ECLI:CZ:US:2020:2.US.4028.19.1
sp. zn. II. ÚS 4028/19
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně Kateřiny Šimáčkové (soudkyně zpravodajky) a soudců Ludvíka Davida a Vojtěcha Šimíčka o ústavní stížnosti stěžovatelky Jaroslavy Zelenkové, zastoupené Mgr. Michalem Vávrou, advokátem, se sídlem tř. Kpt. Jaroše 13, Brno, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 9. 2019 č. j. 33 Cdo 4010/2018-145 a proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 24. 4. 2018 č. j. 47 Co 130/2016-117, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. Stěžovatelka se ústavní stížností domáhá zrušení v záhlaví označených rozhodnutí. Tvrdí, že napadenými rozhodnutími bylo porušeno její právo na spravedlivý proces a soudní ochranu podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"). Dále namítá porušení svého vlastnického práva dle čl. 11 odst. 1 Listiny.
2. Ústavní soud z ústavní stížnosti a napadených rozhodnutí zjistil, že se stěžovatelka žalobou domáhala vrácení částky 73 438 Kč po společnosti ACEMA Credit Czech, a. s. (dále "vedlejší účastník"). Žaloba byla odůvodněna tak, že vedlejší účastník poskytl na základě smlouvy o úvěru půjčku ve výši 400 000 Kč tehdejšímu příteli stěžovatelčiny dcery (dále "hlavní dlužník"). Současně stěžovatelka uzavřela s vedlejším účastníkem zástavní smlouvu ke svým nemovitostem v obci D. Součástí zástavní smlouvy bylo ručitelské prohlášení tohoto znění: "Zástavce touto smlouvou současně přijímá ručení za pohledávku věřitele, zajišťovanou zástavním právem." Stěžovatelka z titulu ručení vedlejšímu účastníkovi uhradila žalovanou částku, poté, co se však poradila s právníkem, zastavila platby vedlejšímu účastníkovi s argumentací, že při podpisu zástavní smlouvy vycházela z toho, že bude "ručit" pouze nemovitostí, ke které bylo zřízeno zástavní právo, nikoli však, že by měla být ručitelkou ve smyslu osobního ručení za závazek úvěrového dlužníka z úvěrové smlouvy. Podle ní totiž bylo ručitelské prohlášení nesrozumitelné. Proto stěžovatelka požadovala vrácení žalované částky.
3. Rozsudkem ze dne 7. 1. 2016 č. j. 54 C 128/2015-82 Městský soud v Brně v plném rozsahu stěžovatelčině žalobě vyhověl a uložil vedlejšímu účastníkovi jako žalovanému povinnost zaplatit stěžovatelce (žalobkyni) částku ve výši 73 438 Kč spolu s úrokem z prodlení a náhradu nákladů řízení. Městský soud v Brně totiž dospěl k závěru, že zástavní smlouva ze dne 9. 7. 2013 je neplatná, neboť je neplatné ručitelské prohlášení obsažené v čl. 5 odst. 3 zástavní smlouvy pro svou neurčitost. Napadeným rozsudkem Krajského soudu v Brně ze dne 24. 4. 2018 č. j. 47 Co 130/2016-117 byl rozsudek soudu prvního stupně změněn tak, že žalobu v plném rozsahu zamítl a přiznal vedlejšímu účastníkovi nárok na náhradu nákladů řízení jak před soudem prvního stupně, tak soudem odvolacím. Tento svůj závěr odůvodnil odvolací soud tím, že ručitelské prohlášení, byť obsažené v zástavní smlouvě, je platné. Nejvyšší soud následně napadeným usnesením ze dne 26. 9. 2019 č. j. 33 Cdo 4010/2018-145 stěžovatelčino dovolání odmítl a vysvětlil, že smlouvy, jejichž prostřednictvím fyzická osoba poskytuje zajištění dluhů podnikatele, nelze považovat za smlouvy spotřebitelské, a to jak s ohledem na českou, tak i unijní právní úpravu a judikaturu. Nejvyšší soud se vypořádal i s tím, že ujednání o ručení bylo dostatečně určité a pro jeho výklad nelze užít pravidla týkající se spotřebitelských smluv.
4. Porušení svého práva na spravedlivý proces stěžovatelka spatřuje zejména v tom, že obecné soudy nepřihlédly k tomu, že uzavřela zástavní smlouvu obsahující předmětné ručitelské prohlášení jako nepodnikající fyzická osoba bez zkušeností s podobnými typy transakcí. Stěžovatelka podpisem zástavní smlouvy chtěla pomoci hlavnímu dlužníkovi, bývalému příteli své dcery, a její podpis zástavní smlouvy tak zcela zjevně žádným způsobem nesouvisel s jakoukoli podnikatelskou činností. Na stěžovatelčin případ tedy měla být aplikována ustanovení směřující k ochraně spotřebitele. Pokud toto bylo v napadených rozhodnutích zcela pominuto, pak tím podle stěžovatelky byl porušen princip rovnosti ve smyslu čl. 1 Listiny. Obecné soudy totiž měly dbát ochrany slabší smluvní strany, a tím, že to neučinily, zasáhly do stěžovatelčina práva na spravedlivý proces a na ochranu vlastnictví. Stěžovatelka při tom odkázala na nález Ústavního soudu ze dne 18. 7. 2013 sp. zn. IV. ÚS 457/10 a na to, že lze mít důvodné pochybnosti o opravdovém účelu vložení ručitelského prohlášení do zástavní smlouvy tak, aby ručitelské prohlášení nebylo pro stěžovatelku rozlišitelné. Stěžovatelka je naprostý právní laik (stěžovatelce je v současné době 77 let a pracuje jako uklízečka, přičemž, jak bylo uvedeno výše, podpisem zástavní smlouvy chtěla pomoci příteli své dcery, který však stěžovatelku svým jednáním zneužil), pro kterého částka ve výši 73 438 Kč, zaplacená vedlejšímu účastníkovi představuje částku velmi významnou, a domnívá se, že postup Krajského soudu v Brně i Nejvyššího soudu představuje porušení elementárních principů spravedlnosti a demokratického právního státu.
5. Ústavní soud nejprve posoudil splnění podmínek řízení a shledal, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněnou stěžovatelkou, která byla účastníkem řízení, ve kterém byla vydána rozhodnutí napadená ústavní stížností, a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatelka je právně zastoupena v souladu s požadavky zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), a ústavní stížnost je přípustná (§75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu a contrario), neboť stěžovatelka vyčerpala všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva.
6. Ústavní soud dále posoudil obsah ústavní stížnosti a dospěl k závěru, že tato představuje zjevně neopodstatněný návrh ve smyslu §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu. Uvedené ustanovení v zájmu racionality a efektivity řízení před Ústavním soudem dává tomuto soudu pravomoc posoudit "přijatelnost" návrhu předtím, než dospěje k závěru, že o návrhu rozhodne meritorně nálezem, přičemž jde o specifickou a relativně samostatnou část řízení, která nemá charakter řízení kontradiktorního, kdy Ústavní soud může obvykle rozhodnout bez dalšího, jen na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a údajů obsažených v samotné ústavní stížnosti. Směřuje-li pak ústavní stížnost proti rozhodnutí orgánu veřejné moci, považuje ji Ústavní soud zpravidla za zjevně neopodstatněnou, jestliže napadené rozhodnutí není vzhledem ke své povaze, namítaným vadám svým či vadám řízení, které jeho vydání předcházelo, způsobilé porušit základní práva a svobody stěžovatele, tj. kdy ústavní stížnost postrádá ústavněprávní dimenzi. Zjevná neopodstatněnost ústavní stížnosti, přes její ústavněprávní dimenzi, může rovněž vyplynout z předchozích rozhodnutí Ústavního soudu, řešících shodnou či obdobnou právní problematiku.
7. Ústavní soud je dle článku 83 Ústavy soudním orgánem ochrany ústavnosti, přičemž v rámci této své pravomoci mj. rozhoduje o ústavních stížnostech proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánu veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod [srov. článek 87 odst. 1 písm. d) Ústavy]. Jestliže je ústavní stížnost vedena proti rozhodnutí obecného soudu, není povinnost ústavněprávní argumentace naplněna, je-li namítána toliko věcná nesprávnost či nerespektování jednoduchého práva, neboť takovou argumentací je Ústavní soud stavěn do role pouhé další instance v soustavě obecných soudů, jíž však není. Pravomoc Ústavního soudu je totiž založena toliko k přezkumu z hlediska ústavnosti, tedy ke zkoumání, zda postupem a rozhodováním obecných soudů nebylo zasaženo do ústavně zaručených práv stěžovatele a zda lze řízení jako celek považovat za spravedlivé.
8. Ústavní soud ve svých rozhodnutích opakovaně zdůraznil, že není oprávněn zasahovat do jurisdikce obecných soudů, neboť není vrcholným článkem jejich soustavy (čl. 81 a čl. 90 Ústavy). Dále zdůraznil subsidiární charakter ústavní stížnosti jako prostředku ochrany základních práv a svobod i princip minimalizace zásahů do pravomoci jiných orgánů veřejné moci [srov. nález sp. zn. I. ÚS 177/01 ze dne 3. 6. 2003 (N 75/30 SbNU 203); nález sp. zn. III. ÚS 23/93 ze dne 1. 2. 1994 (N 5/1 SbNU 41); všechna rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná na http://nalus.usoud.cz]. Ústavní soud k zásahu do pravomoci obecných soudů přistoupí pouze v případě, že na podkladě individuální ústavní stížnosti zjistí zásah do základních práv a svobod jedince.
9. Již z výše provedené rekapitulace stěžovatelčiných námitek se podává, že podstatou její polemiky je nesouhlas s výkladem podústavního práva a procesních postupů obecných soudů. Byť i stěžovatelka zmiňuje své právo na spravedlivý proces a ochranu vlastnictví, tak v posuzovaném případě používá argumenty, které jsou relevantní jen z pohledu práva podústavního, do jehož posuzování nepřísluší Ústavnímu soudu vstupovat. Vysvětlení obecných soudů ve vztahu k určitosti ujednání o ručitelském prohlášení i o neaplikovatelnosti ustanovení o ochraně spotřebitele na smluvní vztah stěžovatelky s vedlejším účastníkem je dostatečně přesvědčivé i logické. Citovaný nález Ústavního soudu, na nějž se stěžovatelka odvolává, dopadá na jiný okruh případů, neboť se v něm jednalo o zneužití směnečných institutů ve prospěch jedné ze smluvních stran, které v konkrétních okolnostech případu představuje zneužití práva. Stěžovatelka spatřuje v tom, že plnila za hlavního dlužníka (bývalého přítele své dcery) velkou nespravedlnost. K tomu však je možné podotknout, že jí právní řád poskytuje právní možnosti, jak se vůči hlavnímu dlužníkovi domoci plnění z ručení za jeho dluhy.
10. Jelikož Ústavní soud dospěl k závěru, že ústavní stížnost stěžovatelky nemá ústavněprávní dimenzi, podaná ústavní stížnost byla odmítnuta jako zjevně neopodstatněná podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 14. ledna 2020
Kateřina Šimáčková, v. r.
předsedkyně senátu