ECLI:CZ:US:2020:2.US.3916.19.1
sp. zn. II. ÚS 3916/19
Usnesení
Ústavní soud rozhodl mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků soudcem zpravodajem Vojtěchem Šimíčkem ve věci ústavní stížnosti stěžovatele A. A., t. č. ve výkonu trestu ve Věznici Mírov, zastoupeného Mgr. Martinem Začalem, advokátem se sídlem tř. Svobody 43/39, Olomouc, proti usnesení státního zástupce Krajského státního zastupitelství v Hradci Králové ze dne 24. 10. 2019, č. j. 2 KZN 247/2018-51, a proti usnesení Generální inspekce bezpečnostních sborů, oddělení Hradec Králové ze dne 30. 9. 2019, č. j. GI-3887-76/TČ-2018-842060, za účasti Krajského státního zastupitelství v Hradci Králové a Generální inspekce bezpečnostních sborů, oddělení Hradec Králové, jako účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. Ústavnímu soudu byla doručena ústavní stížnost podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a ustanovení §72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"). Stěžovatel se takto domáhá zrušení výše uvedených rozhodnutí, neboť má za to, že jimi bylo porušeno jeho právo na život podle čl. 2 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva"), zákaz mučení podle čl. 3 Úmluvy a právo stěžovatele na účinné opravné prostředky podle čl. 13 Úmluvy.
2. Z ústavní stížnosti a z připojených listin se podává, že Policejní orgán Generální inspekce bezpečnostních sborů, oddělení Hradec Králové dne 30. 9. 2019 pod č. j. GI-3887-76/TC-2018-842060 vydal usnesení, kterým podle ust. §159a odst. 1 tr. řádu odložil věc podezření ze spáchání zločinu zneužití pravomoci úřední osoby, kterého se mělo dopustit celkem 6 neustanovených příslušníků Vězeňské služby ČR ve Věznici Valdice. Tito příslušníci měli - stručně řečeno - stěžovatele surově napadnout, když tento byl zesláblý hladovkou, a proto s nimi i přes jejich výzvu nemohl odejít na jiné oddělení věznice.
3. Následná stížnost stěžovatele podaná podle §141 a násl. tr. řádu byla ústavní stížností rovněž napadeným usnesením státního zástupce Krajského státního zastupitelství citovaného v záhlaví zamítnuta jako nedůvodná.
4. Stěžovatel v ústavní stížnosti trvá na tom, že byl příslušníky Vězeňské služby napaden a že jeho věc měla být s odkazem na právo na účinné vyšetřování prošetřena a neměla být odložena.
5. Podle §75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu je ústavní stížnost nepřípustná, jestliže stěžovatel nevyčerpal všechny procesní prostředky, které mu zákon k ochraně jeho práva poskytuje (§72 odst. 3 zákona o Ústavním soudu); to platí i pro mimořádný opravný prostředek, který orgán, jenž o něm rozhoduje, může odmítnout jako nepřípustný z důvodů závisejících na jeho uvážení (§72 odst. 4 zákona o Ústavním soudu). V daném případě tyto prostředky vyčerpány nebyly.
6. Pojmovým znakem procesního institutu ústavní stížnosti je její subsidiarita. Jak bylo uvedeno, ta se po procesní stránce projevuje v požadavku předchozího vyčerpání všech procesních prostředků, které zákon stěžovateli k ochraně jeho práva poskytuje (§75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu). Z výše uvedeného vyplývá, že je-li v určité procesní situaci k rozhodování o právech a povinnostech fyzických a právnických osob příslušný konkrétní orgán veřejné moci, nemůže Ústavní soud do jeho postavení zasáhnout tím, že by ve věci sám rozhodl dříve než tento orgán. Princip právního státu (čl. 1 odst. 1 Ústavy) takové souběžné rozhodování nepřipouští.
7. Ústavní soud vychází z toho, že stěžovatel je před podáním věcně projednatelné ústavní stížnosti povinen uplatnit všechny procesní prostředky, které k ochraně jeho práva v daném případě zákon poskytuje, včetně oprávnění státního zástupce nad zachováváním zákonnosti v přípravném řízení [srov. např. nález sp. zn. I. ÚS 1565/14 ze dne 2. 3. 2015 (N 51/76 SbNU 691), popř. usnesení sp. zn. III. ÚS 3843/15 ze dne 15. 3. 2016; vše dostupné na http://nalus.usoud.cz]. Takový procesní prostředek však v daném případě uplatněn nebyl, resp. stěžovatel netvrdí opak a ani vymezený petit tomu neodpovídá.
8. Právě citovaná rozhodnutí přitom zmiňují dohled podle §12c a násl. zákona o státním zastupitelství, respektive dozor podle §174 trestního řádu v souvislosti s právem na účinné vyšetřování typicky osoby, která byla (měla být) - stejně jako stěžovatel - poškozena eventuální trestnou činností jiného subjektu. V nálezu sp. zn. I. ÚS 1565/14 (srov. bod 30) je pak výslovně uvedeno, že v rámci dohledu je vyšší státní zastupitelství oprávněno (tzn. zároveň povinno) posoudit správnost postupu nižšího státního zastupitelství v celé jeho šíři. "Žádost o výkon dohledu je tedy prostředkem, který může vést k nápravě a o jehož vyřízení musí být i podatel vyrozuměn. Ústavní soud proto dospěl k závěru, že žádost o výkon dohledu nejbližšího vyššího státního zastupitelství podle §12d odst. 1 zákona o státním zastupitelství je obecně účinným opravným prostředkem pro osobu, která namítá závadný postup v šetření k odhalení skutečností nasvědčujících tomu, že byla obětí spáchaného trestného činu, a jako takovou je ji nutno propříště vyčerpat před podáním ústavní stížnosti v souladu s §75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu" (tamtéž, bod 31).
9. Není přitom důvodu, aby možnost přezkumu v rámci soustavy státního zastupitelství k ochraně svých práv nevyužil i stěžovatel v nyní pojednávané věci (srov. k tomu též přiměřeně usnesení Ústavního soudu ze dne 1. 4. 2019 sp. zn. III. ÚS 1026/19, usnesení sp. zn. III. ÚS 2051/19 ze dne 11. 7. 2019 nebo co do zdůraznění principu subsidiarity též usnesení Ústavního soudu ze dne 4. 4. 2018 sp. zn. IV. ÚS 651/18), a to alespoň v jednom stupni hierarchie ke státnímu zastupitelství, které rozhodovalo o stížnosti obviněného podle §141 a násl. tr. řádu.
10. Z uvedených důvodů soudce zpravodaj podle §75 odst. 1 a §43 odst. l písm. e) zákona o Ústavním soudu mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků ústavní stížnost jako nepřípustnou odmítl, když stěžovatel netvrdil (a ani zdejší soud sám neshledal) žádný důvod, který by mohl vést k závěru o přesahu jeho vlastních zájmů ve smyslu §75 odst. 2 písm. a) cit. zákona, a tedy i k prominutí procesní podmínky vyčerpání všech prostředků k ochraně práva.
Poučení: Proti tomuto usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 5. února 2020
Vojtěch Šimíček v. r.
soudce zpravodaj