ECLI:CZ:US:2020:2.US.3878.19.1
sp. zn. II. ÚS 3878/19
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně Kateřiny Šimáčkové (soudkyně zpravodajky) a soudců Ludvíka Davida a Vojtěcha Šimíčka o ústavní stížnosti stěžovatele Aleše Fábery, zastoupeného Mgr. Janem Švárou, advokátem, se sídlem Duškova 164/45, Praha 5, proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 22. 8. 2018 č. j. 55 Co 212/2018-132 a proti rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 10 ze dne 27. 2. 2018 č. j. 46 C 165/2017-85, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. Stěžovatel se ústavní stížností domáhá zrušení v záhlaví označených rozhodnutí. Tvrdí, že napadenými rozhodnutími bylo porušeno jeho právo na spravedlivý proces podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod.
2. Ústavní soud z ústavní stížnosti, napadených rozhodnutí a soudního spisu zjistil, že Obvodní soud pro Prahu 10 rozsudkem ze dne 27. 2. 2018 č. j. 46 C 165/2017-85 zamítl stěžovatelovu žalobu o nahrazení prohlášení vůle žalovaných uzavřít smlouvu, jíž žalobci darují konkrétně specifikovanou bytovou jednotku a s ní související majetkové podíly na pozemcích a domě, in eventum o určení, že žalovaní na místě svého právního předchůdce mají povinnost poskytnout stěžovateli součinnost nutnou k tomu, aby se mohl stát vlastníkem bytové jednotky. Rozsudkem ze dne 22. 8. 2018 č. j. 55 Co 212/2018-132 Městský soud v Praze rozhodnutí soudu prvního stupně potvrdil. Odvolací soud - s odkazem na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 27. 8. 2003 sp. zn. 22 Cdo 1606/2003- uzavřel, že žalovaní jako dědici jsou vázáni projevem zůstavitelovy vůle, jinak řečeno, vstoupili do práv a povinností zůstavitele, které tu byly v den jeho smrti; nejsou proto povinni uzavřít s žalobcem "novou darovací smlouvu." Závazek z darovací smlouvy - bezplatně přenechat stěžovateli bytovou jednotku ke dni smrti zůstavitele neexistoval. Darovací smlouva je neplatným právním úkonem z důvodu neurčitosti (§37 odst. 1 občanského zákoníku). Spoluvlastnický podíl vlastníka jednotky na společných částech domu a zastavěného pozemku je totiž nedílnou součástí bytové jednotky, nemůže být samostatným předmětem právních vztahů stejně jako jednotka bez tohoto spoluvlastnického podílu. Vůle dárce převést s bytovou jednotkou i spoluvlastnický podíl z obsahu právního úkonu (darovací smlouvy) nevyplývá a nelze ji dovodit ani výkladem. Nejvyšší soud svým napadeným usnesením stěžovatelovo dovolání odmítl a závěry odvolacího soudu v podstatě potvrdil s tím, že judikatura Nejvyššího soudu je ustálena v tom, že zjišťuje-li soud z obsahu smlouvy, a to i pomocí výkladu projevu vůle, co bylo jejími účastníky ujednáno, tj. jakou vůli podle jazykového vyjádření projevili, dospívá ke skutkovým zjištěním. Nad rámec výše uvedeného Nejvyšší soud zdůraznil, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu je v souladu i se závěry rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 20. 9. 2016 sp. zn. 21 Cdo 4662/2015, v němž Nejvyšší soud dovodil, že bez výkladu předmětu darovací smlouvy podle §35 odst. 2 občanského zákoníku nelze bez dalšího usuzovat na absenci vůle převést bytovou jednotku bez spoluvlastnického podílu na společných částech domu, který ve smlouvě nebyl číselně specifikován.
3. Stěžovatel má za to, že odvolací soud rozhodl v rozporu s rozhodnutím Nejvyššího soudu ze dne 20. 9. 2016 sp. zn. 21 Cdo 4662/2015 a že nedostatky smlouvy bylo možno odstranit výkladem. Stěžovatel vyjádřil přesvědčení, že odvolací soud si při svém rozhodování počínal přepjatě formalisticky, když měl akcentovat vůli a přání zůstavitele a stěžovatele a provést výklad smlouvy. Dále stěžovatel namítá, že ze strany obecných soudů nebyla prováděna žádná analýza projevu vůle zůstavitele, která byla ve smlouvě obsažena, tj. zkoumání toho, jaký byl projev vůle zůstavitele. Teprve poté, kdy by se ukázalo, že takový projev vůle vykazuje formální nedostatky, měly se oba soudy pokusit tyto nedostatky překonat pomocí výkladu, k čemuž ovšem nedošlo. Stěžovatel porušení svého práva na spravedlivý proces shledává dále v tom, že se odvolací soud v rámci svého rozhodnutí nijak nevypořádal s návrhem stěžovatele na aplikaci §150 o. s. ř. v případě, že stěžovatel nebude v soudním sporu procesně úspěšný, přestože stěžovatel v rámci svého odvolání uvedl skutečnosti, na základě kterých by uvedené ustanovení o. s. ř. ve vztahu k účastníkům řízení (resp. případně ve vztahu k procesně úspěšným žalovaným) mělo být soudem aplikováno.
4. Ústavní soud nejprve posoudil splnění podmínek řízení a shledal, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem, který byl účastníkem řízení, ve kterém byla vydána rozhodnutí napadená ústavní stížností, a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatel je právně zastoupen v souladu s požadavky zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), a ústavní stížnost je přípustná (§75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu a contrario), neboť stěžovatel vyčerpal všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva.
5. Ústavní soud dále posoudil obsah ústavní stížnosti a dospěl k závěru, že tato představuje zjevně neopodstatněný návrh ve smyslu §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu. Uvedené ustanovení v zájmu racionality a efektivity řízení před Ústavním soudem dává tomuto soudu pravomoc posoudit "přijatelnost" návrhu předtím, než dospěje k závěru, že o návrhu rozhodne meritorně nálezem, přičemž jde o specifickou a relativně samostatnou část řízení, která nemá charakter řízení kontradiktorního, kdy Ústavní soud může obvykle rozhodnout bez dalšího, jen na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a údajů obsažených v samotné ústavní stížnosti. Směřuje-li pak ústavní stížnost proti rozhodnutí orgánu veřejné moci, považuje ji Ústavní soud zpravidla za zjevně neopodstatněnou, jestliže napadené rozhodnutí není vzhledem ke své povaze, namítaným vadám svým či vadám řízení, které jeho vydání předcházelo, způsobilé porušit základní práva a svobody stěžovatele, tj. kdy ústavní stížnost postrádá ústavněprávní dimenzi. Zjevná neopodstatněnost ústavní stížnosti, přes její ústavněprávní dimenzi, může rovněž vyplynout z předchozích rozhodnutí Ústavního soudu, řešících shodnou či obdobnou právní problematiku.
6. Ústavní soud je dle článku 83 Ústavy soudním orgánem ochrany ústavnosti, přičemž v rámci této své pravomoci mj. rozhoduje o ústavních stížnostech proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánu veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod [srov. článek 87 odst. 1 písm. d) Ústavy]. Jestliže je ústavní stížnost vedena proti rozhodnutí obecného soudu, není povinnost ústavněprávní argumentace naplněna, je-li namítána toliko věcná nesprávnost či nerespektování jednoduchého práva, neboť takovou argumentací je Ústavní soud stavěn do role pouhé další instance v soustavě obecných soudů, jíž však není. Pravomoc Ústavního soudu je totiž založena toliko k přezkumu z hlediska ústavnosti, tedy ke zkoumání, zda postupem a rozhodováním obecných soudů nebylo zasaženo do ústavně zaručených práv stěžovatele a zda lze řízení jako celek považovat za spravedlivé.
7. Ústavní soud ve svých rozhodnutích opakovaně zdůraznil, že není oprávněn zasahovat do jurisdikce obecných soudů, neboť není vrcholným článkem jejich soustavy (čl. 81 a čl. 90 Ústavy). Dále zdůraznil subsidiární charakter ústavní stížnosti jako prostředku ochrany základních práv a svobod i princip minimalizace zásahů do pravomoci jiných orgánů veřejné moci [srov. nález sp. zn. I. ÚS 177/01 ze dne 3. 6. 2003 (N 75/30 SbNU 203); nález sp. zn. III. ÚS 23/93 ze dne 1. 2. 1994 (N 5/1 SbNU 41); všechna rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná na http://nalus.usoud.cz]. Ústavní soud k zásahu do pravomoci obecných soudů přistoupí pouze v případě, že na podkladě individuální ústavní stížnosti zjistí zásah do základních práv a svobod jedince.
8. Již z výše provedené rekapitulace stěžovatelových námitek se podává, že podstatou jeho polemiky je nesouhlas s výkladem podústavního práva, procesních postupů a ustanovených skutkových okolností případu. Nad rámec toho, Ústavní soud poznamenává, že stěžovatelem citovaná judikatura Nejvyššího soudu se týká vkladového řízení před katastrálním úřadem (kdy je ve hře vztah jednotlivce a státu) a výkladu existující smlouvy z pohledu státního orgánu, nikoli povinnosti dědiců uzavřít novou darovací smlouvu za zůstavitele, která by měla "napravit" jeho původní projev vůle. Byť i stěžovatel zmiňuje své právo na spravedlivý proces, tak v posuzovaném případě používá argumenty, které jsou relevantní jen z pohledu práva podústavního, do jehož posuzování nepřísluší Ústavnímu soudu vstupovat. I otázkou náhrady nákladů řízení se obecné soudy zabývaly dostatečně pečlivě, aby nezasáhly do ústavně zaručených práv stěžovatele.
9. Jelikož Ústavní soud dospěl k závěru, že ústavní stížnost stěžovatele nemá ústavněprávní dimenzi, podaná ústavní stížnost byla odmítnuta jako zjevně neopodstatněná podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 24. ledna 2020
Kateřina Šimáčková, v. r.
předsedkyně senátu