ECLI:CZ:US:2020:2.US.400.20.1
sp. zn. II. ÚS 400/20
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Ludvíka Davida, soudce zpravodaje Pavla Rychetského a soudce Davida Uhlíře o ústavní stížnosti Václava Polívky, zastoupeného Mgr. Dorou Bokovou, advokátkou, sídlem Marie Cibulkové 394/19, Praha 4 - Nusle, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 19. listopadu 2019 č. j. 21 Cdo 2668/2019-257 a rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 15. ledna 2019 č. j. 23 Co 348/2018-230, ve spojení s rozsudkem Okresního soudu Praha-západ ze dne 31. srpna 2018 č. j. 8 C 326/2017-205, za účasti Nejvyššího soudu, Krajského soudu v Praze a Okresního soudu Praha-západ, jako účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a §72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví označených rozhodnutí s tvrzením, že jimi byla porušena jeho ústavně zaručená práva zakotvená v čl. 2 odst. 4 Ústavy, čl. 2 odst. 3, čl. 4 odst. 1, čl. 36 odst. 1 a čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod, čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod.
2. Z obsahu napadených rozhodnutí a ústavní stížnosti se podává, že předmětem řízení u civilních soudů byla žaloba stěžovatele o neplatnost výpovědi z pracovního poměru, kterou obdržel z důvodů uvedených v §52 písm. g) zák. č. 262/2006 Sb., zákoník práce, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákoník práce").
3. Okresní soud Praha-západ (dále jen "okresní soud") rozsudkem ze dne 31. 8. 2018 č. j. 8 C 326/2017-205 žalobu proti žalované Základní umělecké škole Černošice, příspěvkové organizaci (dále jen "žalovaná"), zamítl jako nedůvodnou a stěžovateli uložil nahradit žalované náklady řízení. Okresní soud konstatoval, že stěžovatel byl upozorněn na možnost výpovědi a zároveň bylo prokázáno, že porušil některé pracovní povinnosti vyplývající z právních předpisů vztahující se k vykonávané práci.
4. Krajský soud v Praze rozsudkem ze dne 15. 1. 2019 č. j. 23 Co 348/2018-230 jen změnil výrok o nákladech řízení, neboť se neztotožnil s jejich výší co do účelnosti vynaložených nákladů na cestovné a za ztrátu času zástupce žalované. Rozsudek okresního soudu jako věcně správný potvrdil.
5. Nejvyšší soud dovolání stěžovatele odmítl dle §243c odst. 1 občanského soudního řádu, protože stěžovatel neuplatnil žádné právní otázky dle §237 občanského soudního řádu způsobilé založit přípustnost dovolání. Nejvyšší soud v odůvodnění usnesení ze dne 19. 11. 2019 č. j. 21 Cdo 2668/2019-257 uvedl, že rozsudek krajského soudu je v souladu s ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu týkající se výkladu pojmu soustavného méně závažného porušování povinnosti vyplývající z právních předpisů vztahujících se k zaměstnancem vykonávané práci.
6. Stěžovatel s právními závěry okresního soudu a krajského soudu nesouhlasí. Namítá, že nebyly splněny podmínky pro zamítnutí žaloby. Nebylo prokázáno, že se stěžovatel dopustil vytýkaného jednání, pokyny žalované byly neurčité a v rozporu s právními předpisy. Nebyla řádně prokázána nedbalá práce s elektronickou školní dokumentací iZUŠ a nikdy konkrétně upřesněna, soudy se zaměřily zejména na nestandardní přístup stěžovatele k výuce, komunikaci se zaměstnanci a vedením školy. Soudy nesplnily svoji povinnost hodnotit předkládané důkazy v souladu s platnými zákony a výkladem příznivějším pro stěžovatele a poskytnout ochranu slabší straně (§8 zákoníku práce, nález Ústavního soudu ze dne 9. 12. 2014 sp. zn. II. ÚS 1774/14 a rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 21. 2. 2017 č. j. 21 Cdo 3480/2016).
7. V daném případě byl Ústavní soud postaven před rozpor mezi petitem ústavní stížnosti a jejím odůvodněním. Ačkoli v odůvodnění uvádí stěžovatel rozhodnutí Nejvyššího soudu, zrušení tohoto usnesení v petitu nepožaduje. Vzhledem k tomu, že stěžovatel k ústavní stížnosti připojil i kopii rozhodnutí Nejvyššího soudu, je zřejmé, že jeho ústavní stížnost směřuje i proti tomuto rozhodnutí. Tato skutečnost tedy nezakládá důvod k odmítnutí stížnosti, ale je odstranitelnou vadou návrhu (viz rozsudek Evropského soudu pro lidská práva ve věci Bulena proti České republice ze dne 20. 4. 2004, Přehled rozsudků ESLP, ASPI, Praha č. 3, 2004. str. 125). Ústavní soud proto, vzhledem k předložené argumentaci, nepovažoval za nutné vyzývat stěžovatele k upřesnění petitu ústavní stížnosti ani k odstranění vady podání. Ústavní soud vzal v úvahu všechna stěžovatelem předložená tvrzení a přezkoumal ústavní stížností napadená rozhodnutí, včetně rozhodnutí Nejvyššího soudu, přičemž dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
8. Podle §43 odst. 3 zákona o Ústavním soudu musí být usnesení o odmítnutí návrhu podle odstavců 1 a 2 písemně vyhotoveno, stručně odůvodněno uvedením zákonného důvodu, pro který se návrh odmítá, a musí obsahovat poučení, že odvolání není přípustné.
9. Ústavní soud připomíná, že jako soudní orgán ochrany ústavnosti dle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy je oprávněn do rozhodovací činnosti ostatních soudů zasahovat jen tehdy, pokud chybná interpretace či aplikace podústavního práva nepřípustně postihuje některé z ústavně zaručených základních práv či svobod nebo je v rozporu s požadavky spravedlivého (řádného) procesu či s obecně sdílenými zásadami spravedlnosti. Postup v soudním řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, výklad jiných než ústavních předpisů, jakož i jejich aplikace při řešení konkrétních případů a věcné posouzení předmětu sporu jsou záležitostí nezávislých civilních soudů. Z ústavního principu nezávislosti soudů vyplývá též zásada volného hodnocení důkazů obsažená v §132 občanského soudního řádu. Pokud civilní soud postupuje v souladu s ustanoveními občanského soudního řádu, Ústavnímu soudu nepřísluší "hodnotit" hodnocení důkazů, a to ani, kdyby měl ohledně provedeného dokazování pochybnosti [srov. nález ze dne 1. 2. 1994 sp. zn. III. ÚS 23/93 (N 5/1 SbNU 41); nález ze dne 25. 1. 1995 sp. zn. II. ÚS 45/94 (N 5/3 SbNU 17); všechna citovaná rozhodnutí jsou dostupná na www.nalus.usoud.cz]. Zřetelně tak akcentuje doktrínu minimalizace zásahů do činnosti jiných orgánů veřejné moci, která je odrazem skutečnosti, že Ústavní soud není součástí soustavy ostatních soudů (čl. 83 Ústavy). Proto mu nepřísluší ingerovat do jejich ústavně vymezené pravomoci, pokud jejich rozhodnutím, příp. v průběhu procesu mu předcházejícího, nedošlo k zásahu do ústavně zaručených práv.
10. Ústavní soud ověřil, že ve věci bylo provedeno adekvátní podrobné dokazování, na jehož základě byl dostatečně zjištěn skutkový stav. Z odůvodnění napadených rozhodnutí vyplývá, že soudy se námitkami stěžovatele (v podstatě shodnými jako v ústavní stížnosti) řádně zabývaly a objasnily, na základě jakých důkazů a úvah dospěly ke shora nastíněným závěrům, podle nichž došlo k porušení pracovních povinností. Ze závěru krajského soudu vyplynulo, že bylo dostatečně prokázáno jednání stěžovatele vymezené "A - nedbalá práce s elektronickou školní dokumentací iZUŠ, B - přespávání v budově školy, C - nevyklizení soukromých věcí z prostor školy, D - přemístění elektronického klavíru mimo budovy školy, E - organizování dvoudenní zkoušky Černošické komorní filharmonie v budově školy".
11. Nejvyšší soud se pak v odůvodnění svého rozhodnutí podrobně zabýval výkladem §52 písm. g) části věty za středníkem zákoníku práce, a to i ve vztahu k otázce intenzity méně závažného porušení pracovních povinností a k otázce přiměřené časové souvislosti jednání porušujících plnění pracovních povinností. S odkazem na svou předchozí judikaturu (sp. zn. 21 Cdo 3019/2000, 21 Cdo 742/2003, 21 Cdo 3140/2005, 21 Cdo 3693/2012, 21 Cdo 5836/2016) dospěl k závěru, že není dán důvod, aby v projednávané věci byly rozhodné právní otázky posouzeny jinak.
12. Ústavnímu soudu nezbývá než konstatovat, že podstatou ústavní stížnosti zůstává polemika stěžovatele s právními závěry soudů, kdy se domáhá přehodnocení jejich závěrů Ústavním soudem způsobem, který by měl přisvědčit opodstatněnosti jeho právního názoru. Jak bylo předesláno, Ústavní soud jako orgán ochrany ústavnosti nemůže nahrazovat hodnocení obecných soudů, tj. skutkové a právní posouzení věci, svým vlastním (srov. nález sp. zn. III. ÚS 23/93). Ústavní soud rovněž připomíná, jak již mnohokrát konstatoval, že je věcí Nejvyššího soudu, aby prováděl sjednocování judikatury a výklad tzv. běžných zákonů; Ústavnímu soudu výkon takové činnosti nepřísluší.
13. Ústavní soud uzavírá, že v předmětné věci jde pouze o výklad a aplikaci podústavního práva, které ústavněprávní roviny nedosahují. Přijatým závěrům nelze z ústavního hlediska nic vytknout. Civilní soudy zaujaly právní názor, který má oporu ve skutkovém stavu. Svá rozhodnutí patřičně odůvodnily, srozumitelně a logicky uvedly, jaké skutečnosti mají za zjištěné, jakými úvahami se při rozhodování řídily a které předpisy aplikovaly v souladu s §157 občanského soudního řádu. Učiněné právní závěry nelze ani hodnotit jako extrémně rozporné s vykonanými skutkovými zjištěními nebo z těchto zjištění nevyplývající. Rovněž Nejvyššímu soudu nelze nic vytknout, když dospěl k závěru, že rozhodnutí krajského soudu je souladné s ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu.
14. Ústavní soud připomíná, že právo na spravedlivý (řádný) proces neznamená, že je jednotlivci zaručováno přímo a bezprostředně právo na rozhodnutí odpovídající jeho názoru, ale je mu zajišťováno právo na spravedlivé občanské soudní řízení. Stěžovatel měl a nepochybně i využil možnosti uplatnit v řízení u příslušných soudů všechny prostředky k obraně svého práva. Skutečnost, že civilní soudy svá rozhodnutí opřely o právní názor, se kterým se stěžovatel neztotožňuje, sama o sobě důvodnost ústavní stížnosti nezakládá. Argumentace stěžovatele rozhodnutími Ústavního soudu a Nejvyššího soudu není případná.
15. Na základě výše uvedeného byla ústavní stížnost mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný odmítnuta.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 21. dubna 2020
Ludvík David v. r.
předseda senátu