ECLI:CZ:US:2020:2.US.3966.19.1
sp. zn. II. ÚS 3966/19
Usnesení
Ústavní soud rozhodl mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků v senátu složeném z předsedkyně Kateřiny Šimáčkové a soudců Vojtěcha Šimíčka (zpravodaj) a Ludvíka Davida ve věci ústavní stížnosti stěžovatelů 1) Lyubomyr Derzhytskyy a 2) Maryna Kalyna, oba zastoupeni JUDr. Ing. Lukášem Prudilem, Ph.D., advokátem se sídlem Bašty 8, Brno, proti rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 9. 10. 2019, č. j. 7 As 295/2018-37, rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 11. 7. 2018, č. j. 62 A 130/2016-74, rozhodnutí Krajského úřadu Jihomoravského kraje, odbor územního plánování a stavebního řádu ze dne 15. 6. 2016, č. j. JMK 89454/2016, sp. zn. S-JMK 63008/2016 OÚPSŘ, a proti rozhodnutí Městského úřadu Šlapanice, odboru výstavby ze dne 9. 2. 2016, č. j. OV-ČJ/57930-13/SVE, sp. zn. OV/10187-2013/SVE, za účasti Nejvyššího správního soudu, Krajského soudu v Brně, Krajského úřadu Jihomoravského kraje a Městského úřadu Šlapanice, jako účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. Ústavnímu soudu byla podána ústavní stížnost podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a ustanovení §72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"). Stěžovatelé se ústavní stížností domáhají zrušení výše uvedených rozhodnutí, neboť mají za to, jimi bylo porušeno jejich právo na spravedlivý proces a soudní ochranu podle čl. 36 odst. 1 násl. Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a podle čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva") a právo na ochranu vlastnictví podle čl. 11 odst. 1 Listiny a podle čl. 1 Dodatkového protokolu k Úmluvě.
2. Z obsahu napadených rozhodnutí vyplývá, že Krajský úřad Jihomoravského kraje zamítl odvolání žalobců a potvrdil rozhodnutí Městského úřadu Šlapanice, odboru výstavby (dále jen "stavební úřad"), kterým byla zamítnuta žádost stěžovatelů o vydání dodatečného povolení stavby - rekreační chaty, neboť povolovaná stavba není v souladu s územním plánem obce. Následná žaloba stěžovatelů proti rozhodnutí krajského úřadu byla v záhlaví citovaným rozsudkem krajského soudu zamítnuta, stejně jako byla poté zamítnuta jejich kasační stížnost.
3. Ústavní soud posoudil obsah ústavní stížnosti a dospěl k závěru, že představuje zjevně neopodstatněný návrh podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu. Ústavní soud je totiž podle čl. 83 Ústavy soudním orgánem ochrany ústavnosti a tuto svoji pravomoc vykonává mimo jiné tím, že na základě jejího čl. 87 odst. 1 písm. d) rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánu veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod [srov. též §72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu]. Směřuje-li však ústavní stížnost proti rozhodnutí vydanému v soudním řízení, není samo o sobě významné, je-li namítána jeho věcná nesprávnost; pravomoc Ústavního soudu je totiž založena výlučně k přezkumu z hlediska dodržení ústavnosti, tj. zda v řízení (rozhodnutím v něm vydaným) nebyly dotčeny předpisy ústavního pořádku chráněná práva nebo svobody jeho účastníka, zda bylo vedeno v souladu s ústavními principy, a zda je lze jako celek pokládat za spravedlivé.
4. Ústavní soud v minulosti již také mnohokrát zdůraznil, že zásadně není oprávněn zasahovat do rozhodovací činnosti soudů, neboť není vrcholem jejich soustavy (srov. čl. 83, čl. 90 a čl. 91 odst. 1 Ústavy). Pokud proto soudy postupují v souladu s obsahem hlavy páté Listiny, nemůže na sebe atrahovat právo přezkumného dohledu nad jejich činností. Ústavní soud také opakovaně judikoval, že důvod ke zrušení rozhodnutí soudu by byl dán pouze tehdy, pokud by jeho právní závěry byly v extrémním nesouladu s vykonanými skutkovými zjištěními. Taková pochybení ale Ústavní soud v nyní projednávané věci neshledal.
5. Po prostudování obsahu ústavní stížnosti a napadených rozhodnutí totiž Ústavní soud konstatuje, že stěžovatelé nyní do značné míry jen opakují námitky, s nimiž se zejména oba správní soudy dostatečně vypořádaly. Podstatné přitom - jak sami stěžovatelé ostatně uznávají - je, že stěžovatelé svoji chatu postavili bez stavebního povolení či jiného opatření stavebního úřadu a významně tak porušili zákon. Stěžovatelé tak do samotného rozhodnutí stavebního úřadu (tedy v průběhu řízení o dodatečném povolení stavby) neměli jistotu, zda jejich chata nakonec příslušné povolení získá; to ovšem samo o sobě značně oslabuje jejich argumentaci tvrzeným legitimním očekáváním.
6. Proto není přiléhavý ani odkaz stěžovatelů na nález sp. zn. IV. ÚS 690/01 ze dne 27. 3. 2003 (N 45/29 SbNU 417), neboť zde se správce autorských práv nedopustil ničeho nežádoucího, naopak měl legitimní očekávání, že svoji činnost na základě nově vydaných oprávnění bude moci dále vykonávat. Stejně tak vlastník prodejny smíšeného zboží [srov. k tomu skutkové okolnosti případu pod sp. zn. Pl. ÚS 2/02] měl legitimní očekávání, že se stane - splní-li zákonné podmínky - vlastníkem pozemků, který předtím trvale užíval.
7. Naopak stěžovatelé zjevně zákon porušili a museli proto vyčkat, zdali dodatečně jejich stavba získá patřičné povolení, přičemž ovšem z ničeho nebylo lze dovozovat existenci skutečně věcně podloženého legitimního očekávání, že se tak stane. Není přitom pravda, že by mohli z průběhu řízení o dodatečném povolení stavby bez dalšího předpokládat, že toto získají. Rozhodně to nelze dovozovat například ze stěžovateli odkazované kontrolní prohlídky konané dne 25. 2. 2014, neboť zde byl zkoumán jen soulad stavby s projektovou dokumentací. Předmětná kontrola tak nemohla založit dobrou víru stěžovatelů v kýžený výsledek a věcnou nesprávnost rozhodnutí stavebního úřadu nelze dovozovat ani z jeho případného takřka 40-ti denního prodlení (ostatně krajský soud v této souvislosti nepřehlédl, že se stěžovatelé proti případným průtahům nebránili). Skutečností naopak zůstává, že k rozhodnému dni, tedy ke dni, kdy bylo o žalobě stěžovatelů rozhodováno, byl již schválen nový územní plán, s nímž však byla chata stěžovatelů v rozporu (územní plán se samozřejmě nedotýkal staveb, již dříve úřadem schválených - to ale není případ stěžovatelů). Stěžovatelé se ostatně v ústavní stížnosti vůbec nezmiňují o tom, kdy informace o přípravě územního plánu reálně získali, přičemž takový dokument obce se nepřipravuje v řádu několika dnů. Pro stěžovatele - vzhledem k jejich stavební aktivitě - přitom jistě byla případná změna územního plánu velmi důležitou okolností.
8. Ústavní soud má tedy za to, že s ohledem na aspekty vylíčené výše nelze konstatovat, že by napadenými rozhodnutími byla porušena základní práva stěžovatelů. Proto bylo podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu rozhodnuto, jak je ve výroku tohoto usnesení uvedeno.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 14. ledna 2020
Kateřina Šimáčková v. r.
předsedkyně senátu