ECLI:CZ:US:2020:2.US.3650.19.1
sp. zn. II. ÚS 3650/19
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedkyně senátu Kateřiny Šimáčkové a soudců Ludvíka Davida (soudce zpravodaj) a Vojtěcha Šimíčka o ústavní stížnosti stěžovatelky PRO-DOMA, SE, se sídlem Budčická 1479, Praha 9, právně zastoupené Mgr. Jiřím Kokešem, advokátem se sídlem Na Flusárně 168, Příbram, proti rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 9 ze dne 29. 10. 2013 č. j. 19 C 36/2011-151, rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 25. 3. 2015 č. j. 28 Co 18/2014-272, ve znění opravného usnesení ze dne 18. 5. 2015 č. j. 28 Co 18/2014-284 a usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 7. 2019 č. j. 25 Cdo 5/2019-418, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. Ústavní stížností, která byla Ústavnímu soudu doručena dne 11. 11. 2019, se stěžovatelka podle ustanovení §72 odst. 1 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), domáhá vydání nálezu, jímž Ústavní soud zruší shora uvedená rozhodnutí, a to z důvodu porušení jejího práva zaručeného čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").
2. Obvodní soud pro Prahu 9 napadeným rozsudkem uložil 1. žalované povinnost zaplatit žalobci bolestné 84 000 Kč s příslušenstvím a náhradu za ztížení společenského uplatnění 410 000 Kč s příslušenstvím (výrok I), žalobu zamítl co do dále požadovaných částek (336 000 Kč s příslušenstvím na bolestném a 410 000 Kč s příslušenstvím na náhradě za ztížení společenského uplatnění) a zcela vůči 2. žalovanému a 3. žalované (výroky II a III) a rozhodl o náhradě nákladů řízení a o soudním poplatku. Vyšel ze zjištění, že 1. žalovaná je provozovatelem prodejny stavebnin, areál provozovny je umístěn na pozemcích patřících 2. a 3. žalované, kteří předmětné pozemky přenechali do nájmu 1. žalované. Dne 16. 2. 2009 žalobce, když se po zakoupení zboží vracel k vozu, uklouzl a upadl na vnější ploše stavebnin pokryté náledím a slabou vrstvou sněhu upravené radlicí a posolené, avšak přesto velmi kluzké, a utrpěl úraz (zlomeninu pravého hlezna a vnitřního i vnějšího kotníku). K pádu došlo uvnitř areálu na zpevněné ploše, která je po otevření obchodu bez omezení přístupná zaměstnancům 1. žalované i zákazníkům. Žalobce se nemohl postavit na nohu, avšak nevyčkal příjezdu záchranné služby a svým vozem odjel ke známému, který ho odvezl do nemocnice. Soud uzavřel, že 1. žalovaná jako provozovatelka prodejny stavebnin nezajistila úklid venkovního areálu, čímž porušila právní povinnost podle §415 zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění účinném do 31. 12. 2013 (dále též jen "obč. zák."), a v příčinné souvislosti s tím vznikla žalobci škoda na zdraví, za niž odpovídá podle §420 odst. 1 obč. zák. Dále dovodil, že 2. žalovaný a 3. žalovaná se žádného protiprávního jednání nedopustili, jsou sice vlastníky pozemků, na nichž se provozovna stavebnin nachází, pozemky však přenechali do nájmu 1. žalované a nebylo v jejich silách ovlivnit péči nájemce o pozemek v zimních měsících.
3. K odvolání žalobce a 1. žalované Městský soud v Praze rozsudkem ve spojení s opravným usnesením rozsudek soudu prvního stupně ve vyhovujícím výroku I ohledně bolestného v částce 54 432 Kč a náhrady za ztížení společenského uplatnění v částce 187 200 Kč potvrdil, ve zbývající části jej v tomto výroku změnil ohledně úroku z prodlení z těchto částek, a dále tak, že žalobu ve zbývajícím rozsahu (29 568 Kč na bolestném a 222 800 Kč na náhradě za ztížení společenského uplatnění) zamítl (výrok I), výrokem II rozsudek potvrdil i v zamítavých výrocích II a III a rozhodl o náhradě nákladů řízení (výrok III). Ztotožnil se se skutkovými i právními závěry soudu prvního stupně ohledně porušení prevenční povinnosti a odpovědnosti 1. žalované za škodu, zatímco druzí dva žalovaní, jakožto vlastníci pronajatých pozemků, odpovědnost za úraz v areálu provozovny 1. žalované nenesou. Po doplnění řízení zejména znaleckým dokazováním dospěl odvolací soud k závěru, že žalobce tím, že nepočkal na příjezd záchranné služby a svým vozidlem odjel po namrzlé silnici ke svému známému, který ho poté odvezl do nemocnice, jednal krajně nezodpovědně a přivodil si zhoršení svého zranění a tímto jednáním spolupřispěl ke vzniku škody na zdraví, a to podle názoru odvolacího soudu v rozsahu 40 %. Výši náhrady za bolest a za ztížení společenského uplatnění stanovil s ohledem na závěry znaleckého posudku a bodové ohodnocení podle vyhlášky č. 440/2001 Sb., a zvýšil ji podle §7 odst. 3 této vyhlášky na dvojnásobek, u bolestného především vzhledem k délce léčení a u ztížení společenského uplatnění vzhledem k omezením při práci v zemědělství, kterou žalobce provozuje a kterou však již v důsledku trvalých následků zranění sám zcela nezastane, stejně jako se již nemůže věnovat svým zájmům jako je turistika, houbaření, účast na poznávacích zájezdech.
4. Rozsudek odvolacího soudu napadl žalobce dovoláním ve výroku, jímž byl potvrzen výrok rozsudku soudu prvního stupně o zamítnutí žaloby proti 2. žalovanému a 3. žalované a ve výroku o náhradě nákladů řízení. Toto dovolání Nejvyšší soud usnesením ze dne 25. 7. 2016 č. j. 25 Cdo 1558/2016-341, odmítl, neboť shledal, že není přípustné podle §237 o. s. ř.
5. Žalobce rovněž podal proti rozsudku odvolacího soudu žalobu pro zmatečnost. Zmatečnostní důvod spatřoval v ustanovení §229 odst. 1 písm. b) o. s. ř., neboť původní 1. žalovaná PRO-DOMA, spol. s r. o., zanikla ke dni 31. 12. 2014 v důsledku fúze sloučením s nástupnickou společností PRO-DOMA, SE, se sídlem Budčická 1479, Praha 9, IČO: 24235920, a odvolací soud vydal rozsudek ukládající jí povinnost až dne 25. 3. 2015, tedy v době, kdy původní 1. žalovaná již zanikla. Žaloba pro zmatečnost byla usnesením Obvodního soudu pro Prahu 9 ze dne 5. 8. 2016 č. j. 19 C 36/2011-52 zamítnuta, neboť zmatečnostní žalobou napadené rozhodnutí odvolacího soudu nebylo pravomocné.
6. Poté Obvodní soud pro Prahu 9 usnesením ze dne 19. 4. 2017 č. j. 19 C 36/2011-354 rozhodl, že v řízení bude nadále pokračováno se stěžovatelkou (§107 o. s. ř.), jakožto procesní nástupkyní původní 1. žalované. Toto usnesení bylo potvrzeno usnesením Městského soudu v Praze ze dne 27. 6. 2017 č. j. 28 Co 205/2017-364. Dovolání žalovaných proti tomuto usnesení odvolacího soudu zamítl Nejvyšší soud usnesením ze dne 25. 9. 2018 č. j. 25 Cdo 4175/2017-408. V tomto rozhodnutí vysvětlil, že vzhledem k tomu, že zánik původní 1. žalované vyšel najevo až po vydání rozhodnutí odvolacího soudu ve věci samé (rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 25. 3. 2015, č. j. 28 Co 18/2014-272), když o této skutečnosti původní 1. žalovaná ani 2. žalovaný, jenž byl jejím jednatelem a současně předsedou představenstva nástupnické společnosti, soud neinformovali, byl nastolen stav, kdy o procesním nástupnictví mohl a měl rozhodnout pouze soud prvního stupně, což správně učinil.
7. Po pravomocném rozhodnutí o procesním nástupnictví byl rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 25. 3. 2015 č. j. 28 Co 18/2014-272, ve spojení s opravným usnesením ze dne 18. 5. 2015 č. j. 28 Co 18/2014-284, řádně doručen 1. žalované, jež v zákonné lhůtě proti výrokům I a III podala dovolání. Toto bylo napadeným usnesením nejvyššího soudu odmítnuto jako nepřípustné.
8. Stěžovatelka v ústavní stížnosti namítá, že rozhodnutí obecných soudů ve věci jsou nesprávná a porušující její právo na soudní ochranu. Popisuje podrobně skutkový stav věci a z něho dovozuje jiné právní závěry, než rozhodující soudy. To se týká jak otázky právního nástupnictví, tak otázky zavinění a výše náhrady způsobené škody.
9. Pokud jde o řízení před Ústavním soudem, pak je nutno připomenout, že zákon o Ústavním soudu rozeznává v §43 odst. 2 písm. a) jako zvláštní kategorii návrhy zjevně neopodstatněné. Zákon tímto ustanovením dává Ústavnímu soudu pravomoc posoudit "přijatelnost" návrhu předtím, než dospěje k závěru, že o návrhu rozhodne meritorně nálezem. V této fázi řízení je zpravidla možno rozhodnout bez dalšího, jen na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a údajů obsažených v samotné ústavní stížnosti, příp. ve vyžádaném soudním spise. Vedou-li informace zjištěné uvedeným způsobem Ústavní soud k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná, může být bez dalšího odmítnuta. Tato relativně samostatná část řízení nemá kontradiktorní charakter. Tak tomu je i v daném případě.
10. Jak již bylo zdůrazněno výše, Ústavní soud není povolán k přezkumu správnosti aplikace podústavního práva; jeho úkolem je v řízení o ústavní stížnosti ochrana ústavnosti [čl. 83, čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy], nikoliv "běžné" zákonnosti. Ústavnímu soudu proto nepřísluší, aby prováděl přezkum rozhodovací činnosti obecných soudů ve stejném rozsahu, jako činí obecné soudy; v posuzovaném případě v řízení o stěžovatelkou podaném dovolání či odvolání, anebo dokonce ve stejném rozsahu, jako učinil obvodní soud v řízení o zaplacení žalobou uplatněné částky, a tedy, aby věc posuzoval z hledisek běžné zákonnosti. Stěžovatelka svou argumentací obsaženou v ústavní stížnosti, pohybující se výhradně na úrovni podústavního práva (neboť je v podstatě toliko opakováním námitek uplatněných v předchozích řízeních), nicméně staví Ústavní soud právě do pozice další instance v systému obecného soudnictví, která mu ovšem nepřísluší. Z obsahu ústavní stížnosti je tak zřejmé, že stěžovatelka svými námitkami brojí především proti samotnému - pro ni nepříznivému - výsledku dosavadního průběhu řízení před obecnými soudy, aniž by však předestřela jakákoliv ústavně relevantní tvrzení ohledně jí namítaného porušení svých základních práv, neboť v ústavní stížnosti s touto polemikou pokračuje.
11. Obecné soudy dle názoru Ústavního soudu při svém rozhodování dostatečně přihlédly ke všem okolnostem, které vyšly v řízení najevo, věc po právní stránce řádně vyhodnotily a právní normy aplikovaly s ohledem na ústavní principy obsažené v Listině. Na postupu a rozhodnutí nalézacího a odvolacího soudu tak Ústavní soud neshledává nic, co by odůvodnilo jeho kasační zásah. Obvodní i městský soud totiž při zohlednění skutkových okolností nyní projednávaného případu podrobně vyložily, jakými úvahami se řídily při posuzování věci, přičemž v tomto jejich postupu zdejší soud nespatřuje cokoliv protiústavního.
12. Pokud se jedná o rozhodnutí dovolacího soudu, ten již v minulosti přiléhavě vyložil (viz usnesení Nejvyššího soudu ze dne 28. 6. 2018 sp. zn. 25 Cdo 1791/2018; všechna rozhodnutí Nejvyššího soudu jsou dostupná z: www.nsoud.cz), že dovolání je mimořádný opravný prostředek a z ústavního pořádku nevyplývá nárok na podání dovolání či jiného mimořádného opravného prostředku (srov. např. nález sp. zn. II. ÚS 1226/17 ze dne 20. 2. 2018).
13. Dovolání, jehož přípustnost může být založena podle §237 o. s. ř., jako v nyní posuzovaném případě, je mimořádný opravný prostředek, který Nejvyšší soud může odmítnout jako nepřípustný z důvodů závisejících na jeho uvážení [usnesení sp. zn. III. ÚS 772/13 ze dne 28. 3. 2013 (U 5/68 SbNU 541)]. Mimořádnost takového opravného prostředku představovaná uvážením dovolacího soudu vede Ústavní soud k ještě zdrženlivějšímu přezkumu, než je tomu v případě běžných meritorních rozhodnutí. Dovolací soud však musí i rozhodnutí o nepřípustnosti dovolání (stručně) odůvodnit konkrétními důvody, které se vztahují k otázkám předestřeným dovolatelem [srov. např. nálezy sp. zn. II. ÚS 2312/15 ze dne 9. 2. 2016 (N 30/80 SbNU 391) či sp. zn. I. ÚS 2936/15 ze dne 17. 8. 2016 (N 153/82 SbNU 431)].
14. Posouzení přípustnosti dovolání podle §237 o. s. ř. může Ústavní soud posuzovat pouze z hlediska jeho ústavnosti. Fakticky se tak jeho přezkum omezuje na posouzení dvou otázek, a to, zda dovolací soud neodepřel účastníkovi řízení soudní ochranu tím, že odmítl dovolání, aniž by se ve svém odůvodnění, pokud jde o jeho přípustnost, náležitě vypořádal se stěžovatelkou řádně předestřenou právní otázkou, nebo tím, že v rámci svého posouzení právní otázky, ať už vyústilo do odmítnutí dovolání nebo připuštění dovolacího přezkumu, aproboval právní výklad, který je v rozporu s ústavně zaručenými základními právy a svobodami.
15. Ani jedna z citovaných situací v projednávaném případě nenastala. Ústavní soud po přezkoumání napadeného usnesení neshledal, že by se Nejvyšší soud s dovoláním stěžovatelky vypořádal nedostatečně; z jeho usnesení jsou patrné konkrétní důvody, které jej vedly k vyřčeným právním závěrům. Právo stěžovatelky na spravedlivý proces tak postupem Nejvyššího soudu porušeno nebylo. Ústavní soud připomíná, že právo na spravedlivý (řádný) proces není možno vykládat tak, že by garantovalo úspěch v řízení či zaručovalo právo na rozhodnutí odpovídající představám stěžovatelky. Pouhý nesouhlas se závěry obecných soudů při aplikaci podústavního práva důvodnost ústavní stížnosti nezakládá.
16. Závěrem Ústavní soud konstatuje, že postup v soudním řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, výklad a aplikace jiných než ústavních předpisů, jsou záležitostí obecných soudů. Je jejich úlohou, aby posoudily, zda jsou dány podmínky pro aplikaci příslušného právního institutu, a aby své úvahy v tomto směru zákonem stanoveným postupem odůvodnily. Zásah Ústavního soudu je na místě toliko v případě excesů představujících porušení ústavně zaručených základních práv a svobod, zejména pak, jsou-li závěry obecných soudů hrubě nepřiléhavé a vykazují znaky libovůle.
17. Takový exces však Ústavní soud v dané věci neshledal, a proto ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl jako návrh zjevně neopodstatněný podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 30. března 2020
Kateřina Šimáčková, v. r.
předsedkyně senátu