ECLI:CZ:US:2020:2.US.38.20.1
sp. zn. II. ÚS 38/20
Usnesení
Ústavní soud rozhodl soudcem zpravodajem Davidem Uhlířem o ústavní stížnosti stěžovatelky Terezie Regnardové, proti usnesení Nejvyššího soudu č. j. 32 Cdo 3095/2019-877 ze dne 7. října 2019, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky stěžovatelka napadá shora označené soudní rozhodnutí s argumentací, že Nejvyšší soud neochránil její právo na "spravedlivý" soudní proces, když stěžovatelce neustanovil právního zástupce pro dovolací řízení.
2. Nejvyšší soud stížnost stěžovatelky odmítl s odkazem na §238 odst. 1 písm. i) o. s. ř., podle kterého dovolání podle §237 není přípustné proti usnesením, kterými bylo rozhodnuto o návrhu na osvobození od soudního poplatku nebo o povinnosti zaplatit soudní poplatek. Podle §238 odst. 1 písm. j) o. s. ř. dovolání podle §237 rovněž není přípustné proti usnesením, kterými bylo rozhodnuto o žádosti účastníka o ustanovení zástupce.
3. Ústavní soud nejprve zkoumal, zda návrh na zahájení řízení (o ústavní stížnosti) splňuje všechny náležitosti stanovené zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), a zda jsou dány procesní podmínky řízení před Ústavním soudem. Dospěl přitom k závěru, že návrh stěžovatelky tyto požadavky nesplňuje, jelikož nebyl formálně ani materiálně naplněn požadavek obligatorního zastoupení advokátem v řízení před Ústavním soudem (§30 a 31 zákona o Ústavním soudu).
4. Obecně platí, že je na Ústavním soudu, aby učinil opatření k odstranění vad návrhu, neboť smyslem výzvy a stanovení lhůty podle ustanovení §41 písm. b) zákona o Ústavním soudu je především poučení účastníka o jemu neznámých podmínkách řízení pro projednání věci před Ústavním soudem; teprve poté, nepodaří-li se nedostatek návrhu odstranit, jsou vyvozeny vůči stěžovateli nepříznivé procesní důsledky v podobě odmítnutí ústavní stížnosti.
5. V nyní posuzovaném případě však Ústavní soud konstatuje, že náležitého poučení (zejména o povinnosti zastoupení advokátem) se stěžovatelce dostalo opakovaně v řízeních, která byla před Ústavním soudem v minulosti zahájena na její návrh (viz např. usnesení ze dne 27. 8. 2019 sp. zn. II. ÚS 2756/19 a ze dne 18. 9. 2019 sp. zn. III. ÚS 2985/19).
6. Ústavní soud je přitom přesvědčen, že v řízení o ústavní stížnosti není nevyhnutelnou podmínkou, aby se poučení o povinném zastoupení dostávalo totožnému stěžovateli vždy v každém individuálním řízení, jestliže se tak stalo v řadě případů předchozích. Lze-li totiž vycházet ze spolehlivého předpokladu, že dříve poskytnuté informace byly objektivně způsobilé zprostředkovat stěžovateli zásadu, že na Ústavní soud se nelze obracet jinak než v zastoupení advokátem, pak se jeví setrvání na požadavku vždy nového a stále stejného poučení postupem neefektivním a formalistickým.
7. Ústavní soud proto v posuzované věci shledal důvody pro přiměřenou aplikaci ustanovení §43 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu a ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastnice řízení odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 20. ledna 2020
David Uhlíř v. r.
soudce zpravodaj