ECLI:CZ:US:2020:2.US.4015.19.1
sp. zn. II. ÚS 4015/19
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně Kateřiny Šimáčkové (soudkyně zpravodajky) a soudců Ludvíka Davida a Vojtěcha Šimíčka o ústavní stížnosti stěžovatelky společnosti Internet Mall, a.s. se sídlem Praha 7, U Garáží 1611/1, zastoupené Mgr. Luďkem Šrubařem, advokátem, se sídlem Hanušova 1537/1, Praha 4 - Michle, proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 29. srpna 2019 č. j. 22 Co 147/2019-155, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. Stěžovatelka se ústavní stížností domáhá zrušení v záhlaví označeného rozhodnutí. Tvrdí, že napadeným rozhodnutím bylo porušeno její právo na spravedlivý proces a soudní ochranu podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod. Dále namítá porušení čl. 37 odst. 3 a čl. 26 Listiny.
2. Ústavní soud z ústavní stížnosti a napadeného rozhodnutí zjistil, že rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 7 bylo konstatováno, že stěžovatelka jako správce osobních dat nedostatečnou ochranou a zabezpečením shromážděných osobních údajů umožnila únik osobních dat o žalobci, a bylo jí uloženo uhradit žalobci satisfakci za imateriální újmu ve výši 10 000 Kč, ve zbytku (ohledně částky 115 000 Kč a části příslušenství byla žaloba zamítnuta). Prvostupňový soud stran porušení povinností na straně stěžovatelky vyšel z rozhodnutí Úřadu pro ochranu osobních údajů v řízení o přestupku stěžovatelky. V něm byla stěžovatelka shledána úřadem vinnou z nedostatečného zabezpečení osobních údajů, v důsledku čehož došlo k úniku těchto údajů na veřejnost. Dále z veřejně dostupných informací dospěl soud k závěru, že tento únik postihl i žalobce. Při rozhodování o výši kompenzace vyšel soud z tvrzení žalobce ohledně újmy, kterou utrpěl (především se jednalo o nutnost změnit hesla všude tam, kde používal stejná, o stres z toho, že údaje budou zneužity, a o zvýšenou míru nevyžádané komunikace), soud přihlédl i k tomu, že žalobce je mluvčím X a zneužití jeho dat by mělo negativní dopad i do dobré pověsti žalobce, dále přihlédl i k podnikání žalobce a tomu, že by únik údajů mohl mít nepříznivý vliv i do majetkové sféry žalobce a jeho obchodních partnerů. Soud zamítl návrh stěžovatelky na provedení důkazů výslechem zaměstnanců stěžovatelky k bezpečnostním opatřením, neboť se jedná o odbornou otázku z oblasti kybernetiky, kterou již posoudil Úřad pro ochranu osobních údajů, z těchto důvodů byl též zamítnut důkazní návrh stěžovatelky na vypracování znaleckého posudku a na výslech počítačového odborníka.
3. Odvolací soud napadeným rozsudkem zamítl žalobu v té části, v níž žalobce požadoval konstatování porušení jeho práv stěžovatelkou, ve vztahu k výroku o náhradě nemajetkové újmy bylo rozhodnutí soudu prvního stupně potvrzeno. Odvolací soud v odůvodnění svého napadeného rozsudku uvedl, že závěr prvostupňového soudu o nároku žalobce na náhradu imateriální újmy obstojí, byť i z jiných důvodů, než uvedl prvostupňový soud. Podle odvolacího soudu následek v podobě nutnosti měnit hesla není relevantní. Stěžovatelka se však dopustila narušení práva žalobce na informační sebeurčení, čímž nepřípustně zasáhla do jeho soukromí.
4. Stěžovatelka ve své ústavní stížnosti uvádí, že výše přiznané nemajetkové újmy nebyla dostatečně odůvodněna a že ji obecné soudy "tzv. střelily od boku". Navíc si soudy byly vědomy toho, že únik údajů se týkal celkem 735 956 unikátních účtů uživatelů. Za situace, kdy odvolací soud odůvodnil výši přiznané finanční kompenzace výlučně skutečnostmi neobsahujícími žádný individualizační prvek (postavení stěžovatelky na trhu a rozsah jí spravovaných údajů a obecná funkce náhrady újmy), fakticky tím vystavil stěžovatelku likvidaci, pokud by náhradu požadoval každý dotčený uživatel. Skutečný pachatel, "zloděj údajů", a ten, kdo je následně nezákonně zveřejnil, mezitím podle stěžovatelky zůstává opomenut a nepotrestán. Stěžovatelka poukazuje na to, že již týden po doručení rozsudku bylo jeho úplné znění zveřejněno na internetu, konkrétně na webu lupa.cz v článku, který se věnoval právě a jen tomuto ve své podstatě unikátnímu rozhodnutí. I v návaznosti na něj byla zahájena aktivita nalákávající další potenciální poškozené. Za těchto okolností se argumentace soudů o zohlednění sankčně-preventivní funkce kompenzace stěžovatelce jeví jako faktický opakovaný trest za stejnou věc, neboť již byla pokutována ze strany Úřadu na ochranu osobních údajů. Stěžovatelka je současně přesvědčena, že obecné soudy výrazně stranily žalobci, veškeré relevantní skutečnosti zůstaly na jeho straně pouze v rovině tvrzení.
5. Ústavní soud nejprve posoudil splnění podmínek řízení a shledal, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněnou stěžovatelkou, která byla účastníkem řízení, ve kterém bylo vydáno rozhodnutí napadené ústavní stížností, a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatelka je právně zastoupena v souladu s požadavky zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), a ústavní stížnost je přípustná (§75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu a contrario), neboť stěžovatelka vyčerpala všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva.
6. Ústavní soud dále posoudil obsah ústavní stížnosti a dospěl k závěru, že tato představuje zjevně neopodstatněný návrh ve smyslu §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu. Uvedené ustanovení v zájmu racionality a efektivity řízení před Ústavním soudem dává tomuto soudu pravomoc posoudit "přijatelnost" návrhu předtím, než dospěje k závěru, že o návrhu rozhodne meritorně nálezem, přičemž jde o specifickou a relativně samostatnou část řízení, která nemá charakter řízení kontradiktorního, kdy Ústavní soud může obvykle rozhodnout bez dalšího, jen na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a údajů obsažených v samotné ústavní stížnosti. Směřuje-li pak ústavní stížnost proti rozhodnutí orgánu veřejné moci, považuje ji Ústavní soud zpravidla za zjevně neopodstatněnou, jestliže napadené rozhodnutí není vzhledem ke své povaze, namítaným vadám svým či vadám řízení, které jeho vydání předcházelo, způsobilé porušit základní práva a svobody stěžovatele, tj. kdy ústavní stížnost postrádá ústavněprávní dimenzi. Zjevná neopodstatněnost ústavní stížnosti, přes její ústavněprávní dimenzi, může rovněž vyplynout z předchozích rozhodnutí Ústavního soudu, řešících shodnou či obdobnou právní problematiku.
7. Ústavní soud je dle článku 83 Ústavy soudním orgánem ochrany ústavnosti, přičemž v rámci této své pravomoci mj. rozhoduje o ústavních stížnostech proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánu veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod [srov. článek 87 odst. 1 písm. d) Ústavy]. Jestliže je ústavní stížnost vedena proti rozhodnutí obecného soudu, není povinnost ústavněprávní argumentace naplněna, je-li namítána toliko věcná nesprávnost či nerespektování jednoduchého práva, neboť takovou argumentací je Ústavní soud stavěn do role pouhé další instance v soustavě obecných soudů, jíž však není. Pravomoc Ústavního soudu je totiž založena toliko k přezkumu z hlediska ústavnosti, tedy ke zkoumání, zda postupem a rozhodováním obecných soudů nebylo zasaženo do ústavně zaručených práv stěžovatele a zda lze řízení jako celek považovat za spravedlivé.
8. Ústavní soud ve svých rozhodnutích opakovaně zdůraznil, že není oprávněn zasahovat do jurisdikce obecných soudů, neboť není vrcholným článkem jejich soustavy (čl. 81 a čl. 90 Ústavy). Dále zdůraznil subsidiární charakter ústavní stížnosti jako prostředku ochrany základních práv a svobod i princip minimalizace zásahů do pravomoci jiných orgánů veřejné moci [srov. nález sp. zn. I. ÚS 177/01 ze dne 3. 6. 2003 (N 75/30 SbNU 203); nález sp. zn. III. ÚS 23/93 ze dne 1. 2. 1994 (N 5/1 SbNU 41); všechna rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná na http://nalus.usoud.cz]. Ústavní soud k zásahu do pravomoci obecných soudů přistoupí pouze v případě, že na podkladě individuální ústavní stížnosti zjistí zásah do základních práv a svobod jedince.
9. Již z výše provedené rekapitulace stěžovatelčiných námitek se podává, že podstatou její polemiky je nesouhlas s výkladem podústavního práva, procesních postupů a obecnými soudy ustanovených skutkových okolností jejího případu. Byť i stěžovatelka zmiňuje své právo na spravedlivý proces, tak v
posuzovaném případě používá argumenty, které jsou relevantní jen z pohledu práva podústavního, do jehož posuzování nepřísluší Ústavnímu soudu vstupovat.
10. K argumentu stěžovatelky o výši pokuty, kterou již za uvedené jednání musela uhradit, a množství potenciálních poškozených v případě úniku osobních údajů Ústavní soud poznamenává, že tento aspekt nikterak neovlivňuje jeho závěr, že se v posuzovaném případě jedná o problematiku podústavního práva, do níž mu nepřísluší vstupovat.
11. Jelikož Ústavní soud dospěl k závěru, že ústavní stížnost stěžovatelky nemá ústavněprávní dimenzi, podaná ústavní stížnost byla odmítnuta jako zjevně neopodstatněná podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 9. ledna 2020
Kateřina Šimáčková
předsedkyně senátu