ECLI:CZ:US:2020:2.US.3676.19.1
sp. zn. II. ÚS 3676/19
Usnesení
Ústavní soud rozhodl mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků v senátě složeném z předsedkyně Kateřiny Šimáčkové, soudce Ludvíka Davida a soudce zpravodaje Jaroslava Fenyka o ústavní stížnosti stěžovatelky EXPORT-IMPORT CZ s.r.o., se sídlem Vilantice 52, zastoupené JUDr. Vladimírem Krejčím, advokátem se sídlem Sukova 1260, Pardubice, proti rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 27. 5. 2016, č. j. 24 C 51/2012-96, rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 15. 3. 2018, č. j. 58 Co 36/2018-154, a usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 8. 2019, č. j. 23 Cdo 4001/2018-194, za účasti Obvodního soudu pro Prahu 1, Městského soudu v Praze a Nejvyššího soudu jako účastníků řízení a Kooperativa pojišťovny, a.s., Vienna Insurance Group, se sídlem Templová 747/5, Praha 1, jako vedlejší účastnice řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I. Vymezení předmětu řízení
1. Ústavní stížností, doručenou Ústavnímu soudu dne 13. 11. 2019, doplněnou podáním ze dne 30. 3. 2020, která splňuje procesní náležitosti stanovené zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatelka domáhá zrušení v záhlaví vymezených rozhodnutí Obvodního soudu pro Prahu 1 (dále jen "nalézací soud"), Městského soudu v Praze (dále jen "odvolací soud") a Nejvyššího soudu, neboť jimi dle stěžovatelčina názoru došlo k porušení jejího ústavně zaručeného základního práva na spravedlivý proces dle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").
II. Rekapitulace skutkového stavu a procesního vývoje
2. Napadená rozhodnutí obecných soudů vzešla ze sporného občanského soudního řízení, v němž stěžovatelka vystupovala v procesním postavení žalobkyně a Kooperativa pojišťovna, a.s., Vienna Insurance Group (dále jen "vedlejší účastnice"), v procesním postavení žalované. Předmětem řízení byla povinnost zaplatit částku 2 677 977 Kč s příslušenstvím (dále jen "předmětná částka"), jíž se stěžovatelka domáhala, stručně řečeno, z titulu pojistného plnění z pojistné smlouvy ze dne 18. 6. 2009, kterou uzavřela jako pojistník s vedlejší účastnicí jako pojistitelem (dále jen "předmětná pojistná smlouva"). Stěžovatelka se po vedlejší účastnici domáhala zaplacení uvedené částky, zjednodušeně řečeno, proto, že stěžovatelce vznikla při přepravě lodního kontejneru s nákladem náhradních automobilových dílů odpovědnost za škodu vůči objednateli přepravy Johanessovi Schilcherovi (dále jen "poškozený") v důsledku krádeže tohoto kontejneru neznámým pachatelem. Stěžovatelka uplatnila nárok z pojistné smlouvy vůči vedlejší účastnici, ta jej však odmítla s tím, že se na něj vztahuje výluka z pojištění.
3. Stěžovatelka se proto domáhala žalobou po nalézacím soudu, aby uložil vedlejší účastnici povinnost zaplatit částku kryjící vzniklou škodu ve výši odpovídající pojistnému plnění dle předmětné pojistné smlouvy. Nalézací soud tuto žalobu svým napadeným rozsudkem zamítl a rozhodl, že žádný účastník nemá právo na náhradu nákladů řízení, neboť vedlejší účastnice se náhrady nákladů řízení výslovně vzdala. Jak vyplývá z odůvodnění napadeného rozsudku nalézacího soudu, tento vzal za prokázané, že ke vzniku škody došlo a že se na tuto škodu vztahovalo pojištění z předmětné pojistné smlouvy, které bylo sjednáno platně. Z hlediska právního posouzení vycházel vzhledem k době vzniku škody ze zákona č. 37/2004 Sb., o pojistné smlouvě, ve znění tehdy platném a účinném (dále jen "zákon o pojistné smlouvě"), a dle §44 zákona o pojistné smlouvě ve spojení s §3 zákona o pojistné smlouvě dospěl k právnímu závěru, že pro přiznání uplatněného nároku by stěžovatelka musela kumulativně tvrdit a prokazovat jednak vznik své odpovědnosti za škodu přepravou věci pojištěným a jednak uhrazení této škody poškozenému. Stěžovatelka však tvrdila a prokazovala pouze první podmínku, splnění druhé podmínky nebylo ani tvrzeno, ani prokázáno. Dovolávala-li se stěžovatelka §44 odst. 1 zákona o pojistné smlouvě, pak nárok z něj dle nalézacího soudu může uplatnit toliko poškozený, nikoliv pojištěný jako škůdce, proto stěžovatelka nebyla aktivně věcně legitimována.
4. Stěžovatelka podala proti tomuto rozsudku odvolání, na jehož podkladě odvolací soud svým napadeným rozsudkem napadený rozsudek nalézacího soudu potvrdil a současně uložil stěžovatelce zaplatit vedlejší účastnici na náhradě nákladů řízení částku 300 Kč do tří dnů od právní moci rozsudku. Odvolací soud se v zásadě ztotožnil se závěry soudu nalézacího, neboť konstatoval, že vztahy mezi účastníky řízení byly správně posuzovány dle zákona o pojistné smlouvě, přičemž s odkazem na §42 až §45 zákona o pojistné smlouvě měl za to, že pro úspěšné uplatnění nároku stěžovatelky na předmětné pojistné plnění proti vedlejší účastnici by bylo nutné, aby buď byla sama škodu poškozenému nejprve uhradila, nebo aby poté, co vedlejší účastnice odmítla pojistné plnění poškozenému zaplatit, poškozený žaloval stěžovatelku a dosáhl vůči ní pravomocného uložení povinnosti jí škodu uhradit, kterou by tak stěžovatelka byla nucena uhradit. V tomto ohledu zavrhl odvolací soud právní názor nalézacího soudu, že aktivně věcně legitimovaným vůči vedlejší účastnici byl poškozený, nicméně jelikož stěžovatelka ani po poučení dle §118a odst. 1, 3 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "občanský soudní řád"), svá tvrzení nedoplnila o to, že by škodu poškozenému uhradila, zamítnutí její žaloby považoval za správné. Odvolací soud neuznal námitku stěžovatelky, že nalézací soud ji nepoučil o možném jiném právním posouzení, neboť dle odvolacího soudu žádné jiné právní posouzení nalézací soud neprovedl, stále řešil jen otázku, zda má stěžovatelka nárok na výplatu pojistného plnění v souladu s pojistnou smlouvou. Odvolací soud rovněž odmítl námitky stěžovatelky, že se nemohla vyjádřit k otázce věcné legitimace, a tedy rozsudek nalézacího soudu pro ni byl překvapivý, neboť stěžovatelka měla možnost se k právním závěrům nalézacího soudu vyjádřit v rámci odvolání, což také učinila.
5. Stěžovatelka podala proti napadenému rozsudku odvolacího soudu dovolání, které odmítl Nejvyšší soud svým napadeným usnesením pro nepřípustnost dle §243c odst. 1 občanského soudního řádu. Přípustnost dovolání dle Nejvyššího soudu nemohla založit otázka, zda je pojistník oprávněn domáhat se po pojistiteli náhrady škody podle §44 odst. 1 zákona o pojistné smlouvě, jestliže pojistitel odmítne k výzvě pojištěného poškozenému poskytnout náhradu škody, neboť na jejím řešení napadený rozsudek odvolacího soudu nestojí. Toto ustanovení totiž umožňuje pojištěnému požadovat v takových případech po pojistiteli, aby za něj uhradil škodu přímo poškozenému, nicméně toho se stěžovatelka nedomáhala, nýbrž žalobou požadovala zaplacení pojistného plnění po vedlejší účastnici přímo pro sebe. Mezi právem oprávněné osoby na pojistné plnění a právem poškozeného na náhradu škody přitom judikatura Nejvyššího soudu striktně rozlišuje, a touto judikaturou se řídil i odvolací soud. Přípustnost dovolání nemohla založit ani námitka, že soudy stěžovatelku nepoučily dle §118a odst. 2 občanského soudního řádu o nedostatku její věcné legitimace, neboť odvolací soud své rozhodnutí nezaložil na nedostatku věcné legitimace, ale na absenci tvrzení zaplacení škody stěžovatelkou poškozenému. Ze stejného důvodu přípustnost nemohla založit ani otázka, zda stěžovatelčinu věcnou legitimaci nemohl založit §50 odst. 3 zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, v tehdy platném a účinném znění (dále jen "občanský zákoník").
III. Argumentace stěžovatelky
6. Stěžovatelka nejprve ve své ústavní stížnosti a jejím doplnění velmi obsáhle popisuje dosavadní průběh řízení před obecnými soudy, svou procesní strategii a argumentaci, jakož i obsah napadených rozhodnutí, jenž bohatě komentuje. Aniž by bylo z její ústavní stížnosti jednoznačně patrné, kde končí rekapitulace dosavadních událostí a začíná vlastní ústavněprávní argumentace, je možno rekonstruovat její námitky uplatňované proti napadeným rozhodnutím v ústavní stížnosti jako 1) absenci poučení dle §118a odst. 2 občanského soudního řádu; 2) neprovedení stěžovatelkou navrhovaných důkazů; 3) nesprávné právní závěry nalézacího a odvolacího soudu; a 4) překvapivost rozhodnutí. Podstatu jednotlivých námitek lze ve zkratce představit následovně:
7. Ad 1) stěžovatelka formuluje svou zjevně stěžejní námitku nedostatečného poučení ze strany obecných soudů. Ačkoliv stěžovatelka tuto námitku odůvodňuje velmi obšírně a rozsáhle, lze ji přiblížit tak, že dle názoru stěžovatelky nalézací soud pochybil, pokud zamítl její žalobu přesto, že jí za situace, kdy zastával odlišné právní posouzení, než jaké zastávala ona, neposkytl poučení dle §118a odst. 2 občanského soudního řádu. Nalézací soud poučil stěžovatelku toliko dle §118a odst. 1 a 3 občanského soudního řádu o tom, že má doplnit svá skutková tvrzení a označil k nim důkazy ohledně toho, kdy poškozený uplatnil u stěžovatelky škodu a kdy a jakým způsobem mu ji stěžovatelka uhradila. Toto poučení bylo nadbytečné, neboť stěžovatelka nikdy netvrdila, že by poškozenému škodu sama nahradila. Její žaloba vycházela z předpokladu, že má právo na zaplacení pojistného plnění od vedlejší účastnice, míněno že toto její právo není podmíněno předchozím uhrazením škody poškozenému. Jelikož měl nalézací soud odlišný názor (tedy že toto právo podmíněno náhradou škody poškozenému je), měl stěžovatelku náležitě poučit dle §118a odst. 2 občanského soudního řádu, že věc je možné po právní stránce posoudit i jinak, než dle jejího názoru. Po takovém poučení a důkladné právní analýze by stěžovatelka dosáhla změny žaloby dle §95 občanského soudního řádu tak, aby v souladu s právním názorem nalézacího soudu bylo možno její žalobě vyhovět.
8. Stěžovatelka si rovněž je vědoma skutečnosti, že v občanském soudním řízení platí zásadně zákaz poučovací povinnosti o hmotněprávních otázkách, avšak dle jejího názoru, který v ústavní stížnosti minuciózně rozvíjí, by takové poučení nemělo hmotněprávní charakter, a pokud by se snad některé jeho dílčí aspekty hmotného práva dotýkaly, bylo by to jen ve zcela tolerovatelném rozsahu nutném pro zachování jejího ústavně zaručeného základního práva na spravedlivý proces, resp. soudní ochranu dle čl. 36 odst. 1 Listiny.
9. Na vadu nedostatku řádného poučení dle §118a odst. 2 občanského soudního řádu nezareagoval přes její namítnutí v dovolání adekvátním způsobem ani odvolací soud, který k ní uvedl toliko to, že nalézací soud neposuzoval věc po právní stránce jinak, neboť stále posuzoval, zda má stěžovatelka nárok na zaplacení pojistného plnění v souladu s předmětnou pojistnou smlouvou. Právní posouzení nalézacího soudu však bylo dle stěžovatelky odlišné od právního posouzení odvolacího soudu [viz níže k námitce 3)], přičemž i právní posouzení odvolacího soudu bylo odlišné od právního posouzení stěžovatelky. Nejen, že tak tímto přístupem odvolací soud nenapravil vadu absence řádného poučení nalézacím soudem, ale i on sám zatížil své napadené rozhodnutí stejnou vadou, neboť řádně stěžovatelku nepoučil dle §118a odst. 2 občanského soudního řádu, že se chystá věc právně posoudit jinak.
10. Ad 2) stěžovatelka namítá, že nalézací soud zamítl celou řadu jejích důkazních návrhů, které nárok stěžovatelky měly prokazovat. V kontextu toho pak stěžovatelka dodává, že dle jejího názoru se nalézací soud vůbec nezabýval meritem věci. Rovněž v tak složité věci rozhodl při jediném jednání, stejně jako odvolací soud.
11. Ad 3) se stěžovatelka opakovaně v ústavní stížnosti vymezila proti právnímu posouzení jak nalézacího soudu, tak soudu odvolacího. Právní názor nalézacího soudu, že neplnila-li vedlejší účastnice k výzvě stěžovatelky dobrovolně, byl k podání žaloby aktivně legitimován poškozený, považuje stěžovatelka za absurdní. To ostatně uznal i odvolací soud, který správnost tohoto právního názoru popřel (s čímž stěžovatelka souhlasí), avšak nahradil jej rovněž chybným právním názorem, že ačkoliv mezi poškozeným a vedlejší účastnicí žádný (hmotně)právní vztah nevznikl, takže poškozený nemohl být věcně aktivně legitimován, byla by stěžovatelka aktivně věcně legitimována k podání žaloby teprve tehdy, když by byla pravomocným rozsudkem donucena k nahrazení škody poškozenému sama. Stěžovatelka tento právní názor považuje za mylný, neboť v takovém případě je popřen samotný princip pojištění a právo na pojistné plnění se stává podmíněným předchozím zaplacením škody pojištěným, což ovšem může být úplně mimo jeho ekonomické možnosti.
12. Zcela nesprávně pak odvolací soud i Nejvyšší soud při vypořádání stěžovatelčiny námitky nedostatku řádného poučení vyhodnotily, v čem vlastně tento nedostatek měl spočívat. Stěžovatelka nikdy netvrdila, že by ve věci nebyla aktivně legitimována, tedy ani že by v tomto ohledu nebyla dostatečně poučena, přičemž odvolací soud vystavěl závěr o nedůvodnosti žaloby nikoliv na nedostatku aktivní věcné legitimace, ale na tom, že stěžovatelka neuhradila poškozenému škodu, a proto se nemůže domáhat po vedlejší účastnici pojistného plnění.
13. Ad 4) poukazuje stěžovatelka na to, že tím, že odvolací soud právně posoudil věc jinak než nalézací soud, porušil ve smyslu judikatury Ústavního soudu zásadu dvojinstančnosti, která brání tomu, aby soud v odvolacím řízení žalobu sám zamítl z jiného důvodu, než z jakého ji zamítl soud prvého stupně. Protože ani nalézací, ani odvolací soud neposkytly stěžovatelce řádné poučení podle §118a odst. 2 občanského soudního řádu, byla jejich rozhodnutí pro ni překvapivá, a tím došlo k porušení jejího ústavně zaručeného základního práva na soudní ochranu dle čl. 36 odst. 1 Listiny. Tento postup aproboval i Nejvyšší soud, jemuž stěžovatelka námitku absence řádného poučení oběma nižšími soudy předložila, avšak tento přesto její dovolání odmítl. Nezabýval se dostatečně ani její námitkou, že věc bylo namístě posoudit dle §50 občanského zákoníku.
IV. Posouzení Ústavním soudem
14. Pravomoc Ústavního soudu v řízení o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí orgánu veřejné moci je založena ustanovením čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") jen tehdy, jestliže tímto rozhodnutím došlo k zásahu do ústavně zaručených práv a svobod. Jakékoliv jiné vady takového rozhodnutí se nachází mimo přezkumnou pravomoc Ústavního soudu, a tomu je tak zapovězeno se jimi zabývat. Ústavní soud totiž nestojí nad ústavou, nýbrž podléhá stejné povinnosti respektovat ústavně zakotvenou dělbu moci, jako kterýkoliv jiný orgán veřejné moci. Proto se musí důsledně vystříhat svévole a bedlivě dbát mezí svých pravomocí, svěřených mu Ústavou. Jinak by popřel samotný smysl své existence jakožto soudního orgánu ochrany ústavnosti. V řízení o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí orgánu veřejné moci je tak Ústavní soud povinen vždy nejprve zkoumat, zda jsou ústavní stížností napadená rozhodnutí způsobilá k vlastnímu meritornímu přezkumu, tedy zda těmito rozhodnutími vůbec mohla být porušena ústavně garantovaná práva či svobody stěžovatelů. Pakliže Ústavní soud dospěje k závěru, že tomu tak není, musí ústavní stížnost odmítnout dle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu. To platí i pro nynější případ.
15. Ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
16. Souhrnně lze říci, že ústavní stížnost postrádá ústavněprávní rovinu. Podstatu stěžovatelčiny argumentace lze shrnout jako její nesouhlas se zamítnutím žaloby nalézacím soudem proto, že jí nesvědčilo právo na zaplacení pojistného plnění vedlejší účastnicí, které žalobou uplatnila, ale že se měla domáhat práva na nahrazení škody poškozenému vedlejší účastníci místo stěžovatelky. Údajnou ústavněprávní vadu napadených rozhodnutí, od níž jsou odvislé prakticky všechny ostatní údajné ústavněprávní deficity, které stěžovatelka namítá, pak měla představovat skutečnost, že nalézací soud nepoučil stěžovatelku dle §118a odst. 2 občanského soudního řádu takovým způsobem, aby si uvědomila, že právo na zaplacení pojistného plnění jí nevzniklo, ale že se má na vedlejší účastnici domáhat jiného práva, tedy aby místo ní poškozenému nahradila škodu.
17. Jelikož uložení této povinnosti by nutně předpokládalo změnu žalobního návrhu (stěžovatelka žalovala vedlejší účastnici na zaplacení předmětné částky, musela by tedy žalovat vedlejší účastnici na zaplacení předmětné částky poškozenému), k porušení stěžovatelčina ústavně zaručeného základního práva na soudní ochranu dle čl. 36 odst. 1 Listiny tak dle stěžovatelky mělo dojít tím, že nalézací soud ji nepoučil o nutnosti žádat změnu žaloby v souladu s koncepcí §44 odst. 1 zákona o pojistné smlouvě, tedy aby žaloba nezněla na zaplacení předmětné částky stěžovatelce, ale na její zaplacení za stěžovatelku poškozenému.
18. Ústavní soud ve své rozhodovací činnosti zastává právní názor, že zákonnou hranicí poučovací povinnosti soudu je potřeba doplnění skutkových tvrzení tak, aby bylo možno bezpečně uzavřít, zda skutkové okolnosti daného případu lze podřadit pod právní normy, které je dle právního názoru soudu lišícího se od právního názoru účastníka řízení na daný případ třeba vztáhnout. §118a občanského soudního řádu tak má za účel umožnit soudu, aby rozhodoval o věci na základě úplně a spolehlivě zjištěného skutkového stavu [srov. např. nález sp. zn. I. ÚS 2014/10 ze dne 7. 4. 2011 (N 67/61 SbNU 61)]. Dle judikatury Ústavního soudu tak absence poučení dle §118a odst. 2 občanského soudního řádu není z ústavněprávního hlediska problematická tam, kde je po skutkové stránce věc objasněna i ve vztahu k odlišnému právnímu posouzení obecného soudu [srov. např. nález sp. zn. III. ÚS 3717/16 ze dne 26. 9. 2017 (N 179/86 SbNU 845)], naopak tato povinnost má své místo tehdy, jestliže předmět sporu vymezený skutkovými tvrzeními účastníků není zcela pokryt pozdějším právním hodnocením soudu [srov. např. nález sp. zn. II. ÚS 1617/10 ze dne 2. 9. 2010 (N 182/58 SbNU 597)].
19. §118a občanského soudního řádu jako celek má tak za účel zajistit, že soud může zamítnout žalobu jen tehdy, jestliže nároku v ní uplatněnému na základě určitých skutkových okolností nelze vyhovět podle žádného ustanovení hmotného práva, nejen toho, jehož se dovolává žalobce [srov. např. nález sp. zn. II. ÚS 762/10 ze dne 22. 7. 2010 (N 148/58 SbNU 257)]. Lze tedy uzavřít, že z pohledu ochrany ústavně zaručeného základního práva na soudní ochranu dle čl. 36 odst. 1 Listiny účastníků sporného občanského soudního řízení je účelem §118a odst. 2 občanského soudního řádu umožnit jim doplnit skutková tvrzení, která vzhledem k právní kvalifikaci, o níž opírají své procesní strategie, nepovažovali za relevantní, avšak vzhledem k právní kvalifikaci odpovídající odlišnému právnímu názoru obecného soudu relevantní jsou. Tomu odpovídá i zákonná dikce, podle níž soud v takovém případě vyzývá účastníka řízení k doplnění vylíčení rozhodných skutečností v potřebném rozsahu.
20. Ústavně konformní výklad §118a odst. 2 občanského soudního řádu tak nemůže jít nad rámec tohoto zákonného požadavku a klást na obecné soudy povinnost poučit dle §118a odst. 2 občanského soudního řádu účastníka řízení tehdy, mají-li za to, že nesprávně vymezil samotný předmět řízení a že k tomu, aby jeho žaloba mohla být úspěšná, není zapotřebí jen doplnění skutkových tvrzení, ale změna samotného žalobního návrhu, neboť stávajícímu žalobnímu návrhu, vyplývajícímu z právního posouzení, které obecný soud nesdílí, vyhovět nelze, a to ani kdyby jinak formulovanému žalobnímu návrhu obecný soud vyhovět mohl. Taková poučovací aktivita by totiž již nepřípustným způsobem zasahovala do zásady dispoziční a v konečném důsledku by vedla k porušení práva na rovnost v řízení dle čl. 37 odst. 3 Listiny protistrany. Obecný soud by tak totiž vykročil ze své role nestranného arbitra sporu tím, že by řízení podřídil cíli dosáhnout takové procesní konstelace, v níž žalobce uspěje.
21. Již z toho je zřejmé, že stěžovatelčina centrální námitka o byť potenciálním porušení jejího ústavně zaručeného základního práva na soudní ochranu dle čl. 36 odst. 1 Listiny nesvědčí. V podrobnostech pak k této i dalším námitkám Ústavní soud uvádí následující:
22. K námitce 1) lze nad rámec již řečeného ještě doplnit, že jakkoliv obsáhlé a sofistikované stěžovatelčino plédování pro závěr, že toto poučení by nebylo hmotněprávního charakteru, nebo že i kdyby částečně hmotněprávního charakteru bylo, žádaly si jej zájmy účinné ochrany jejího ústavně zaručeného základního práva dle čl. 36 odst. 1 Listiny, není přesvědčivé. Poučení dle §118a odst. 2 občanského řádu, které by stěžovatelku na jedné straně úspěšně navedlo na změnu žaloby, a na druhou stranu by nebylo bytostně hmotněprávní, je logickým nonsensem. Ke změně žaloby by totiž muselo dojít jedině proto, že stěžovatelce z hlediska hmotného práva mohlo náležet toliko právo na to, aby za ni vedlejší účastnice jako pojistitel v souladu s pojistnou smlouvou nahradila v určeném rozsahu škodu, kterou stěžovatelka způsobila poškozenému, nikoliv nárok na to, aby pojistné plnění zaplatila vedlejší účastnice jí. Zcela důvodně Nejvyšší soud připomněl stěžovatelce ve svém napadeném usnesení rozdíl mezi právem na náhradu škody a právem na pojistné plnění.
23. Nelze tedy z ústavněprávního pohledu obecným soudům ničeho vytknout, neposkytly-li stěžovatelce takové poučení dle §118a odst. 2 občanského soudního řádu, kterého se domáhá, neboť problém se stěžovatelčinou žalobou nespočíval v tom, že by stěžovatelka z procesního hlediska nesprávně vymezila petit, jímž by uplatňovala odpovídající hmotněprávní nárok, ale že procesně zcela správně vymezila petit, který však odpovídal jinému hmotněprávnímu nároku, než jaký stěžovatelce vznikl (resp. mohl vzniknout, neboť tuto otázku obecné soudy vzhledem k vymezení předmětu řízení neřešily). Pokud by za této situace poskytl nalézací (či jakýkoliv jiný obecný) soud stěžovatelce poučení dle §118a odst. 2 občanského soudního řádu, jehož obsahem by bylo upozornění, že stěžovatelka uplatňuje jiný hmotněprávní nárok, než jaký jí náleží, překročil by tím takový soud zákonné meze poučovací povinnosti dle §118a odst. 2 občanského soudního řádu, a naopak by se tím dopustil porušení ústavně zaručeného základního práva vedlejší účastnice na rovnost v řízení dle čl. 37 odst. 3 Listiny.
24. V žádném případě pak nelze ani koncedovat stěžovatelčin závěr, že poučení dle §118a odst. 1 a 3 občanského soudního řádu, poskytnuté nalézacím soudem a soudem odvolacím shledané za dostatečné, bylo ve skutečnosti nadbytečné a neodpovídalo obsahu její žaloby. Toto poučení totiž naopak zcela respektovalo volbu nároku, který se stěžovatelka jala žalobou uplatňovat. Od toho se odvíjí i odpověď na tu část této stěžovatelčiny námitky, že v žalobě byla zcela správně vymezena hmotněprávní aktivní legitimace stěžovatelky a hmotněprávní pasivní legitimace vedlejší účastnice, jen stěžovatelčino právní posouzení neakcentovalo přesný obsah a dopady §44 odst. 1 zákona o pojistné smlouvě. Tato námitka ignoruje shora uvedený zásadní rozdíl mezi právem na náhradu škody poškozeného a právem pojištěného škůdce na pojistné plnění.
25. I zde se tak plně uplatní výše konstatovaný závěr, že stěžovatelka v žalobě procesně správně uplatnila nesprávný hmotněprávní nárok, tedy takový, který jí nevznikl. Jakákoliv oprava petitu tak, aby její žalobě mohly obecné soudy vyhovět, by musela odrážet změnu hmotněprávního nároku, který by v ní stěžovatelka uplatnila, tedy muselo by se jednat již o zcela jinou žalobu. Za takových okolností nelze brát stěžovatelčino tvrzení, že vymezila obě hmotněprávní legitimace správně, jen způsobem nedostatečně zohledňujícím §44 odst. 1 zákona o pojistné smlouvě, za důvodné. Naopak, právě tento způsob od sebe odlišoval dva zcela odlišné hmotněprávní nároky.
26. Rozdíl mezi žalobou pojištěného škůdce vůči pojistiteli na zaplacení pojistného plnění pojistitelem přímo pojištěnému škůdci dle §44 odst. 3 zákona o pojistné smlouvě a žalobou pojištěného škůdce vůči pojistiteli na nahrazení škody přímo poškozenému namísto pojištěného škůdce dle §44 odst. 1 zákona o pojistné smlouvě přitom nelze označit za subtilní či filigránský a uvažovat o tom, že by mohla být poučovací povinnost dle §118a odst. 2 občanského soudního řádu založena proto, že přes svůj kardinální význam pro rozhodnutí ve věci spočívá v tak obtížně rozpoznatelných právních detailech, že by bylo přepjatým formalismem, kdyby obecné soudy přes rezignaci na toto poučení žalobě nevyhověly jen proto, že se stěžovatelka v těchto detailech nedostatečně zorientovala. Jedná se o dva zcela rozdílné právní nároky vyplývající každý z jiného ustanovení hmotného práva a realizující se jiným způsobem, neboť se liší jak povaha nároku (pojistné plnění vs. náhrada škody), tak finálně oprávněný subjekt (poškozený vs. sám pojištěný škůdce).
27. K tomu je třeba doplnit, že tento jiný hmotněprávní nárok by byl musel být i jinak procesně uplatněn, a tedy při porovnání se shora zrekapitulovanou judikaturou Ústavního soudu pak stěžovatelčin případ plně odpovídá typové situaci, v níž za konkrétního vymezení předmětu sporu na základě určitých rozhodných skutkových okolností neexistovalo žádné ustanovení hmotného práva, na jehož základě by stěžovatelce mohly obecné soudy vyhovět a přiznat jí ten nárok, který uplatnila. Nebylo totiž třeba doplňovat žádné další skutkové okolnosti, ale domáhat se něčeho jiného jiným žalobním návrhem.
28. K námitce 2) Ústavní soud podotýká, že její bezpředmětnost je zřejmá již z vypořádání námitky 1). Jestliže obecné soudy zcela v mezích, které jim k tomu jsou svěřeny ústavním pořádkem, vykládaly a aplikovaly podústavní právo takovým způsobem, že stěžovatelce nesvědčil žádný hmotněprávní důvod pro přiznání toho, co svou žalobou požadovala, je zřejmé, že další stěžovatelkou navrhované důkazy, které se nijak splnění této podmínky netýkaly, nemohly na rozhodnutí obecných soudů, zejména nalézacího soudu, ničeho změnit. Vytýká-li pak stěžovatelka obecným soudům, že jak nalézací soud, tak odvolací soud vyřídily její věc na jediném jednání, pak jim de facto vytýká, že splnily zákonnou preferenci rozhodnutí věci bez odročení (srov. §114a odst. 1 a §119 odst. 1 občanského soudního řádu) za situace, v níž bylo zřejmé, že stěžovatelka nemůže mít žádný hmotněprávní důvod k přiznání nároku, který žalobou uplatnila.
29. Ústavní soud za této situace nemá obecným soudům co vytknout a nemůže se ztotožnit ani s názorem stěžovatelky, že věc byla mimořádně složitá. Šlo v zásadě o rutinní, typovou situaci uspokojování nároků v systému dvou dvoustranných právních vztahů (poškozený-škůdce a pojištěný/škůdce-pojistitel) týkajících se náhrady škody pojištěným škůdcem. Kauzy, v nichž pojištěný způsobí škodu, pojistitel nárok z pojištění neuzná a pojištěný se musí domáhat toho, aby pojistitel vůči poškozenému plnil, se vyskytují vcelku běžně. Je s podivem, že nalézací soud v této situaci nesprávně uvedl, že nárok z pojištění dle §44 odst. 1 občanského soudního řádu vzniká přímo mezi škůdcem a pojistitelem, mezi nimiž, jak stěžovatelka správně konstantně uváděla, není žádný právní vztah, avšak to ničeho nemění na skutečnosti, že stěžovatelce v situaci, kdy sama škodu poškozenému nenahradila, nemohl vzniknout žádný nárok na pojistné plnění vůči pojistiteli.
30. Námitka 3) zcela postrádá ústavněprávní rozměr. Poukazuje-li stěžovatelka setrvale na nesprávný právní závěr nalézacího soudu, že nenahradí-li pojistitel k výzvě pojištěného škůdce škodu vzniklou poškozenému, je aktivně věcně legitimován k žalobě proti pojistiteli poškozený, pak se s ním z ústavněprávního hlediska zcela přijatelným způsobem vypořádaly odvolací soud i Nejvyšší soud, neboť tento právní názor korigovaly, tedy ten se vůči stěžovatelce neuplatnil, a nadto vůbec nebyl pro podstatu sporu rozhodný. Ještě jednou Ústavní soud připomíná, že v nynější věci šlo o spor o zaplacení předmětné částky jakožto pojistného plnění stěžovatelce, tedy úlohou obecných soudů bylo jen posuzovat, zda byly korektním procesním způsobem zjištěny skutečnosti, které hmotněprávně takový nárok stěžovatelky zakládají. Aktivní věcná (ne)legitimace poškozeného vůči pojistiteli tak byla s podstatou sporu mimoběžná.
31. Stejně tak se s podstatou věci míjí i stěžovatelčin poukaz na nesprávnost právního názoru odvolacího soudu, že zůstal-li k výzvě pojištěného škůdce pojistitel nečinným, musí poškozený žalovat škůdce na náhradu škody, a teprve je-li škůdce donucen pravomocným rozsudkem k zaplacení škody, má právo se domáhat pojistného plnění na pojistiteli. Stěžovatelka podrobně tento právní závěr rozebírá a poukazuje na jeho údajnou absurditu, která podmiňuje vyplacení pojistného plnění nejprve zaplacením škody pojištěným, což může být zcela mimo jeho reálné možnosti. Ani tato otázka však vůbec pro rozhodnutí ve věci není podstatná, nadto z odůvodnění napadených rozhodnutí jednoznačně vyplývá, že tento právní názor se uplatní jedině tam, kde pojištěný škůdce žaluje pojistitele na pojistné plnění, což je možné jedině tehdy, jestliže jemu samotnému již vznikla škoda tím, že sám nahradil škodu poškozeného.
32. V takové situaci je jedno, zda k takové náhradě škody pojištěným škůdcem poškozenému došlo dobrovolně bez soudního sporu, nebo až v jeho důsledku. Obecně právní řešení, která má pojištěný škůdce k dispozici, požaduje-li po něm poškozený náhradu škody, která je krytá pojištěním, zůstávají stále stejná - buď může pojištěný škůdce sám nahradit škodu poškozenému, a pak se může přímo domáhat po pojistiteli pojistného plnění, nebo poškozenému nic nezaplatí a pojistitele zažaluje na nahrazení škody poškozenému místo pojištěného škůdce. Jelikož v nynější věci stěžovatelka nárokovala po vedlejší účastnici pojistné plnění přímo pro sebe, tedy z hlediska uplatněného nároku šlo o první variantu, bylo pro ni zcela lhostejné, jaký správný procesní postup nasedá na druhou variantu, které stěžovatelka nevyužila.
33. Jako poměrně paradoxní a svědčící o nepochopení právní podstaty předmětné věci vyznívají stěžovatelčina naléhavá zdůraznění, že stěžovatelka v celém řízení nikdy nekvalifikovala svůj uplatňovaný nárok jakožto nárok na náhradu škody, ale jakožto nárok na pojistné plnění, jakož i že za správný stěžovatelka považuje právní závěr Nejvyššího soudu, že žalovala na pojistné plnění pro sebe, ačkoliv dle §44 odst. 1 zákona o pojistné smlouvě je možno se domáhat toliko pojistného plnění za škůdce pro poškozeného. Stěžovatelka tím přiznává, že uplatňovala nesprávný hmotněprávní nárok, přičemž i ve své ústavní stížnosti stále oba nároky směšuje, uvádí-li, že §44 odst. 1 zákona o pojistné smlouvě zakotvuje nárok na pojistné plnění, ačkoliv obecné soudy stěžovatelce srozumitelně vysvětlily, že nejde o nárok na pojistné plnění, ale o nárok na nahrazení škody pojistitelem poškozenému za škůdce. Pokud tedy i sama stěžovatelka sdílí názor obecných soudů, že uplatňovala v řízení hmotněprávní nárok, který jí nevznikl (na vyplacení pojistného plnění vedlejší účastnicí), místo toho, aby se domáhala nároku na zaplacení náhrady škody poškozenému vedlejší účastnicí místo stěžovatelky, nelze obecným soudům z hlediska ochrany ústavně zaručených základních práv či svobod stěžovatelky vskutku ničeho vytknout, jestliže odmítly stěžovatelce tento nárok přiznat. Na tom ničeho nemůže změnit ani stěžovatelčina rekurentní námitka, že sama nesprávně žalovala proto, že se jí nedostalo správného poučení dle §118a odst. 2 občanského soudního řádu, neboť absence tohoto poučení žádnou ústavněprávní vadu postupu před obecnými soudy nezaložila (viz výše).
34. Obdobně neúplné pochopení právní povahy sporu odráží i námitka stěžovatelky, že odvolací soud a Nejvyšší soud při vypořádání její námitky nedostatečného poučení dle §118a odst. 2 občanského soudního řádu vycházely z nesprávného předpokladu, že stěžovatelka namítá nedostatek poučení ohledně své aktivní věcné legitimace, který však nikdy nenamítala, zatímco namítala, že se nižší soudy nesprávně zabývaly tím, že neuhradila poškozenému škodu. Věcně aktivně legitimován v občanském soudním řízení vedeném pro žalobu na splnění povinnosti je v zásadě ten, komu svědčí hmotněprávní nárok, jemuž odpovídá hmotněprávní povinnost pasivně věcně legitimovaného subjektu, jejíž splnění je v daném případě vymáháno. Existenci aktivní věcné legitimace je tedy třeba v zásadě vždy posuzovat na základě toho, zda jsou splněny hmotněprávní podmínky vzniku uplatňovaného nároku. Existence aktivní věcné legitimace a splnění podmínek pro uplatnění nároku na pojistné plnění tak nepředstavují dvě samostatné a od sebe vzájemně izolované otázky, ale jedná se toliko o dvě různá vyjádření (hmotněprávní a procesní) téže otázky. Ptát se obecně po aktivní věcné legitimaci bez vymezení hmotněprávního nároku, k němuž se má vztahovat, tak postrádá smyslu, resp. vypovídací hodnotu.
35. Pokud tak stěžovatelka namítá, že odvolací soud a vzápětí i Nejvyšší soud dospěly k vadnému závěru, že její námitka nesprávného poučení dle §118a odst. 2 občanského soudního řádu se vztahovala k nedostatku její aktivní věcné legitimace, ačkoliv stěžovatelka svou aktivní věcnou legitimaci nikdy nezpochybňovala a nikdy netvrdila, že by ohledně ní nebyla správně poučena, nijak si tyto závěry neprotiřečí, resp. jsou samy o sobě nicneříkající, nejsou-li vztaženy ke konkrétnímu hmotněprávnímu nároku. Nelze se přitom ztotožnit ani se závěrem stěžovatelky, že tato svou aktivní věcnou legitimaci na vyplacení pojistného plnění vymezila správně, neboť k tomuto vyplacení, jak ostatně sama nakonec připustila, aktivní věcnou legitimaci neměla.
36. Ani námitka 4) nemohla Ústavní soud přesvědčit. Ani jeden z ve věci rozhodujících obecných soudů neposoudil odlišně právní otázku, na níž spočívalo rozhodnutí o předmětu řízení. Jak již bylo mnohokráte zmíněno, předmětem sporu bylo zaplacení předmětné částky vedlejší účastnicí stěžovatelce jakožto pojistného plnění z titulu pojištění na základě předmětné pojistné smlouvy. Všechny tři obecné soudy shodně právně posoudily věc tak, že stěžovatelce by nárok na zaplacení předmětné částky vedlejší účastnicí z tohoto titulu náležel jedině tehdy, jestliže by byla sama nahradila poškozenému škodu. Jelikož tato podmínka splněna nebyla, tento nárok stěžovatelce nevznikl, a tedy žalobě nebylo možno vyhovět. Právní úvahy, jak ve věci mělo být správně postupováno, resp. jaký hmotněprávní nárok měla stěžovatelka uplatnit, aby jí obecné soudy mohly vyhovět, byly tak pro posouzení existence toho hmotněprávního nároku, který stěžovatelka uplatnila, nerozhodné. Podstatné je jen to, že ať už stěžovatelka měla nárok na to, aby za ni vedlejší účastnice nahradila škodu, či zda se měl tohoto plnění domáhat sám poškozený (kterýžto názor revidoval již odvolací soud), v každém případě stěžovatelka neměla nárok na to, aby jí vedlejší účastnice vyplatila předmětnou částku z pojistného plnění.
V. Závěr
37. Protože Ústavní soud po seznámení se s obsahem ústavní stížnosti a jejích příloh bez nutnosti opatřovat si další podklady neshledal v napadených rozhodnutích ani v řízeních, která předcházela jejich vydání, žádnou stěžovatelkou vytýkanou vadu, která by zakládala porušení některého jejího ústavně zaručeného práva či svobody, ani žádnou takovou flagrantní vadu nenalezl sám, rozhodl o ústavní stížnosti mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků dle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu tak, že návrh jako zjevně neopodstatněný odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 10. listopadu 2020
Kateřina Šimáčková v. r.
předsedkyně senátu