí, že obecné soudy zasáhly do jeho ústavně zaručených práv a svobod. Konkrétně uvádí porušení práva na soudní ochranu garantovaného ustanovením čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a ustanovením čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod ve znění protokolů č. 3, 5 a 8, která byla vyhlášena ve Sbírce zákonů pod č. 209/1992 Sb. (dále jen Úmluva").
7. Stěžovatel ve své ústavní stížnosti namítá, že věc musí být projednána v souladu s občanským soudním řádem s ohledem na práva účastníků řízení, včetně poskytnutí záruk nestrannosti. Je přesvědčen, že obecné soudy stranily protistraně a svá rozhodnutí řádně neodůvodnily.
8. Stěžovatel dále uvádí, že městský soud doplnil dokazování o zjevné nepravdy a jeho rozhodnutí je tak v rozporu se skutečným stavem věci. Stěžovatel také uvádí, že obecným soudům předložil otázku zásadního právního významu, aniž by to však kterýkoli z nich vzal v úvahu.
9. Dále stěžovatel ve své ústavní stížnosti namítá, že městský soud se nevypořádal dostatečně s jeho argumenty a nesprávně aplikoval judikaturu Nejvyššího soudu.
III. Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem
10. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a dospěl k závěru, že ústavní stížnost byla v části podána včas, oprávněným stěžovatelem, jenž byl účastníkem řízení, v němž byla vydána napadená rozhodnutí obecných soudů a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatel je zastoupen v souladu s požadavky kladenými §30 odst. 1 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu").
11. Z ústavní stížností napadeného usnesení Nejvyššího soudu vyplývá, že odmítl dovolání stěžovatele, neboť zjistil, že v části nesplňuje předpoklady vymezené v ustanovení §237 o. s. ř. Podle Nejvyššího soudu stěžovatel nespecifikoval praxi dovolacího soudu, od níž se měl odvolací soud odchýlit. Další námitku směřující ke skutkovým otázkám považoval Nejvyšší soud za nezpůsobilý dovolací důvod. Pouze stran minimálního rozsahu poskytované činnosti Nejvyšší soud shledal, že se městský soud neodchýlil od praxe dovolacího soudu.
12. Otázku vztahu přípustnosti dovolání a přípustnosti ústavní stížnosti Ústavní soud podrobně rozebral ve stanovisku pléna sp. zn. Pl. ÚS-st. 45/16 ze dne 28. 11. 2017 (460/2017 Sb.). Neobsahuje-li dovolání specifikaci toho, v čem dovolatel (stěžovatel) spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání, jak předpokládá ustanovení §241a odst. 2 o. s. ř., není jeho odmítnutí pro vady porušením ustanovení čl. 36 odst. 1 Listiny.
13. Z ustanovení §75 zákona o Ústavním soudu také plyne povinnost stěžovatelů před podáním ústavní stížnosti vyčerpat řádně všechny opravné prostředky, které jim zákon k ochraně jejich základních práv a svobod poskytuje. Bylo-li dovolání stěžovatele odmítnuto - byť částečně - pro nesplnění náležitostí dovolání, tedy pokud stěžovatel blíže nespecifikoval ustálenou rozhodovací praxi Nejvyššího soudu, od níž se měl městský soud odchýlit, a nevymezil řádně předpoklady přípustnosti dovolání, jak předpokládá ustanovení §241a odst. 2 o. s. ř., jde o případ, kdy řádně nevyčerpal všechny mu poskytnuté opravné prostředky.
14. Vzhledem k tomu, že dovolání stěžovatele Nejvyšší soud odmítl zčásti jako nepřípustné, resp. obsahující vady, je ústavní stížnost přípustná pouze proti usnesení Nejvyššího soudu a proti těm částem rozhodnutí obvodního soudu a městského soudu, ve kterých se věnuje sjednání minimálního rozsahu poskytované činnosti v mandátní smlouvě. V části směřující proti dalším částem rozhodnutí městského soudu a obvodního soudu je ústavní stížnost nepřípustná, neboť stěžovatel řádně nevyčerpal všechny procesní prostředky, které mu zákon k ochraně jeho práv poskytuje.
IV. Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti
15. Zákon o Ústavním soudu vymezuje zvláštní kategorii návrhů, a to návrhy zjevně neopodstatněné [viz ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu], o kterých je zpravidla přípustné rozhodnout bez dalšího pouze na základě obsahu napadených soudních rozhodnutí a sdělení obsažených v ústavní stížnosti. Pokud Ústavní soud dospěje k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná, je bez dalšího odmítnuta. Ústavní soud přezkoumal ústavní stížností napadené usnesení Nejvyššího soudu a části rozsudků obvodního soudu a městského soudu z hlediska porušení ústavně zaručených práv a svobod stěžovatele a dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
16. Ústavní soud je podle ustanovení čl. 83 Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") soudním orgánem ochrany ústavnosti. Nespadá do soustavy obecných soudů a nemá pravomoc působit jako další přezkumná instance jejich rozhodnutí, případně jejich právní uvážení nahrazovat svým vlastním. Jeho ústavně zakotvená pravomoc mu svěřuje pouze přezkum rozhodnutí z hlediska dodržení ústavních mezí. Vzhledem k ústavně zaručené nezávislosti soudů (viz ustanovení čl. 82 Ústavy) nemá ani pravomoc přehodnocovat jejich závěry a nahrazovat je svými vlastními. Zasáhnout může pouze výjimečně, zejména v krajních případech svévole obecných soudů (viz např. usnesení sp. zn. II. ÚS 2168/18 ze dne 26. 7. 2018 - všechna citovaná rozhodnutí Ústavního soudu jsou přístupná na http://nalus.usoud.cz).
17. Nejvyšší soud ve svém usnesení, jímž odmítl dovolání stěžovatele, dostál požadavkům kladeným ústavním pořádkem České republiky. Z vyžádaného dovolání stěžovatele jsou patrné Nejvyšším soudem vytýkané vady, tak jak jsou srozumitelně a dostatečně popsány v ústavní stížností napadeném usnesení. Stěžovatel pouze odkazuje na rozpor s blíže nespecifikovanou rozhodovací praxí Nejvyššího soudu (dovolacího soudu), aniž by ji blíže specifikoval. Z jeho podání nelze zjistit, k jaké rozhodovací praxi odkazuje. Nejvyšší soud proto při svém hodnocení nijak nevykročil z mezí daných mu ústavním pořádkem České republiky, když konstatoval, že v otázce, kdy nastává účinnost výpovědi mandátní smlouvy, stěžovatel nevymezil, v čem spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání. Dovolání stěžovatele posoudil Nejvyšší soud způsobem, jaký mu ukládá občanský soudní řád a ústavní pořádek České republiky. Ústavní stížnost proti těmto částem usnesení Nejvyššího soudu je zjevně neopodstatněná.
18. Nejvyšší soud v části ústavní stížností napadeného usnesení, která je věnována stanovení minimálního rozsahu činnosti vymezeném mandátní smlouvou vyložil, proč je rozhodnutí městského soudu v souladu s jeho ustálenou rozhodovací praxí. Svým postupem nijak nezasáhl základní práva a svobody stěžovatele. Totéž platí i pro příslušné části rozhodnutí obvodního soudu a městského soudu. Obecné soudy v těchto rozhodnutích resp. jejich částech, dodržely limity, které na ně klade ústavní pořádek.
19. Co se týče namítaných vad postupu obecných soudů spojeného s posouzením mandátní smlouvy uzavřené mezi stěžovatelem a vedlejší účastnicí, ani zde Ústavní soud neshledal, že by obecné soudy postupovaly mimo ústavní limity svého uvážení. Jimi podaná odůvodnění jsou dostatečná a jasně rekapitulují, jakými úvahami bylo jejich rozhodování vedeno. Z ústavní stížností napadených rozhodnutí, resp. jejich částí, není patrno, v čem by měly stranit vedlejší účastnici a zasáhnout do ústavně zaručených práv stěžovatele.
20. Ústavní soud proto ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl zčásti jako návrh nepřípustný podle ustanovení §43 odst. 1 písm. e) zákona o Ústavním soudu a zčásti jako návrh zjevně neopodstatněný podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 2. června 2020
Kateřina Šimáčková v. r.
předsedkyně senátu