ECLI:CZ:US:2020:2.US.4040.19.1
sp. zn. II. ÚS 4040/19
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně Kateřiny Šimáčkové (soudkyně zpravodajky) a soudců Ludvíka Davida a Vojtěcha Šimíčka o ústavní stížnosti stěžovatele Oldřicha Nesvadby, zastoupeného JUDr. Janem Dobrovolným, advokátem, se sídlem Náměstí 75, Valašské Meziříčí, proti rozsudku Nejvyššího správního soudu č. j. 7 Afs 209/2019-37 ze dne 4. 11. 2019, proti rozsudku Krajského soudu v Brně č. j. 30 Af 19/2017-95 ze dne 25. 4. 2019, proti rozhodnutí Odvolacího finančního ředitelství, sekce nepřímých daní, č. j. 56330/16/5300-22444-706385 ze dne 14. 12. 2016 a proti dodatečnému platebnímu výměru na daň z přidané hodnoty Finančního úřadu pro Zlínský kraj, Územní pracoviště ve Valašském Meziříčí č. j. 1655014/15/3310-50522- 802341 ze dne 12. 10. 2015, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. Stěžovatel se ústavní stížností domáhá zrušení v záhlaví označených rozhodnutí. Tvrdí, že napadenými rozhodnutími bylo porušeno jeho právo na spravedlivý proces a soudní ochranu podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod. Dále namítá porušení čl. 2 odst. 2 a čl. 11 odst. 5 Listiny.
2. Ústavní soud z ústavní stížnosti a napadených rozhodnutí zjistil, že finanční úřad pro Zlínský kraj. Uzemní pracoviště ve Valašském Meziříčí (dále též "správce daně") vydal dne 12. 10. 2015 pod č. j. 1655014/15/3310-50522-802341 dodatečný platební výměr, kterým stěžovateli doměřil daň z přidané hodnoty (dále též "DPH") za zdaňovací období 1. čtvrtletí roku 2011 v celkové výši 840 748 Kč a informoval jej o jeho zákonné povinnosti uhradit související penále ve výši 168 149 Kč (dále též "dodatečný platební výměr"). Daň byla stěžovateli doměřena, protože neprokázal splnění zákonných podmínek pro osvobození od daně při dodání zboží do jiného členského státu podle §64 odst. 1 zákona č. 235/2004 Sb., o dani z přidané hodnoty, ve znění účinném pro rozhodné období (dále též "zákon o DPH"). Stěžovatel podal proti dodatečnému platebnímu výměru odvolání. Odvolací finanční úřad svým rozhodnutím ze dne 14. 12. 2016 č. j. 56330/16/5300-22444-706385 (dále též "rozhodnutí o odvolání") formálně změnil dodatečný platební výměr; výši doměřené daně ponechal beze změny. Ztotožnil se s názorem správce daně, že stěžovatel neprokázal splnění podmínek pro osvobození od daně při dodání zboží do jiného členského státu ve vztahu k jím uplatňovanému dodání dvou vozidel BMW 730d do Slovenské republiky obchodní společnosti NNN, s. r. o. Krajský soud v Brně napadeným rozsudkem zamítl stěžovatelovu správní žalobu a Nejvyšší správní soud zamítl svým napadeným rozsudkem stěžovatelovu kasační stížnost.
3. Podle názoru Nejvyššího správního soudu byl skutkový stav správními orgány zjištěn zákonným způsobem a dostatečně a má oporu ve správním spisu. Rozhodnutí orgánů finanční správy nelze považovat ani za nepřezkoumatelná, odpovídají konstantní judikatuře správních soudů a jsou podrobně odůvodněna. Prokázání splnění podmínek pro osvobození od daně při intrakomunitárním dodání zboží leží na daňovém subjektu. Orgány finanční správy a krajský soud dospěly k závěru, že stěžovatel důkazní břemeno týkající se podmínek osvobození neunesl. Neprokázal, že automobily byly dodány osobě registrované k dani v jiném členském státě, že byly odeslány nebo přepraveny do jiného členského státu, ani že by doprava byla zajištěna plátcem nebo pořizovatelem nebo jimi zmocněnou osobou. Stěžovatelem předložené doklady (předávací protokoly, faktury a kupní smlouvy) totiž obsahovaly vzájemně si odporující data. CMR list (mezinárodní nákladní list) pak byl předložen pouze k jednomu tvrzenému dodání automobilu na Slovensko, a nadto nebyl kompletně vyplněn (chybělo např. označení přepravovaného zboží). Nerozhodné přitom je, kdo stěžovateli předmětné doklady poskytl. Byl to právě stěžovatel, kdo v daňovém přiznání nárokoval osvobození od daně, a kdo ohledně tohoto osvobození nesl důkazní břemeno. Jestliže stěžovatel dopravu neuskutečňoval vlastními silami, měl podle Nejvyššího správního soudu tím spíše dbát na to, aby včas disponoval věrohodnými doklady o tom, že dodávka zboží byla uskutečněna tak, jak bylo sjednáno. Pro danou věc je přitom nerozhodné, zda orgány finanční správy vybraly DPH z následujících prodejů automobilů (tj. jak stěžovatel tvrdí "duplicitně"). Za splnění podmínek zákona o DPH jsou totiž předmětem daně veškeré obchodní operace týkající se předmětných automobilů. Stěžovateli podle Nejvyššího správního soudu nelze přisvědčit ani v tom, že orgány finanční správy pochybily, pokud neprovedly výslech Richarda Mastila (jednatele společnosti NNN s. r. o.). Správce daně se opakovaně snažil Richarda Mastila vyslechnout v daňovém řízení. Svědek se nicméně na opakovaná předvolání k výpovědi nedostavil, poté byl k výslechu předveden policií dne 18. 8. 2014, kdy odmítl vypovídat z důvodu, že je pod vlivem alkoholu. Znovu předveden byl dne 17. 9. 2014, kdy rovněž odmítl vypovídat z důvodu, že je pod vlivem alkoholu (což bylo potvrzeno orientační dechovou zkouškou). Za této situace nelze správci daně vytýkat, že se nepokusil o třetí předvolání tohoto svědka, a namísto toho využil jím podané vysvětlení získané policií.
4. Stěžovatel má za to, že napadenými rozhodnutími příslušných správních orgánů a soudů došlo k porušení jeho základních práv a svobod tím, že správní orgány porušily svým postupem vůči stěžovateli základní zásady daňového řízení, nepřihlédly ke všem důkazům, které se nachází ve spise, provedly neúplné dokazování ve věci, neseznámily stěžovatele s právní úvahou, která vedla k popření některých důkazů, a zjištěné důkazy nesprávným způsobem zhodnotily. Porušení svých práv spatřuje stěžovatel dále v tom, že příslušné státní orgány nesprávným způsobem zhodnotily některé písemné důkazy, které se nachází ve spise, a následně zjištěné skutečnosti a provedené důkazy nesprávným způsobem zhodnotily. Nedostatečně tedy zjistily skutkový stav a současně nesprávným způsobem zhodnotily obchodní transakcí stěžovatele. Všechna tato pochybení pak mají podle stěžovatele za následek to, že stěžovatelem napadená rozhodnutí jsou nezákonná.
5. Ústavní soud nejprve posoudil splnění podmínek řízení a shledal, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem, který byl účastníkem řízení, ve kterém byla vydána rozhodnutí napadená ústavní stížností, a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatel je právně zastoupen v souladu s požadavky zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), a ústavní stížnost je přípustná (§75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu a contrario), neboť stěžovatel vyčerpal všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva.
6. Ústavní soud dále posoudil obsah ústavní stížnosti a dospěl k závěru, že tato představuje zjevně neopodstatněný návrh ve smyslu §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu. Uvedené ustanovení v zájmu racionality a efektivity řízení před Ústavním soudem dává tomuto soudu pravomoc posoudit "přijatelnost" návrhu předtím, než dospěje k závěru, že o návrhu rozhodne meritorně nálezem, přičemž jde o specifickou a relativně samostatnou část řízení, která nemá charakter řízení kontradiktorního, kdy Ústavní soud může obvykle rozhodnout bez dalšího, jen na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a údajů obsažených v samotné ústavní stížnosti. Směřuje-li pak ústavní stížnost proti rozhodnutí orgánu veřejné moci, považuje ji Ústavní soud zpravidla za zjevně neopodstatněnou, jestliže napadené rozhodnutí není vzhledem ke své povaze, namítaným vadám svým či vadám řízení, které jeho vydání předcházelo, způsobilé porušit základní práva a svobody stěžovatele, tj. kdy ústavní stížnost postrádá ústavněprávní dimenzi. Zjevná neopodstatněnost ústavní stížnosti, přes její ústavněprávní dimenzi, může rovněž vyplynout z předchozích rozhodnutí Ústavního soudu, řešících shodnou či obdobnou právní problematiku.
7. Ústavní soud je dle článku 83 Ústavy soudním orgánem ochrany ústavnosti, přičemž v rámci této své pravomoci mj. rozhoduje o ústavních stížnostech proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánu veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod [srov. článek 87 odst. 1 písm. d) Ústavy]. Jestliže je ústavní stížnost vedena proti rozhodnutí obecného soudu, není povinnost ústavněprávní argumentace naplněna, je-li namítána toliko věcná nesprávnost či nerespektování jednoduchého práva, neboť takovou argumentací je Ústavní soud stavěn do role pouhé další instance v soustavě obecných soudů, jíž však není. Pravomoc Ústavního soudu je totiž založena toliko k přezkumu z hlediska ústavnosti, tedy ke zkoumání, zda postupem a rozhodováním obecných soudů nebylo zasaženo do ústavně zaručených práv stěžovatele a zda lze řízení jako celek považovat za spravedlivé.
8. Ústavní soud ve svých rozhodnutích opakovaně zdůraznil, že není oprávněn zasahovat do jurisdikce obecných soudů, neboť není vrcholným článkem jejich soustavy (čl. 81 a čl. 90 Ústavy). Dále zdůraznil subsidiární charakter ústavní stížnosti jako prostředku ochrany základních práv a svobod i princip minimalizace zásahů do pravomoci jiných orgánů veřejné moci [srov. nález sp. zn. I. ÚS 177/01 ze dne 3. 6. 2003 (N 75/30 SbNU 203); nález sp. zn. III. ÚS 23/93 ze dne 1. 2. 1994 (N 5/1 SbNU 41); všechna rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná na http://nalus.usoud.cz]. Ústavní soud k zásahu do pravomoci obecných soudů přistoupí pouze v případě, že na podkladě individuální ústavní stížnosti zjistí zásah do základních práv a svobod jedince.
9. Již z výše provedené rekapitulace stěžovatelových námitek se podává, že podstatou jeho polemiky je nesouhlas s výkladem podústavního práva, procesních postupů a správními orgány a obecnými soudy ustanovených skutkových okolností případu. Byť i stěžovatel zmiňuje svá základní práva, tak v posuzovaném případě používá argumenty, které jsou relevantní jen z pohledu práva podústavního, do jehož posuzování nepřísluší Ústavnímu soudu vstupovat.
10. Jelikož Ústavní soud dospěl k závěru, že ústavní stížnost stěžovatele nemá ústavněprávní dimenzi, podaná ústavní stížnost byla odmítnuta jako zjevně neopodstatněná podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 14. ledna 2020
Kateřina Šimáčková, v. r.
předsedkyně senátu