ECLI:CZ:US:2020:2.US.3928.19.1
sp. zn. II. ÚS 3928/19
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně Kateřiny Šimáčkové (soudkyně zpravodajky) a soudců Ludvíka Davida a Vojtěcha Šimíčka ve věci ústavní stížnosti stěžovatele Eduarda Kirchnera, zastoupeného Mgr. Vladimírem Pospíšilem, advokátem, se sídlem Mezibranská 19, Praha 1, proti usnesení Městského soudu v Praze č. j. 17 Co 267/2019-149 ze dne 4. 11. 2019, za účasti Městského soudu v Praze jako účastníka řízení a JUDr. Petra Kociána - soudního exekutora, se sídlem Veveří 125, Brno, jako vedlejšího účastníka řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. Stěžovatel se svou ústavní stížností domáhá zrušení v záhlaví citovaného rozhodnutí Městského soudu v Praze (dále jen "městský soud"), jímž mělo být zasaženo do jeho ústavně garantovaných práv; konkrétně do jeho práva na spravedlivý proces podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále též jen "Listina"), práva na ochranu vlastnictví dle čl. 11 odst. 1 Listiny a práva na ochranu před neoprávněným zasahováním do soukromého života dle čl. 10 odst. 2 Listiny.
2. Ústavní soud z obsahu ústavní stížnosti, ze spisu a z dalších vyžádaných listin zjistil, že stěžovatel byl účastníkem exekučního řízení vedeného v České republice, a zároveň též insolvenčního řízení vedeného na Slovensku, před Okresním soudem v Prešově. Z důvodu oddlužení slovenským soudem se stěžovatel několikrát domáhal zastavení exekučního řízení v České republice, avšak neúspěšně. Soudy svá rozhodnutí odůvodnily tím, že zahájení insolvenčního řízení není důvodem pro zastavení exekuce; právní řád v takové situaci stanovuje toliko zákaz provedení exekuce, jak plyne z §109 odst. 1 písm. c) zákona č. 182/2006 Sb., o úpadku a způsobech jeho řešení (dále jen "insolvenční zákon") a z §46 odst. 7 zákona č. 120/2001 Sb., exekučního řádu (dále jen "exekuční řád"). Tato úprava se použije i s ohledem na přeshraniční dopad insolvenčního řízení [viz čl. 7 odst. 2 písm. f) Nařízení Evropského Parlamentu a Rady (EU) č. 2015/848, o insolvenčním řízení (dále jen "Nařízení")].
3. V rámci dalšího průběhu exekučního řízení soudní exekutor JUDr. Petr Kocián nejprve vyplatil dne 15. 11. 2018 část vymožených prostředků oprávněnému, a následně vydal dne 11. 7. 2019 usnesení č. j. 137 Ex 23508/14-129, kterým vydal zbytek vymoženého plnění ve výši 6.863,50, Kč insolvenčnímu správci JUDr. Ľuboši Bajužíkovi. Stěžovatel kromě odvolání proti tomuto usnesení podal též stížnost k Ministerstvu spravedlnosti ČR na postup soudního exekutora; žádné pochybení však ministerstvem nebylo shledáno.
4. Na základě odvolání stěžovatele městský soud napadeným rozhodnutím potvrdil usnesení exekutora s odůvodněním, že rozhodnutí o vydání vymoženého plnění insolvenčnímu správci nebylo nezákonné, neboť oprávnění disponovat s majetkem dlužníka svědčí výlučně správci v insolvenčním řízení probíhajícím před soudem na Slovensku. Dovolání nebylo přípustné.
5. Stěžovatel proti rozhodnutí městského soudu podal dne 9. 12. 2019 ústavní stížnost podle §72 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu (dále jen "zákon o Ústavním soudu"). Ve své ústavní stížnosti uvedl, že došlo k porušení jeho ústavně garantovaných práv, neboť soudní exekutor i městský soud založili svá rozhodnutí v rozporu s čl. 20 Nařízení i s ustanoveními exekučního řádu. Stěžovatel spatřuje porušení svého práva na vlastnictví v chování pověřeného exekutora, který v rozporu s ustanovením §46 odst. 7 exekučního řádu protiprávně provedl předmětnou exekuci a vydal část vymoženého plnění oprávněnému před odevzdáním celého vymoženého plnění insolvenčnímu správci. Stěžovatel tedy tvrdí, že v rámci exekučního řízení nebylo respektováno jeho soudní oddlužení a jednotlivé právní závěry jsou v extrémním nesouladu se skutkovými zjištěními.
6. Pro účely řízení o ústavní stížnosti si Ústavní soud vyžádal vyjádření městského soudu a pověřeného soudního exekutora JUDr. Petr Kocián. Zároveň si Ústavní soud vyžádal spis městského soudu vedeného pod sp. zn. 17 Co 267/2019.
7. Městský soud ve svém vyjádření ze dne 4. 2. 2020 uvedl, že v souladu s Nařízením plně respektoval výsadní postavení Okresního soudu v Prešově. Z tohoto důvodu potvrdil usnesení soudního exekutora, které přiřklo postavení insolvenčního správce, JUDr. Ľuboše Bajužíka, jako toho, kdo má rozhodnout o nakládání s vymoženými prostředky. Dále městský soud sdělil, že je na stěžovateli, aby své stanovisko o neoprávněném vymožení či zadržení vymožených prostředků obhájil před slovenským soudem, neboť české soudy nemohou toto hodnotit. Navrhl proto, aby ústavní stížnost byla zamítnuta, nebude-li odmítnuta jako zjevně neopodstatněná.
8. JUDr. Petr Kocián, soudní exekutor, ve svém vyjádření ze dne 10. 2. 2020 shrnul dosavadní průběh exekučního řízení a závěrem sdělil, že ústavní stížnost nepovažuje za důvodnou, neboť jeho postup nebyl v rozporu se zákonem, konkrétně s ustanovením §109 odst. 1 písm. c) insolvenčního zákona a s ustanovením §46 odst. 7 exekučního řádu, a proto nedošlo k porušení základního práva na spravedlivý proces a na ochranu vlastnictví stěžovatele. Svá stanoviska více nespecifikoval.
9. Stanoviska účastníků řízení byla zaslána stěžovateli k vyjádření. Stěžovatel ve své replice ze dne 24. 3. 2020 uvedl, že souhlasí s názorem městského soudu, že o naložení s vymoženými prostředky rozhoduje správce konkurzní podstaty, avšak jenom v případě, kdy tyto prostředky byly vymožené v rámci řádného insolvenčního řízení, což není tato situace. Dále uvedl, že pochybení v napadeném rozhodnutí spatřuje ve skutečnosti, že vymožené plnění nebylo vydáno soudním exekutorem insolvenčnímu správci v celé své výši. Závěrem dodal, že po podání ústavní stížnosti bylo insolvenční řízení dne 28. 2. 2020 ukončeno a dle ustanovení §167 v odst. 1 zákona č. 7/2005 Z. z., o konkurze a reštrukturalizácii byl konkurz zrušen. K tomu přiložil jako důkaz výpis ze slovenského obchodního rejstříku ze dne 28. 2. 2020.
10. Ústavní soud nejprve posoudil splnění podmínek řízení a shledal, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem, který byl účastníkem řízení, ve kterém bylo vydáno rozhodnutí napadené ústavní stížnosti, a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatel je právně zastoupen v souladu s požadavky zákona o Ústavním soudu, a ústavní stížnost je přípustná (§75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu a contrario), neboť stěžovatel vyčerpal všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva. Ústavní soud však po seznámení se s obsahem ústavní stížnosti, napadeným usnesením a dalšími listinami dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
11. Ústavní soud ve své judikatuře opakovaně zdůrazňuje, že je soudním orgánem ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy), který stojí mimo soustavu soudů (čl. 91 odst. 1 Ústavy) a nepřísluší mu proto ani právo vykonávat dohled nad rozhodovací činností obecných soudů [srov. např. nález sp. zn. III. ÚS 23/93 ze dne 1. 2. 1994 (N 5/1 SbNU 41); všechna rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná na http://nalus.usoud.cz/]. Jeho úkolem je "toliko" přezkoumat ústavnost soudních rozhodnutí, jakož i řízení, které jejich vydání předcházelo. Vzhledem k tomu je nutno vycházet z pravidla, že vedení řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, výklad tzv. podústavního práva a jeho aplikace na jednotlivé případy je v zásadě věcí obecných soudů. Ústavní soud však na druhé straně opakovaně připustil, že pokud výklad a následná aplikace podústavního práva jsou stiženy takovou vadou, která nezohledňuje správně (či vůbec) dopad některého ústavně zaručeného základního práva či svobody na posuzovanou věc nebo se obecný soud dopustí - z hlediska řádně vedeného soudního řízení - neakceptovatelné libovůle, je Ústavní soud oprávněn zasáhnout do rozhodovací činnosti obecných soudů. K tomuto závěru však Ústavní soud v nyní posuzovaném případě nedospěl.
12. V rámci civilního procesu existují dva druhy řízení, která shodně řeší majetkoprávní situaci dlužníka (resp. povinného); exekuční a insolvenční řízení. Střet mezi exekučním a insolvenčním řízením upravuje exekuční řád (viz ustanovení §46 odst. 7) i insolvenční zákon [viz ustanovení §109 odst. 1 písm. c)]. Dle těchto ustanovení lze výkon rozhodnutí či exekuci, která by postihovala majetek ve vlastnictví dlužníka, jakož i jiný majetek, který naleží do majetkové podstaty, nařídit nebo zahájit, nelze jej však provést. Soud či exekutor v rámci exekučního řízení se proto po zahájení insolvenčního řízení musí zdržet všech úkonů, jimiž se výkon rozhodnutí nebo exekuce bezprostředně realizuje. K rozhodnutím a opatřením přijatým při provádění výkonu rozhodnutí nebo exekuce v rozporu s tímto omezením se v insolvenčním řízení nepřihlíží (§109 odst. 6 věta první insolvenčního zákona).
13. Dle §46 odst. 7 věty druhé exekučního řádu má pověřený soudní exekutor povinnost vydat veškeré vymožené plnění bezodkladně insolvenčnímu správci po právní moci usnesení, kterým rozhodne po odpočtu nákladů exekuce o vydání vymoženého plnění insolvenčnímu správci; toto usnesení exekutor vydá bez zbytečného odkladu po rozhodnutí o úpadku nebo po nabytí právní moci rozhodnutí o úpadku. Díky tomuto postupu je zaručeno nastolení jednotného právního režimu, který umožňuje co nejefektivnější uspokojení věřitelů z hlediska kvantitativního i časového [viz usnesení sp. zn. II. ÚS 2444/10 ze dne 2. 12. 2010].
14. Souběh těchto dvou řízení je kromě vnitrostátní úpravy upraven i právem Evropské unie. Pro zajištění jednotného postupu v rámci insolvenčního řízení ve všech členských státech Evropské unie bylo vydáno Nařízení, které upravuje příslušnost pro zahájení insolvenčního řízení a dalších řízení která z insolvenčního řízení přímo vyplývají a bezprostředně s ním souvisí. Taktéž obsahuje ustanovení o uznávání výkonu rozhodnutí vydaných v insolvenčních řízeních s přeshraničním aspektem.
15. Dle článku 20 Nařízení má rozhodnutí o zahájení insolvenčního řízení v kterémkoli jiném členském státě stejné účinky jako podle práva státu, který řízení zahájil, pokud Nařízení nestanoví jinak. Obdobné uznání účinku stanovuje Nařízení v článku 32 i pro rozhodnutí, která se týkají průběhu a skončení insolvenčního řízení. V rámci těchto ustanovení je nutné, aby každý členský stát respektoval rozhodnutí týkající se insolvenčního řízení vynesená příslušným soudem a nikterak jej nezpochybňoval. Tato rozhodnutí nabývají stejných účinků jako rozhodnutí národního soudu. Jediná výjimka z povinnosti uznání insolvenčního řízení zahájeného v jiném členském státě je rozpor s veřejným pořádkem daného státu (viz čl. 33 Nařízení); v takovém případě může být uznání členským státem odepřeno.
16. Stěžovatel ve své ústavní stížnosti brojí především proti postupu soudního exekutora, který po zajištění finančních prostředků z účtu stěžovatele nejprve vyplatil jejich značnou část oprávněnému, až poté vydal zbývající část insolvenčnímu správci. Toho se však napadené usnesení městského soudu netýká. Městský soud totiž v napadeném usnesení přezkoumával pouze usnesení soudního exekutora o vydání zbývající části vymoženého plnění insolvenčnímu správci. V řádném odůvodnění napadeného usnesení městský soud uvedl, že pokud soudní exekutor vymožené plnění vydal insolvenčnímu správci, tak postupoval podle zákona a dostál povinnosti, kterou mu stanovuje exekuční řád (viz §46 odst. 7 věta druhá). V tomto rozhodnutí neshledal Ústavní soud žádné pochybení.
17. Pokud stěžovatel brojí proti postupu soudního exekutora, který bez ohledu na probíhající insolvenční řízení vyplatil dne 15. 11. 2018 část vymožených prostředků oprávněnému, pak Ústavní soud s politováním konstatuje, že předmětný postup není předmětem tohoto řízení a že ani v případě důvodnosti této námitky by nemohlo být ústavní stížnosti vyhověno. Námitku, že soudní exekutor vydal část vymoženého plnění oprávněnému v rozporu se zákonem, měl stěžovatel možnost uplatnit jen v zákonem stanovené lhůtě. I v případě, že by stěžovatel nebyl vyrozuměn o postupu soudního exekutora okamžitě, pak se s touto informací musel seznámit nejpozději 11. 7. 2019, kdy exekutor rozhodl o vydání zbývající částky insolvenčnímu správci. Nejpozději v tento okamžik tedy začala stěžovateli běžet dvouměsíční lhůta pro podání ústavní stížnosti proti postupu soudního exekutora, jak plyne z §72 odst. 5 zákona o Ústavním soudu. Stěžovatel však stížnost nepodal, nýbrž napadl až usnesení městského soudu, které se však týká jiných skutečností. Námitkou tvrzeného nezákonného postupu soudního exekutora se proto Ústavní soud nezabýval.
18. Z výše uvedených důvodů Ústavní soud podanou ústavní stížnost mimo ústní jednání podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 28. května 2020
Kateřina Šimáčková, v. r.
předsedkyně senátu