ECLI:CZ:US:2020:2.US.3907.19.1
sp. zn. II. ÚS 3907/19
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedkyně senátu Kateřiny Šimáčkové a soudců Ludvíka Davida (soudce zpravodaj) a Vojtěcha Šimíčka o ústavní stížnosti stěžovatele Roberta Šťastného, právně zastoupeného JUDr. Josefem Vrabcem, advokátem se sídlem Jiráskova 378, Dobřichovice, proti usnesení Nejvyššího soudu č. j. 33 Cdo 1001/2019-180 ze dne 30. 9. 2019, rozsudku Městského soudu v Praze č. j. 20 Co 254/2018-161 ze dne 25. 10. 2018 a rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 5 č. j. 31 C 307/2016-142 ze dne 10. 5. 2018, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. Ústavní stížností se stěžovatel podle ustanovení §72 odst. 1 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), domáhá vydání nálezu, jímž Ústavní soud zruší shora uvedená rozhodnutí, a to z důvodu porušení jeho práv zaručených čl. 1 Ústavy, čl. 1, čl. 2, čl. 11 odst. 1, čl. 36 odst. 1, čl. 37 odst. 3 a čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod.
2. Obvodní soud pro Prahu 5 uložil žalovanému - stěžovateli zaplatit žalobkyni 69 000 Kč s 8,05% úroky z prodlení od 20. 12. 2015 do zaplacení a na náhradě nákladů řízení 38 685,20 Kč. Soud prvního stupně shledal žalobou uplatněný nárok na sjednanou provizi po právu, neboť žalobkyně splnila závazek z ústní formou uzavřené zprostředkovatelské smlouvy vyhledat potencionálního kupce nemovitostí právního předchůdce žalovaného (§2445 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku, ve znění pozdějších předpisů, dále jen "o. z."). Městský soud v Praze rozhodnutí soudu prvního stupně potvrdil a stěžovatele zavázal k náhradě nákladů odvolacího řízení částkou 10 067,20 Kč. Podle odvolacího soudu nebylo prokázáno uzavření zprostředkovatelské smlouvy ve smyslu §2445 odst. 2 o. z., "tedy že bylo ujednáno zaplacení provize zprostředkovateli jen za zprostředkování příležitosti k uzavření smlouvy, i když smlouva jeho přičiněním uzavřena nebyla." Uzavřel, že žalobkyně má nárok na žalovanou částku nikoliv z titulu provize, ale z titulu bezdůvodného obohacení právního předchůdce žalovaného "vykonanou zprostředkovatelskou činností" (§2991 odst. 1, 2 o. z.). Dovolání, kterým stěžovatel napadl rozhodnutí odvolacího soudu, Nejvyšší soud odmítl jako nepřípustné.
3. Stěžovatel v ústavní stížnosti namítá, že odvolací soud změnil právní kvalifikaci nároku v rámci finální fáze řízení, a to bez toho, aby na tuto změnu právní kvalifikace nároku upozornil stěžovatele. Tímto postupem odvolacího soudu tak bylo stěžovateli odňato právo na tuto změnu právní kvalifikace jakkoli reagovat. Vůči stěžovateli tak došlo k překvapivému rozhodnutí.
4. Pokud jde o řízení před Ústavním soudem, pak je nutno připomenout, že zákon o Ústavním soudu rozeznává v §43 odst. 2 písm. a) jako zvláštní kategorii návrhy zjevně neopodstatněné. Zákon tímto ustanovením dává Ústavnímu soudu pravomoc posoudit "přijatelnost" návrhu předtím, než dospěje k závěru, že o návrhu rozhodne meritorně nálezem. V této fázi řízení je zpravidla možno rozhodnout bez dalšího, jen na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a údajů obsažených v samotné ústavní stížnosti, příp. ve vyžádaném soudním spise. Vedou-li informace zjištěné uvedeným způsobem Ústavní soud k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná, může být bez dalšího odmítnuta. Tato relativně samostatná část řízení nemá kontradiktorní charakter. Tak tomu je i v daném případě.
5. Jak již bylo zdůrazněno výše, Ústavní soud není povolán k přezkumu správnosti aplikace podústavního práva; jeho úkolem je v řízení o ústavní stížnosti ochrana ústavnosti [čl. 83, čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy], nikoliv "běžné" zákonnosti. Ústavnímu soudu proto nepřísluší, aby prováděl přezkum rozhodovací činnosti obecných soudů ve stejném rozsahu, jako činí obecné soudy; v posuzovaném případě v řízení o stěžovatelkou podaném dovolání či odvolání, anebo dokonce ve stejném rozsahu, jako učinil obvodní soud v řízení o zaplacení žalobou uplatněné částky, a tedy, aby věc posuzoval z hledisek běžné zákonnosti. Stěžovatel svou argumentací obsaženou v ústavní stížnosti, pohybující se výhradně na úrovni podústavního práva (neboť je v podstatě toliko opakováním námitek uplatněných v předchozích řízeních), nicméně staví Ústavní soud právě do pozice další instance v systému obecného soudnictví, která mu ovšem nepřísluší. Z obsahu ústavní stížnosti je tak zřejmé, že stěžovatel svými námitkami brojí především proti samotnému - pro něj nepříznivému - výsledku dosavadního průběhu řízení před obecnými soudy, aniž by však předestřela jakákoliv ústavně relevantní tvrzení ohledně jeho namítaného porušení svých základních práv, neboť v ústavní stížnosti s touto polemikou pokračuje.
6. Obecné soudy dle názoru Ústavního soudu při svém rozhodování dostatečně přihlédly ke všem okolnostem, které vyšly v řízení najevo, věc po právní stránce řádně vyhodnotily a právní normy aplikovaly s ohledem na ústavní principy obsažené v Listině. Na postupu a rozhodnutí nalézacího a odvolacího soudu tak Ústavní soud neshledává nic, co by odůvodnilo jeho kasační zásah, a to i pokud se jedná o námitku tzv. překvapivosti rozhodnutí odvolacího soudu. Obvodní i městský soud totiž při zohlednění skutkových okolností nyní projednávaného případu podrobně vyložily, jakými úvahami se řídily při posuzování věci, přičemž v tomto jejich postupu zdejší soud nespatřuje cokoliv protiústavního.
7. Pokud se jedná o rozhodnutí dovolacího soudu, ten již v minulosti přiléhavě vyložil (viz usnesení Nejvyššího soudu ze dne 28. 6. 2018 sp. zn. 25 Cdo 1791/2018; všechna rozhodnutí Nejvyššího soudu jsou dostupná z: www.nsoud.cz), že dovolání je mimořádný opravný prostředek a z ústavního pořádku nevyplývá nárok na podání dovolání či jiného mimořádného opravného prostředku (srov. např. nález sp. zn. II. ÚS 1226/17 ze dne 20. 2. 2018).
8. Dovolání, jehož přípustnost může být založena podle §237 o. s. ř., jako v nyní posuzovaném případě, je mimořádný opravný prostředek, který Nejvyšší soud může odmítnout jako nepřípustný z důvodů závisejících na jeho uvážení [usnesení sp. zn. III. ÚS 772/13 ze dne 28. 3. 2013 (U 5/68 SbNU 541)]. Mimořádnost takového opravného prostředku představovaná uvážením dovolacího soudu vede Ústavní soud k ještě zdrženlivějšímu přezkumu, než je tomu v případě běžných meritorních rozhodnutí. Dovolací soud však musí i rozhodnutí o nepřípustnosti dovolání (stručně) odůvodnit konkrétními důvody, které se vztahují k otázkám předestřeným dovolatelem [srov. např. nálezy sp. zn. II. ÚS 2312/15 ze dne 9. 2. 2016 (N 30/80 SbNU 391) či sp. zn. I. ÚS 2936/15 ze dne 17. 8. 2016 (N 153/82 SbNU 431)].
9. Posouzení přípustnosti dovolání podle §237 o. s. ř. může Ústavní soud posuzovat pouze z hlediska jeho ústavnosti. Fakticky se tak jeho přezkum omezuje na posouzení dvou otázek, a to, zda dovolací soud neodepřel účastníkovi řízení soudní ochranu tím, že odmítl dovolání, aniž by se ve svém odůvodnění, pokud jde o jeho přípustnost, náležitě vypořádal se stěžovatelkou řádně předestřenou právní otázkou, nebo tím, že v rámci svého posouzení právní otázky, ať už vyústilo do odmítnutí dovolání nebo připuštění dovolacího přezkumu, aproboval právní výklad, který je v rozporu s ústavně zaručenými základními právy a svobodami.
10. Ani jedna z citovaných situací v projednávaném případě nenastala. V daném případě dospěl dovolací soud k závěru, že "námitky stěžovatele uplatněné v dovolání nesměřují primárně proti právnímu posouzení věci, nýbrž proti správnosti a úplnosti skutkových zjištění, na nichž je založen zpochybňovaný právní závěr, že jeho právní předchůdce získal plněním bez právního důvodu majetkový prospěch, protože v jeho majetkové sféře nedošlo k úbytku, jenž by za běžných okolností nastal (§2991 odst. 1, 2 o. z.). Uplatněním způsobilého dovolacího důvodu ve smyslu §241a odst. 1 o.s.ř. není zpochybnění právního posouzení věci, vychází-li z jiného skutkového stavu, než z kterého vyšel odvolací soud. Ten rozhodl na základě zjištění, že žalobkyně na žádost právního předchůdce žalovaného vykonala zprostředkovatelskou činnost za účelem realizace převodu vlastnictví předmětných nemovitostí, zatímco žalovaný oproti tomu prosazuje, že jeho právní předchůdce si zajistil kupce sám "bez jakéhokoli přičinění realitního makléře." V dovolacím řízení tak nelze úspěšně napadnout skutková zjištění, z nichž při právním posouzení věci vycházel odvolací soud." Ústavní soud po přezkoumání napadeného usnesení neshledal, že by se Nejvyšší soud s dovoláním stěžovatele vypořádal nedostatečně; z jeho usnesení jsou patrné konkrétní důvody, které jej vedly k vyřčeným právním závěrům.
11. Právo stěžovatele na spravedlivý proces tak postupem Nejvyššího soudu porušeno nebylo. Ústavní soud připomíná, že právo na spravedlivý (řádný) proces není možno vykládat tak, že by garantovalo úspěch v řízení či zaručovalo právo na rozhodnutí odpovídající představám stěžovatele. Pouhý nesouhlas se závěry obecných soudů při aplikaci podústavního práva důvodnost ústavní stížnosti nezakládá.
12. Závěrem Ústavní soud konstatuje, že postup v soudním řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, výklad a aplikace jiných než ústavních předpisů, jsou záležitostí obecných soudů. Je jejich úlohou, aby posoudily, zda jsou dány podmínky pro aplikaci příslušného právního institutu, a aby své úvahy v tomto směru zákonem stanoveným postupem odůvodnily. Zásah Ústavního soudu je na místě toliko v případě excesů představujících porušení ústavně zaručených základních práv a svobod, zejména pak, jsou-li závěry obecných soudů hrubě nepřiléhavé a vykazují znaky libovůle.
13. Takový exces však Ústavní soud v dané věci neshledal, a proto ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl jako návrh zjevně neopodstatněný podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 31. března 2020
Kateřina Šimáčková, v. r.
předsedkyně senátu