ECLI:CZ:US:2020:2.US.3953.19.1
sp. zn. II. ÚS 3953/19
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně Kateřiny Šimáčkové (soudkyně zpravodajky) a soudců Ludvíka Davida a Vojtěcha Šimíčka o ústavní stížnosti stěžovatelky PhDr. Drahomíry Tesařové, CSc., zastoupené JUDr. Jiřím Ondrouškem, advokátem, se sídlem Senovážné nám. 23, Praha 1, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 4. 9. 2019 sp. zn. 20 Cdo 2467/2019 a proti usnesení Krajského soudu v Hradci Králové - pobočky v Pardubicích ze dne 4. 4. 2019 č. j. 23 Co 83/2019-414, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. Stěžovatelka se ústavní stížností domáhá zrušení v záhlaví označených rozhodnutí. Tvrdí, že napadenými rozhodnutími bylo porušeno její právo na spravedlivý proces a soudní ochranu podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"). Dále namítá porušení čl. 38 odst. 2 Listiny.
2. Ústavní soud z ústavní stížnosti a napadených rozhodnutí zjistil, že Krajský soud v Hradci Králové - pobočka v Pardubicích svým napadeným usnesením rozhodl tak, že se usnesení soudního exekutora mění tak, že se vydražiteli neuděluje příklep na dražených nemovitostech povinné. Odvolání proti rozhodnutí exekutora si podal sám vydražitel s ohledem na to, že mu nebyly známy závady, tedy zejména všechny nájemní smlouvy váznoucí na nemovitostech. Stěžovatelka s napadeným rozhodnutím krajského soudu nesouhlasila jako věřitelka povinné, a proto si proti tomuto rozhodnutí podala dovolání, byť i neiniciovala příslušnou exekuci, která byla zahájena na základě návrhu oprávněné O2 Czech Republic, a. s. Nejvyšší soud napadeným usnesením odmítl stěžovatelčino dovolání s tím, že je nepřípustné.
3. Porušení svého práva na spravedlivý proces stěžovatelka spatřuje zejména v tom, že Nejvyšší soud odmítl její dovolání, ačkoliv disponovala pohledávkou značného rozsahu. Odmítnutí dovolání z ryze formálních důvodů, aniž by bylo napadené usnesení odvolacího soudu při takto vysoké pohledávce přezkoumáno věcně, tak dle názoru stěžovatelky představuje zásah do jejího legitimního očekávání a porušení jejího práva na přístup k soudu a na spravedlivý proces, jakož i práva na uspokojení pohledávky. Stěžovatelka dále namítá, že jí nebyly poskytnuty potřebné listiny (např. odvolání vydražitele proti příklepu soudního exekutora) ani informace o konání jednání krajského soudu, kterému z tohoto důvodu nebyla přítomna a nemohla se tak vyjádřit ke všem prováděným důkazům, což mohlo mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci odvolání vydražitele.
4. Ústavní soud nejprve posoudil splnění podmínek řízení a shledal, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněnou stěžovatelkou, která byla účastníkem řízení, ve kterém byla vydána rozhodnutí napadená ústavní stížností, a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatelka je právně zastoupena v souladu s požadavky zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), a ústavní stížnost je přípustná (§75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu a contrario), neboť stěžovatelka vyčerpala všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva.
5. Ústavní soud dále posoudil obsah ústavní stížnosti a dospěl k závěru, že tato představuje zjevně neopodstatněný návrh ve smyslu §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu. Uvedené ustanovení v zájmu racionality a efektivity řízení před Ústavním soudem dává tomuto soudu pravomoc posoudit "přijatelnost" návrhu předtím, než dospěje k závěru, že o návrhu rozhodne meritorně nálezem, přičemž jde o specifickou a relativně samostatnou část řízení, která nemá charakter řízení kontradiktorního, kdy Ústavní soud může obvykle rozhodnout bez dalšího, jen na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a údajů obsažených v samotné ústavní stížnosti. Směřuje-li pak ústavní stížnost proti rozhodnutí orgánu veřejné moci, považuje ji Ústavní soud zpravidla za zjevně neopodstatněnou, jestliže napadené rozhodnutí není vzhledem ke své povaze, namítaným vadám svým či vadám řízení, které jeho vydání předcházelo, způsobilé porušit základní práva a svobody stěžovatele, tj. kdy ústavní stížnost postrádá ústavněprávní dimenzi. Zjevná neopodstatněnost ústavní stížnosti, přes její ústavněprávní dimenzi, může rovněž vyplynout z předchozích rozhodnutí Ústavního soudu, řešících shodnou či obdobnou právní problematiku.
6. Ústavní soud je dle článku 83 Ústavy soudním orgánem ochrany ústavnosti, přičemž v rámci této své pravomoci mj. rozhoduje o ústavních stížnostech proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánu veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod [srov. článek 87 odst. 1 písm. d) Ústavy]. Jestliže je ústavní stížnost vedena proti rozhodnutí obecného soudu, není povinnost ústavněprávní argumentace naplněna, je-li namítána toliko věcná nesprávnost či nerespektování jednoduchého práva, neboť takovou argumentací je Ústavní soud stavěn do role pouhé další instance v soustavě obecných soudů, jíž však není. Pravomoc Ústavního soudu je totiž založena toliko k přezkumu z hlediska ústavnosti, tedy ke zkoumání, zda postupem a rozhodováním obecných soudů nebylo zasaženo do ústavně zaručených práv stěžovatele a zda lze řízení jako celek považovat za spravedlivé.
7. Ústavní soud ve svých rozhodnutích opakovaně zdůraznil, že není oprávněn zasahovat do jurisdikce obecných soudů, neboť není vrcholným článkem jejich soustavy (čl. 81 a čl. 90 Ústavy). Dále zdůraznil subsidiární charakter ústavní stížnosti jako prostředku ochrany základních práv a svobod i princip minimalizace zásahů do pravomoci jiných orgánů veřejné moci [srov. nález sp. zn. I. ÚS 177/01 ze dne 3. 6. 2003 (N 75/30 SbNU 203); nález sp. zn. III. ÚS 23/93 ze dne 1. 2. 1994 (N 5/1 SbNU 41); všechna rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná na http://nalus.usoud.cz]. Ústavní soud k zásahu do pravomoci obecných soudů přistoupí pouze v případě, že na podkladě individuální ústavní stížnosti zjistí zásah do základních práv a svobod jedince.
8. Již z výše provedené rekapitulace stěžovatelčiných námitek se podává, že podstatou její polemiky je nesouhlas s výkladem podústavního práva a procesních postupů obecných soudů. Byť i stěžovatelka zmiňuje své právo na spravedlivý proces, tak v posuzovaném případě používá argumenty, které jsou relevantní jen z pohledu práva podústavního, do jehož posuzování nepřísluší Ústavnímu soudu vstupovat.
9. Jelikož Ústavní soud dospěl k závěru, že ústavní stížnost stěžovatelky nemá ústavněprávní dimenzi, podaná ústavní stížnost byla odmítnuta jako zjevně neopodstatněná podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 9. ledna 2020
Kateřina Šimáčková, v. r.
předsedkyně senátu